Červenomodrý Methusalem/Mijnheer van Aardappelenbosch

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Pokoj, jehož se také za jídelnu používalo, byl popatřen zcela po evropském způsobu stoly a židlemi. Novofundlanďan přistoupil hned po svém vstupu k jednomu stolu a vyskočil na židli; sklenici postavil před sebe. Tady sedel nyní, s tornistrou na hřbetě, pohlížel neodvratně na prázdnou sklenici a dával při tom na jevo netrpělivé kňučení. Z »Listonoše u Ninive« byl zvyklý, že se sklenice ihned naplnila.

Methusalem prohlásil policistům, že není jejich pomoci třeba, načež se tito odstranili. Potom usadili se čtyři cestující u stolu, jejž pro mě pes zaujal. Degenfeid vyptal se, zda-li možno dostati pivo, a dostal odpověď přisvědčující.

»Tedy přineste mám čtyři dobré doušky!« poručil. »Máme žízeň.«

Všichni sklepníci odkvapili, aby rozkazu vyhověli. Jenom hostinský tu zůstal. Postavil se v uctivé vzdálenosti a nespustil oka s těchto čtyř lidí, jejichž příchod a životní postavení také jemu bylo hádankou.

Tu vešel nový host, jehož postava byla úplně způsobilá, aby zraky všech přítomných k sobě upoutala.

Tento muž nebyl vysoký, ale tak tlustý, že zajisté již po léta své vlastní nohy viděti nemohl. Jeho tělo mohlo se nazvati ohromným balvanem masa, jenž zdál se jenom zvolna pohybovati. Hladce oholený, kulatý obličej jako úplněk měsíce leskl se temnou červení. Rovněž tak nápadný jako postava byl i jeho oděv. Měl na sobě kalhoty, vestu a kazajku z jemného, bílého plátna. Poslednější byla tak krátká, že mocná polokoule břicha se úplně uplatňovala. Nohy vězely v nízkých čínských střevících s plstěnými podešvy, čtyři palce vysokými. Kolem břicha — neboť životem nedalo se to nazvali, a o bocích nebylo také ani potuchy — měl šerpu z červeného hedvábí, z níž vykukovala skvostná rukojeť malajské dýky. Lebku tvořila jediná veliká, bezvlasá plocha, jež byla sotva s polovice pokryta malou, černě a bíle kostkovanou skotskou čepicí, s níž visely až na záda dvě dlouhé, široké, rovněž tak zbarvené stuhy. Dvě dlouhé pušky, které se vzadu a jejichž řemeny se vpředu na prsou křižovaly, visely mu na hřbetě. Na obou hlavních těchto ručnic byla zavěšena černá, dobře naplněná a pečlivě zapjatá kožená kabela, a v pravici držel čínský sluník takové velikosti, že mohla pod ním celá rodina místa nalézti.

»Goeden dag, mijne Heeren!« pozdravil širokou hollandštinou. »Het is tijd, dat wij aan tafel gaan!«

To značí po česku: »Dobrý den, moji pánové! Je čas, abychom šli ke stolu!«

To byl docela zvláštní obyčej a způsob, obzvláště že při tom se na přítomné ani nepodíval a nedbaje jich malými závažnými zraky k nejbližšímu stolu vesloval. Zdálo se, že hostinský ho zná, neboť přiskočil úslužně, přisunul hluboko se ukláněje dvě židle k sobě, jelikož by byl host jenom na jedné dostatečného místa nenašel, odňal mu kabeli, obě pušky a sluník a uložil tyto věci s jemnou pečlivostí na blízku hosta.

Po obličeji Methusalemově mihl se při spatření a při pozdravu tohoto muže veselý úsměv. Zdvihl se, učinil poklonu a odpověděl veselým tonem: »Neemt plaats; maakt geene Komplimenten; doet ais of gij thuis waart — posaďte se; nedělejte žádných okolků; čiňte, jako byste byl doma!«

Teď teprve pohlédl tlustý na ty čtyři. Prohlížel si je několik vteřin, svraštil potom bezbrvé obočí a řekl zdvořilému Methusalemovi: »Zij ziju een otngelukkige nijlpaard — Vy jste nešťastný hroch!«

Potom praštil sebou vzdychaje na dvě židle a zíval, jakoby chtěl spolknouti půl atmosféry.

»En zij ziijn een dick stekelvarken — a vy jste dikobraz!« volal na něho student ve smíchu.

»Zij schaap — Vy ovce!« odpověděl tlustý pohrdlivě.

»Zij neushoorn — Vy nosorožče!« vmetl mu Methusalem zpátky.

»Zij — zij — zij papegaai — Vy papoušku!« hřímal tlustý.

»Zij hooi-hofd — Vy kupko sena!« smál se Degenfeld.

Tu povstal tlustý, napřáhl obě pěsti a řval přerývaným hlasem: »Zij dor vlammetje, zij droogen kleermaker — Vy suchá sirko, vy vyzáblý krejčíku. Zij — zij — zij — — —«

Dále nedospěl. Novofundlanďan spozoroval nepřátelské počínání tlustého, seskočil se své židle a kráčel zvolna k němu. Když došel až k němu, vzpřímil se, položil mu obě tlapy na ramena, vycenil zuby a kňučel mu výstražně do zardělého obličeje, jakoby mu chtěl říci: »Ty, teď je toho dost, sic bude ti jednati se mnou!«

Ohroženému uvázla zamyšlená nadávka v hrdle. Dopadl na své židle, čímž octl se pes zase na všech čtyřech nohách, a zvolal na hostinského proti všemu očekávám: »Ik heb honger; geot mij eeene soep en kalfsvleesch — mám hlad, dejte má polévku a telecí!«

To vypadalo tak komicky a znělo to žertovně, že ti čtyři ostatní dali se do hlasitého smíchu. Pes svraštil horní pysk, jakoby chtěl rovněž se smáti a vrátil se ocasem vrtě ke svému pánovi a zpět na svou židli. Když tlustý seznal, že není zvířetem více ohrožován, obrátil se a zvolal zlostným tonem: »Mijne heeren, ik zonde mij schaamen, zoo dom de lagchen. Eet gij liefst een vleesch of en eyeren-kock; dit is buiten twijfel beter dan dit ondengende foeikzen — moji pánové, styděl bych se tak hloupě se smáti. Jezte raději něco masitého nebo koláč z vajec; to jest beze vší pochyby lepší než toto daremné řehtání!«

Tato obrněná řeč měla za následek jenom rozmnožený smích, což tlustého tak rozzlobilo, že, když byl dříve dechu nalapal, na smějící se spustil skutečně hlasem hromovými: »Mijne heeren, gij zijt slecht, gij zijt slechter, gij zijt de allerslechsten; gió zijt myne vyanden; gij — gij — gij zijt vier zuuren aapen — moji pánové, vy jste špatní, vy jste špatnější, vy jste nejšpatnější; vy jste moji nepřátelé; vy — vy — vy jste čtyři kyselé opice!«

Dá se mysliti, že smějící se neoctli se těmito hromovými slovy ve vážnější náladě.

»Skvostné, skvostné!« zvolal Bohumír z Bouillonu; »to je přímo skvostné; to je božské! Vy jste nejvýtečnější mijnheer, s nímž jsem se kdy setkal! Ale prosím vás, šetřte své tučné konstituce, sice mohl byste lehce puknouti. Vždyť už teď je viděti, jak jaterní tuk se vám ze všech porů vypocuje!«

Hollanďan chtěl odpověděti na tuto urážku; avšak tu přinesl jedem ze sklepníků žádanou polévku a on jal se svou pozornost polévce věnovati. Jenom mručel ještě: »Eene soep is beter dan zoo een bedorven schaap — polévka je lepší než taková zkažená ovce!«

Na Gottfrieda mávl pohrdlivě rukou, zavěsil si ubrousek kolem krku a začal potom svou polévku pojídati s tak mlaskavou rozkoší, že to znělo, jako by půl tuctu selat kolem žlabu sedělo.

Potom byla přinesena telecí pečeně. Oběma rukama sáhl po talíři, zkoumavě přičichl k porci, přívětivým kýváním dal na jevo, že se mu vůně zamlouvá a poručil: »Geot mij een stuk ossenvleesch met erwten en zuurkool — dejte mi kus hovězího masa s hrachem a kyselím zelím!«

Čtyřem divákům zdálo se býti pochybným, možno-li zde v Číně obdržeti hrách nebo dokonce kyselé zelí. Avšak Hollanďan zdá se znal podrobně výrobky hostinské kuchyně, neboť právě když telecí maso dojedl, byl mu přinesen druhý žádaný podnos. Očichal také tento, kývl zase přívětivě a poroučel: »Geot mij een gebraden varkenvleesch met mierook en gebaken peeren — dejte mi vepřovou pečeni s křenem a pečenými hruškami!«

Když také toto bylo potom přineseno, žádal »hamelsbout met salade«, skopové hrudí se salátem, potom »eend met spinazie en knoflook«, kachnu se špenátem a česnekem, později »zeevisch met gebaken pruimen,« mořskou rybu s pečenými švestkami. Naposledy žádal potom k dessertu »zeekreeften, boter, kaas en een grootern kelk brandewijn,« mořské raky, máslo, sýr a veliký kalíšek kořalky.

Porce byly tak veliké, že jediná z nich byla by stačila nasytiti obyčejného jedlíka, ale tento tlustý tvářil se, když byl hotov, jakoby měl ještě na něco chuť. Položil ruce na život a ohmatával jej zkoumavě. A skutečně, zdálo se, že našel ještě nějaké prázdné místo, neboť poručil si po krátkém rozmýšlení ještě »een brood met worst en mostaard,« chléb s uzenáčem a hořčicí.

Oběd ho tak zaměstnal, že jeho pozornost byla toliko jednou od oběda odvrácena. To stalo se, když čtyřem ostatním hostům bylo přineseno žádané pivo.

Methusalem poručil pro každého řádný doušek, následkem čehož přinesl sklepník čtyři zcela malé láhvičky, jež neobsahovaly ani třetinu litru. Služebný duch domníval se, že svou věc dobře provedl; ale Degenfeld načal jednu láhvičku, vlil její obsah do své studentské sklenice, přiložil tuto k ústům, vyprázdnil jedním rázem, postavil ji a poručil, zamlaskav jazykem: »Není to zlé! To stačilo však toliko na zkoušku. Přineste každému takovouhle porci! Pět osob.«

»Pět?« tázal se sklepník, jenž znovu počítal a toliko čtyři individua zjistil.

»Ano, povídám to přece!«

»Ale vždyť jste toliko čtyři!«

»Je nás pět. Tenhle tady má také žízeň.« Při těchto slovech ukázal na psa. Sklepník stáhl obličej v hloupě udivený výraz a tázal se, aby šel úplně na jisto, ve své zkomolené angličtině: »Tedy dvacet lahví, sire?«

»Nu ano!«

»Ale sire, znáte cenu piva zde v Hongkongu?«

Tu udeřil Methusalem svou sklenicí na stůl, že tento zapraskal, a spustil na tazatele: »Chlape, chceš snad mé peníze si dříve očitě prohlédnouti? Běž, filistře! jinak vsadím ti deset tisíc ran na záda!«

Ulekaný sklepník odkvapil a dva jiní za ním, protože nemohl sám dvacet lahví přinésti. Přinesli je. Methusalem nalil poznovu čtyři do své sklenice, pozdvihl ji směrem ke kapitánovi a pravil: »Na vaše zdraví tuto kapičku!«

»Jak? Co?« tázal se Turnerstick. »Na mé zdraví? Jak to? To nazýváte kapičkou!«

Ještě nedomluvil a Methusalem měl již dopito. Naplnil sklenici poznovu čtyřmi lahvičkami, přisunul ji ke kapitánovi a odpověděl: »Ovšem že je to jenom kapka. Bylo by mi to hanba, kdybych nechal ve sklenici jenom půl kapičky, budete mne následovati a doufám, že se nebudete blamovati před námi a před těmito žasnoucími kulii!«

»Blamovati? Pah! Prolezl jste již někdy námořnickým hrdlem? Tu jste jistě neuvázl. Vaše sklenička mne nijak neleká. Prosit, můj milý příteli z Bouillonu!«

»Re!« kýval jmenovec dobyvatele Jerusalema.

Turnerstick dokázal, že neřekl příliš mnoho. Vyprázdnil sklenici. Bohumír vzal mu ji ihned z ruky, naplnil ji sobě a vyprázdnil ji rovněž tak jako oba druzí.

Hostinský a sklepníci stáli povzdálečí a udiveně na sebe pohlíželi. Takových pijáků ještě nikdy neviděli. Tlustý Hollanďan, ačkoli se velice důvěrně zaměstnával svým »Vleeschem«, přece celý výjev spozoroval. Byl důkladným jedlíkem; nyní spatřil lidi, kteří v pití dokázali aspoň tolik jako on v jídle. To mu imponovalo; hněv jeho okamžitě zmizel. Cítil se pohnuta jim své uznání vysloviti. Proto zvedl se se svých dvou židlí, přistoupil k nim, utřel si ubrouskem ústa a pravil: »Mijne Heeren, gij zift braave en dappere makkers. Gij drinkt tamelijk goed. Ik ben uw vriend en uw broeder; gij wordt het begrijpen. Ik bidd, geot mij uwe handen — moji pánové, vy jste hodní a stateční soudruzi. Pijete dosti dobře. Jsem váš přítel a bratr; to pochopíte. Prosím, podejte mi své ruce!«

Potřásl každému z nich rukou a vrátil se potom ke svému stolu, aby dále jedl.

Co se týče Richarda Steina, ten neodvážil se na plnou sklenici Methusalemovu. Dal si přimésti menší a přivlastnil si také jenom jednu láhev. Bohumír sáhl okamžitě po třech ostatních, nalil je do sklenice a vypil rázem, když byl dříve sám sobě provolal: »Prosit žaludek! Není to sice žádná průtrž mračen, přece však příjemný mírný deštík.«

Potom sňal s hlavy svou bílou čepici, jež měla nepromokavou podšívku, položil ji obráceně, tedy otevřenou na stůl, přímo před novofundlanďana a nalil tomuto do ní poslední čtyři lahvičky. Pes pozřel s velikou rozkoší ječnou šťávu a vylízal potom velice pečlivě čepici, již si zase Bohumír na hlavu dal, aby se potom zeptal: »Tak! Zkoušku jsme udělali. Co však teď? Dopřejeme si po tak dlouhém strádání ještě nějakého žejdlíku?«

»Co ti napadá,« odvětil Methusalem. »Nejsme tady u ‚Listonoše z Ninive,‘ od něhož potřebujeme jenom kolem rohu zahnouti, abychom domů došli. Já musím především jiným jíti ke konsulovi. Také musím předložiti poukázku, abych se opatřil nezbytným mamonem. Počkejte zde, až se vrátím! Máte-li chuť, tedy vypijte mezi tím třebas ještě jednu, ale nic více! Zaplatím to.«

»Zadrž!« vpadl do řeči kapitán. »Placení je mou věcí. Nacházíme se ještě v přístavním městě a musím vás tudíž prositi, byste byli mými hosty.«

»Nemám ničeho proti tomu,« usmíval se Methusalem. »Nebude vám však řád příliš vysoký?«

»Co vám napadá! Podívejte se přece na mé šňůry! Ty vystačí na všechen způsob ještě po kolik týdnů.«

Omšený zanechal ho v tomto domnění a vzdálil se, dýmku a psa tu ponechávaje, jež nemohl nikterak ke konsulovi vzíti. Turnerstick objednal k dosavadním čtyřiadvaceti lahvím ještě šest, aby je zarovnal na třicet. Bohumír ohrnoval sice nad tím nos, ale neříkal nic, jelikož kapitán platil a, aby čelil příliš rychlému vyprázdnění, dvě malé sklenice přinésti dal.

Zatím dokončil Hollanďan svůj oběd. Odvázal si ubrousek, otřel si jím svůj obličej, námahou při jídle spocený, a učinil na svých židlích obrat, že měl nyní ty tři ostatní proti sobě.

Bylo na něm viděti, že v zájmu zažívání pokládá malou rozmluvu za nutnou. Slyšel, které řeči ostatní užívali, a pravil proto obstojnou němčinou: »Ik verzoek — prosím, pánové, nejste Němci?«

»Ano,« odpověděl Bohumír.

»Myslil jsem si to. Také já jsem byl v Německu, jako kommis v Kolíně nad Rýnem; tehdá byl jsem ještě mladší, než dnes.«

»Nepochybně!«

»Ne, skutečně! Tehdy čítal jsem twintig Jaaren (dvacet roků), a nyní je mi skoro vijf en veertig (pět a čtyřicet). Tehdá byl jsem een ongelukkige nijlpaard (nešťastný hroch), a teď jsem een zwaare (těžký) muž se gezonten (solenými) zkušenostmi. Tehdy přiučil jsem se německé řeči a to mne těší nyní, protože se mohu s vámi baviti.«

»Radost je oboustranná, mijnheer.«

»Velice krásné! Líbím se vám?«

»Neobyčejně!«

»Vy mně také. Jsem totiž mijnheer Willem van Aardappelenbosch a přicházím z Javy, kde jsem měl plantáže rýže a tabáku. Prodal jsem je a chci nyní zkusiti, najdu-li zde v Číně něco podobného.«

»Něco podobného? Proč pak jste tedy tam prodal?«

»K vůli podnebí, jež se mi stávalo škodlivým. Nemohl jsem více jísti ani píti; spadl jsem se, tak že jsem nyní toliko stínem dřívějška.«

»Hallo! To bych si byl přál vás dříve viděti, mijnheer von Aardappelenbosch!«

»Ovšem!« vzdychl tlustý, hladě si něžně oběma rukama břicho. »Tehdá jedl jsem za twaalf (dvanáct) mužů, nyní však nejím nic více než za polovic člověka!«

»Strašlivé!«

»Není-li pravda! Stal jsem se úplně smrtelným. Co je mi plátno mé zilver (stříbro), mé goud (zlato), mé rykdom (bohatství), nemohu-li jísti a píti? Jenom kdo notně jísti a píti může, smí býti gelukkig (šťastný) a tevreden (spokojený). Proto rozloučil jsem se s tamním podnebím a přišel jsem do Číny, abych se zase do syta najedl.«

»Nu, doufám, že tento úmysl má dobré výsledky. Ale vaše kůže, mijnheer, vaše kůže!«

»Co je s koží? Není-li pravda, má zcela chorobné vzezření?«

»To bych nemohl tvrditi; zda-li však jí bude dosti, zda-li vystačí!«

»Bude-li jí dosti? Vystačí-li?«

»Ano. Chcete-li býti ještě tlustší, tu musí najisto prasknouti.«

»Prasknouti? O mijn hemelsche Vader! (nebeský otče!) To jste měl mou kůži dříve viděti! Ta se leskla jako růžové jelítko ! Nenajdu-li brzkého uzdravení, tedy zemru obratem ruky.«

»A toto zlepšení hledáte v Číně ?«

»Ano.«

»Proč?«

»Protože mijn geneesheer (lékař) řekl, že podnebí na Javě je příliš jižní. Radil mi, abych šel na sever, a co leží na severu? Čína! Snad budu zde zase zdráv. Dříve podobal se můj obličej jasnému slunci; ale teď jsem jenom ještě čiré zatmění měsíce.« 

»Tedy musíte trpěti nějakou vysilující nemocí?«

»Jednou, jen jednou? Potom byl bych úplně šťasten! O ne, trpím dvaceti, třiceti, čtyřiceti, stem rozličných nemocí.«

»To je zlé. Kde pak vězí?«

»Kde? Všude!«

»Nuže, na příklad?«

»V celém těle, v obličeji, v očích, v uších a v boltcích, v bradě, v hrdle a v jícnu, v lokti a v prstech, v žaludku a mezi žebry, v nohách a v chodidlech, v ledvině a v játrách, ve žluči a v celém trupu. Vznáším se pořád mezi životem a smrtí, a jenom jídlo a pití může mne zachrániti. Jsem bídný tvor a rád bych dal stotisíc zlatých, kdybych našel vojenského lékaře, jenž mne může zachrániti!«

Vypočítával své útrapy tak truchlivým tonem a jeho postava byla v křiklavém odporu proti těmto žalobám, že bylo třeba velikého sebezapření, nesmáti se. Bohumír tvářil se co nejútrpněji a ptal se soustrastným tonem: Domníváte se snad, že čínští lékaři jsou s to vás uzdraviti?«

»Snad. Je to můj poslední pokus, jejž činím. Mluvil jsem s lékaři z Německa, z Nizozemí, z Francie, z Rakouska, ze Španěl, ze Švédská, z Východní Indie, ale žádný mi nemohl pomoci. Nyní chci to zkusiti s Čínou. Jsou tu prý lidé, kteří činí pravé zázraky.«

»Měl bych k jiným více důvěry. Patrně setkal jste se toliko s břídily. Předepsali vám léky?«

»Všechny možné stromy a keře, listy a květiny, jež vůbec jsou.«

»To bylo převrácené. Rozumný lékař byl by toho zanechal.«

»Proč?«

»Protože se vaše nemoc takovými prostředky jenom zhoršuje.«

»Jak pak to můžete věděti?«

»Já? Vždyť jsem odborníkem.«

»Vy? Odborník ?«

»Ano, student!« 

»Student? Co pak studujete ?«

»Co teď studuji? Nic, zcela nic již,« odpověděl Bohumír, do prsou se udeřiv. »Nemám toho více zapotřebí, neboť jsem studoval, rozumíte, studoval, studoval, tedy perfektum; to znamená, že jsem perfektní. Studoval jsem všecko, všecko bez vyjímky. Vrhl jsem se na všecko a dospěl jsem již dávno k všeobecnému mistrovství. To znamená, že těším se neobyčejné všemohoucnosti. Pěstuji své zelí jako nejbohatší velkostatkář; řídím nejnebezpečnější rychlovlaky jako nejzkušenější vůdce lokomotivy; navrhuji bitevní plány jako nejproslulejší polní maršálek; mluvím všemi jazyky světa jako básníci o májové slavnosti; porážím vepře a telata jako nejmistrnější řezník; mluvím parlamentní řeči jako Palmerston[red 1]; vyhraji nejzamotanější spory, snadněji než každý jiný právník; káži jako nějaký biskup nebo konsistoriální rada; vydělávám všecky kůže a kožešiny, nejlépe ziegenhainkou; stavím mosty přes údolí a viadukty přes řeky; lítám v baloně, kam jenom chcete a dokonce ještě několik mil dále; píši zeměznalecká díla o řasách a chaluhách a zoologické knihy o průchodu Venuše; okovávám koně a jezdce; zhotovuji z vaty nejjemnější časoměry a používám jako ozdobný zahradník nejlepšího míšeňského porculánu; tančím na provaze; jezdím na bruslích; zatopím sobě a jiným bez dříví a bez uhlí; objevím naftu u severního polu a led v Arábii; já — já — já — nuže, umím zkrátka všecko, všecko, všecko!«

Milý Bohumír povstal a vychrlil to všecko s takovou nadšenou rychlostí, že tlustý nerozuměl ani polovině chvalořeči. V takovýchto okamžicích upouštěl od svého dialektu a vyjadřoval se v dobrém jazyce hornoněmeckém. Toto poslednější činíval vůbec vždycky, kdykoli chtěl imponovati.

Mijnheer van Aardappelenbosch otevřel ústa dokořán a vyvalil oči, jako by zřel před sebou opravdový div. Nemohl sledovati rychlou řeč a podržel z ní jen tolik, že má před sebou vysoce a hluboce studovaného muže. Něco však pohřešil a právě to, co by mu bylo bývalo nejmilejší. Proto řekl teď, když Bohumír naň pln očekávání s hůry pohlížel: »Takové školy jste prošel, tak neobyčejně mnohé, mijnheer?!«

»Ano — ovšem!«

»Ale medicína, lékařství chybí!«

»Chybí? Ani mi nenapadá! To by tak scházelo, aby ta chyběla! Vždyť právě lékařství je mým zamilovaným oborem!«

»Skutečně? Je to pravda?«

»To se rozumí!«

»Léčil jste již, nemocné uzdravil?«

»A jak! Dalai-Lamovi dal jsem prostředek proti tasemnici, a když zvíře bylo konečně vypuzeno, byl to zmok a to jednoduše proto, že jsem mu dal lipové thé — — —«

»Jak? Lipové thé?«

»Ano, lipovým thé. A tureckému velkovezíru jsem operoval plameňáka. Co tomu říkáte?«

»Pla — pla — pla — , jaký je tvor?«

»Pták, vlastně mnohem větší než čáp. Lékaři pokládali nemoc za šedý zákal; ale když jsem potom chlapíka vyřízl, ukázalo se, že to byl červený plameňák.«

»Tomu — tomu nerozumím !«

»Není také třeba. To je věc toliko pro očního lékaře.«

»Ale tak veliký pták!«

»Nic nevadí! V lehčích případech nazývá se to pouze zákal, ale v těžších plameňák; to jsou vědecké výrazy.«

»Ale, mijnheer, když rozumíte takovým kúrám, to byste mohl také mně pomoci!«

»Dokonce s máramnou lehkostí!«

»Tedy znáte a léčíte všecky nemoci?«

»Všecky, není-li totiž pacient příliš tlustý.«

»Nebesa — nebesa! Proč tato výjimka?«

»Velice samozřejmá, protože je potom úplně nemožno podívati se mu dovnitř.«

»Tedy mi řekněte, jak to stojí se mnou?«

»Vy jste příliš tlustý.«

»Tohle neštěstí! Byl jsem dříve ještě tlustší než teď! Tedy nemůžete mne léčiti?«

»Ztěžka! Je tu však někdo, kdo by vám jistě pomoc přinesl, kdybyste se chtěl na něho obrátiti.«

»Kdo je to?«

»Můj soudruh, který prve odešel.«

»Ten se třemi lahvemi piva ve třech minutách?«

»Ano, tentýž. Já léčím všecko, ale při takovýchto korpulentních pacientech vyniká přece nade mne. Jenom se na něho bezpečně obraťte!«

V tomto okamžiku otevřely se dveře, a Methusalem vešel. Okamžitě vyskočil Hollanďan, spěchal k němu, chopil ho za rameno a ptal se kvapně: »Mijnheer, co učí slovník o mém žaludku a o mých nervech?«

Bedřich Degenfeld měřil ho od hlavy až k patě, zavrtěl hlavou a odpověděl :»Co praví slovník o vašem žaludku a o vašich nervech? Abychom věděli, na čem jsme, k tomu nepotřebujeme žádné knihy.«

»Vidíte, mijnheer! Nepředpovídal jsem vám to!« zvolal Bohumír, nyní zase svým dialektem. »On zná totiž všecko a to tak, že nepotřebuje se ani do slovníku podívati.«

»Ty!« napomímal ho Methusalem prstem mu hroze. To jsi si zase jednou notně zaprášil!«

»Ani potuchy o tom! On je nemocen na všech, vnitřních i vnějších končetinách. S vnějšími bych to již milerád zkusil, avšak na vnitřní, jimž říkáme interní, mé vědomosti nestačí, protože tu stojí tloušťka v cestě. Proto jsem si dovolil mijnheera na vás odkázati, protože váš pohled proniká dokonce i skrze maso a kosti. Ale nejdříve mi dovolte, abych vám ho představil, totiž mijnheera Willema van Aardappelenbosch z Javy. Podnebím tamním tak se zhubl, že přišel sem, aby se jídlem spravil. Vojenský lékař mu to poradil.«

»Opravdu?« ptal se Degenfeld, obraceje se k Hollanďanu.

»Ano, mijnheer,« odpověděl tento. » Od nějaké doby maso se mne kvapem spadlo.«

»Byl jste dříve ještě tlustší?«

»Ik was een reus — byl jsem obr; ale teď možno na mne pohlednouti jenom s útrpností.«

Začal své neduhy právě tak vypočítávati, jak to prve byl učinil. Degenfeld nechal ho klidně mluviti; brzy spozoroval, koho má před sebou. Potom, když výčet byl u konce, tázal se Bohumíra: »Zda-li pak jste se mijnheerovi také již představili?«

»Dle jména ještě nikoliv,« odpověděl; »ale že jsem veliké lumen, to již spozoroval.«

»Tedy chci zameškané dohoniti. Mijnheer, tady vidíte nejprve mladého pana Richarda Steina, německého gymnasistu. Vedle něho sedí náš přítel Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang — — —«

»Tedy Číňan! Prve mluvil přece německy!« mínil tlustý.

»Z domova je na všechen způsob Němcem. Protože však není nyní doma, tedy smíte jej považovali za Číňana. Dále zříte zde mého domácího ducha, svátou vehmou zapsaného jako Bohumíra z Bouillonu.«

»Není to udatný rytíř?[red 2] «

»Ano. Asi před osmi sty lety podnikl křížovou výpravu proti nevěřícím; ale teď leze před každým věřícím ke kříži, zvláště jsou-li všecky jenom k placení předložené směnky napříč přepsány krásným jmenem Bohumíra z Bouillonu. Co pak se mne samotného týče, tedy jsem zkrátka všeobecně známý Methusalem.«

»O němž vypravuje bible?«

»Ano, o němž bible vypravuje, syn Henochův a otec Lamechův. Jelikož jsem však neznal ani Henocha ani Lamecha, tu bych někdy sám nad sebou zoufal. V takovýchto pochrmurných okamžicích nazývám se Bedřich Degenfeld a připouštím, že jsem v jednom německém pivovaru pozemskému bytí dobré jitro dal. Chcete-li mne nyní nazývati Degenfeldem nebo Methusalemem, je mi docela jedno; moji důvěrní přátelé dávají přednost poslednějšímu, co jim z příčin dobře uvážených nemohu vykládati ve zlé.«

Mijnheer van Aardappelenbosch pohlížel s jednoho na druhého. Nevěděl, co si má pomysliti. Tady patriarcha ze starého zákona a tam rytíř z dob křižáckých výprav, oba přistrojeni dle způsobu jemu nepochopitelného! Třetí dokonce nepravý mandarín, jenž pil pivo jako vodu. O Richardovi nemusil si hlavy lámati; ale ti ostatní byli mu záhadní, zvláště že výrazy Methusalemovy a jeho cídiče byly tak temné, že nemohl jejich smyslu dobře pochopiti.

Degenfeld viděl mu to na očích a vysvobodil ho z trapných rozpaků, pravě mu dobromyslně: »Není-li pravda, vy nemůžete dobře pochopiti, koho máte před sebou? Brzy bude vám vše jasno. Kde bydlíte?« 

»Zde v hotelu, mijnheer.« 

»Tedy si sedněte k nám, neboť my budeme tu také bydliti!«

Přisunul mu dvě židle k sobě, a Hollanďan posadil se na ně.

»Tady bydliti?« tázal se Turnerstick. »To mi ani nenapadne! Vždyť musíme do Kantonu. Pojedeme parníkem.«

»Ten odjíždí týdně toliko dvakrát. Vyptal jsem se na to konsula. Nejbližší odjíždí teprve za tři dny.«

»Co? Jak? A tak dlouho máme tu čekati?«

»Ano, nedáme-li přednost čínské džunce.«

»Tedy učiňme tak, třebas bychom také mnohem volněji pluli.«

»Nu, džunka pluje dosti rychle, má-li dobrý vítr a pluje-li za přílivu. Ale chcete se skutečně odvážiti svěřiti se takovému plavidlu?«

»Proč pak ne? Bojíte se?«

»Báti se, nikoliv, ačkoliv jsem četl, že je se třeba míti velice na pozoru, protože jsou džunky, jimž není možno důvěřovati. Myslím však na nečistotu, jež by nám mohla býti velice na obtíž.«

»Pah! Však naučím ty chlapy čistotě. Vždyť jsem mandarín!«

»Bude se tomu věřiti?«

»Neradil bych nikomu, aby o tom pochyboval! Nebude vůbec nikoho, kdo by mne za mandarína nepovažoval. Já se svým oblekem, svou osobní důstojností, se svými hlubokými vědomostmi jazykovými a výtečnými koncovkami. Připluji-li k těmto lidem s mým kang-keng-king-kong-kung, tak zalezou samým respektem do všech děr. Hlavní věcí je, jen rychle nějakou džunku najÍti.«

»Poptával jsem se také tímto směrem. Zítra dopoledne odpluje jedna za stoupajícího přílivu. Jmenuje se Schui-heu, po německu královna vody.«

»Krásné jméno, jež něco slibuje. Královna musí býti čistá. Nečistoty nemusíme se tedy báti. A jelikož se vládkyně nemůže zabývati holotou, máme také jistotu před touto nehodou. Co naložila?«

»Rozličné věci. Něco podrobnějšího nemohl jsem v té příčině vypátrati. Ostatně jsem ji také již viděl.«

»Vypadala ozdobně?«

»Velice slušně.«

»A mluvil jste s kapitánem? Vždyť to je hlavní věc.«

»Tu nemáte pravdu, ačkoli jste sám kapitánem. Vlastní kapitán nebo pilot, zde ho-tschang nazvaný, nemá s nákladem, nechť záleží tento ze zboží nebo v lidech, nic co činiti. Má se jenom řízením lodi zabývati. Kdo chce zboží naložiti nebo sám jeti, má se obrátiti na majitele džunky nebo na jeho zástupce. A to jsem učinil.«

»Také již s ním smlouvu uzavřel?«

»Ne, neboť jsem nevěděl, dosáhl-li bych vašeho svolení. Ostatně se mi ten muž příliš nelíbil.«

»Proč?«

»To nemohu vlastně říci. Měl obličej, který vzbudil ve mně nedůvěru, a jeho příliš veliká zdvořilost mne odrážela.« 

»Nesmysl! Obličej! Na to se nesmíme nikterak ohlížeti. Mnohý lotr má nejjímavější obličej, a mnohý ohyzda je čestný muž. A zdvořilost musí býti. Neradil bych žádnému synu středu, aby mu chyběla. Jen uzavřete smlouvu! Zítra odplujeme. Znáte cenu přeplavného?« 

Jízdné nazývá se tu velice žertovným ale úplně případným jménem schui-kio; to znamená doslovně ‚vodní nohy.‘ Peníze, jež platíme, jsou nohy, pomocí nichž přes vodu běžíme. Ten muž žádal za osobu toliko jeden dollar až do Kantonu. Na parníku byli bychom musili platit čtyřikrát tolik.«

»Tedy poplujeme. Strava není při tom?«

»Ne. Je nutno pečovati o všecko, také o postele.«

»Těch nepotřebuji. Spím tak, jak to najdu. Mám snad, chci-li do Číny, dříve oškubati dvě stě českých hus a rovněž tolik husáků a po kolik měsíců peří dráti, abych potom mohl zde o paštice z husích jater jenom sníti, aniž bych ji mohl skutečně požívati. To — — —«

»Oh!« přerušil jej Hollanďan, klada s povzdechem ruce na svůj žaludek. »Chrupající pečená husa nebo kachna je sice malá, ale dobrá!«

»To máte pravdu!« souhlasil Methusalem. »Bohužel máme teď co činiti s džunkou a nikoli s pečenou martinskou husou. Schui-heu je jediná loď, která zítra odpluje. Je otázka, chceme-li jí použiti. Zástupce kapitánův se mi nelíbil, podrobím se však ostatním hlasům.«

»Pojedeme,« pravil kapitán. »Doufám, že Bohumír není proti tomu?«

»Jsem při tom,« mínil jmenovaný. »Proč bychom tu měli dřepěti. Čím dříve odplujeme, tím dříve se překotíme, a to je přece také jakýsi druh zábavy.«

»Ano, strýče Methusaleme,« prosil Richard. »Nebudeme zde plýtvati časem. Chtěl bych býti pokud možná záhy u cíle.«

»Dobře, půjdu tedy potom, abych věc pevně ujednal a potraviny nakoupil, jimiž bychom vystačili až do Kantonu.«

»To je mou věcí,« vpadl Turnerstick. »Vždyť jste tu ještě mými hosty a já mám ještě sedmnáctset li, skutečné jmění pro zdejší krajinu.«

Methusalem se v duchu zasmál a odpověděl: »Trváte-li na tom, tu musíme se ovšem podrobiti.«

»Samo sebou se rozumí, že trvám pevně na své vůli.«

»Neústupně?«

»Aniž bych ustoupil. Chci teď učiniti začátek. Zůstaneme tedy až do rána zde v hotelu?«

»Ano, neboť je to jediný slušný. Ostatní hostince jsou toliko brlohy.«

»Dobře, zůstaneme zde! A aby hostinský ihned spozoroval, že má vybrané hosty, chci nyní pivo zaplatiti. Máme třicet lahví.«

Klepaje na stůl a obraceje se k hostinskému volal: »Hola, hoteliering, chci zaplateng. Co stojang třicet lahvin?«

Hostinský zvolna se přiblížil. Nerozuměl Turnerstickovi, uklonil se hluboce a tázal se: »What bid you, Sir — co poroučíte, sire?«

»Zaplateng!«

»I can not understand

»Cože? Vy nemůžeting mně rozuměteng?« zvolal Turnerstick zlostně. »To je mi nepochopitelné! Vždyť vyjadřujing se přece zřeteleng. Dejteng jenom dobřeng pozor! Chci zaplateng!«

Hostinský vrtěl rozpačitě hlavou. Tu vyskočil kapitán se židle a křičel rozzlobeně: »Což nemáteng ušing? Chci zaplateng, zaplatang, zaplating, zaplatong a zaplatung!«

Hostinský ustoupil zaraženě. Jeho obličej prozrazoval, že si neví rady; proto poučoval ho Methusalem polohlasitým tonem: »He will to pay

»Ano, to pay, to payeng chci, payeng, rozumung?« zvolal Turnerstick. »Ale li, samé li chci dáti.«

Při těchto slovech ukázal na šňůry s penězi, které visely mu na krku. V obličeji Methusalemově jevil se výraz veselého napětí. Hostinský nerozuměl kapitánovi; namáhal se, aby potlačil úsměv a pravil velice zdvořile: »Thirty bottles, sir? I beg, ten thousand li!«

Turnerstick odskočil, jakoby byl dostal ránu do obličeje.

»C—o—o—o—o?« tázal se. »Deset tisíc li?«

»Ovšem, desettisíc li!« potvrdil Methusalem.

»To je přece jenom hloupý vtip!«

»O ne, kapitáne, je to pravda.«

»Není možná! Považte jen, desettisíc li! Vždyť je to nepochopitelné!«

»Naopak, je to velmi vysvětlitelné. Desettisíc li je na německých penězích asi šedesát marek.«

»Tedy láhev dvě marky?«

»Ano.«

»Která doma stojí patnáct pfenniků!«

»Nejsme doma. Pili jsme německé pivo, nemýlím-li se, z pivovaru v Lesním zámečku u Drážďan. Toto pivo musí dvakrát projeti rovníkem. Což jste ještě nikdy neochutnal naše pivo tak daleko od domova?«

»Ne.«

»Nu, potom není divu, že jste se o dotyčné ceny nestaral.«

»Což vy jste to věděl?«

»Ano.«

»A tu jste žádal dvacetčtyři láhve! To je osmačtyřicet marek, jež proběhly hrdlem za necelých pět minut! Samotný váš pes propil osm marek; to jsou dva tolary dvacet grošů. Jaká to marnotratnost, když jste znal cenu!«

Dobrý Turnerstick byl vlastně šetrný muž, třeba ne žádný škudlil. Šedesát marek, pravím desettisíc li za pivo, to mu bylo přece jenom trochu mnoho; to ho rozzlobilo. Methusalem se zřetelem k tomu pravil klidným tonem: »Mé prostředky mi to dovolují. Ostatně byla to pitka na uvítanou, již nezamýšlím opětovati, a nemohl jsem věděti, že vezmete řád na sebe. Nyní myslím, že upustíte od úmyslu zaplatiti?«

Kapitán neodpověděl. Tvrdil že nechce ustoupiti, ale suma byla mu přece příliš vysoká. Mijnheer van Aardappelenbosch sledoval tuto scénu s velikým zájmem. Jeho znalost německé řeči mu dovolovala rozuměti každému slovu. Aby kapitánovi, jenž prve tak se chvástal a nyní s placením váhal, malou ťafku dal, pravil sklepníkovi, který ho obsluhoval: »Oppasser, ik zull mijn gelag betalen, maar in li — sklepníku, chci svůj řád zapraviti, ale v li!«

»Drie duizend en vijj hondert li,« odpověděl sklepník.

»Zijn vijf dollars, twintig niark en tachtig feningen — je pět dollarů, dvacet marek a osmdesát pfeniků.«

Sáhl do kapsy, vyňal pět dollarů a ještě zpropitné a dal mu to. Turnerstick rozuměl všemu, protože hollandské číslovky zní podobně jako německé a anglické.

»Skoro dvacetjedna marka !« pravil. »Tomu se říká cena!«

»Ik heb goed ontbeten en goed gedronken; ik heb mij goed verm aakt en will das ook gaarne goed betalen — dobře jsem snídal a dobře pil; dobře jsem se bavil a chci tedy také rád dobře zaplatiti,« odpověděl tlustý.

Turnerstick vycítil bodnutí. Cítil se býti na cti dotčen, vyňal svůj měšec a pravil špičatě: »To chci také, ačkoliv jsem vůbec nejedl a jenom několik doušků ležáku vypil. Tady je patnáct dollarů! To činí dokonce více než řád. Přebytek budiž zpropitným. Čínský mandarín se nezahodí!«

»Zcela správně!« smál se Methusalem. »Jak dlouho máme se ještě pokládati vašimi hosty?«

»Až do tohoto okamžiku; nyní je tomu však konec.«

»Tedy přece ustupujete?«

»Ano. Nemám chuti přijíti v Číně na mizinu. Chtěl jsem za vás zaplatiti, dokud budeme v Hongkongu; my tu však zůstaneme až do zítřka a kdo ví, co tu stojí celé zaopatření.«

»Tady na zdi je to přibito, za každého muže pět dollarů bez nápojů.«

»To by bylo dvacet dollarů a budete-li dále tak píti, jako jste začal a dáte-li se při tom dokonce od novofundlanďana podporovati, tu musil bych, víno a ostatní nepočítaje, jenom za pivo tři sta marek zaplatiti. Děkuji uctivě! Našinec má přece také dobré hrdlo, ale u vás teče to jako otvory u sklepa. Vaše hrdlo je největší trhlina, jež vůbec existuje. Vytáhne celé moře a nemůže nikdy býti zanesena a ucpána.«

»A na místě u trhliny pumpujeme raději nemorálním způsobem Manichejce!« souhlasil modročervený vesele.

»Tak je to; ale do toho mi nic není. Ostatně stál jste asi nejméně u podobných pump.«

»Nemáme toho také zapotřebí,« podotkl Bohumír z Bouillonu. »Naše finanční konstituce nevykazuje žádných trhlin. V tomto ohledu vynikali jsme vždycky nad ostatní, což musím zde s velikým furore konstatovati. Tedy vašimi tělesnými a zamilovanými hosty nejsme více. To je dobře, neboť nyní můžeme se říditi dle své individuellní záliby a ne více dle vašeho měšce. Jak je to se soudkem, starý Methusaleme. O salamandru nemůže býti ovšem ani řeči; mohli bychom však jednou k vůli změně pokusiti se o tření Turnensticka.«

»Děkuji!« zvolal kapitán. »Nechci býti ještě více třen. Mám beztoho všude, kam se obrátím, jenom samou zlost. Což jsem nemluvil nejinádhernější čínštinou, aniž by mně byl hostinský chtěl rozuměti? To byl nejtrestuhodnější odboj proti mé hodnosti mandarinské. Ale holandštině mijnheerově rozuměl sklepník ihned!«.

»Protože je tento muž mocen hollandštiny, jak snadno bylo možno slyšeti,« vysvětloval Degenfeld. »Radím vám, abyste zanechal hněvu, ale — —«

»Ale soudku nezanecháme,« vpadl mu Bohumír do řeči, aby pozlobil Turnersticka. »Ten musí připlouti!«

»Zde mají pivo toliko v láhvích; o nějakém soudku nemůže tedy býti vůbec ani řeči!«

»Tak mám tedy žízní zhynouti a ke svým předkům se odebrati? Zasaď mi tedy osamělý keř chmele na můj předčasný hrob, a pomysli si, že u tebe se v šechen slad ztratil!«

Během této slovní šarvátky řekl Mijnheer hostinskému potají několik slov. Následkem toho přinesli sklepníci třicet lahví piva, jež postavili v řadách na stole.

»Co je to?« zvolal Bohumír jakoby elektrisován. »Takovou půl setniny gardy dám si líbiti! Který neženiální stratég vyslal tyto hrdiny do šarvátky?«

»Ik ben deze veldheer,« odpověděl tlustý. »Hier is het slagveld en de belegering, en wij zijn dappere krijslieden. Jagen wij alzoo onze vyanden buiten veld — já jsem tento vojevůdce. Tady je bojiště a obležení. My jsme stateční vojíni. Sežeňme tedy své nepřátele s pole!«

Jeho tučný obličej zářil takovou přívětivostí, že tnu jeho pohostinství nemohlo býti ve zlé vykládáno. Ale kapitán neprominul mu dosud dřívější narážky a řekl: »Jak, mijnheer, vy nás chcete častovat? To je přece dovoleno jenom mezi dobrými známými. Vy jste nám však zcela cizí.«

»Právě protože vám nechci zůstati cizí, prosil jsem vás,« odpověděl tlustý beze všeho hněvu. »Rád bych se stal vaším přítelem a s vámi do Kantonu cestoval, protože bych tak dobrou společnost hned zase nenašel. Dovolíte mi to?«

»Ovšem, ovšem, milý příteli!« odpověděl Methusalem. »Nepiji sice rád z měšce jiných lidí, ale pohostinství, nabídnuté tímto způsobem a za takovýchto podmínek, nemohu zamítnouti. Necháme to dnes platiti; německé pivo nedostaneme v této zemi copů vždycky! Zde má ruka; chceme zachovávati dobré přátelství!«

Potřásl Hollanďanovi rukou. Také Bohumír se jí chopil, stiskl ji s nadšením a zvolal: »Zde také mých pět prstů; později přitisknu snad dokonce váš milý obličej na své něžně rozvlněné srdce. Buďte jedním z nás a to nejtlustší mezi všemi! Pozdravuji vás jako důstojnou vázanku na naší punčoše. Nechť vaše blahočinnost nikdy není ochromena a váš úsudek nikdy nezakrní. Přijměte v duchu mé bratrské políbení a kromě toho svaté ujištění, že jste jak vzhledem ke své povaze tak také pokud se vašeho tělesného objemu týče skvostně způsobilý ucpati tu velikou trhlinu, o níž mluvil prve náš proslavený Heimdall Turnerstick! A nyní sklenice sem, neboť potyčka má započíti!«

»Ne, ne,« bránil se tlustý. »Žádné sklenice. Chci také jednou píti z velikého poháru! Chci ukázati, že dovedu nejenom jisti, nýbrž také píti.«

Tento návrh byl ochotně přijat. Methusalemova sklenice kolovala, vždy zase znovu naplněna, od jednoho ke druhému; jenom Richard byl ušetřen, a novofundlanďan směl se postiti. Mijnheer van Aardappelenbosch vypil sklenici právě tak jako ostatní. Radost svou vyjadřoval nejpodivnějšími slovy, že našel tak dobrou, roztomilou společnost.

»Tedy stal se ze Šavla Pavel!« smál se Bohumír vesele. »Prve nazýval jste se naším nepřítelem a nyní přinesl jste nám cele své srdce darem. Co pak vás hnalo takovou mocí do našeho kruhu?«

»Že jste tak statečně pivo pili, to získalo vám mé přátelství, neboř si říkám, že můžete právě tak dobře jísti.«

»Tolik masitého jako vy? Hm!«

»A potom jsem si řekl, že mijnheer Methusalem mě může snad uzdraviti.«

»Uvidíme!« kývl červenomodrý. »Za tím účelem musím vás však nejprve blíže poznati; musím vás pozorovati, abych rozpoznal, kde vlastně nemoc vězí. Teprve potom mohu se jí chopiti a ji zapuditi.«

»Právě tak jako mijnheer Bohumír zmoka,« kývl tlustý.

»Koho? Co? Zmoka? Bohumíre, Bohumíre, zdá se mi, že jsi se za mé nepřítomnosti uzdy zbavil! Musím ji pevněji přitáhnouti! Tedy v Číně chcete zůstati, miijnheer van Aardappelenbosch? Úplně zde se usaditi!«

»Ano, to chci, zejména za příčinou svého zdraví. Chci zakoupiti plantáži a nenajdu-li žádné, založím ji.«

»Ale kde?«

»To nevím ještě; proto hledám všude.«

»Mluvíte a rozumíte čínsky?«

»Méně než nic.«

»Tedy je to od vás velice odvážné odebrati se do vnitra země.«

Kong-pit na džunce.
»O, nemám strachu. Vezmu s sebou tlumočníka. Náš konsul dá mi dobrého. Nepotřebuji míti starostí. Koho měl bych se báti? Svých peněz nemám u sebe a na hřbetě nosím dvě pušky; prachu a kulek mám také dosti. Nyní koupím si ještě meč; to je dosti zbraní, aby mohli býti všichni nepřátelé na útěk zahnáni.«

»Víte již, kam chcete z Kantonu jíti?«

»Ne, zeptám se konsula.« 

»Mně se zdá, že vás váš lékař jen tak na zdař bůh do světa poslal. Měl snad zájem na vašem odchodu?« 

»Zajisté ne, ačkoliv jeho tchán ode mne plantáži odkoupil.«

»Tu to máme! Vy jste milý, důvěřivý pán. Máte rodinu?«

»Nemám ani ženy, ani dětí. Ale můj děd žije ještě v Nizozemí. Bydlí u mé sestry a má velice dobré zaopatření.«

»Nevrátil byste se snad raději k těmto příbuzným do domova?«

»Ne. Nizozemí se pro mé zdraví nehodí. Miluji svou vlast, není tam však dosti teplo. Nemohu tam jísti a píti. Mé celé tělo tam churaví od hlavy až k patě. Co je mi plátno maso, nemohu-li je jísti a co pivo, nesmím-li je píti. Budu pořád tenčí a tenčí, až budu konečně jako drát a ruce a nohy jako niti slabé. Vidím tam svou smrt před očima. Ne, byl bych nešťastným hrochem, kdybych chtěl jíti do Nizozemí. Zůstanu zde, protože nechci umříti.« 

»Máte-li však všecko, čeho zde k cestování potřebujete?«

»Mám svůj pas a všude úvěr. Více nepotřebuji.«

»Nu, my nejsme také lépe vyzbrojeni než vy a chceme to pospolu zkusiti. Jelikož nemůžeme však dnes odcestovati, tedy navrhuji, abychom si prohlédli Hong-kong. Při té příležitosti ukáži vám džunku a můžete rozhodnouti, máme-li se jí svěřiti. Bohumíre, nacpi dýmku a naplň banku čerstvou vodou!«

»To by mohl vlastně vykonati sklepník nebo podomek. Tady jsem příjemný a vážený cestující, s jehož mužskou důstojností by se čistění staré dýmky nesrovnávalo.«

»Ah tak! Chceš si na pána hráti? Nemám ničeho proti tomu, zkus to svým způsobem; potom odcestuji s jiným cídičem. Výpověď nemáme, můžeš se tedy zde dáti najati za lovce dešťovek. Zálohu, kterou máš, ti daruji.«

»Co? Mám býti odstaven? To mi právě ještě scházelo, abych zde v cizí zemi Číňanů byl opuštěn jako dětský sirotek. To se přece raději vrhnu s obvyklým nadšením na dobrou vodní dýmku! Já a mé fagotové oboe zcela sami za čínskou zdí! Před tím račiž mne dobrotivé fatum na věky zachrániti. Zůstanu vaším věrným Bohumírem i s Bouillonem v nejhlubší oddanosti jako dříve!«

Načal jednu ze zbývajících ještě plných lahví, vypil ji a vytratil se potom s dýmkou z pokoje. Za krátkou dobu na to vypravila se společnost na cestu.

Bylo to jako vždy: Napřed pes, potom pán, špičku roury v ústech a za ním Bohumír z Bouillonu s dýmkou a oboe. Za nimi následoval Richard v plné parádě a za tímto kráčeli vedle sebe Turnerstick a Mijnheer van Aardappellenbosch.

Kapitán zanechal malého hněvu, jejž měl prve proti Hollanďanovi. Tento byl vůbec muž, na něhož bylo možno se hněvati nejvýše několik minut.

Nemusíme vlastně ani podotýkati, že jejich objevení způsobilo největší rozruch. Jmenovitě miijnheer vyjímal se velice žertovně vedle talmi-mandarina. Nemohl se k tomu odhodlati, aby své pušky a svou torbu v hotelu zanechal; nesl tyto tři předměty popsaným již způsobem na hřbetě a rozepjal nad tím svůj obrovský sluník.

Tak putovali zvolna a majestátně k nábřeží, aby přišli k džunce. Vzdálili se při lom z krajiny, ve které byly zakotveny evropské lodi.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Henry Temple, vikomt Palmerston, britský politik.
  2. Godefroy z Bouillonu byl dolnolotrinský vévoda a jeden z vůdců první křížové výpravy.