Červenomodrý Methusalem/„Kong-pit“

Červenomodrý Methusalem
Na „Schui-heu“ do Kantonu	„Kong-pit“	Mezi piráty

Údaje o textu
Titulek:	„Kong-pit“
Autor:	Karl May
Původní titulek:	„Kong-pit“
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Prostor, jenž byl cestujícím vykázán, byl skutečně spíše kajutou než kojí. Byla sice prázdná a jenom rohoží obložená, ale tak vysoká, že mohlo se státi zpříma, a tak dlouhá a široká, že našich pět cestujících mělo dosti místa. Když přinesli námořníci na pevninu vyslaní přikrývky, pro něž byli posláni, tu dalo se zříditi na noc velice pohodlné lůžko.

Milé bylo cestujícím, že k jejich výhradní obsluze byl komandován námořník, jenž byl angličtiny dosti mocen. Neměl mongolský obličej, byl malý a hubený a sdělil jim, že je Malajec a angličtině naučil se ve Východní Indii. Byl velice ochotný, uhodl téměř jejich přání, než byla vyslovena, a přinesl1 im různé předměty, jež se mu zdály vhodnými, aby dodaly kajutě útulnějšího vzezření.

Rozumělo se samo sebou, že lodní důstojníci měli více na práci než zabývati se jenom svými cestujícími. Tito seděli na palubě čekajíce na návrat svých poslů, kteří dle zvyku čínského dlouho se nevraceli. Mezi tím nastala tma a Malajec zavěsil blízko nich papírovou lucernu. Potom usedl tak, že mohl snadno slyšeli jejich rozkazy. Dbal-li o jejich rozmluvu, bylo jim lhostejno, protože se bavili v německé řeči, jíž dle vší pravděpodobnosti zde nikdo nerozuměl.

Konečně přišli námořníci, kteří přinesli nakoupené věci a museli je odnésti do kajuty. Cestující šli ovšem také s nimi. To poskytlo Malajci příležitost, aby se nepozorovaně odebral ke kapitánovi, u něhož se v tomto okamžiku kněz nacházel.

»Nuže,« ptal se kapitán anglicky, »vyzvěděls něco?«

»Velmi mnoho. Znám je nyní tak důkladně, jakobych byl již několik týdnů jejich služebníkem.«

Malajec mluvil nyní velice dobrou americkou angličtinou, kdežto dříve stavěl se vůči cestujícím, jakoby angličtinu toliko lámal.

»Nuže, odkud pocházejí?«

»Čtyři z nich jsou Němci, a ten tlustý je Dutchman, Hollanďan.«

»Bohatí?«

»Dle zdání mají u sebe mnoho peněz.«

»A co jsou? Ten s červenomodrým nosem pravil, že je z nejvyšší šlechty; Adama jmenoval svým praotcem.«

»To věřím. Adam je první člověk, jenž byl stvořen, tedy praotec všech lidí.«

»Tedy mne tento člověk obelhal?«

»Snad je řada jeho předků proslulá. On a jeho dva průvodčí nosí kroj mladých lidí, kteří chtějí se státi v Německu mandariny, tedy Kuan-fu.«

»Tedy jimi ještě nejsou?«

»Ne.«

»Podvodníci. Co jsou ti druzí dva?«

»Ten tlustý je Hong-tse, kupec, který chce zde obchod zaříditi a tudíž mnoho peněz u sebe míti musí. Ten čínsky oděný musí však býti Ho-tschang jako ty. Je na polo ztřeštěný a vydává se za Fu-tsianga, což se mu může špatně vyplatiti.«

»A co chtějí tito Němci v Číně?«

»Hledají strýce nejmladšího z nich, který musí býti velmi, velice bohat. Také hledají nějakou paní a její děti.«

»Tos slyšel?«

»Ano, velice zřetelně.«

»Což mluvili anglicky?«

»Ne, nýbrž německy, svou mateřskou řečí.«

»A té ty rozumíš?«

»Ano. Víš přece, že jsem rozený Yankee a utekl jsem svému kapitánovi, protože jsem jednomu plavci nůž do těla vrazil a za to měl jsem železa dostati. Tu přišel jsem na ‚královnu vody‘, kde mne nikdo nenajde a kde se mi ještě moohem lépe bude líbiti, až budu lépe rozumět čínsky. Plul jsem s německými námořníky a přiučil jsem se z jejich řeči, která je anglické podobna, tolik, že těmto pěti cestujícím dosti dobře rozumím.«

»To je výborné! Naslouchej jen dále; ale nedej na sobě ničeho znáti! Dostaneš zvláštní odměnu. Peníze mají u sebe?«

»To se rozumí! Ale tito lidé nenosí své jmění v kovu, nýbrž ve směnkách a jiných papírech.«

»Tomu nerozumím. Odejmu jim tedy peníze a papíry prodám Hui-tschu (nejvyššímu společenstva) v Ngo-feu.«

»Ty nechceš tedy do Kjuang-tschén-fu?«

»Ani mi nenapadne! Mezitím, co budou ti chlapi spáti, vyplujeme na moře.«

»Máme však příliv; to půjde z těžka.«

»Počkáme, až nastane odliv.«

»Ti lidé to zpozorují.«

»O nikoli, neboť dáme jim opia do nápoje a vítr s pevniny vanoucí zažene nás brzy beze hluku na moře, kde je hodíme do vody. Moje papíry jsou v pořádku; mohu tedy odplouti, kdy se mi zlíbí!«

»Utopiti je chceš?«

»Zajisté! Máš s nimi útrpnost? Což myslíš, že je mám nechati na živu, aby potom prozradili, že má ‚Schui-heu‘ je Tsen-lung-yen?«

»Na to nemyslím. Ale teď nesmějí ještě zemříti, nýbrž teprve později v Ngo-feu u Hui-tschu.«

»Proč?«

»Protože bez nich nemůžeme jejich papíry prodati nebo jinak zužitkovati. Já to znám.«

»Ty to musíš ovšem lépe věděti než já. Což musejí býti při tom?«

»Ano, musejí dáti své svolení a podpis.«

»To neudělají.«

»Udělají to, řekneš-li jim, že jinak musejí zemříti. Budou mysliti, že se tím od smrti vykoupí.«

Richardovo hrdinství.

»A když to udělají, usmrtíme je přece! Myslíš to přece tak?«

»Ano.«

»Tys moudrý člověk. Nahlížím, že tě mohu velice dobře potřebovati. Budeš se u mne míti dobře. Vrať se tedy k nim a hleď ještě více vyzvěděti! Navzdor jejich zbraním je snadno přemůžeme, neboť budou spáti jako zabití. Jenom pes mi činí starosti. Je to mohutné, silné zvíře.«

»Dej mu otrávené maso!«

»To máš pravdu. Tvá rada je dobrá, uposlechnu jí. Tedy jdi teď! Provedeme nyní Kong-pit a pozveme je k tomu. Tu naskytne se příležitost dáti jim za nápoj Sam-chu s opiem.«

»Tu chci tě ještě na něco upozorniti. Snad napadne jim myšlenka také ducha se zeptati. Dle toho, co jsem ti o nich sdělil, může své odpovědi velice snadno zaříditi, je-li duchem moudrosti.«

Šel a odebral se do kajuty, kde našel své nynější pány při práci, aby si kajutu pokud možná útulně zařídili. Pomáhal jim při tom a užíval zase lámané angličtiny a dával pozor na každé slovo, jež bylo promluveno.

Potom přišel kapitán, aby odvedl své hosty ke Kong-pitu.

Degenfeld, jenž četl o tomto obřadu, v Číně velice užívaném, byl úplně přesvědčen, že slouží mu za základ úmyslný klam, tedy švindl, a byl velice zvědav, kterak jej provedou.

V Číně píše se pomocí jemného štětce. Název »Sestoupení k štětci« značí tedy výjev, při němž sestoupí duch, aby pomocí štětce, k tomu účelu zvláště sestrojeného, zodpověděl písemně otázky mu předložené.

Rozumí se samo sebou, že duch neobjeví se ve viditelné podobě, nýbrž nachází se tu vždy nějaká osoba vynikajícího postavení, jíž používá se, aby se stal znatelným. Máme tu tedy co činiti, právě jako v našich spiritistických kroužcích, s nějakým »mediem«. Toto domnělé písemné spojení s říší duchů trvá již po staletí, a je zajisté nejvýše zajímavé dozvěděti se, že Kong-pit náleží také k oněm »vynálezům«, jimiž nás Číňané předešli.

Nejdříve uřízne se za jistých obřadů tenká větvička meruňky. Při tom omlouvají se stromu, že mu způsobili poranění, tím, že vyryjí do jeho kůry ony značky, které mu praví, že větvičky má býti užito jako »štětce duchů«. Na to opatří si kus bambusu asi palec tlustého a stopu dlouhého. Větévka meruňky seřízne se na způsob štětce a zastrčí se v podobě pravého úhlu přesně do prostřed bambusu, tak že obé má následují tvar:

Medium uchopí rukama nahoru vztýčenýma oba konce bambusu a to tak, aby štětec z větévky meruňkové ukazoval dolů. Potom drží štětec nad stolem, jehož deska je jemným, hladce rozváleným pískem posypána, a nyní může duch působením na ruce media a vedením štětce po písku zodpověděti dané otázky.

Při nepřirozené poloze rukou začnou se tyto brzy chvíti, přes to vsak není za těžko cvičenému mediu v písku čitelné značky vyvolati. Samo sebou se rozumí, že při choulostivých otázkách vypadne odpověď vždy tak, že připouští rozličný výklad; některý se zajisté vyplní.

Protože se Kong-pit pokládá za náboženský výkon, smí býti vykonáván jen s jistými obřady. Ostatně má se duch legitimovati. Má udati své jméno, svůj stav a dynastii, za které jako člověk na zemi putoval. Čím starší je tato, při čemž však na udání několika set nebo tisíce let více nijak nezáleží, tím uctivěji se s duchem jedná. Jsou toho náhledu, že klam je vyloučen, protože ruce media mají polohu, jež činí psaní nemožným.

Když mužové vystoupili na palubu, byla temná noc. Mezi prostředním a zadním stěžněm byly zavěšeny papírové lucerny, jež místo skrovně osvětlovaly. Poblíž zmíněného stolu, na němž byly svěcené dary pro ducha, stál druhý, pokrytý hladkou vrstvou písku. Mužstvo utvořilo kolem toho místa kruh, do něhož Ho-tschang Němce přivedl. Pomocí beden byla pro ně sedadla pořízena.

Když se za vzájemných poklon usadili, vystoupil kněz a začal, ovšem v čínské řeči: »Chystáme se právě zeptati se ducha na průběh naší plavby. Jsme naplněni nejvážnějším, nejposvátnějším smýšlením a obrátíme se s prosbami svými na Matsupo, vznešené božství moře.«

Pokynul, načež byly přineseny dvě židle a socha božství moře. Postavil židle těsně vedle sebe po jedné straně stolu obětními dary pokrytého a vyzval božství, aby se posadilo na čestné místo. Jelikož v Číně sedí vznešenější po levici, tedy bylo božství na příslušnou židli postaveno, kdežto dosud ještě prázdná židle na pravo byla určena pro očekávaného ducha. Nyní vyňal kněz žlutý, popsaný papír a přečetl obsah jeho nahlas. Tento zněl: »Při pravili jsme tento večer Sam-chu a jiné dary a žádáme našeho mocného patrona, aby nám zavolal vševědoucího ducha, jemuž bychom mohli své otázky předložiti. Uvítáme jej tamo na lodních schodech.«

Spálil papír a hodil popel do vzduchu. Nyní nastala několik minut trvající přestávka čekání, neboť musil přece býti poskytnut patronovi čas, aby našel vhodného ducha. V této přestávce přikryl kněz modlu šátkem, aby naznačil, že se božství moře vydalo na »hledání« ducha a je tudíž nepřítomno.

Potom odstranil šátek. Socha stála na svém místě; božství vrátilo se tedy zpět a přivedlo tedy na všechen způsob nějakého ducha, který čekal nyní dole u lodních schodů. Proto pokynul kněz Ho-tschangovi a To-kungovi, aby ho přivedli.

Oba důstojníci šli ke schodům a vyzvali ducha hlasitými zdvořilými slovy, aby šel nahoru a posadil se u nich. Dle vší pravděpodobnosti vyhověl tomuto pozvání, neboť přivedli jej mezi sebou, ustavičně se mu klaníce. Kněz přijal ho rovněž uctivými poklonami a vyzval jej co nejuctivěji, aby zaujal místo na židli proň připravené.

Tato scena byla tak podivná, že Němci byli sotva s to, aby smích potlačili. Jak se samo sebou rozumí byl duch neviditelný a proto vyjímaly se poklony a slova k němu promluvená tak neobyčejně komicky. Všecky otázky duchu kladené musí býti napsány na papír, který se potom spálí, aby se napsaným značkám dala, jak říkají, duchová forma. Nyní napsal kněz nejprve otázku, zdali přibyl duch »po oblacích putující«, spálil papír a hodil popel do vzduchu. Potom uchopil štětec duchů vylíčeným způsobem a držel jej nad stolem pískem posypaným. Jeho ruce začaly se chvěti; nástroj dostal se do pohybu a větévka meruňková zajela slyšitelně do písku. Methusalem přihlédl blíže. Stálo tu zřetelně napsáno: »To«, t. j. přišel.

Byl tu tedy. Protože kněz držel štětec, musil nyní kapitán otázky psáti a papíry v popel proměňovati. Otázkami kladenými nyní neviditelnému, po pravici sedícímu zpravodaji a z odpovědí pomocí kněze do písku napsaných dozvěděli se, že se naposledy jmenoval Kja-tsong a byl za dynastie Wu-ti (pěti císařů) Wangem (místokrálem) východu. Protože proslulí Wu-ti žili před čtyřmi tisíci lety a Wang je nejvyšším úředníkem říše, tedy byl neviditělně přítomný místokrál na všechen způsob duchem, na něhož mohli býti pyšni.

To nahlédl ovšem také kněz. Cítil se býti zavázán k největší zdvořilosti, položil stranou svůj štětec duchů, uklonil se až k zemi a prosil ducha, aby byl tak laskav a vína ochutnal.

Nebylo to víno z hroznů, nýbrž z kvašené rýže, nazvané Sam-chu. Duch je ovšem příliš hrdý, aby jedl nebo pil, vidí-li to lidé, kteří ještě nezemřeli. Proto byly lucerny zakryty rohožemi, jež byly k tomu účelu připraveny, tak že bylo tma kolkolem.

Methusarem byl jediný z cestujících, jenž všemu rozuměl.

Bohumír z Bouillonu a Richard Stein zabývali se sice také za plavby po lodi čínskou řečí, nebyli však dosud tak daleko, aby mohli takovýto obřad sledovati slovo za slovem. Ale Turnerstick a tlustý nerozuměli ani slova. Proto použil Degenfeld nastalé, třebas velice krátké pausy, aby jim tichým hlasem přetlumočil, co slyšel a vysvětlil, co viděli.

Stůl s pískem byl, jakmile otázky a odpovědi začaly, přisunut k obětnímu stolu, tak že zůstaly jenom tři strany volné. Jednu z těchto stran zabraly obě židle, na nichž trůnilo božství moře a duch; na obou ostatních stranách sedělo pět cestujících, a to tak, že mijnheer nacházel se po pravé straně duchově. Tomuto zašeptal, jakmile byly lucerny zatemněny, červenomodrý: »Dejte pozor, mijnheer, bude-li duch píti! Snad to aspoň uslyšíme.«

Po krátké pomlčce sděloval tlustý rovněž tak tichým tonem: »Hij, drinkt, hij drinkt! Ik hooe’t slaarpen — pije, pije! Slyším, jak srká.«

»Je to kněz!«

»Deze vos! Ik word hijm leeren! Ik, wet, wat ik word makenten lišák! Já ho naučím! Vím, co udělám!«

Když byly potom na rozkaz kněze rohožky s luceren zase odstraněny, mohl každý viděti, že duch pil, neboť obsah nádoby se zmenšil.

Nyní tázali se ducha, budou-li míti dobré počasí, bude-li plavba šťastná a udělají-li dobré obchody. Odpovědi dopadly tak šťastně, že kněz cítil se zavázán, aby ducha vyzval, by pojedl kousek koláče na stole ležícího.

Pečivo vypadalo velice chutně a bylo nakrájeno na osm rovně velikých dílů. Zase byly lampy zastřeny, tenkráte na delší dobu, neboť i duch potřebuje více času, aby pojedl kousek koláče, než aby vypil doušek kořalky.

Když byly potom lucerny zase odkryty, užasli všichni. Duch nespokojil se jenom osminou koláče, nýbrž snědl celý koláč. Sestoupil patrně s příliš dalekých výšin, že měl tak veliký hlad. Největší úžas jevil kněz sám. Jeho oči upíraly se polekaně na talíř, na němž ležel koláč. Nevěděl, co si má mysliti. Div mu leknutím cop na hlavě nevstal. Myslil, že provede hokus pokus. Což by byli skutečně duchové? Nebyl by kong-pit žádný podvod? Což by na zdánlivě prázdné židli seděl skutečně nějaký duch, jenž za tak krátkou dobu ostatních sedm osmin pozřel? Neboť jednu osminu vzal kněz za nastalé temnoty.

Jeho vystupování bylo odtud poněkud jistější než před tím. Hlavní otázky byly zodpověděly a nyní bylo dovoleno námořníkům, aby se obrátili na ducha o různé vysvětlení. Tito pověrčiví lidé hojně toho použili. To bylo milé důstojníkům, protože výroky orakula nabývaly nad těmito ztěžka povolanými lidmi jakési moci.

Duch dával také nyní tak výborné odpovědi, že ho kněz prosil, aby jim prokázal čest ještě doušek kořalky spolknouti. Jakmile byly lucerny zatemněny, plížil se podvodný zaklínač duchů, aby po džbánu sáhl a důkladný doušek učinil. Ale jak se ulekl, když ruka jeho našla místo prázdné, na němž právě ještě stál. Skoro byl by hlasitě vzkřikl. Byl tu přece jenom duch, který jedl koláče a pil Sam-chu. Jaký to triumf, kdyby se to mohlo lidem ukázati! Jaký to pohled, spatřiti džbán ve vzduchu se vznášející, aniž je možno pijícího viděti. Dal ihned rozkaz, aby byly rohože s lamp odstraněny. Když se tak stalo — — — stál džbán zase na svém místě, ale úplně prázdný. Byl do dna vypit. Duch musil býti právě tak žízniv jako hladov. Kněz tvářil se nevylíčitelně. Ale Richard Stern, jenž seděl vedle mijnheera, šeptal tomuto: »Co si mám mysliti? Slyšel jsem skutečně, jak se pije.«

»Zoo?« usmíval se tlustý. »Ik kan’t niet gelooven — tak? Nemohu tomu věřiti!«

»O přece! Slyšel jsem tak kloktati a srkati, jako pije-li někdo kvapně, aby byl rychle hotov.«

»Tedy byla žízeň nesmírně veliká!«

Co zarazilo leknutím kněze a důstojníky, kteří znali švindl Kong-pitu, to vyvolalo jásot mužstva, jež bylo nyní přesvědčeno, že je tu duch a to velice vznešený, který se nedá odbýti douškem rýžového vína a kouskem koláče. Vyvolavatel duchů vzpamatoval se a tázal se nyní hostů, chtějí-li se ducha také na něco zeptati. Methusalem usmyslil si již před tím poprositi o to a proto přijal rychle tuto nabídku. Dal otázku napsati, zda-li on a jeho společníci dosáhnou účelu své cesty. Když potom duch za pomoci media odpověď do písku napsal, přistoupil Degenfeld, aby odpověď sám přečetl. Užasl nejvyšší měrou, neboť odpověď zněla: »Ano. Najdete bohatého strýce, také paní s dětmi, a hollanďan zakoupí veliký obchod.«

Methusalem přeložil svým soudruhům tuto odpověď do němčiny, což mělo za následek největší jejich podivení. Bylo jasno: Duch znal jejich zámysly, jež tak pečlivě tajili! Zadostiučinění, které měl kněz z jejich patrného ohromení, bylo tak veliké, že zapomněl úplně na vzniklé v něm pochybnosti ve příčině ducha a vyzval tohoto co nejzdvořileji, aby přítomným prokázal čest a požil kousek pečeně.

Tato pečeně vystydla zatím. Těch sedm nebo osm velkých kusů, které ležely na talíři, vypadalo velice chutně, skoro jako telecí pečeně s kůrčičkou. Rozumí se, že byla světla zase zahalena, a kněz plížil se, aby se potají přiživil. Jelikož však věci nedůvěřoval a spolehaje na to, že jako zástupce ducha bude musit notně jísti, ve dne ničeho nepožil, vzal si dva kusy, aby špatně nepochodil, kdyby snad duch zase sám si vzíti chtěl.

Tyto dva kusy požil s velikou chutí a poručil potom, aby lucerny zase odkryly. Sotva že dopadla záře z nich na stůl, bylo možno spatřiti, že talíř byl úplně vyprázdněn.

Knězi bylo teskno a úzko, zvláště když zpozoroval povážlivé pohledy, které na něho vrhali lodní důstojníci, do jeho uměleckých kousků zasvěcení. Kusy, jež nechával duch na talíři, byly vždycky pro ně určeny. Nyní musili ovšem míti za to, že byli mediem přelstěni; musili míti za to, že kněz schoval vše, co chybělo, aby to později snědl.

»U všech hromů!« pravil Methusalem polohlasitě. »Tenhle duch místokrálův musil skutečně přes čtyřitisíce let hladověti a žízniti. Vždyť jí a pije jako německý pacholek při mlácení!«

»Je mi ho líto, toho ubohého, milého holečka!« mínil Bohumír z Bouillonu. »Po takovémto požehnaném obědě musí jeho žaludek prasknouti a potom bude konec s jeho dobrou konstitucí.«

»Slyšel jsem ho jísti,« podotkl Richard. »Chroustání a mlaskání bylo zcela zřetelné.«

»Tak?« tázal se tlustý. »Chroupal a mlaskal?«

»Zcela zřetelně. Bylo to tak blízko, jako byste to byl vy.« —

Aby vyvázl z rozpaků, vyzval kněz nyní také důstojníky, aby přednesli své otázky. Odepřeli to a tak viděl, se nucena s duchem se rozloučiti. Napsal zdvořilé díkučinění na lístek a spálil jej potom. Ale duch vynikal rovněž dobrým tonem, neboť vjel do kněze a donutil ho, aby pomocí štětce napsal do písku: »Ctění pánové, byl jsem velice potěšen poznati vás a děkuji vám vřele za dary, jimiž jste mne oblažili a posilnili. Nyní musím spěšně odejíti, neboť čekají ještě mnozí jiní na mou pomoc, a tak žádám vás, abyste mne laskavě ke schodům doprovodili.«

Jakmile byla přečtena tato slova na rozloučenou, ihned bylo jim vyhověno. Každý z přítomných dostal do ruky hořící, žlutý papír a potom byl uspořádán průvod, aby ducha doprovodil s náležitou poctou k lodním schodům. Šel zase tak, jak byl přišel, totiž mezi kapitánem a kormidelníkem, a ačkoli ho nebylo viděti, klaněli se přece všichni nepřetržitě, dokud loď neopustil.

Němci zůstali na svých místech. Ani jim nenapadlo, aby provozovali také hokus pokus a tím vzbudili domnění, jakoby mu věřili. Něco z toho bylo jim ovšem nesrozumitelné.

»Ten duch byl důkladný jedlík a piják,« minií Bohumír. »Ten se musil dlouho postiti.«

»Nesmysl!« řekl Turnerstick. »Kněz vypil a snědl všecko.«

»Ten suchý, malý chlapík? To mi nechce do hlavy. Odtud jsem ucítil, že ta kořalka voněla jako devadesátistupňový líh. A takový plný hrnec? Ne, to nebyl kněz.«

»Já jsem to byl,« vysvětloval tlustý. »Já jsem kořalku vypil.«

»Vy?« tázal se Methusalem užasle. »Vy jste mu džbán vypálil?«

»Ano.«

»A úplně jej vyprázdnil?«

»Ano; vždyť byl přece velice malý a kořalka slabá.«

»Tu mi ovšem vzchází světlo! Tu jste zajisté také celý koláč snědl?«

»Sežral jsem ho.«

»A to množství masa?«

»To jsem také sežral.«

»Ale vždyť jste přece před tím v hotelu tak hojně obědval! Jak je vám teď kolem žaludku? Jak se vám daří?«

»Velmi dobře, výborně; mám koláč velice rád a také maso!«

»Nuže, potom ať upeče někdo ne mně, nýbrž vám celého čápa! Myslím, že byste i toho ztrávil!«

»Čápa? Proč pak ne, je-li dobře upečen!«

Řekl to s takovou vážností a tak nenuceně, že ostatní se dali do hlučného smíchu. Právě vrátili se Číňané vyprovodivše ducha. Námořníci roztrousili se po lodi; ale důstojníci vzali kněze mezi sebe a zavedli s ním velice pohnutý výslech o neobyčejné chuti, již projevil duch. Dokládal se svou nevinností; ale oni mu nevěřili a donutili ho, aby jim své kapsy ukázal. Kterak užasli, když shledali, že jsou prázdné! Nespustili kněze s očí; nemohl tedy koláč a maso jinde schovati, a tak popustili konečně hlavami vrtíce, že dnes tu byl jednou výjimečně skutečný duch. Methusalem pozoroval je z povzdálí. Uhodl z jejich pohybů předmět a obsah jejich rozmluvy. Nyní přišli k nim, aby se zeptali, jaký dojem učinil Kong-pit na něho a jeho společníky. Byli přesvědčeni, že cizincům neobyčejně imponovali. Degenfeld byl by jim své mínění tak rád upřímně sdělil, ale tím byl by se ihned o všechnu přízeň připravil, neboť mrav velí Číňanovi, aby byl v každém případě zdvořilý a nedovoluje mu žádné výminky z tohoto pravidla. Proto zatajil červenomodrý svou nevěru, ale zodpověděl otázky pokud možno s největší lhostejností. Tomu podivili se tak, že se Ho-tschang otázal: »Což neuvedla vás přítomnost ducha ve zmatek?«

»Ne. Jak by to bylo možno ?«

»Duch je přece vyšší bytost než člověk.«

»To povídáte vy; vy mi však zajisté dovolíte býti jiného mínění.«

»Smíme toto mínění zvěděti?«

»Ano. Která je nejvyšší pozemská bytost?«

»Člověk.«

»Z čeho se skládá?«

»Z těla a duše.«

»Docela správně.«

»Bylo by tělo samotné také člověkem?«

»Ne.«

»Nebo duch sám?«

»Také ne.«

»Jestliže tedy ani tělo samo ani duch sám nejsou hodni člověkem se nazývati, tedy stojí jejich sjednocení, člověk, vysoko nad oběma. Kterak mohla by tedy mně, jenž počítám se k nejvyšší třídě pozemských bytostí, přítomnost ducha, který stojí pode mnou, ve zmatek uvésti?«

Tato logika, proti níž nedovedl ničeho namítali, zarazila Ho-tschanga. Přes to vše našel odpověď, již oděl slovy:

»Ale tento duch byl Wangem!«

»Nyní není ničím více, a vaše proslulé Li-king, kniha, podle níž se máte za všech okolností říditi, nařizuje vám, abyste prokazovali čest každému stavu, kterému okamžitě náleží. Kterak můžete se báti ducha, jenž byl sice Wangem, ale není jím více.«

»Snad má váš lid pravdu, snad náš. Nebudeme se o tom hádati. Ale jelikož byla nám předpověděna tak šťastná plavba, musíme se tomu těšiti, a tuto radost chceme oslaviti večeří, k níž vás co nejuctivěji zveme.«

»Děkujeie vám ! Víme, co nám zdvořilost velí, a prosíme vás tudíž, byste svou večeři sami snědli.«

»Ne rozumíte mi dobře. Míníme své pozvání úplně vážně.«

»Také já to myslím zcela vážně se svým odmítnutím. Kdybych povolil vaší prosbě, tu musili byste nás pokládati za lidi velice nezkušené a nezdvořilé. Vy jste tak zdvořilí, že nás zvete, kterak můžeme býti tak nezdvořilí, abychom vás obtěžovali tím, že vašemu přání vyhovíme!«

Červenomodrý měl dle čínských názorů úplně pravdu. Je možno jen takové pozvání přijati, jež stane se ve vší formě a při němž podá se veliký, barevný, k tomu účelu upravený arch papíru.

»Myslíme své přání skutečně upřímně,« naléhal Ho-tschang. »Nemáme tištěných pozvání na palubě, a protože mluvím anglicky, nemyslím své pozvání čínsky.«

»Smím tomu věřiti?«

»Ano, prosím velice o to.«

»Tedy chci se odvážiti přijati vaše pozvání. Kdy začne večeře?«

»Za půl hodiny. Přijdu sám pro vás. Masa nemohu vám bohužel předložiti, neboť to snědl duch.«

»Dosud jsem nevěděl, že by duchové jedli maso. Snad mají zvláštní zálibu pro pečeni, kterou jste mu předložili. Budete tak laskaví a povíte mi, z kterého zvířete bylo to maso?«

»Bylo to dschi, nejlahodnější jídlo, jež je vůbec možno. Proto nám bohužel duch ničeho nezanechal.«

Mezitím, co se Methusalem vracel ke svým společníkům, kteří po dobu této rozmluvy stranou stáli, smál se potichu tomuto dschi. Zavedl je do kajuty, protože jim chtěl něco sděliti a chtěl zůstati nepozorován.

Když stanuli, sdělil jim, že jsou pozváni k večeři a dodal usmívaje se: »Ale mijnheer van Aardappelenbosch nebude tu moci mnoho vykonati.«

»Proč pak ne?« tázal se tlustý. »Já jím a piji vebmi rád.«

»Ale vždyť jste již odpoledne důkladně pojedl a teď večer také.«

»Ovšem, než přes to přese vše mám již zase hlad.«

»Mijnheer, je to možná? Jaký to žaludek musíte míti!«

»Ano, můj žaludek je dobrý, ale mé břicho ne. Je tak slabé.«

Položil s nejtruchlivější tváří ruce na břicho a ptal se Methusalema naléhavým tonem: »Co říká slovník o břichu?«

»Co říká slovník o břichu? O tom nebudeme se šířiti. Pokládám za mnohem zajímavější zeptati se vás, zda-li víte, jaké maso jste jedl.«

»Pečené telecí.« 

»Bohužel ne. Nebylo to tele, nýbrž dschi.«

»Dschi? To nevím.«

»Vy nevíte, co je dschi?«

»Ne.«

»Tedy hádejte.«

»Dobrá; je to zvíře?«

»Ano, je to zvíře.«

»Umí lítati?«

»Ne, lítati neumí.«

»Umí plovati?«

»Ano, plovati umí.«

»Umí také běhati?«

»Běhati umí také.«

»Bylo zastřeleno myslivcem?«

»Ne, nebylo od myslivce zastřeleno. Myslivec je nikdy nestřílí, neboť béře je s sebou na hon jako nejlepší pomoc.«

Kulatý obličej mijmheerův se očividně prodloužil.

» O mé Hollandsko a Nizozemsko!« zvolal ulekaně, »Je to pes?«

»Ano, pes je to. Dschi jmenuje se pes. Jedl jste psí pečeni. Nevíte, že v Žíně krmí jisté druhy psů, kteří rychle tuční, aby je potom zabili a snědli?«

»Psí maso, psí maso jsem jedl!« křičel tlustý.

Vzchopil se se svého sedadla a chtěl odkvapiti, rozmyslil se však jinak. Obrátil se zase, uhodil energicky jednou rukou do druhé a zvolal: »Neen, en driemal neen, en duizendmal neen! Wat in de maag ist, dat moet ook in de maag blijven — ne, a třikrát ne a tisíckrát ne! Co je v žaludku, to musí také v žaludku zůstati!«

»I když je to pes!« smál se Methusalem.

»Ja, de Hond miet blijven! Ik et mook en gebraden openop — ano, pes musí zůstati! Sním ještě nějakou pečeni na to.«

Všichni se smáli. On usedl však zase na své pokrývce a v jeho tučném, spokojeném obličeji nebylo nejmenší stopy po ošklivosti, již byl právě pocítil.

»Tak, psa jsme pochovali,« pokračoval Methusalem dále. »Nyní jde o to, zda-li zmůžeme to ostatní rovněž tak lehce. Nedivili jste se odpovědi, kterou dal duch na mou otázku?«

»Neobyčejně!« řekl Turnerstick. »Nejdříve, když přivedli ducha, jehož nebylo přece viděti, horlivě se mu klanějíce a zdvořile jej zvouce, aby se posadil, musil jsem se velice přemáhati, abych smích potlačil. Ale později, když jste mi odpověď přetlumočil, což bylo ostatně třeba toliko proto, že tento duch diktoval tak mizernou čínštinu, nevěděl jsem opravdu, na čem jsem.«

»Ale teď, víte to?«

»U přímně doznáno, ne.«

»Já vím však zcela dobře, co si mám o této věci mysliti,« vpadl Bohumír do řeči. »Tento duch trpí švindlem, čemuž nelze se diviti, jelikož přišel z oblak. Čmárání v písku jsou holé kejkle, že bych byl s chutí dal knězi jednu za ucho, kdybych jako cizinec nebyl zavázán ukázati jen své příjemné vlastnosti. Stálo mne to mnoho přemáhání, abych tomu podvodníku rukama obličej nepojezdil.«

»Ale jeho odpověď na mou otázku!«

»Ano, ta je mi na všechen způsob také ještě neobjevenou nebeskou krajinou. Nikterak nemohu si ji vysvětliti. Snad vy?«

»Ano. Zajisté shodujeme se všichni v tom, že o nějakém duchu nemůže býti ani řeči. Kněz dává písemné odpovědi dle svého vlastního uznání a ne následkem působení nějaké nadpozemské bytosti. Musí tedy věděti, jaké účely v Číně sledujeme. Dopátral se toho; ale od koho?«

»Ode mne ani slova!«

»Ode mne také ne!« zaklínal se mijnheer.

»To rád věřím. Kdo mu to prozradil, musí býti mocen čínské řeči. Je jenom jeden výklad možný, že jsme byli vyslechnuti a to zde na lodi. Kdy jsme mluvili o svých záměrech? Když jsme za nastalé temnoty seděli před svou kajutou. A kdo z lodního mužstva byl tu u nás? Malajec, jenž nás obsluhuje. On to musí tedy býti, jenž vyslechnuté knězi vyzradil.«

»Ale kterak by to bylo možné? Vždyť jsme mluvili německy.«

»Ovšem. Z té příčiny možno se domnívali, že rozumí německy.«

»Malajec?«

»Což nemohl Malajec přijíti s Němci do styku? Je tento muž skutečně tím, zač se vydává? Svůj obličej má sice oholený, vyráží mu však hustě vous, což se u pravého Malajce neděje. Jeho barva není žlutohnědá a jeho lebka široká jako u Malajce. O vyčnívajících čelistech není ani řeči. K tomu třeba doložiti, že jeho angličtina má zvláštní americkou příchuť. Mluví lámaně, ale někdy pronáší taková rčení, jichž může užívati toliko ten, jenž řeč úplně ovládá. Na všecko to nekladl jsem žádné váhy; ale teď, kdy chovám podezření, vzpomínám na to. Skoro bych ho považoval za Yankeea a tu nebylo by ovšem divu, že rozumí německy, jelikož se ve Spojených státech nacházejí miliony našich krajanů.«

»Yankee mezi čínskými námořníky?« mínil Turnerstick. »Což by se mohl někdo tak zapomenouti?«

»Proč pak ne. Což nemohl pro nějakou příčinu z lodi uprchnouti?«

»Hm! Něco takového se ovšem často přihodí. A ti copaři přijmou ovšem velice rádi zkušeného námořníka mezi sebe. Máte-li pravdu, tedy je ten chlap zběhem, jemuž není radno důvěřovati.«

»To je také můj náhled. Proč naslouchá? Proč zamlčuje svou národnost? Proč povídá zase, co slyšel? Proč nedozná otevřeně, že nám rozumí? Sleduje záměr, který není dobrý. Proč ustanovili právě jeho k naší obsluze? Je ve srozumění s kapitánem proti nám. Zamýšlejí proti nám něco zlého.«

»Tak zlé to zajisté nebude. Je-li skutečně uprchlý námořník, tedy má příčinu, aby nám to nedal věděti. Nedá se tu na žádný způsob hned tvrditi, že by vůbec a on zvláště proti nám něco zlého zamýšleli.«

»Může býti! Chceme však ho pozorovati a v jeho přítomnosti o svých záležitostech vícekráte nemluvili. Sáhnu mu na zub a to tak, že se musí prozraditi. Nejraději bych loď opustil. Ty obličeje zde se mi nelíbí.«

»Pah! Kdo bude hned tak zle smýšleti. Nepokládal jsem vás nikterak za tak úzkostlivého, jak vás nyní shledávám.«

»Jsem toliko opatrný, ne bázlivý. Snad se klamu; budu se však chovati velice pozorně. Kdybych byl sám, tak bych odešel s paluby a své převozné bych oželel. Vy jste však jiného náhledu, musím se tudíž podrobiti.«

»Wij blijven op uwe scheep,« mínil tlustý. »Wij bekomen een goed avondeten. Zon den wij daar foort gaan, zoo zoarden wij zeere ongelukkige nijlpaarde zyn — zůstaneme na své lodi. Dostaneme dobrou večeři. Kdybychom tu chtěli odejiti, tu byli bychom velice nešťastní hrochové.«

To bylo také míněním ostatních, a tak musil se Methusalem podrobiti.