Červenomodrý Methusalem/Mezi piráty

Červenomodrý Methusalem
„Kong-pit“	Mezi piráty	V nouzi a nebezpečí

Údaje o textu
Titulek:	Mezi piráty
Autor:	Karl May
Původní titulek:	Unter Piraten
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Když se naši hrdinové o další cestě uradili, nebyl domnělý Malajec přítomen. Brzy na to přišel Hotschang, aby odvedl své cestující k večeři.

Kajuty jim vykázané ležely u kormidla na přední části paluby. Přímo s kormidlem hraničící úzký prostor sloužil k uschování rozličného lodního nářadí. Širší část krytu s tímto prostorem hraničící je rozdělena ve dvě polovice, z nichž každá měla zvláštní vchod. Na pravo ležící polovinu zaujali cestující. Jejich obydlí bylo osvětleno dvěma okénky, v lodní stěně upravenými. Tato okénka nebyla opatřena sklem, nýbrž dřevěnými šoupátky, aby se mohla za špatného počasí zastrčiti.

Večeře měla býti prostřena na střední palubě, na témž místě, na kterém odbývalo se prve vyvolávání duchů. Místo bylo nyní osvětleno mnohými lampami, jež byly vyrobeny z gumovaného rýžového papíru a velice pěkně se vyjímaly. U dvou stolů k sobě přistavěných stály nové bambusové židle. Příbory skládaly se pro každého hosta z talíře, malé číšky, která měla slouží ti za sklenici k pití, jakéhosi druhu tlusté porculánové lžíce, jež byla však tak neforemná, že mohla býti sotva do úst vpravena a tyčinek ze slonoviny, od Angličanů Chopsticks nazvaných, kdežto u Číňanů slovou Kwei-tze.

Číňan nemá vlastně pořádných lžic; také nože nebo vidličky neužívá při jídle. Všecky pevné pokrmy, maso atd. podávají se drobně rozkrájené. Necvičený napichuje tyto kousky v omáčce, používaje k tomu oněch Kwei-tze, vysmějí se mu však nebo pokládají ho za člověka, jenž pohrdá dobrými mravy. Cvičený jedlík vezme jednu tyčinku mezi palec a ukazováček pravé ruky, druhou mezi prostřední prst a prstenník; srazí-li se nyní konce tyčinek dohromady, tedy tvoří pohyblivý uhel, jakýsi druh kleští, jimiž můžeme všecko, i drobnou rýži do úst dopraviti. Kdo chce zkusiti, jaký žertovný pohled skytá necvičený, jenž tímto způsobem jí, nechť jednou sám se pokusí snísti polévku z perliček pomocí dvou šest palců dlouhých a skoro jako sirka tenkých tyčinek, aniž by neztratil všecko na cestě z talíře do úst.

Místo, na němž stály stoly, bylo od ostatní paluby odděleno obrovskými mapami, na šňůrách zavěšenými. Tyto mapy představovaly krajiny na zeměkouli, ale dle čínského názoru. Měly velikost alespoň čtyřiceti čtverečných stop. Devětatřicet čtverečních stop zabírala říše středu. Ostatní země na zeměkouli i se všemi moři byly vpraveny do čtyřicáté čtvereční stopy. Rusko mělo velikost vlašského ořechu; na tom tkvěla Francie veliká jako lískový ořech. Na druhém břehu obou zemí, odděleno od nich řekou, jež slula Tsin-tse, nepochybně Temže, leželo Německo a Anglie v imponující velikosti hráchu. Španělsko bylo namalováno vedle Spojených Států a Hollandsko vedle Jávy a to jako špendlíková hlavička veliké. Naproti tomu měl Jang-tse-kiang šířku dvou mužských pídí, a Peking byl zobrazen třikrát větší než veškerá cizina dohromady. Tak rozdělil Bůh dle názoru Číňanů zemi mezi různé národy. Nelze se tudíž diviti, že vynikají neobyčejnou národní hrdostí a pokládají se za vyvolený národ země. Ti z nich však, kteří shlédli cizí země, bývají z toho omylu obyčejně velmi rychle vyhojeni, přes to však trvají na náhledu, že jsou nejvzdělanějšími lidmi.

Kromě pěti hostů zasedli ke stolům ještě Ho-tschang, To-kung, Hiang-kung nebo kněz a majitel lodi. A nyní byly pokrmy přineseny.

První jídlo záleželo z vařených vajec, jež byla kopřivami rozšlehána a octem kořeněna.

»Čí vejce jsou to?« tázal se tlustý.

»Jsou to vejce krokodilí,« odpověděl Bohumír z Bouilionu s velice vážnými obličejem.

»Fuj! A takové vejce máme jísti?«

»Ovšem.«

»Nebudu jísti!«

Jídlo vypadalo docela chutně. Chopil se již také své lžíce, aby si na talíř nabral, ale rychle ji zase položil.

Ale Bohumír sáhl do mísy a užíval svých Kwei-tze s obratností Číňana. Naučil se znáti tyčinky právě tak jako Methusalem a Richard Stern doma u Ye-kin-liho a cvičil se v jich užívání cestou po moři. Mezitím, co řádně žvýkal, pravil k mijnheerovi, který seděl vedle něho: »To je mi divné. Vejce krokodilí jsou přece velkolepá lahůdka.«

»U sta hromů, děkuji! Vy žertujete, milý příteli!«

»Ne; míním to opravdu. Zkuste to přece!«

»Ne; nejím krokodilích vajec.«

Dostál slovu a nedotkl se pokrmu; než přece zdálo se mu jeho odepření těžkým, když viděl, jak dobře to ostatním chutná.

Potom byla přinesena nějaká omáčka, v níž plovaly malé kousky masa. Když viděl, že ostatní si nabírají, ptal se tlustý opatrně: »Není to pes?«

»Ne,« odpověděl Bohumír.

»Tedy jím také!«

Naplnil si talíř a jedl neforemnou lžicí, aniž by užíval Kwei-tze. Také nestaral se pranic o pohledy, jež vrhali na něho Číňané k vůli porušení slušnosti.

Když byl hotov, kývl přívětivě na Bohumíra a pravil: »Ne, to není pes.«

»Pes ne, ale kočka!« odpověděl Bohumír.

»Co? Kočičí maso?«

»Ovšem!«

»Nebesa! O mé hrdlo, můj žaludek a má střeva! Mijnheer Methusaleme, co říká slovník o střevách?«

»Co povídá slovník o střevách? Že jsou sedm metrů dlouhé,« smál se tázaný, neboť tlustý držel si oběma rukama břicho a tvářil se při tom velice žalostně.

»Což cítíte nemoc ve střevech?«

»Ano, velikou! Mám bolest a zápal.«

»Co? Bolest a zánět máte? Proč?«

»Jedl jsem kočičí maso.«

»Nesmysl! Nenechte si od Bohumíra podobných hloupostí namluviti! Ten sám neví, co jedl.«

Tu zahrozil mijnheer na svého souseda pěstí a zašeptal mu zlostně: »Ovce! Vy jste nešťastný hroch!«

Nejbližší pokrm záležel z průhledné a přece ne řídké polévky s velice jemně nakrájenými kořínky.

Voněla velice lákavě.

»Soup of salangaus!« zvolal Ho-tschang na své hosty, tváře se při tom velice důležitě, aby jim naznačil, že se tu jedná o mimořádnou lahůdku.

To byla tedy polévka z proslulých vlaštovčích hnízd! Pět Evropanů sáhlo po ní velice spěšně; byli zvědavi poznati toto jídlo.

O těchto tak zvaných indických ptačích hnízdech bylo mnoho nepravdivého rozšířeno. Správné jest jenom následující: Salangany (Collacalianidifica) jsou 12 cm dlouzí letouni, již měří s rozpjatými křídly asi 30 cm. Svrchu temnohnědé jsou na spodní straně světleji zbarveny a objevují se v Přední a Zadní Indii a na ostrovech sundajských, kde hnízdí ve velikých hejnech hlavně na nepřístupných útesech skalních. Milují obzvláště taková místa, kde vysoký břeh kolmo vyčnívá z kypícího příboje.

Krátce před dobou líhnutí, tedy v době hnízdění, vylučují silně naběhlé slinné žlázy těchto zvířat tuhý sliz, jenž se podobá hustému roztoku gummy. Tento sliz nalepují tím způsobem na hladkou, svislou stěnu skalní, že pták letí nesčíslněkráte vždy k témuž místu a při tom trochu slizu zobákem nebo jazykem přitlačí. Tím vznikne pevně-huspeninovitá spodní stavba podoby duté čtvrtiny koule, na níž zřídí se vlastní hnízdo z trávy, peří, mechu a řas a upevní se a zatmelí se tímtéž slizem. Ne tohoto hnízda, jak mylně se za to mělo, nýbrž toliko spodní stavby ze ztvrdlého slizu užívá se jakožto potraviny či spíše jako lahůdky.

Z toho, co pověděno, vysvitá, že sbírání těchto hnízd je velice nebezpečné. Lovec salangan musí se spustiti po laně s temene útesu skalního a vznáší se nad příbojem v stálém nebezpečí smrti. Na některých nálezištích bylo tomu odpomoženo tím způsobem, že celé kusy pobřeží byly učiněny přístupnými napjatými lany a provazovými řebříky.

Salangany vyskytují se v takovém množství, že jenom ze samotné Javy vyváží se ročně kolem devíti milionů hnízd. V Číně, kam dováží se jich ročně průměrně za šest milionů marek, platí se za kus asi marka, což při peněžních poměrech této země není nikterak laciné, jelikož očištěné hnízdo mívá často váhu jenom několika málo gramů. Jenom zámožní mohou si tohoto požitku dopřáti. V Evropě však je toliko skutečný boháč s to pojísti sliny indických vlaštovek.

Ostatně není takovéto hnízdo samo o sobě žádnou lahůdkou. Bez přípravy nemůže býti vůbec požito a uvařené chutná jen mdle. Kdo žvýká pryskyřici vytékající z kůry třešně, trpící výtokem klí, má zcela týž požitek. Tato pochybná lahůdka musí teprve přípravou státi se chutnou. Číňan vaří je ve vodě nebo v masové polévce a přidává k tomu různé kořínky, koření, maso, rybí jikry, oblenice, rozkrájené ovoce a jiné. Jenom tyto přísady jsou to, jež dodávají hnízdům chuti a záživnosti.

Zdálo se, že mijnheer van Aardappelenbosch tohoto pokrmu ještě neokusil, ačkoli žil tak dlouho na Jávě. Jedl opět lžicí a tvářil se při tom neobyčejně blaženě.

Turnerstick nechtěl si ani velikou lžicí ústa natrhnouti, ani neměl tolik obratnosti, aby použil k tomu Kwei-tze. Udělal tedy krátký proces a vypil polévku z talíře, což mu přivodilo utajené opovržlivé pohledy Číňanů. Ale ti tři ostatní dokázali to, tuto cizokrajnou omáčku pomocí tyčinek až do poslední kapky vyloviti.

»Jemné, neobyčejně jemné!« mínil kapitán, mlaskaje jazykem.

»Ano, skutečně!« přisvědčoval tlustý vesele. »Neobyčejně nádherné!«

»Bylo to skutečně tak nádherné, tak výborné?« ptal se ho Methusalem.

»Zajisté, výtečné!«

»A víte, co jste vlastně jedl?«

»To se rozumí!« vpadl do řeči Turnerstick. »Hnízda salangan!«

»Nesmysl! Ti chlapi by nás častovali indickými ptačími hnízdy! To by jim, i kdyby nějaká měli, ani nenapadlo.«

»Nuže, co to bylo tedy?«

»Hovězí kůže, jemně rozřezaná a na huspeninu uvařená. To dá omáčku, jež se oné z ptačích hnízd nápadně podobá.«

»U sta hromů! Kdyby tomu tak bylo! Což v Číně požívají se také kůže volů a krav?«

»Na všechen způsob. Platí to dokonce za výborné jídlo.«

»O můj Bože, o můj stvořiteli!« naříkal tu ihned tlustý, sahaje rukama na své břicho. »Jsem churav, jsem churav!«

»Jste churav? Nemocen? Co pak vám schází?«

»Mám vřed v žaludku.«

»Vřed v žaludku? Hm!«

»A nával v játrech. Co praví váš slovník o játrech?«

»Váš nával v játrech nebude zajisté tak důležitý, aby nás donutil vzíti na potaz lékařský slovník. Nechme tudíž vařenou kravskou kůži klidně odpočívati a jezme dále. Tu přichází nové jídlo. To jsou mořští raci, jak se zdá.«

Ihned vyjasnil se zase obličej tlustého.

»Mořští raci?« zvolal. »Chvála bohu, ty jím!«

Vzal si největšího hummra, jenž byl; předložen a jak se zdálo radostí z tohoto »mořského raka«  zapomněl úplně na »vřed« a »nával«.

Po tomto chodu byly ještě vařené ryby jako poslední číslo jídelního lístku. Nebylo tedy příliš mnoho jídel. Hostitelům šlo více o pití než o jídlo, neboť mezi každým chodem byly číšky dvakráte naplněny Sam-chu, a protože Ho-tschang svoji vždycky rychle vypil, musili ostatní následovati a hosté také totéž učiniti. Tento Sam-chu je, dobře upraven, lehce opojný, araku podobný nápoj, jejž, jak se zdá, Číňané velice milují, jelikož jej pijí po číškách.

Námořnické hrdlo Turnerstickovo bylo prolito mnohým silným rumem a tuhým grogem a mijnheer van Aardappelenbosch požil tolik borovičky, že Sam-chu nemohl jim zajisté uškoditi.

»Budeme píti a uvidíme, zda-li oni nás anebo my je pod stůl zpijeme,« řekl první.

»Ano, budeme statečně píti!« přisvědčil tlustý. »Já piji jako hroch.«

Methusalem a Bohumír z Bouillonu vytáhli spolu mnohý soudek ječné šťávy; také oni nebáli se Sam-chu. Ale Richardovi Steinovi byl nápoj příliš silný. Z první číšky srkl jenom jednou a pak se toho vůbec nedotkl. Na opětované vyzvání Turnerstickovo, aby pokusil se přece ještě o doušek, odpověděl: »Nechci. Nechci vůbec žádné kořalky a této teprve již ne. Je mi příliš hořká.«

»Příliš silná, chcete zajisté říci.«

»Ne. Má zvláštní vedlejší příchuť, jež se mi protiví. Zdá se mi, že toto hořké nepatří vlastně do nápoje.«

»Hm! Marcipánu se k tomu ovšem neužívá.«

Myslil právě tak jako ostatní, že Sam-chu musí míti tuto vedlejší příchuť. Rovněž dbal právě tak málo jako oni na to, že vyprázdněné číšky nebyly zase naplňovány u stolu, nýbrž za záclonami z map. Kdyby byl býval s to pohlédnouti tam, tu byl by spozoroval, že se tam nalévalo ze dvou nádob. V jedné nalézalo se Sam-chu s opiem, jež dostávali jenom hosté.

Novofundlanďan seděl mezi svým pánem a Richardem Steinem. Nehnul se od nich ani na okamžik a pozoroval každý pohyb Číňanů nepřátelskými zraky. Přiblížil-li se k němu některý, tu vycenil zuby a zavrčel na něho zlostně. Ano, když Ho-tschang dal přinésti kus masa, aby, jak pravil, psa si přátelsky naklonil, nechňapl po mase, nýbrž po ruce dárcově. Nevzal je ani potom, i když mu je Methusalem sám podával. Nedůvěra psova byla šťastnou náhodou rovněž tak veliká jako neprozřetelnost jeho pánů. Později pokusil se domnělý Malajec ještě jednou přiměti ho k pozření otráveného kusu masa, leč se stejným neúspěchem. Naděje Číňanů, usmrtiti tímto způsobem psa, ukázala se tedy marnou.

Tím více se namáhali, aby hosty k pití přiměli, a to podařilo se jim ovšem mnohem lépe. Jenom v tom se mýlili, když se domnívali, že jim velice snadno notnou opičku způsobí. Tyto čtyři osoby zůstaly přes značné množství, jehož požily, úplně střízlivé.

Naproti tomu objevily se u Číňanů velice záhy účinky Sam-chu. Syn říše středu není vůbec s to, aby snesl silné lihové nápoje a tak pozoroval Ho-tschang, že silná kořalka z rýže jeví u něho účinky, jichž si nikterak nepřál. Chování jeho kamarádů prozrazovalo, že také oni začínali býti nachmeleni. Tomu musilo býti zabráněno, jelikož by s opilými lidmi plán svůj provésti nemohl. Dal tedy sobě a jim nalíti slabého čaje do číšek, což nemohli hosté zpozorovati, protože tento nálev měl téměř právě takovou barvu jako Sam-chu.

Než tato lest neměla dlouhého trvání. Methusalem měl ke svým hostitelům, aby jim svůj dík vyslovil, krátkou řeč a vyzval potom Ho-tschanga, aby s ním vypil číšku na přátelství, to jest, se vzájemně zavěšenými pažemi. Vsunul levou paži pod pravou paži Číňanovu. Při tom musila číška Číňanova tak blízko kolem nosu červenomodrého, že spozoroval tento vůni čaje. Sáhl ihned po číšce, vyňal ji z ruky Číňanovy a ochutnal obsah.

»Čaj! Brrrr!« zvolal. »Styďte se přece! Dobře jsem viděl, že nás chcete opiti, ale když jednáte při tom tak nepoctivě, tedy vypijte si své Tscha sami. Kdo nebojuje s námi stejnými zbraněmi, s tím nemáme co dělati. Mějte náš dík a nechte nás odejíti!«

Číňané neodmlouvali. Myslili, že jejich hosté dosti pili, že požité opium způsobí zamýšlený účinek. Při tom kráčeli za mapami kolem místa, kde byly číšky naplňovány. Mijnheer spatřil státi džbán, v němž nacházelo se ještě slušné množství Sam-chu, přičichl k němu a řekl: »Vezmu kořalku s sebou; je velmi dobrá.«

Uchopil džbán a odnesl jej do kajuty, jakoby měl na něj největší právo.

Číňané nezlobili se k vůli této neomalenosti; o nikoli, spíše se z toho radovali, neboť jestliže hosté džbán úplně vyprázdnili, tedy musili s úplnou jistotou upadnouti do hlubokého spánku a mohli býti potom tím snáze přemoženi a oloupeni.

Methusalem nevěděl, má-li se beztaktnosti tlustého smáti nebo jej plísniti. Zkusil to s poslednějším, neboť netušil ještě, že mu Sam-chu bude velice na prospěch, nedošel však daleko, neboť mijnheer uťal mu kárnou řeč těmito slovy: »Ti chlapi pili čaj a nám dávali tuto kořalku; proto je to naše kořalka; budeme ji tedy píti. Je dobrá, velmi dobrá. Nenechám ji tu státi!«

Proti tomuto důvodu nedalo se nic dělati, zvláště když byl pronesen tak žertovným způsobem, že se tomu musil smáti.

Turnerstick přinesl z venku dvě ještě hořící lucerny, aby kajutu osvětlil, v čemž mu nebylo bráněno, a na to zastrčil Bohumír z Bouillonu dvéře. Cestující zabalili se do svých pokrývek, aby ulehli ke spaní.

„Jaká loď je to asi, mistře?“ pravil Degenfeld.

Cítili se zachváceni tak neobyčejnou únavou a přece nebyli s to ihned usnouti. Byli uvnitř rozčileni. Jejich krev proudila rychleji než obyčejně a jejich tepny byly tak napjaty, že bylo nemožno připsati to účinku rýžové kořalky. To jim ovšem napadlo.

»Ten mizerný Sam-chu !« huboval Bohumír. »To je velice potměšilý nápoj.«

»Jsi nachmelen?« ptal se Degenfeld.

»Nachmelen? Ani mi nenapadá! Ale je to stav skoro podobný. Četl jsem jednou o někom, jenž pokoušel se o kouření opia. Přesně popisoval účinky jedu. Můj nynější stav je úplně jako jeho, když se nacházel v prvním stadiu účinku. Bylo snad opium do tohoto Sam-chu přimícháno?«

»Hm! Také já nacházím se ve zvláštním zákeřně tupém rozčilení. Ale nenalézám příčiny, proč by kořalku nahražovali opiem. Jak je tobě, Richarde?«

»Je mi zcela dobře,« odpověděl tázaný.

»Proto žes nepil. Tedy je náš stav zajisté účinek Sam-chu. Počkáme, jak bude dále.«

Uplynulo půl hodiny, během níž se tito čtyři mužové neklidně s jedné strany na druhou převalovali. Potom zdálo se, že usíná jedem po druhém.

Richard bděl ještě. Slyšel četné kroky venku na palubě; potom to znělo, jakoby se lana po kladkách pohybovala; řetěz řinčel delší dobu. Několikrát bylo zvenčí vraženo do dveří kajuty, jakoby se ke dveřím něco posunovalo. Novofundlanďan kňučel, upokojil se však zase, jelikož nikdo se nepokoušel, aby vnikl do vnitř.

Tak uplynula opět půlhodina a ještě jedna. Richardovi se zdálo, jakoby podlaha kajuty měla teď polohu šikmou. Oběma otevřenými okny proudil svěží, velmi znatelný průvan, což dříve nebylo.

Richard vstal a díval se ven. Světla přístavu zmizela. To mohlo býti vysvětleno tím, že byla k vůli pozdní hodině shasnuta. Ale na každé lodi musí přece aspoň jedna lucerna hořeti a nyní nebylo viděti ani jediné, ačkoli stálo tak mnoho džunek poblíže »Schui-heu«. Nebe bylo jasné a čisté; hvězdy se jasně třpytily. Jejich lesk stačil, aby bylo možno rozeznati okolí lodi, a přece nebylo viděti ani džunky, ani domu. Naopak prostírala se před okem Richardovým širá, jemně zvlněná, ničím nepřerušená plocha, v níž se hvězdy odrážely, bylo to moře.

Hochovi bylo úzko. Utrhla se snad džunka s kotvy a byla odlivem z přístavu zahnána? Ačkoliv nebyl námořníkem, věděl přece, jak často se období střídají. Od jednoho období k druhému uplyne dvanáct a půl hodiny. Zítra dopoledne chtěla »Schui-heu« s přílivem do Kantonu odplouti; teď byla snad jedna hodina s půlnoci, následovně nastával teď díle vší pravděpodobnosti na moři odliv. Tu bylo možno, že utržená loď byla z přístavu zahnána, aniž by to posádka, jež snad do posledního muže spala, byla vůbec spozorovala.

Richard si umínil, že vzbudí strýce Methusalema.

Ale tento spal tak pevně, že neslyšel volání hochova a také necítil, když jím notně zatřásl. Úzkost hochova se zvětšila. Na blízku Hong-kongu je mnoho a nebezpečných úskalí. Byla-li džunka k některému hnána, tedy byla ztracena; to říkal si hoch, soudě jako každá jiná pozemská myš. Chtěl ven na palubu, aby způsobil povyk, a odstrčil závorku u dveří. Nemohl jich však otevříti; byly zvenčí zataraseny.

Nyní vzcházelo mu tušení, jež bylo ještě mnohem horší než první jeho domněnka: Číňané nebyli poctiví lidé; snad byla »Královna vody« dokonce loupeživou džunkou. Přimíchali Evropanům opia do Sam-chu;, aby je uspali a potom vyloupili a zabili.

Při této myšlénce probudila se veškerá odhodlanost hochova. Pokusil se ještě jednou probuditi Methusalema nebo některého jiného ze spánku lomcováním, leč marně.

»Oni spějí dále,« řekl. »Snad probudí se teprve za den. Jenom já a pes jsme čilí. Budeme kajuty hájiti. Tito lotři mají se přesvědčiti, že německý gymnasista se jich nebojí. Není-li pravda, statečný chlapíku?«

Pohladil psa po krásné, dlouhé srsti; tento pohlížel na něho jasnýma očima, vrtěl radostně ohonem, otočil hlavu ke dveřím a zakňučel tiše, z hluboká, jakoby chtěl říci: »Vím již! Neboj se však, neboť já jsem zde!«

Potom přinesl Richard z kouta pušky svých společníků a prohlédl je. Nebyl střelcem; nevěděl, jsou-li zadovky nabity a byl by jich také nedovedl nabíti; avšak konstrukce obou pušek mijnheerových byla tak jednoduchá, že snadno jich mohl použíti. Otevřel kohoutky a poznal dle zápalek, že jsou hlavně nabity. Ostatně byly tu také revolvery, s jejichž konstrukcí byl úplně obeznámen. Vyňal je z kapes spících a měl nyní pohromadě celý arsenál, s nímž mohl dle svého náhledu kajutu po delší dobu hájiti.

Netrvalo to také příliš dlouho, kdy dostalo se mu příležitosti, aby odvahu svou dokázal. Pes naslouchal, šel ke dveřím, očichal je a začal kňučeti. Musil se někdo venku nacházeti.

Richard slyšel, že se venku něco těžkého odstrkuje; potom pokoušeli se dveře zticha otevříti. Než to se nezdařilo, protože byly zastrčeny. Hoch přivolal psa k sobě a posunkem poručil mu, aby byl zticha.

Venku bylo šeptáno; potom uplynulo několik minut, až bylo slyšeti nový šumot. Znělo to, jakoby pracovali na dveřích nebozezem. Richard přistoupil blíže ke dveřím a tu spatřil skutečně vnikati špičku silného nebozezu. Chtěli udělati díru, aby mohli do kajuty nahlédnouti.

Když byla díra vyvrtána a nebozez vytažen, ustoupil Richard stranou, aby ho nemohli spatřiti. Pohled toho, jenž se nyní díval do vnitř, mohl zasáhnouti jen čtyři spící a psa. S velikou pravdě podobností mohli se domnívati, že Richard leží v koutku a spí také. Novofundlanďan seděl uprostřed kajuty a upíral ostře oči na díru. Chytré zvíře jakoby znalo její význam. Bylo na něm patrno, že se vrhne na prvního, kdo by se odvážil sem vniknouti. Hledě k síle zvířete byl by dotyčný na všechen způsob ztracen a proto řekl si Richard, že budou nejdříve hleděti psa neškodným učiniti.

Ale jak? Jinak nebylo to možno než výstřelem. Chtěli by se o to pokusiti? V tomto případě bylo třeba vyvrtati ještě jednu díru, jednu pro střelnou zbraň a jednu pro oko, aby bylo možno mířiti, nebo aspoň viděti, kam by se měla zbraň obrátiti.

Hoch se nemýlili, neboť slyšel teď vrtající šumot poznovu. Protože si řekl, že by kulka z revolveru slabými dveřmi sice pronikla ale venku stojícího neporanila, tedy uchopil obě pušky mijnheerovy, natáhl kohoutky a postavil se tak, že nemohl býti z venčí spatřen. Maje jednu pušku vedle sebe opřenu a hlaveň druhé na dvéře namířenu, čekal na to, co se bude nyní díti.

Nebozez pronikl dveřmi a Richard spatřil při svitu obou luceren na stropě visících, že to byl jiný druh nebozezu, jenž vyvrtal mnohem větší díru než prve. Byla tak veliká, že mohli prostrčiti hlaveň pušky.

Co Richard tušil, to se stalo. Prostrčili do vnitř hlaveň pistole. Pes upíral doposud ještě moudrý pohled upřeně na dveře. Spatřil zbraň a rychlé uhnul na stranu. V tomtéž okamžiku stiskl Richard spoušť. Protože se oko útočníka nacházelo na všechen způsob u hořejší díry, namířil hlaveň asi o patnáct palců níže, kde se musily nacházeti jeho prsa. Rána třeskla a venku ozval se hlasitý výkřik. Hoch sáhl rychle po druhé pušce a vypálil druhou ránu více stranou, neboť si řekl, že venku je zajisté více osob. Ozval se druhý výkřik, potom zaznělo volání mnoha hlasů, v něž mísilo se štěkání psa.

Opatrný hoch vyňal rychle z kapsy svůj zápisník, vytrhl z něho několik listů, navlhčil je jazykem a nalepil je na čtyři díry ve dveřích vyvrtané, aby nebylo možno dívati se do vnitř. Kdo by se přiblížil ke dveřím, aby nahlédl dovnitř, musil některý papír odstrčiti a tu by věděl Richard potom zcela přesně, kam má mířiti. Zdálo se však, že nikdo z Číňanů nepomýšlí na to, aby se odvážil blízko ke dveřím. Také byla pozornost hochova v nejbližší době od dveří odvrácena a za to obrácena k jeho společníkům.

Ačkoli nacházeli se ve hlubokém omámení, přece vnikl v jejich sluch rachot obou výstřelů. Pohnuli sebou, ovšem různým způsobem.

Tlustý hnul sebou toliko nepatrně a mumlal aniž by oči otevřel: »Hem! Jemand schiet. Dat gest gebraden kater — hm! »Někdo střílí. To bude kočičí pečeně.«

Myslil tedy dokonce i v tomto svém stavu na jídlo a zároveň vzpomněl si na špatný vtip Bohumírův o kočičím mase. Potom upadl zase v dřívější omámenost.

Turnerstick obrátil se zvolna na druhou stranu a pravil: »Palte ještě jednou, hoši! A měřte dobře! Dejte mu ji!«

Zdálo se mu patrně, že jeho loď zápasí s jinou lodí.

Bohumír z Bouillonu vztýčil hlavu do výše, naslouchal okamžik a rozumoval potom: »Hlupáku, co ti to napadá! Jak pak můžeš střílet z mého oboe! Což bylo nabito?«

Potom sklonil hlavu zase a spal dále. Větší účinek než u těchto tří vyvolaly výstřely u Methusalema. Vztýčil celou horní část trupu a otevřel oči. Hledě strnule před sebe, tázal se: »Bylo tu vystřeleno? Kdo — — kde — — — proč — — — pro — pro — — proč — —!«

Dále nedospěl. Zavřel oči a sklesl zase na lůžko. Richard přistoupili k němu, uchopil ho za ramena a zatřásl jím.

»Strýče, probuď se, strýče Methusaleme!«

Toto vyzvání hochovo nenašlo sluchu. S namaháním vztýčil zase těžkou horní část trupu omámeného a volal: »Strýče, slyš přece! Zastřelil jsem dva Číňany, Chtějí nás zavraždit!«

»Nech — nech — — nech mne!« odpověděl Degenfeld, jenž chtěl znovu klesnouti.

Ale Richard držel ho pevně a prosil: »Probuď se, probuď se! Jsme ve velikém nebezpečí!«

»Ne — — — bezpečí?« blábolil červenomodrý.

»Ano. Otevři aspoň oči!«

»O — o — — oči!«

Bylo viděti, že se namáhá, aby otevřel víčka; ale nepodařilo se mu to. Tu připadl Richard na prostředek, do něhož si sliboval dobrý účinek. Křikl na studenta zlostným hlasem: »Zvláštní člověk! Což neslyšíš, hloupý kluku!«

Tato dvojnásobná urážka jevila ihned žádaný účinek. Methusalem rozevřel oči a křičel: »Hanebná liško! Vrazím ti jednu strašlivou! Ostré papíry sem, Bohumíre!«

Nepoznal Richarda, ačkoli měl otevřené oči.

»Sám liška!« odpověděl tento. »Třikrát vyloučená opice!«

Tato výčitka ukázala se býti silnější než omámení. Methusalem mrštil hochem od sebe, vztýčil se na kolenou a hromoval: »Jak? Co? — — vylou — — já — — — já?«

»Ano, ty! Hanebně vyloučen!«

Tu vyskočil červenomodrý zúplna, natáhl obě ruce po urážejícím a volal hlasem přeskakujícím: »To mně! To mně! Psí synu, já tě rozdrtím!«

Chtěl skočiti na Richarda, potácel se však ke zdi a opřel se o ni, oči zase zavíraje. Sahaje oběma rukama na těžkou hlavu byl by jistě zase na lože sklesl, kdyby byl Richard nepřišel na nový prostředek, aby jeho energii vzpružil. Zatřásl jeho ramenem a pravil: »Methusaleme, probuď se přece! Jde o tvé čestné slovo. Chceš se dáti tady zavraždit, abys nemohl potom dostáti svému čestnému slovu? Slyšíš, tvé čestné slovo, tvůj Kong-kheon, tvůj Kong-kheon!«

»Čestné slovo — Kong-kheon! To — to — — dodržím! Co — co — — — ah, ty, Richarde?«

Narovnal se zpříma, otevřel oči a poznal nyní hocha.

»Prosím tě pro Boha,« řekl tento, »pamatuj na Kong-kheon! Pamatuj na mou matku a pamatuj také na Ye-kin-lihodoma, jimž jsi se zavázal čestným slovem.«

Tu přistoupil k němu červenomodrý, položil mu ruku na rameno a odpověděl: »Hochu, což jsem někdy svému slovu nedostál?«

»Vždycky! Ale jest-li se teď nevzchopíš, bude tvůj Kong-kheon potupen.«

»Proč?«

»Protože nás jinak tady povraždí.«

»Po — vra — — ždí?!«

»Ano. Neslyšel jsi mých výstřelů? Zastřelil jsem dva Číňany.«

»U všech hromů! Což sním? Má hlava, má hlava! Co je se mnou a s mou hlavou? Proč leží tito tři na zemi jako mrtví?«

»Protože vám dali opia, aby vás omámili. Ti lotři vyvrtali tamhle ve dveřích dvě díry, aby nejdříve psa zastřelili; dal jsem jim však dvě kulky, jež zajisté zasáhly.«

»Tys — — střílel! Kdo — kdo to mluvil prvé o vyloučení?«

»Já. Byl to jediný prostředek, probuditi tě.«

»Ah — — ah — — hodný chlapec! Moudrý hoch! Ale má hlava, má hlava!«

Položili si ruce na spánky a namáhal se, aby stál pevně bez potácení.

»Zůstaň čilý, zůstaň čilý, strýče! Náš život na tom závisí!«

»Ano, život — čestné slovo — Kong-kheon-Relegatio cum infamia! Chlape, to byl silný tabák, ale má býti vykouřen. Opium! Richarde, div neklesnu, pusto v hlavě. Musíš mi pomoci!«

»Rád! Ale jak?«

Degenfeld potácel se pořád ještě sem a tam. Opřel se jednou rukou o zeď a odpověděl: »Ale musíš to také udělati, neprodleně!«

»Mohu-li to?«

»Ano. Dej mi své slovo!«

»Dávám je.«

»Dobrá! Dodržíš je; to vím. Vraž mi tedy políček, ale s největší chutí!«

»Strýče!«

»Pah! Nečekej věčně! Musí to býti; nejde to jinak, milý hochu. Nikoliv já, nýbrž opium dostane tu ránu. Tedy ku předu!«

»Což to skutečně pomůže?«

»Myslím, že ano. U všech hromů; pospěš si, sice se zase posadím!«

»Nuže, tedy dobrá, tak si sedni!«

Richard se rozpřáhl a dal mu žádaný políček a to s takovou chutí, že zasažený skutečně ihned se svalil. Vyskočil však okamžitě zase, sáhl si na tvář a zvolal; »Aby tě kozel vzal, hochu! Tak důkladně jsem to nemyslil. Neškodí to však. Mnoho pomůže mnoho, řekl sedlák skočil do postele a probořil se. Teď je mi lépe. Nyní pověz rychle, co se stalo?«

Richard podal mu stručnou zprávu. Methusalem přistoupil k oknu a dívali se ven, šel potom ke dveřím, aby prohlédl jejich poškození a řekl pak: »Richarde, zde je má ruka! Tys moudrý a také udatný hoch a zachránil jsi nám život. Vždyť jenom ještě krátkou dobu, až budu míti svou hlavu zase úplně v moci. Jakmile bych pitoměl, dáš mi zase políček; to pomůže; cítím to. Nemáme teď jiného prostředku. Podívám se nejdříve na pušky a nabiji znovu ručnice tlustého. Nespusť dveří s očí. Nabiji svou pušku a dám ti ji. Jakmile spatříš, že někdo zvenčí papír odstraňuje, pošleš okamžitě kulku na dotyčné místo.«

Vsunul dvě patrony do zadovky a dal ji hochovi. Právě když se to stalo, obrátil se pes s kňučením k oknu. Červenomodrý vrhl pohled v tuto stranu, ihned vytrhl Richardovi pušku z ruky a namířil.

Bylo viděti teprve nohy a potom tělo nějakého muže, jenž se tam objevil. Patrně spustili ho s paluby po provaze.

»Teď chtějí to zkusiti odtamtud; v tom má jim však býti zabráněno,« šeptal student.

Teď, kde toho bylo třeba, stál bez kolísání. Opium nemělo již nad ním moci. »Chceš ho zastřeliti?« tázal se Richard.

»Ano.«

»Lidský život! Neměli bychom ho šetřiti?«

»Ušetřil jsi těch dvou druhých? Jsem nyní přesvědčen, že se nacházíme mezi mořskými lupiči; ti nedávají pardonu; můžeme se jenom tím zachrániti, jestliže nepomyslíme na žádnou mírnost. Život proti životu. Snad chce ten chlap sem vhoditi smradlavý hrnec. Podaří-li se mu to, tedy jsme ztraceni.«

Nyní sklouzl muž tak daleko, že objevil se jeho obličej v otvoru okenním. Methusalem vypálil a obličej zmizel. Bylo slyšeti zlostné výkřiky.

Degenfeld přistoupil k oknu a vyhlédl ven.

»Skutečně!« pravil. »Tady vedle lana vidím provaz, na němž visí hrnec. To je na všechen způsob Hi-thu-tschang, jak tito chlapi kamenné hrnce zovou, nádoba příjemně vonících bylin. Běda tomu, jemuž na blízku rozbije se takový hrnec! Čínští mořští loupežníci vrhají takové hrnce na palubu oněch lodí, jichž se chtějí zmocniti. Strašlivý smrad, jejž vyvozují, omámí veškeré mužstvo lodi. Dej teď pozor na okna!«

»Nechceš je zavříti?«

»To nepomůže, neboť mohou se zástrčky také zvenčí odsunouti. Ostatně myslím, že se hned tak brzy někdo zase neodváží. Chci vypálenou hlaveň zase nabíti.«

Nabíjeje pohlédl na své tři společníky, kteří výstřel zase zaslechli. Bohumír z Bouillonu vztýčil se napolo sedě a opíral se o stěnu, než usnul ihned zase. Turnerstick ležel s napolo vztýčeným trupem na lokti a zíral na ně bezduchýma očima. Mijnheer se obrátil, ale neobratně; ležel na břiše, což mu zabránilo, aby upadl zase ve spánek. Marně se namáhal, aby si lehl na stranu nebo na znak a sténal při tom: »Imand heeft weder geschoten. Hij heeft mij getroffen. Ik been dood — někdo zase vystřelil. Zasáhl mne. Jsem mrtev!«

Byl z těchto tří nejčilejší, ačkoliv pil rovněž tolik jako oni. Snad nepůsobí opium na lidi tučné tou měrou anebo ne tak rychle. Methusalem obrátil ho na znak, s namaháním ho posadil, posunul ho ke stěně, aby se mohl opříti a pravil k němu: »Nejste mrtev, mijnheer; vy žijete. Podívejte se na mne!«

»Ne,« tvrdili tlustý, »umřel jsem.«

»Ne, neumřel jste, jste toliko omámen.«

»Dobrá, tedy budu spáti!«

»Ale vy nemáte spáti! Probuďte se! Otevřte oči!«

»Nemám očí!«

»I máte oči! Jen se namáhejte, abyste je otevřel!«

Tlustý chtěl uposlechnouti. Vytáhl obočí pokud možná nejvýše, ale nemohl víček otevříti.

»Nejde to,« mínil zívaje při tom.

Tu ujal se věci Richard. Vzpomněl si na úspěch, jehož se dodělal u strýce Methusalema a útočil nyní také na tlustého dotýkaje se jeho nejvíce vynikající zvláštnosti, volaje naň: »Mijnheer, nemáte hlad? Nechcete jísti?«

Jísti?« tázal se Aardappelenbosch. »Co máte?«

»Co máme? Co pak jíte nejraději?«

»Pečenou husu se salátem ze zelí.«

»To máme, husí pečeni se zelným salátem!«

»Heisa! To chci také míti!«

Lest se podařila. Tlustý rozevřel oči dokořán a natáhl; obě paže po vytoužené pečené huse. Degenfeld musil se hlasitě zasmáti, ačkoli situace nebyla nikterak veselá, a řekl: »Jenom ještě trochu trpělivosti, mijnheer, nedostanete ji dříve, dokud nevstanete.«

»Chci vstáti!«

Přidržoval se oběma rukama stěny i podařilo se mu skutečně vztýčiti se. Tímto namaháním ještě více ku vědomí přiveden, pohlížel udiveně na oba; potom chopil se své hlavy a pravil: »Mijn hoofd, mijn hoofd! Ik heb een Nijlpaard tuszchen mijnen hersenen — má hlava, má hlava! Mám hrocha v mozku!«

»Ale vidíte a poznáváte nás?«

»Ano.«

»Tedy řekněte nejdříve, kde máte náboj?«

»Tam — tam!«

Ukázal! na torbu. Methusalem ji otevřel a spatřil značný počet různě zbarvených papírových sáčků, jež se tu nacházely. Vyňal jeden z nich a tázal se: »Co obsahuje tento papír?«

»Semeno travní,« zněla odpověď.

»Travní semeno! A tento?«

»Thé z macošek.«

»A zde?«

»Thé z máty.«

»A v tomto sáčku?«

»Lipové thé.«

»Thé z lipového květu! Dále zde?«

»Seringatee.«

»Tedy bezové thé. Ale, mijnheer, to je dvacet sáčků, tedy celá lékárna. Proč pak vlečete s sebou tyto rozličné thee?«

»K vůli svému zdraví. Mám mnoho nemocí.«

Degenfeld vyndal všecky sáčky, až přišel docela dole na náboj a mohl tak obě vystřelené pušky nabíti. To vzpamatovali tlustého úplně. Vyptával se, proč nabíjí jeho pušky a dostal potřebnou odpověď. Jakmile zaslechl, v jak velikém nebezpečí se nacházel, stal se velice čilým. Zabalil sáčky sám zase, aby měl svých sedm věcí pohromadě, a odebral se potom s puškami, sluníkem a torbou do jednoho kouta a prohlásil, že každého koulemi provrtá, kdo by se odvážil na něho třebas jenom zaškarediti.

Nyní šlo o to, přivésti ku vědomí také kapitána a Bohumíra z Bouillonu. Podařilo se to, třebas také jenom velice těžce. Jakmile zaslechli, že pasou po jejich majetku a životě, ihned vystřízlivěli. Ale na jak dlouho, to byla otázka. V tomto okamžiku držela energie jejich těla vzpřímena a oči otevřeny; ale snad nedosáhl jed ještě svého úplného, vlastního účinku; snad začal teprve plnou silou působiti. Tomu musilo býti především jiným vyvarováno. Ale jak a čím? Vždyť nějakého protijedu nebylo zde v kajutě.

První prostředek, jehož lékař užívá, je vracení, káže-li nutnost, použije žaludeční pumpy, aby odstranil jed, jenž se snad ještě nachází v žaludku. Proto radil Degenfeld svým soudruhům, aby podráždili své žaludky mechanickými prostředky ku vracení. To ovšem nijak nestačilo, protože se již opium dostalo do krve. Léků, jichž se obvykle užívá, jako kaffein nebo odvar quaranový, tu nebylo. Roztok tanninu — ah, to přivedlo Methusalema na dobrou myšlenku.

»Mijnheer, vaše torba musí nás zachrániti!« pravil Hollanďanu.

»Můj ranec?« tázal se tento udiveně. »Welt gij hem als Medizin opvreten — chcete ho jako lék sežrati?«

»Ne, nemám na ranec, nýbrž jenom na jeho obsah spadeno. Ta rozličná thé, jež obsahuje, jsou zajisté všecka více méně tříslovitá. Jestliže je silně svaříme a odvar vypijeme, tu promění se alkaloidy opia v těle v nerozpustné tannaty. Je to štěstí, že jste přišel na myšlenku vzíti kořalku s sebou. Můžeme jí nyní použíti jako paliva. Samovar nám obstarali odpoledne námořníci; tak máme všecko nutné pohromadě.«

»Ano,« mínil tlustý, »moje thé jsou dobrá; budeme je píti.«

Byl na to pyšný, že léčivé prostředky jeho mnohých nemocí se nyní ukázaly tak prospěšnými. O vodu k pití postaral se domnělý Malajec; i mohlo se tudíž počíti s vařením.

Kromě Richarda dostal každý stejnou dávku vřelého, zle chutnajícího nápoje. Kromě toho bylo nutno čeliti opiu ustavičnými pohyby tělesnými a hlubokým vdechováním čerstvého vzduchu. Po návrhu Methusalemově byla podniknuta různá cvičení, prostocviky, při nichž se vyjímal tlustý neobyčejně komicky. Nápodobil však všecky pohyby a postoje, jež červenomodrý jako cvičitel nařizoval, s pravým nadšením, neboť cítil sám na sobě, že tento prostředek má kýžený účinek, ačkoliv to bylo pro něho velice namahavé. Potil se všemi pory.

Kdyby nebyly tyto čtyři osoby tak statní pijáci, tu bylo by opium mělo na ně účinek ještě mnohem větší a trvalejší. Ale takto mírnila se moc jedu víc a více, až zbyla konečně jenom lehce snesitelná sklíčenost hlavy.

Mezitím; co ze všech sil cvičili a v přestávkách silný odvar thé pili, stál Richard věrně na stráži. Stál připraven s nabitou puškou, aby prvního, jenž by se ke dveřím nebo k některému okénku přiblížil, kulkou srazil. Při tom musil se spoléhati více na svůj zrak než na svůj sluch. Někoho, kdo by se byl venku ke dveřím plížil, byl by nemohl slyšeti, protože cvičící tropili příliš veliký šumot.