Červenomodrý Methusalem/„Tsching, tsching, tschin!“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Mezi těmi našimi milými čtenáři, kteří přebývají v některém přístavním městě u moře severního nebo východního, budou zajisté mnozí, kteří zaslechli jméno Turnerstick anebo dokonce tohoto hodného námořníka, jenž mnohý kus světa zjezdil, tváří v tvář zřeli.

Kapitán Heimdall Turnerstick, pravý friezký mořský medvěd, byl dlouhá léta ve službách jednoho novoyorkského rejdaře. Ačkoli v Americe jeho zajisté zvláštní německé jméno Drechslerstock v anglické Turnerstick proměnili, zůstal přece Němcem nejčistšího zrna.

Byl ve všech mořích znám jako statný, odvážný, obratný a zkušený lodivod, jenž vynikal kromě toho nejvýše chvalitebnou vlastností, že se vždy namáhal býti svým podřízeným spíše laskavě starostlivým otcem než přísným představeným.

Proto míval stále jenom spolehlivé a statné muže na palubě, kteří všemožně se namáhali, aby dosáhli jeho spokojenosti, a podle okolností více činili než pouhá povinnost na nich žádala. Milovali a vážili si ho a přehlédli mnohé, na co by byli jiní těmiže očima jinak pohlíželi.

Kapitán Turnerstick měl totiž několik zvláštnůstek, jež byly způsobilé vyvolati ironii jeho podřízených. Že přes to vše potají se mu nesmáli, mělo důvod svůj v dětinském respektu, který mu věnovali.

Že je náchylen k různým zvláštnostem, bylo již patrno z jeho zevnějšku. Nehonosil se přese všecky své značné námořnické vědomosti příliš duchaplným obličejem. Uprostřed téhož sedělo to, co námořník jmenuje předhořím. Tento nos byl velice všetečný a vzhůru obrácený a ranou pěstí, kterou dobrý kapitán ve svém mládí dostal, značně stranou pošinutý, což dodávalo jeho fysiognomii nejvýše nepořádného vzezření. Pod mohutným knírkem jevil se tento tupý nosík dvojnásobně naivním a směšným, okolnost, jež nezlepšila se tím, že Turnerstick nosil na hlavě ohromnou indickou ochrannou helmu.

V boji s malajskými mořskými lupiči přišel o pravé oko a nosil na místě něho oko umělé. Než bedlivě museli jste ho pozorovati, abyste to byli poznali.

Žádný člověk neviděl ho nikdy jinak než ve vysokých, nadehtovaných nepromokavých botách, které mu až k životu sáhaly. Rovněž nevyhnutelný byl frak z Jižní Karoliny, zdobený pozlacenými knoflíky v podobě kotvy, bez něhož, jak se zdálo, nemohl ani žiti. K tomu nosil nekonečně vysoké límce u košile, kolem nichž byla ovinuta křiklavě červená kravata, vpředu v obrovskou vázanku upravená.

K tomu náležel zlatý skřipec, jenž visel na široké, černé hedvábné stuze, velice odůvodněné opatření, neboť skřipec nemohl se udržeti na vykázaném mu místě. nikdy déle než jediný toliko okamžik. Spadl vždycky zase dolů, a proto byla jedna ruka kapitánova ustavičně a každou chvíli zaměstnána tím, že spadlý skřipec zase na nepraktický nosík vtlačovala.

Upřímně řečeno, byl dobrý Heimdall Turnerstick poněkud ješitný, také ve příčině své lodi, jež bývala stále, pokud to vůbec možno, vzorem čistoty a pořádku. To nemohlo ovšem zůstati bez vlivu na jeho zevnějšek.

Jeho jazykové vědomosti stačily pro jeho potřebu úplně. Více nemohlo býti od něho žádáno. A přece byl tu někdo, jenž v něm spatřoval skutečného jazykového genia, a tímto nějakým byl — — on sám.

Přistál u všech možných pobřežních zemí a odevšad odnesl si několik slov dotyčné řeči. Tyto výsledky z cest promíchaly se v jeho hlavě asi tak jako trosky zřítivšího se železničního vlaku. Přes to vše byl úplně přesvědčen, že ovládá několik tuctů řečí a dialektů a při každé vhodné příležitosti vyvlekl tyto neblahé filologické trosky. Běda tomu, kdo se odvážil usmívati se při tom. Ten si to s kapitánem na dobro zkazil a nebyl nikdy více přijat na milost.

Dnes nacházel se Heimdall Turnerstick v náladě skutečně růžové a měl k tomu také důvodnou příčinu. Pod jeho nohami ležely fošny nejrychlejší lodi, jaké kdy velel. Skvostný vítr nadouval plachty. Obzor spočíval na moři jako ostře nakreslená čára, a bezoblačná obloha usmívala se na spokojené obličeje mužstva.

Kromě toho nacházeli se blízko přístavu a kapitán měl u sebe hosty z kajut, kteří dovedli si získati plné jeho přízně. Přejal je v Singapore a měl je dovézti do Kantonu.

Byly to skvostné dny pro něho. Takovou zábavu nemohl kolik let na palubě míti. Ti tři cestující hodili se k němu jako bratři a účel, který je do Kantonu vedl, byl mu tak sympatický, že si umínil neodloučiti se od nich tak brzy, jim delší dobu věnovati, neboť jeho kormidelník byl velice spolehlivý; jemu mohl klidně svěřiti loď i obstarání všech záležitostí.

Tito tři cestující byli Bedřich Degenfeld, dosavadní student, zvaný červenomodrý Methusalem, jeho cídič Bohumír Ziegenkopf, stále Bohumírem z Bouillonu nazývaný, a konečně Richard Stein, gymnasista, jenž se nacházel na cestě, aby přejal čínské dědictví.

Seděli pohromadě na palubě a vesele pohlíželi na obzor před sebou, na němž se několik plachet objevovalo. Ale zvláštní byl pořádek, kterak seděli. Tři polní židle, na něž se usadili, nestály totiž vedle sebe. To by bylo bývalo dobrému Bohumírovi proti vší obvyklé subordinaci. Po léta běhával za svým »Methusalemem« a nikterak nemohl připustiti, aby teď byl nový pořádek zaveden. Proto seděl v obvyklé vzdálenosti tří kroků za ním a držel v rukou vodní dýmku, jejíž konec roury měl student v ústech. Byla před odjezdem opatřena novou skleněnou koulí.

Oba, jak pán, tak i jeho cídič, byli přistrojeni ještě docela tak, jak je bývalo viděti doma v Humboldtově ulici. Richard seděl vedle »Methusalema« a několik stop před tímto známý novofundlanďan, jenž si tedy dal rovněž záleželi na tom jako Bohumír, aby zachoval doma obvyklé pořadí.

Bedřich Degenfeld pouštěl z úst obvyklé husté kotouče dýmu a kynul přívětivě kapitánovi, jenž přicházel právě z předu lodi a nyní k nim přistoupil.

»Nuže, kommodore, jak to stojí?« tázal se Degenfeld. »Spatříme brzy pobřeží nebeské říše?«

»Myslím,« odpověděl tázaný. »Odpoledne zakotvíme asi před Hogkongem. Brzy spatříme tu vpředu více plachet, jež mají stejný směr.«

»Tak jsme vykonali krásnou cestu!«

»Nepřekonatelnou! Urazíme sedmnáct uzlů. To něco znamená. Za necelé čtyři dny ze Singapore až sem, v tom nechť někdo dostihne Heimdalla Turnersticka! Každý toho raději nechá!«

»Ano, vy a vaše dobrá loď, tu dá se něco dokázati. Nemyslil jsem, že budu moci Čínu tak rychle pozdraviti.«

»Víte-li pak také, jak se tato velebná země pozdravuje?«

»Nuže jak?«

»Tsching, tsching! dlužno zvolati. To je pravý čínský pozdrav.«

»Ach! Zajisté mluvíte také trochu čínsky?«

Turnerstick nasadil skřipec na nos, držel jej tam pevně, protože by byl jinak ihned zase spadl, vrhl na Degenfelda pohrdavý pohled a odpověděl: »Kterak se můžete takhle ptáti! Omšená hlava jako vy předla přece na universitě dosti dlouhou nit, aby věděla, že na kapitána Turnersticka nesmí se s takovou. Trochu čínsky! Vezmu-li jednou lano do ruky, tedy vezmu je pořádně.«

»Tedy mluvíte úplně čínsky?«

»To se rozumí! Jak jinak?«

To bylo proneseno tonem, jakoby byl tázán, může-li píti vodu.

»To je pro mne novinkou!« doznal Degenfeld. »Dosud jste se o tom ani slovem nezmínil!«

»Proč bych měl o tom mluviti? S něčím, co se samo sebou rozumí, neděláme přece povyku.«

»Nuže, tím cennější jest mi objev, který jsem u vás učinil. Přislíbili jste, že se k nám připojíte na několik dní. Tu je pro nás ovšem velikým prospěchem, že mluvíte plynně čínsky.«

»Pah! Ani za řeč to nestojí! Pouhá maličkost! Vždyť vy jste se také čínštinou zabýval, jak jste mi řekl.«

»Jenom po dva roky.«

»To je více než dosti, neboť tato řeč je tou nejlehčí, již znám.«

»A já jsem pokládal přiučení se čínštině za velice obtížné.«

»Tu jste ovšem napjal velice falešné plachty. Vy musíte ovšem s obligátní latinou a řečtinou ztratiti správný kurs. Komu napěchují hlavu podobným klassickým zbožím, tomu nezbývá na konec pro to nejlehčí žádného místa více. Potom plují podobní přestudovaní lidé po světě a nedovedou rozeznati pancéřovou loď od kocábky na slanečky. Povídám vám, čínština mi byla přímo vrozena. Přišlo to samo od sebe.«

»Methusalem« znal Achillovu patu kapitánovu. Proto střežil se velice, aby projevil nejmenší pochybnost. Řekl nejvážnějším tonem: »To se může jenom právě vám státi. Vy jste pravá velryba v moři dialektů. Hravě plovete v nich a chrlíte nejtěžší vzorce jen tak nosem.«

Turnerstick přidržel skřipec, vrhl jím pátravý pohled na mluvčího a tázal se vážně: »Nosem! Má to snad býti nějaká narážka na můj obličej?«

»Co vám to napadá! Mluvím o velrybě, a ta že vodu chrlí, to víte zajisté!«

»Ano, a to nosem. Máte pravdu. Jako ta se ve vodě válí, tak převaluji se já v řečech. A právě čínština je mi úplně lhostejná.«

»Pro mne to byl naopak velice trpký oříšek, na němž jsem si zuby notně obrousil. Vzpomeňte jenom na dialekty! Je jich devět!«

»To je dosti málo! Takový dialekt sklouzne u mne dolů jako tuhý grog. Hlavní věcí je, že se právě držíme hlavní věci, a to jsou v čínštině koncovky.«

»Ták? Byl jsem vždycky toho mínění, že čínština nemá žádných koncovek.«

»Co! Žádných koncovek! Ano, nyní je mi to ovšem velice jasné, proč jste to navzdor dvěma plným letům k ničemu nepřivedl! Nevíte-li ničeho o koncovkách, tedy je to právě tak, jako kdybyste chtěl plovati bez vody nebo lítati bez křídel. Povídám vám, že jsem s to vpraviti vám celou čínštinu i se všemi devíti dialekty za pět minut!«

»Neuvěřitelné!«

»Hnedle tomu uvěříte. Jmenujte mi jména několika čínských měst nebo řek!«

»To jest velice lehké. Tak máme ku příkladu Jang-tse-kiang, Ma-seng, Pe-king, Hong-kong, Wu-sung —«

»Zadržte!« přerušil ho kapitán. »To stačí úplně. Tu máte hned pět koncovek!«

»Koncovek? Jistě ne!«

»Co pak tedy? Vždyť jste jmenoval, ang, eng, ing, ong a ung! Nejsou-li to žádné koncovky, potom nejsem Heimdall Turnerstick! Tyto koncovky jsou skuteční králíci! S jejich pomocí sypeme čínštinu jako z rukávu. To je pravý Jakub. Koncovky, koncovky, ty dávají slaninu k vařenému hrachu. Ovšem vy se svou řečtinou a latinou nemáte ani potuchy po nějaké slušné, upotřebitelné a pohodlné koncovce! Myslím, že na všech vašich universitách není žádná pořádná a správná koncovka k nalezení jako takové čínské ing, ang nebo ung! S pěti takovými koncovkami strčím celou Čímu do kapsy. To dokáži vám za krátkou dobu. Tam venku blíží se k nám korveta. Je to lodivod. Dám mu ihned znamení, aby vstoupil na palubu. Potom budu s ním mluvit čínsky, že budete z toho míti radost. Podivíte se, že jste sám od sebe na to také nepřišel.«

Udělil potřebný rozkaz a brzy válo s přídy lodi znamení »PT« mezinárodní knihy signálů.

Lodivod viděl vyzvání a vyhověl mu. Neměl čínského člunu. Jeho plavidlo bylo velmi ostře zahroceno a radost bylo viděti jak rychle a půvabně přirazilo. Vydalo lodivoda na palubu a odrazilo pak s mužstvem od lodi.

Lodivod byl čínsky oděn a měl na hlavě ohromně široký klobouk z trávy, který jeho obličej tak zastiňoval, že byl sotva k rozeznání.

»Teď dejte pozor!« řekl kapitán Bedřichovi Degenfeldovi. »Ted spustím po čínsku.«

Přistoupil k lodivodovi a pozdravil: »Tsching, tsching, tsching — —«

»Insaneness!« přerušil ho muž hrubě. »Řekněte jednoduše welcome, sir! Amerikán nemá toho zapotřebí, aby vrtěl čínským copem!«

»Vy nejste Číňan, lodivode?«

»Ne. Jsem dobrý Skot z Greenocku na řece Clyde,víte, tam kde budují se nejkrásnější železné lodi. Můžeme tedy užívati vaší mateřštiny.«

Přistoupil k lodníkovi a pozdravil: Tsching, tsching, tsching —
»Chtěl jsem s vámi mluvit čínsky,« mínil zklamaný Turnerstick.

»Ach, co čínsky! Ti šikmoocí chlapi nejsou ani hodni, abychom se o jejich řeč starali. Pečujte raději o to, aby dostalo se mi na uvítanou dobrého rumu, nebo půjdu zase s paluby a vy můžete potom třebas do zálivu na Lammajském ostrově zajeti.«

Šel do kajuty kapitánovy, a Turnerstick musel ho volky nevolky následovati.

»O běda!« řekl Richard Stein. »Tady nemohl bohužel své čínštiny použiti!«

»Štěstí pro nás!« odpověděl Degenfeld. »Byli bychom se neudrželi, zůstati při tom vážnými, a potom byli bychom přišli u něho o všechen úvěr.«

»Co chtěl jenom se svými koncovkami!«

»Svítá ve mně temné tušení; ale věc je tak ohromující, že ji nemohu ani za možnou pokládati. Nebude snad chtíti mluviti němčinou, opatřenou svými pověstnými koncovkami! To by bylo ovšem nesmírně žertovné. A přes to přese vše lze ho míti za schopna něčeho podobného. Zřím blížiti se veselé scény. Bohumíre — ho su!«

Tato poslední čínská slova znamenala »pal!« Od té doby, co tito tři společně cestovali, vzal student oba ostatní do učení. Zejména cídič dostal své rozkazy a pokyny všecky v čínské řeči, což vyvolalo mnohé žertovné nedorozumění.

»Ki eulh« — slyším!« odvětil tento velice vážně, vyndal z kapsy fidibus, vstrčil jej do ohně a pomohl potom svému pánovi vyhaslou dýmku zase zapáliti. Potom posadili se zase za něho.

Za krátkou dobu vrátil se lodivod s kapitánem z kajuty. Převzal řízení lodi, a Turnerstick měl tedy kdy zaměstnávati se svými cestujícími.

Plachty, jež bylo kolem zříti, stávaly se četnějšími. Bělomodré proužky dýmu prozrazovaly parníky, jež chtěly do Kantonu nebo přicházely odtud. Moře oživovalo plavidly víc a více a potom vynořily se ponenáhki skály Hong-kongu a ostatních před Perlovou řekou ležících ostrovů.

»To je velice mrzuté, že lodivod není Číňan,« pravil kapitán. »Ale potřebujeme jen malou chvilku počkati a pak budeme čluny přímo obklíčeni a tu vám ukáži, jak ovládám řeč nebeské říše. Ostatně je čas, abyste svá zavazadla otevřeli.«

»Proč?« ptal se Degenfeld.

»Abyste z nich vyňali své čínské obleky.«

»Nemáme žádných.«

»Co? Vy chcete vystoupiti na zemi a vrhnouti se do víru čínského města, aniž byste se oblékli dle mravů této země? Vy chcete zrovna tak jíti, jak tady sedíte, s pestrou studentskou čapkou na hlavě?«

»Proč ne?«

»Protože je to úplně nesprávné. Budou na vás zevlovati a vysmějí se vám. Budou vás obtěžovati a nadávati vám cizích barbarů. Dožijete se různých nepříjemností a snad octnete se i ve skutečném nebezpečí.«

»Pah! Kdo mi chce zakázati, abych se strojil, jak je mi libo?«

»Zdravý lidský rozum. Chcete-li Cínu a Číňany správně poznati, tedy musíte pokud možno nejméně prozraditi, že nejste Číňanem. Vy neznáte ještě tohoto národa. Donutili je, aby nám své přístavy otevřeli, ale oni nás nenávidí jako cizince, kteří mocí k nim vnikli. Jako cizinec nebudete ani v okruhu konsulární mocí zcela bezpečen. Vydáte-li se však mimo tento okruh, jak je to přece vaším úmyslem, tu narazíte jenom na nepřátele.«

»Uvidíme: Mám málo chuti zapírati z pouhého strachu svůj německý původ.«

»To je velice úctyhodné a velice nationálně myšleno, ale — — hm, přísně vzato, nemáte vlastně nepravdu. Neboť i když se ustrojíte přesně tak jako pravý Číňan, poznají dle vaší neznalosti řeči ihned cizozemce, kdežto já budu platiti za domorodce. Než přes to přese vše je přece jenom lépe, podrobíte-li se zdejším zvykům.«

»Nu, co se toho týče, není úplně vyloučeno, že my tři se přistrojíme podle zvyklostí této země. Prozatím nechť zůstane to tak, jak to je. Jak dlouho budete vázán svými povinnostmi na Hongkong.«

»Nijaik. Dám kormidelníkovi plnou moc. Je třeba vyplniti jenom několik drobných formalit, jež zaberou však sotva hodinu času. Amerického konsula, jejž musím vyhledati, najdu v Kantoně.«

»To jest mi milé, neboť nemusíme se tedy ani od sebe odloučiti. Nechci v Hongkongu vůbec prodlévati, protože mi ničeho neposkytuje. Je to evropské město na čínskou půdu přenesené, v němž nechci ani hodinu času promarniti.«

»To je mi také úplně vhod. Můžeme použiti parníku společnosti China Navigation Compagnie anebo také, abychom se ihned vrhli do zdejšího života, na čínské džunce jeti do Kantonu.«

»Dávám přednost prvnímu, protože bych rád co nejrychleji tam. dospěl. Vždyť potom bude ještě dosti času přijití do styku s čínským drakem. Svoje kufry necháme na palubě, protože se v Kantonu příliš dlouho nezdržíme.«

Mezitím přiblížila se loď rychle ústí Tschu-kiangu (Perlové řeky). Všecko mužstvo stálo na palubě, aby okamžitě provedlo rozkazy lodivodovy. Loď vyplula do západního ramena, zahnula kolem zeleného ostrova Lammy a plula potom k nábřeží Hongkongskému, do husté změti parníků, lodí plachetních, veslovek a džunek. Tam byly plachty svinuty a kotva spuštěna.

»Tsching tsching!« zvolal Turnerstick a rozepjal paže, jakoby chtěl celý Hongkong obejmouti. »Teď jsme tu a ukážeme jací jsme chlapíci.«

Přístav jevil přes evropský ráz města vždy ještě dostatečný obraz východoasiatského dopravního života. S hory Viktorie, asi 1200 stop vysoké, shlížel strážní domek stojící vedle stožáru na vytahování vlajky. Po jejím úbočí táhla se promenáda Kennedydroady. Pod ní oživené město s nábřežím, loďmi pokrytým. Na druhé straně čínská hornatina, celkem dobře obdělávaná a vlevo odtud četné, bohužel holé skalnaté ostrovy, jež táhnou se až k Makao.

U přístaviště hemžilo se to Evropany všech národů, Číňany, Žaponci, Malaji, Hindy, Parsy, Singalesy, portugalskými mestici a temně zbarvenými Afričany.

A na blízku lodi projíždělo množství člunů a vorů, na nichž byly naloženy čerstvé plodiny země a všemožné čínské haraburdí. Každý z lodivodů chtěl býti prvním, jenž nově příchozím své zboží nabídne, aby na nich, protože nebyli se zdejšími cenami ještě obeznámeni, vylákal peněžní obnos obyčejnou cenu zboží několikráte převyšující.

To bylo křiku, volání, řvaní, klení, chvály a vychloubání, až člověku uši zalehaly.

»Jenom nic nekupovat!« varoval kapitán. »Zde člověka pořádně natáhnou. Nejlépe je chlapy sem vůbec nepustiti, sice se jimi paluba přímo hemží a člověk není více svým, vlastním pánem. Umím s touto čeládkou promluviti. Máte to hned viděti.«

Dal ihned naplniti několik věder vodou a postaviti je těsně k okraji paluby. Potom nahnul se přes palubu a řval hlasem daleko se rozléhajícím do změti člunů: »Pryč odtud! My nebudemeng nic kupovatang! Pryč s vámi! Vy šibaling! Okangmžiking pryč s vámi, pryčeng, pryčing, pryčing. Travaillez, travaillong, travaillang!«

Nebyla to tato slova, jež účinkovala, nýbrž jeho mocný hlas a jeho divoké, hrozivé posuňky měly účinek, že vřava dole na okamižik utichla. Zraky obchodníků s úžasem obrátily se na něho. — »Slyšeliseng jste to!« volal dále. »Nemůžeme nic potřebovating. Nemámeng peněz. Můžete se odtung hnouting!«

Ještě byli užaslí Kuliové zticha. Nevěděli, co si mají mysliti. Bohumír z Bouillonu spatřil obrovskou hlásnou rouru opřenou nedaleko něho. Uchopil ji, podával ji kapitánovi a řekl nejvážnějším tonem: »U všech čertung, kapitáneng! Tu slyšímeng ovšemg, že jste v devíti dialektang velice honěng. Prosím, byste vzalung hlásnou rouru. To způsobing neobyčejný účinek!«

»Co tu slyším!« odpověděl Turnerstick. »Vždyť vy hovoříte nevyrovnatelnou čínštinou. Vidíte, jak rychle působilo mé učení o koncovkách! Gratuluji srdečně! S hlásnou rourou máte pravdu. To způsobí dvojnásobný effekt. Dejte ji sem!«

Čeládka na člunech uvedla svá vesla zase v činnost a hrnula se sem poznovu. Tu napřahl Turnerstick na ně hlásnou rouru a zahřměl na ně: »Okamžitěng zasíaving, vy zlodějang, vy šibalung. Ať ihned poslechnéteng! Zpátky, zpátky s vámi! Hbitěng, hbitumg, hbitang, hbitěng, hbitěng!«

Hlásná roura roznesla tento rozkaz daleko po vodě. Sta lidí bylo upozorněno na loď a čluny, loď svírající. Turnerstick cítil, jaký význam má jeho osoba v tomto okamžiku. Chtěl ukázati, že je také mužem, který dovede svým slovům dodati důrazu. Proto chápal se nyní jednoho z připravených věder po druhém a lil obsah jejich na hlavy dotěrných obchodníků.

Tito museli nyní seznati, že tady nic o nich věděti nechtějí a ustoupili za zlostného křiku. Obleku jejich voda pranic neuškodila. Mnozí z nich neměli nic jiného než krátké plátěné nebo kartounové kalhoty a vzhledem k jejich nečistému zevnějšku mohla takováto sprcha jen blahodárně působiti.

Nyní obrátil se kapitán k Degenfeldovi a tázal se vítězoslavným tónem: »Nuže, přítelíčku, co tomu říkáte? Nerozuměli mně ti chlapi, slovo za slovem, a zcela přesně?«

»Na všechen způsob,« odpověděl tázaný vážně. »Vzbudilo to můj živý obdiv.«

»O, není tu čemu se obdivovati. Je to neobyčejně jednoduché. Koncovky jsou to, jediné koncovky, čímž něčeho podobného dokážeme. Arci náleží k tomu jistý vrozený talent. Kdo však ten má, tomu je ta trocha čínštiny hotovou maličkostí. Pamatujte si to! Myslím to dobře s vámi. Vždyť zůstaneme ještě pohromadě, a dáte-li si na mne dobrý pozor, přivedete to za krátko tak daleko, že budete moci mluviti s císařem z Pekingu ve všech dialektech jeho říše!«

Tu položil mu lodivod, jenž při tom stál a všecko slyšel a viděl, ruku na rameno a řekl směje se: »Sir, má to snad znamenati, že se domýšlíte, že dovedete čínsky mluviti?«

»Co je libo?« tázal se Turnerstick uštěpačně, nasazuje skřipec a prohlížeje si mluvčího pohrdavě.

»Táži se, zda-li myslíte, že jste tady s těmi Kuli čínsky mluvil?«

»To se rozumí. Co jiného?«

»All devils! To je veselé. Ten člověk mluví hatlaninu, že div to zuby nevytáhne, hloupou němčinu s rozličnými fing, feng, fung, fang na konci a to vydává za čínštinu! Vždyť mohou člověku vlasy na hlavě vstáti! Můj nejmilejší sire, jsem tak dalece mocen zdejších nářečí, totiž Pun-ti, Hakka, Fuhkian, Fu-tschen, Nan-tschang a Hoei-tschen, neboť potloukám se tady již téměř patnáct let, ale co vy jste tady zrýmoval, to bylo by mi bývalo nesrozumitelné, kdybych nerozuměl náhodou zároveň trochu německy. Dáte-li se se svou čínštinou naložit a slejete-li potom lák, tak nezůstane nic než kousek žebírka, jež se ani uditi nedá.«

Turnerstick pustil skřipec, rozkročil se že široka, jak námořníci činívají a rozevřel ústa k obrněné odvetě, ale lodivod přetrhl mu ji slovy: »Prosím, žádné řeči! Nemám kdy je vyslechnouti. Vyplaťte mi můj poplatek a dám vám svou kvitanci; potom rozloučíme se v pokoji.«

»Ano,« vyrazil ze sebe kapitán, »rozejděme co nejrychleji, nebo dostanete se do závětří, z něhož nedovedete se vyprostiti. Kdybych nebyl kapitán Hehmdall Turnerstick, gentleman od hlavy až k patě, tedy musel byste se nyní se mnou boxovati, což by vám dokázalo, že mám nejjemnější mandarinskou čínštinu nejen v hlavě, nýbrž také v pěstích. Já že mluvím čínštinou, při níž člověku vlasy vstávají a zuby z úst se trhají! To je přímo neslýchané! Ano, pojďte se mnou! Zaplatím vám, a potom, kdybyste se kdy zase opovážil objeviti se u mně na palubě, vyfouknu vás i s vašimi dialekty do vzduchu, že zůstanete viseti v oblacích! Proč jste prve nechtěl mluviti se mnou čínsky? Protože neumíte. Tak je to! Tu je vám ovšem úplně nemožno rozuměti takovému znalci jazyků, jako já jsem.«

Jako uražený, své převahy si dobře vědomý hrdina odešel do kajuty. Lodivod ho následoval a vrátil se brzy na to, aby opustil loď.

Turnerstick nedal se dosud viděti. Když uplynula téměř hodina, během níž kormidelník ukrytí plachet nařídil a k práci přihlížel, pokládal i Bedřich Degenfeld přece za vhodné poohlédnouti se po uraženém.

Právě když chtěl zaklepati na dveře kajuty, otevřely se tyto a vystoupil z nich — — muž, jejž byl by student pokládal za plnokrevného Číňana, kdyby nebylo zlatého skřipce, jenž mu právě sklouzl se šikmého tupého nosíku.

»Kapitáne!« zvolal Degenfeld. »Hnedle bych vás byl nepoznal!«

»Není-li pravda!« odpověděl Turnerstick, ukazuje nejvýše spokojený, samolibý obličej. »Ano, jsem čistý Číňan! Ne?«

»Na všechen způsob! Právě jako byste byl narozen a vychován v císařském letohrádku v Yuan-ning-yuen! Dejte se přece prohlédnouti!«

Uchopil ho za rameno a točil jím na všecky strany, aby si podrobně prohlédl proměnu, jíž se Turnerstick podrobil.

»Jemné, velice jemné! Ponejvíce všecko z hedvábí!« vysvětloval kapitán, rozevíraje svrchní roucha, aby Degenfeld mohl také viděti spodní šaty.

Měl na sobě neobyčejně široké kalhoty z červeného, bíle květovaného hedvábí, které byly dole nad kotníky svázány širokými stuhami a nad nimi vestu z téže látky, jež mu sahala až do poloviny stehen. Přes to měl bílou, hedvábnou košili bez rukávů. Potom následovalo dosti úzké, županu podobné modré roucho, jež sahalo téměř k zemi. Rukávy tohoto roucha byly na konci neobyčejně široké a splývaly až přes ruce. Mohlo se jich používati jako kapes. Kolem boků byl ovázán dlouhý, zlatém protkaný pás, jehož konce visely až přes kolena. Na něm visela kromě kapesních hodinek rozličná pouzdra s nejrozmanitějšjími předměty, jichž je v Číně každou chvíli třeba. Na to oblekl ještě široké, burnusu podobné roucho, jež bylo poněkud kratší než předešlé. Ukazovalo na zelené půdě červené housenky a žluté motýle a mělo rukávy, jež nesahaly ani po loket.

Na nohou měl střevíce z červeného hedvábí bez podpatků, jejichž špičky byly silně vzhůru zahnuty. Podešvy, jež záležely z pevné, dole koží potažené lepenky, byly dobře ztlouští tří prstů.

Hlavu chránil klobouk, ze sítí upletený a měkkou látkou podložený, jenž podobal se obrovské, převrácené míse. Byl ozdoben velikým chocholem z červeně barvených žíní a dračí postavou, zhotovenou z tenkého, zlatě se lesknoucího plechu.

Na závěsníku přes rameno přehozeném byly upevněny dvě křivé šavle, z nichž byla jedna kratší, kdežto druhá po podlaze řinčela.

A abychom nezapomněli na hlavní věc, v ruce měl vějíř, za nímž mohl, když jej nyní rozevřel, celou vrchní část svého těla aspoň dvakráte ukrýti. Tento nutný kus, který nesmí scházeti žádnému Číňanu, byl pomalován krvavou scénou válečnou, nad níž skvěl se čínský nápis ve zlatých značkách.

Všecka roucha byla z dobrého hedvábí. Kapitán nešetřil penězi.

»Nuže, jak se vám líbím?« tázal se.

»Výtečně!« odpověděl Degenfeld. »Ale odkud máte tento oděv?«

Říci pravdu, musel by Turnerstick dle čínských pojmů učiniti nejvýše mohutný dojem.

»V Singapore jsem jej koupil,« vysvětloval. »Tam dal jsem si také udělati nápis na vějíři. Stačil k tomu právě tak čas.«

»Dovedete jej přečísti?«

»Ne. S čínským písmem jsem na štíru. Prosím vás, čtěte.«

Degenfeld pozoroval bedlivě značky a prohlásil:

»Číňané nemají žádného r; vyslovují je jako l. Proto je těžko zde tuto první slabiku rozluštiti. Na každý způsob třeba místo Tul Tur vysloviti?«

»Ovšem že! Vždyť je to mé jméno přeložené do čínštiny.«

»Ah, tu je pochybnost rozluštěna. Nápis zní tedy ‚Tur-ning-sti-King Kuo-ngau-ta-fu-tsiang.‘ Souhlasí to tak?«

»Myslím. Dovedete to přeložiti?«

»Ano. Zní to: ‚Turnerstick, veliký generálmajor Excellenz‘. Vy jste čertův chlap, kapitáne! Chcete býti generálmajorem, a k tomu ještě veliký, to značí přece snad proslulý?«

»Proč pak ne?« smál se tázaný. »Tak chytrý jako čínský generálmajor jsem vždycky.«

»Ale máte-li nyní dokázati, že jím skutečně jste?«

»Tomu, jenž toho na mně požaduje, dokáži to ihned a sice svýma oběma dobrýma pěstmi. To je legitimace, jíž najisto žádný Číňan neodolá. A co soudíte konečně o tomhletom?«

Nadzvedl trochu klobouk a ihned vyklouzl odtud roztomilý cop, jejž až dosud pod kloboukem skrýval.

»Pen-tse,« smál se student; »skutečně pravý Pen-tse, cop, jak to v knize stojí. Kterak jste jej upevnil?«

»Visí na velice jemné, téměř neviditelné síťce, již jsem navlékl na své vlastní vlasy. Vidíte, že jsem úplně připraven nastoupiti prouť k synům nebes.«

»Jenom neodvažujete-li se tím příliš?«

»Odvážiti se? Nevěděl bych! Kapitán Heimdal Turnerstick ví vždycky, co činí. Vzpomeňte si jenom na mou znalost řeči, na mé koncovky a dialekty! Co se mi může státi? Ostatně jsem rozený Němec a americký státní občan. Co se mi může státi, zachovám-li se jako gentleman? Nic, pranic! Přisvojil jsem si titul, aby snad páni Číňané nemyslili, že jsem živ jenom šeříkovou polévkou. Co mohou míti proti tomu? A nazvu-li se císařem laponským, musejí si to dáti líbiti! Já jsem tedy k odchodu připraven. Chci jenom kormidelníkovi ještě něco říci. Jak má se věc s vámi? Vykonali jste všecky přípravy?«

»Nemám zapotřebí velikých příprav. Jakmile budete s kormidelníkem hotov, budeme se moci my tři k vám připojili. Vždyť nevezmeme s sebou žádných zavazadel; proto budeme rychle připraveni.«

»Nu, tak rychle, jak vy si myslíte, to přece jenom nepůjde. Tu přichází policejní člun, jehož velitelům musíme náležitou odpověď dáti. Štěstí, že nepřicházíme ze Zamořené krajiny a že nemáme na palubě nemocných, sice by nás donutili ke karanténě, jež by mohla trvati až deset dní. Vlastně měl k nám tento člun připlouti již dávno venku.«

Člun přistál, a policejní komisař s lékařem a jedním podúředníkem vystoupili na palubu. To byli Angličané, vždyť Hongkong má čínskou posádku. Užasli nemálo, když Turnerstick představil se jim jako kapitán; ale když s ním vyměnili několik frází, seznali, co v něm vlastně vězí a dali si práci, aby své úřední otázky s vážnou zdvořilostí mu kladli. Našli všecko v pořádku, a protože kormidelník měl obstarati všecko ostatní, nestálo statečnému Heimdallovi již nic v cestě, aby po jejich odchodu odebral se na pevninu.

Průběhem posledního vyjednávání podařilo se přece majiteli jednoho z četných člunů, které se prve kolem tísnily, k lodi přistáti a na palubu vystoupiti. Byl to starý Číňan v ošumělém šatě, bosonohý a s obrovským kloboukem ze sítí na hlavě. Vzadu visel mu hubený, krátký cůpek jako myší ocásek a napřed klátily se obrovské brejle na mongolském tupém nosíku. Jakmile spozoroval, že ho kapitán chce zlostně vypovědíti, předešel ho, tázaje se ho zdvořilým tonem a to zde obvyklou zkomolenou angličtinou: »Money, money! To want Yon money? I am money-ex-changer; to be banker. I will exchange!«

Vyslechl část Turnerstickovy rozmluvy s úředníkem a věděl tedy, že kapitán přes svůj skvostný čínský oděv není žádným domorodcem. Jeho nabídka odstranila ihned nevoli Turnerstickovou, jenž byl přesvědčen, že něco drobných v kapse je vždycky na prospěch. Proto vyjasnil se zamračený obličej kapitánův; vyňal dlouhý, tlustý, dobře naplněný kožený měšec z kapsy svých bílých kalhot, rozevřel jej, vyňal z něho peníz a pravil — ale ne snad anglicky, o ne, vždyť chtěl platiti za Číňana: »Ano, ano! Já potřebujing Moneteng, drobnang Moneteng. Proměňtung mně jedeng dollaring!«

Podával peníz penězoměnci. Tento rozevřel oči dokořán, zaraženě pohlížel na něho k vůli této čínštině a odpověděl: »I can not understand. I shall exchange this dollar?«

»Ano, yes, oui! Vždyť mluving jsem přece dostang zřeteleng!«

Než Číňan vrtěl přece tiše hlavou; ale protože rozuměl přece aspoň Yes, tedy se vyptával: »Which money to wish You?«

Turnerstick obrátil se na Methusalema, jenž pozoroval scénu s tichou rozkoší: »Prosím vás, jak jmenují se vlastně zdejší drobné? Chci míti pokud možné drobné.«

Kolem rtů tázaného mihl se úsměv, jejž nemohl potlačiti, když odpovídal: »Nejmenší peníz je sapeka, tady li nazvaná. Deset li je jeden fen, deset fenů jeden tschun a deset tschungů jeden liang.«

Turnerstick poděkoval se za vysvětlení kývnutím hlavy a poručil peněžníkovi: »Dejteng mi li, samé li! Chci li, nic jiného než li nedostanung!«

Při tom dal mu dollar do ruky. Penězoměnec pohlédl tři- neb čtyřikrát s dollaru na obličej kapitánův, rozevřel ústa ještě více než prve, stáhl čelo ve vrásky tak, že mu chtěly brejle s nosíku sklouznouti, a pravil rozvážně: »Li, li, li! I have li, li, li!«

Přistoupil k okraji paluby a zvolal na oba chasníky, v jeho člunu sedící, několik čínských slov, načež přivlekli nahoru dřevěnou skřínku, jíž postavili před něho. Položil ukazováček na nos, polohlasitě provedl své výpočty a otevřel potom skřínku.

»Dejteng mi za dva dollaring, za tři dollaring!« poroučel Turnerstick, vyndavaje ještě dva dollary z váčku a podával je peněžníkovi. Tento opětoval zmíněný již posunek, sáhl do skřínky a vyňal tři šňůry, na nichž bylo po 600 li navlečeno.

Jsou to čínské drobné peníze, jež mají uprostřed čtyřhrannou díru, skrze níž se šňůra navléká. Nosívají se jako řetěz kolem krku.

»U sta čertů!« zvolal kapitán. »Tolik mám dostaneng za tři dollaring?«

»Yes, yes!« svědčil penězoměnec, jenž nerozuměl sice jeho slovům, ale za to tím lépe jeho tváři. »I am reasonable. Good bye, sir!«

Zastrčil tři dollary a spěchal s paluby. Oba chasníci následovali ho se skřínkou s tímže spěchem. Turnenstick držel šňůry v rukou a pravil Methusalemovi: »Je to k víře podobné, že dostaneme za tři dollary ta kovou spoustu peněz?«

»Mnoho kusů je to, ovšem,« smál se student; »ale měl jste dostati ještě více.«

»Kolik pak?«

»Tři dollary rovnají se 1965 li. Ten muž dal vám o 165 méně, což činí pro něho 8½ procenta zisku.«

»Osm a půl procenta za pět minut! To činí za rok přes stotisíc procent! Ten chlap musí zpátky! Musí mi více zaplatiti, nebo pověsím ho na rahně, že se bude klátiti!«

Přistoupil k zábradlí a volal zlostně dolů: »Necheng okamžitang zase nahoru přijdeteng, vy šibalung, vy lotrang! Mohu povoleng nejvýšang dvě procentung!«

Ale člun odrazil již od lodi. Oba chasníci veslovali ze všech sil, a starý Číňan kynul vzhůru radostně se ušklíbaje a odpověděl: »Tsching leao! I have been noble, extraordinary noble. Tsching leao tsching!«

»Teď vesluje pryč, ten taškář!« zlobil se Turnerstick. »Kdybych ho měl, jak bych jej spráskal, a to nejsilnějším koncem lana! A při tom volá mi ještě tsching tsching! Spočívá-li první pozdrav této země hned v podvodu, tu nechť všecky tyto Číňany ďas vezme. Ale vezmu si toto naučení k srdci a po druhé se mi něco podobného jistě nepřihodí! Avšak co učiním s těmito penězi? Nemohu je přece do váčku vecpati!«

»To vám rád věřím,« smál se student. »Tyto drobné váží nejméně deset liber. Musíte si šňůru kolem krku ovinouti.«

»Aby mne uškrtila! U čerta!«

»Nenosí se tu jinak.«

»Opravdu?«

»Ano, a chcete-li platiti za opravdového Číňana, musíte se tomuto zvyku podrobiti.«

»Chtíti platiti!« mínil kapitán zlostně, při čemž ztratil skřipec. »O placení není ani řeči. Jsem skutečný, pravý Číňan. Podívejte se přece na mne! A vzpomeňte si na mou znalost řeči!«

»Ale penězoměnec nechtěl vám přece rozuměti!«

»Nebylo také nikterak třeba! Takový šibal nemá a nemusí mi rozuměti. Ostatně byla mu čínština úplně cizí; mluvil anglicky, ale jak! Že vlasy na hlavě v stávaly. Byl to nějaký Hotentot. Žádná čínština nemůže býti tak zřetelná a tak jednoduchá jako moje. Kdo té nerozumí, tomu uprostřed léta hlava a rozum zamrzly, a žádný chirurg a žádný fysikus nemůže mu více pomoci. Jakmile octneme se na zemi, ihned uvidíte a uslyšíte, jakého uznání dojde má filologie. Těch osmnáctset li si zavěsím a pak půjdeme s paluby. Nepromarníme tu svůj drahocenný čas.«

Zavěsil si šňůru s penězi kolem krku a ozbrojil se střelnými zbraněmi, jež chtěl vzíti s sebou. Záležely ze dvou revolverů a jedné dvojky. Také Methusalem a Bohumír z Bouillonu byli těmiže zbraněmi opatřeni, jenom že na místě dvojky přinesli si dobré zadovky. Válečná výzbroj Richarda Steina záležela z dlouhého nože a otáčecí bambitky. S puškou nedovedl ještě zacházeti.