Červenomodrý Methusalem/Do vnitra země

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Do vnitra země
Autor: Karl May
Původní titulek: Landeinwärts
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Čína je podivná země. Její kultura se pohybovala docela jiným směrem a vzala na se zcela jiné formy než u ostatních národů. A tato kultura je pradávná, stařecky stará! Tepny jsou zkornatělé a nervy otupělé; tělo je vyschlé a duše vysušená, ne snad duše jednotlivého Číňana, nýbrž duše jeho kultury.

Již tisíciletí před naším letopočtem dosáhla tato kultura stupně, jenž zdá se býti překročen teprve v době nejnovější a k tomuto pokroku byla Čína donucena mocí zbraně. Onen francouzský missionář, který říši středu nazval le pays de l’age cadus, zemí vysokého stáří, měl úplnou pravdu. Je tu právě všecko stařecké, dokonce i mládež.

Kdo pozoruje děti, naučí se znáti rodiče dokonale. Tak je tomu také s národem. Není těžko posuzovati nějaký národ podle konání jeho dětského světa. Prací dítěte je hra. Ale jak si hraje Číňan?

Evropa vidí ve hře jenom prostředek k rozvoji tělesných a duševních sil. Chce svaly sesíliti, kosti upevniti, prsa rozšířiti, sílu vůle probuditi, bystrozrak cvičiti a mysl obohatiti. Hra má prozraditi v chlapci pozdějšího muže, v dívce příští pečlivou, věrnou strážkyni domu.

Jinak u Číňanů. Kde lze viděti tu červené líce a jiskrné oči, kde uslyšíme tu veselý jasný výskot dětí? Téměř nikde! Čínský hoch vystoupí ze dveří zvolna a rozvážně, ohlíží se kolem sebe jako starý, kráčí bez jakéhokoli živějšího pohybu, ke hřišti a přemýšlí nyní, čím by se měl zabývati. Je dospělým ve zmenšeném měřítku. Jeho žlutý obličej zardí se trochu jenom tenkráte, spatří-li cvrčka. Chytí ho a ještě jednoho k tomu a posadí se, aby viděl, jak budou obě zvířata spolu bojovati. S rozkoší dívá se, jak si údy ukusují, jak se strašlivě zohavují a do konce i potom ještě zápasí, když zbývá z nich již jenom trup. Je-li potom divu, že za jednu z nejvíce vynikajících vlastností Číňanových třeba označiti ukrutnost a bezcitnost?

Tam hrají dva hoši míčem. Neházejí jej jeden druhému; nechytají ho a neodrážejí ho; neházejí jím na zeď, aby se odrazil a oni jej zachytili. Jeden z nich odráží míč plochou rukou tolikrát do výše, kolikrát je mu to možno, aby míč na zem nepadl. Stane-li se tak, zvedne míč druhý a provozuje totéž. Tak stojí tiše a němě vedle sebe, ne, němě ne, neboť počítají. Za každý odraz, jenž se prvnímu více podaří než druhému, musí tento zaplatiti nějaké jádro, nějaké ovoce nebo vůbec něco podobného. Při tom snaží se ze všech sil, aby jeden druhého ošidil. Tady vzniká nesmírné sobectví a nesvědomitá lstivost, jež vyznačuje Číňana.

Hlavní hrou dětí je pouštění draka. Je to dokonce i sport, jejž provozují dospělí lidé, bohatí i chudí, vznešení i nízcí. Číňan přivedl to k takové dokonalosti, že vzbuzuje obdiv a jež by byla lepší věci hodna. Není zajisté zvířete, jehož podobu papírem napodobenou by syn středu do vzduchu nepouštěl. Nejskvostněji napodobí stonožku; postava bývá často třicet loket dlouhá a napodobí pohyby zvířete s podivuhodnou věrností. Jestřábi vystupují na jedné a téže šňůře do výše a kouží kolem sebe právě tak, jak to činívají skuteční jestřábi za větrných dní.

Kdežto německý hoch pouští svého draka z pouhé nevinné radosti, spojuje Tschin-tse-tsi (čínský hoch) s touto hrou úmysl, jenž se nám nejeví chvalitebným. Potře šňůru lepkavou látkou a nasype na ni roztlučené sklo. Takto upravenou šňůrou snaží se potom proříznouti nebo propilovati dračí šňůry jiných hochů, aby jejich draci byli větrem odnešeni. Nevychovává se tím známá čínská úkladnost a škodolibost?

V celé zemi není jediné tělocvičny, přes to, že je tak veliká. Z toho nedostatek zmužilosti a tělesné obratnosti.

Dívky nespatříme nikdy hráti si pod širým nebem. Zdá se, že jsou odsouzeny k téže uzavřenosti jako jejich matky. Jest velice těžko spatřiti paní domu při nějaké návštěvě. A přece nenaučili se tomu Číňané od Hoeï-hoeï (Mohamedánů), jichž žijí u nich miliony.

Tak hraje si mládež skoro jenom, aby se v ní vyvinuly špatné vlastnosti, jež se u dospělých vytvořily. Mluví-li cizinec s hochem, neuslyší živější odpovědi, nespatří přívětivě se usmívajícího obličeje. Je to úplně tak, jakoby mluvil se starým. Jak řečeno, již mládež činí stařecký dojem.

„Pi-tsen — je to mé jméno,“ odpověděl klenotník.
A jako stařec, jenž se nechce v podvečer svého života od svých dosavadních náhledů odloučiti, tak také Číňan chce velice málo nebo vůbec nechce si přisvojiti náhledy jiných. Tak je tomu zvláště pokud se týče náboženství, pročež křesťanské missie nepřinesly v Číně dosud značnějšího ovoce.

Nechť missionář vykládá skvostné učení křesťanství sebe horlivěji a sebe nadšeněji, Číňan naslouchá mu klidně aniž by ho vyrušil, neboť tak káže zdvořilost; ale na konec řekne mu přívětivě: »Máš jistě pravdu a já mám také pravdu. Put tun kiao, tun li; ni-men tschu hiung,« čili: »Náboženství jsou různá, rozum je toliko jeden; my jsme všichni bratři.«

Novoty, jež přinesla zemi poslední desítiletí, byly téže buďto vnuceny nebo se k nim odhodlal Číňan jenom ze zištnosti. Možno je pozorovati také jenom v pobřežních krajinách, kdežto vnitrozemí vzpírá se nyní právě tak jako dříve každému styku s cizinou.

Kanton je ono město, v němž panuje nejživější styk s cizinou. Proto nechovají se tam k cizozemcům a k jejich kultuře tak odmítavě jako jinde. Nahlížejí, že styk s nimi přináší veliké výhody; zajisté by si rádi tyto výhody osvojili, pozorují však, že zákony zbudovaly kolem nich ztrnulý plot, jenž nedá se přelézti. Nejvýše možno si dovoliti potají do něho průlom udělati.

Takový průlom to byl, jenž se otevřel Methusalemovi, když Tong-tschi nabídl jemu a jeho společníkům pohostinství a slíbil mu průvodní list.

Musili zůstati v Hongkongu přes týden, dokud nedospělo vyšetřování proti pirátům tak daleko, že nebylo třeba více výslechu svědků. Tong-tschi odcestoval s Ho-po-so hned prvního večera a oba řekli studentovi kde, jak a kdy může je v Kantonu nalézti.

Chybně označuje se město tímto jménem. Kanton nebo vlastně Kuang-tung zove se provincie. Jméno hlavního města je však Kuang-tsch’en-fu. Leží 150 kilometrů vzdáleno od moře na severním břehu řeky Perlové a tvoří nepravidelný čtverhran, jenž je obehnán zdí devět kilometrů dlouhou. Tato je zbudována z cihel na pískovcové podezdívce, osm metrů vysoká a šest metrů tlustá a je prolomena patnácti branami. Příční zeď, kterou vedou čtyři brány, odděluje Staré nebo Tatarské město od města Nového nebo Čínského. Po stranách připojují se rozlehlá a lidnatá předměstí, jež přečetnému obyvatelstvu přece jenom neposkytují dosti místa, pročež přebývá více jak třistatisíc lidí na vorech, člunech a vybrakovaných lodích, jež jsou ke břehu připevněny, ale mění tak často své místo, že pro vlastní plavbu po řece zůstává volnou jenom úzká strouha.

Počet těchto člunů, jež nazývají se Sam-pan, odhaduje se na osmdesát tisíc. Pohybliví obyvatelé jejich označují se jménem Tan-kia. Na těchto Sam-panech panuje tak pestrý, rušný život, že by mohl cizinec po kolik týdnů se dívati, aniž by ho to unavilo. Než přece není radno, aby vstoupil na takovýto člun, obzvláště v noci, s příliš velkou důvěrou, neboť Tankiové jsou lidé, před nimiž je třeba míti se na pozoru. Náležejí k nejchudší třídě, k luze, musejí strašlivě zápasiti s bídou života a mají přes to vše všecky důvody mandariny za pijavice označiti, před nimiž musejí skrývati misku suché rýže, jež má ukojiti jejich hlad. Tu stává se potom nouze silnější než poctivost a tak vede většina Tan-kiů život, jenž střeží se více méně očí zákona.

Lákají cizince za nejrozmanitějšími záminkami do člunů. Blaze tomu, kdo potom jenom jako oškubané kuře může odplouti! Tisíce jich zmizelo — snad do žaludku ryb, aniž by bylo možno stopy po nich najíti.

Podél řeky stojí cizí faktorie s velikými, dobře pěstěnými zahradami a obrovskými skladišti zboží, jež nazývají se Hong.

Scha-mien, evropská čtvrt, má polohu velice malebnou. Byla to původně ostrožna, vybíhající do Perlové řeky, a byla průplavem sto stop širokým od země oddělena. Nyní tvoří obec pro sebe. Tři mosty, jež mohou býti uzavřeny mřížovými branami, vedou do Kantonu, a elegantní kamenné domy spočívají mezi zelenými trávníky, vonnými zahradami a stinnými alejemi tak příjemně, jak to jen vůbec možno.

Zde přistál parník »Čínské pobřežní společnosti«, jehož použilo přece jenom našich šest cestujících, aby se snad zase nedostali na nějakou pirátskou džunku.

Ačkoliv plul parník poslední kus cesty jenom s poloviční rychlostí, bylo přece jenom úplně nepochopitelno, že nepohřbil pod sebou několik tuctů člunů, kolkolem se prohánějících.

A jak bylo teprve u přístaviště! Tu tlačily se davy lidí k vystupujícím cestujícím, aby si vydělali několik sapek. Tu křičelo, řvalo a ječelo to, že jednotlivé hlasy s tíží daly se rozeznati. Tu nabízeli se nosiči nosítek, holiči, plavci, průvodčí, obchodníci, tlumočníci, při čemž jeden druhého odstrkoval, aby se protlačil ku předu.

Methusalem vůbec nevystoupil. Čekal, až se křičící budou domnívati, že loď je již vyprázdněna, a najdou si jiné místo, aby opakovali týž lomoz.

V Scha-mienu je jenom jediný hostinec, jenž náleží portugalskému hostinskému. Tam odebralo se našich šest nejdříve a sice známým již způsobem a pořádkem. Rozumí se samo sebou, že se ihned našlo množství lidí, již byli přivábeni pohledem na cizokrajné, podivné postavy. Výkřik »Fan-kwei«, cizí ďáblové, ozval se mnohokráte, než přece neodvážil se nikdo, aby cestující obtěžoval, zajisté k vůli jejich důstojnému vystupování a protože v Turnerstickovi skutečně tušili nějakého mandarina.

Hostinec nedal se nikterak nazvati hotelem. Evropané jsou po celý den úplně zaměstnáni svými obchody a na večer shromažďují se v různých svých krajanských klubech tak že hostinský nemůže na ně počítati a musí se zaříditi na hosty níže stojící.

Ihned nabízel cestujícím pokoje; ale Degenfeld to odmítl a ptal se jen, mohou-li dostati pivo. Neměl žádného, nabídl se však, že je opatří z blízké klubovní místnosti, a brzy byl jim předložen výtečný Bergedorfský ječný mok, jenž jim z obrovské sklenice červenomodrého výborně chutnal.

»Myslil jsem, že zde více piva neokusíte,« mínil Bohumír. »Aspoň jste to povídal v Hongkongu k vůli těm drahým cenám.«

»Ja, dat heeft hij gezegd — ano, to řekl,« dosvědčoval tlustý.

»O, Methusalem a žádné pivo! To nejde nikdy dohromady.«

»I jde!« pravil Degenfeld. „Ale dnes mohu si to ještě dovolit. Celý týden jsme v hotelu nic neplatili, protože jsme byli jako svědkové k pobytu donuceni. Staré Anglicko zaplatilo náš řád. Následkem toho můžeme si teď několik sklenic popřáti. Náš přítel Liang-ssi nebude se však moci dále súčastniti.«

»Proč pak ne?« tázal se jmenovaný.

»Protože musíte odejíti, nejprve totiž k agentovi, jenž obstaral dopis do Německa, a potom k Tong-tschimu, abyste mu oznámil náš příchod. Počkáme zde, zda-li nás snad první tu vyhledá a zda-li druhý svému slovu dostojí a k sobě nás připustí.«

Na to odstranil se Číňan, aby si venku najal palankinu a vyhledal obě osoby. Ostatní pili dále.

Hosté, kteří se ještě nacházeli v hostinci, upjatě pohlíželi na těchto pět udivenýma očima. Bylo mezi nimi několik Evropanů, kterým nepotřebovalo býti divno viděti zde lidi kavkazkého plemene; ale že ti lidé mají na sobě studentský kroj, tady v Číně, to zdálo se jim více než podivné.

Methusalema nudily zraky ustavičně na něho upírané. Spatřil, že za domem prostírá se zahrada, i vyšel ven, aby si prohlédl čínskou zahradu.

Domníval-li se, že zde najde něco specificky čínského, tu zklamal se velice. Zahrada byla malá, na třech stranách zdí ohražená, čtvrtou dotýkala se domu a nebylo v ní ani květinky, jenom samá zelenina.

Jenom u zdi naproti domu ležící byl krásně kvetoucí keř, jehož ještě neznal. Přistoupil blíže, aby si květ lépe prohlédl. Tu zaslechl hvizdnutí za zdi, na tom místě, kde právě v zahradě stál. Zeď sahala mu po ramena. Nikoli ze zvědavosti, nýbrž docela mimovolně naklonil hlavu ku předu, aby viděl, kdo to hvizdl.

Venku stál Číňan, jenž byl velmi dobře oděn, musil tedy náležeti lepší třídě. Také toho, jemuž platilo hvizdnutí, bylo viděti. Tento náležel dojista k nejnižší luze. Byl bos; kalhoty sahaly mu toliko po kolena; na místo kabátu nebo kazajky měl na sobě jakýsi límec, zhotovený z dlouhých stébel trávy, jenž mu od krku splýval přes život dolů. Hlava nebyla pokryta a ozdobena tenounkým cůpkem, jenž se velice podobal myšímu ocásku.

Kolem zdi vedla přímá, úzká cesta, za níž se za zdmi zase zahrady rozkládaly. Po této cestě, mezi zdmi, blížil se, spěšně běže, tento muž.

»Tsching, tsching, ta bang!« pozdravoval již z daleka.

Ta bang jmenuje se velký kupec nebo obchodník.

»Nekřič tak!« varoval ho druhý, ovšem v čínské řečí. »Nikdo nepotřebuje slyšeti, že se tu někdo nachází. Proč jsi mne nechal tak dlouho čekati?«

»Stál jsem dále nahoře a čekal jsem na velmi starého pána.«

Chce-li býti Číňan velmi zdvořilý, tu nazývá sebe velice mladým a toho, s kým mluví, velmi starým. Tímto »velmi starým pánem« byl tedy míněn ten druhý, ačkoli byl sotva s polovice tak starý jako mluvčí.

»Nuže, rozmyslil sis to?« tázal se tento.

»Ano.«

»A na čem jsi se usnesl?«

»Nemohu to udělat.«

»Proč ne?«

»Je to příliš odvážné a nic to nevynese.«

»Zbláznil jsi se nebo jsi zapomněl kolik jsem ti nabídl?«

»Nezapomněl jsem to tisíc li.«

»Nu, není to dosti?«

»Ne, je to příliš málo.«

»Za ukradení boha? To je přece velice snadné.«

»Ano, nemám však jenom boha ukrásti, nýbrž přinésti vám ho až do vnitř města.«

»Přemýšlej tak najdeš prostředek, jak se to může státi bez nebezpečí!«

Vím o jednom; mám však boha také zahrabati v zahradě souseda Hu-tsina. To je namáhání trojnásobné.«

»Ne, je to jenom jediný čin.«

»Boha ukrásti, boha přinésti a boha zahrabati, to jsou tři zcela rozličné skutky. Musil bych tedy dostati tři tisíce li.«

»Padouchu! Dám tisíc, nic více!«

»Nechť starší pán pováží, že věc není lehka! Bůh je z kovu, s polovice tak veliký jako já a velmi těžký. Potřebuji k tomu ještě jednoho muže.«

»Jsi dosti silný; znám tě a vím, co dovedeš unésti.«

»Odnésti bych jej snad mohl sám, ne však dopraviti do města.«

»Proč pak ne?«

»Protože musím boha posaditi do nosítek. A k nosítkám náležejí přece dva mužové.«

»To je ovšem pravda.«

»Musil bych tedy dostati alespoň dva tisíce li, tisíc pro mne a tisíc pro toho druhého.«

»Ve dne nemůžeš však boha ukrásti, a v noci jsou ulice uzavřeny; tu nemůžeš ho přinésti!«

»Ukradnu ho za šera. Teď zavírají se ulice teprve za hodinu po započetí večera. Tu mám dosti času jej přinésti a také zahrabati.«

Mluvil-li tento muž o hodině, tedy jsou to podle naši časomíry dvě. Číňan má totiž dvanáct dvojnásobných hodin, »Schi« nazvaných, z nichž první trvá od jedenácti do jedné hodiny v noci.

»Neodvažuj se příliš!« varoval ho vznešený. »Bude lépe, ukradneš-li ho dnes a dopravíš-li ho zítra k mému sousedovi.«

»Nemám žádného místa, kde bych ho mohl ukrýti do zítřka. Můj pán Wing-kan musí povážiti, že povstane veliký hluk, až spozorují, že schází bůh v chrámě. Celé město bude pobouřeno, snad již dnes večer. Musí býti zahrabán hned, jakmile jej ukradnu. Přinesu ho při siüt-schi a budu hotov ještě před hai-schi.«

Dvojnásobné hodiny jmenují se, jak již podotknuto, »schi«, před kteréžto slovo připojí se příslušná značka. Hodiny jmenují se tedy a trvají od jedenácté hodiny v noci počínaje:

tsi-schi . . . od 11 do 1 hod.
tsch’eu-schi . . . „ 1 3
yin-schi . . . „ 3 5
maò-schi . . . „ 5 7
schin-schi . . . „ 7 9
ssi-schi . . . „ 9 11
ngu-schi . . . „ 11 1
wéi-schi . . . „ 1 3
schin-schi . . . „ 1 5
yeu-schi . . . „ 5 7
siüt-schi . . . „ 7 9
hái-schi . . . „ 9 11

Řekl-li muž, že přinese »boha« při siüt-schi a bude hotov ještě před hai-schi, tedy myslil tím, že přijde po sedmé hodině a bude hotov se zahrabáním ukradeného předmětu před jedenáctou hodinou. Dodal k tomu ještě: »Můj starší velitel nahlédne, že to nemohu udělat za tisíc li. Je to příliš těžké a spojeno s velikým nebezpečím. Dopadnou-li mne, budu popraven, dokonce snad na kůlu, neboť ukradení boha trestá se přísněji než všecko ostatní!«

»To vím všecko. Proto chci ti zaplatiti ty dva tisíce li, předpokládaje, že provedeš svou věc náležitě a že nepadne na mne žádné podezření.«

»Provedu to tak pěkně, že musí všecka vina padnouti na Lina (souseda). Kdy dostanu však ty peníze?«

»Zítra přijdu sem touže dobou, abych ti je přinesl.«

»A kdy se to má státi? Zajisté ještě dnes? Ano? Čím dříve, tím lépe. Aby byl tento Hu-tsim co nejdříve potrestán za urážku, které ovšem ještě ani neznám.«

»Je to dvojnásobná urážka. Dovede si kupce tak přilákati, že sedím často po kolik dní v krámě, aniž bych li utržil. To mne rozzlobilo i řekl jsem mu, že má dceru T’eu (krále žebráků) za manželku. Na to potupil mne tím, že řekl veřejně, že několik mých předků zemřelo rukou katovou a kromě toho může prý dokázati, že nejsem poctivý zlatník, protože pracuji špatnějším kovem a používám falešné váhy. Na to odešli mi zbylí ještě kupci docela.«

»První z těchto urážek je na všechen způsob hodna smrti. Nikdo by ji nenechal bez odvety. Kdo by nechal své předky tupiti!«

»Žádný skutečný syn svých rodičů! Tvrdil, že moji předkové byli vůbec jenom Tsieuové (nepoctiví lidé).«

»Měl by tedy vlastně přijíti před soudce!«

»Ani mi nenapadne. Potrestali by ho, ale já bych musil zrovna tolik platiti jako on. Tito mandarini podobají se hlubokému písku, v němž dešť vždycky ihned zmizí. Jsou nenasytní.«

»Nebude-li však zažalován, řeknou, že přece musel míti jenom pravdu!«

»Vždycky! Ale bude-li nyní dopaden při krádeži boha, kde půjde nejen o jeho život, nýbrž také o jeho čest, tu mi potom všichni rádi uvěří, řeknu-li, že lhal. K tomu máš mi dopomoci i budu tě očekávati dnes večer u naší zahradní zdi, jakmile nastane siüt-schi. Nyní se však rozloučíme. Místo je sice velmi osamělé. Z té příčiny a protože bydlíš tady v Sam-panu a mne v této části města nikdo nezná, zvolil jsem toto místo pro naše schůzky. Než mohl by přece někdo přijíti. Máš snad ještě nějakou otázku?«

»Ne.«

»A mohu se na tebe spolehnouti?«

»Jako vždycky. Vždyť to není poprvé, co jdu krásti pro mého vysocectěného starého a vždycky dosáhl jsem jeho pochvaly. Jděme tedy. Tsing, tsing!«

»Tsing leav!«

Methusalem slyšel, jak odešel jeden z nich. Musil to býti vznešený, jenž byl od zloděje pojmenován Wing-kau. Hlasitý šumot kroků mohl pocházeti jenom od střevíců a zločinec byl bos.

Za několik minut bylo slyšeti jiný šumot. Znělo to jako škrábání rukama nebo tření těla o zeď. Červenomodrý postavil se rychle za zmíněný keř a skrčil se, tak že ho keř úplně zakrýval. Hned na to objevil se obličej zloděje venku nade zdí. Musil se vyšplhati. na horu, protože cesta ležela hlouběji než zahrada. Patrně byl tento muž velice opatrný, což bylo při jeho řemesle ovšem nezbytno. Rozhlížel se, aby se přesvědčil, neměla-li rozmluva náhodou svědka. Když nespatřil nikoho, seskočil zase dolů a odešel.

Methusalema zajímalo nemálo to, co byl právě vyslechl. Bůh, tedy modla, měla býti ukradena z nějakého chrámu. To byl, jak zloděj zcela správně podotkl, zločin, jejž trestal zákon velice přísně, krutou, mukaplnou smrtí. A za jakou cenu odvažoval se ten muž svého života? Tisíc li měl býti jeho podíl, tedy asi šest marek dle německých peněz!

Degenfeld tázal se, týká-li se ho tato věc nějak. Odpověděl si, že ano. Bude-li nějaký bůžek ukraden z přečetných zdejších chrámů nebo ne, to mohlo mu býti úplně lhostejno; jednalo se však o to, že měl býti nevinný vydáván za vinného. Bylo povinností zabrániti tomu. Ale kterak? Nu, bylo zcela přirozené, že student vzpomněl si ihned na Tong-tschiho, mandarina. Jemu chtěl vypravovati, co zde vyposlechl, a ten nechť potom zařídí, čeho dále třeba.

Vrátil se do hostince a vypravoval svým soudruhům celou událost, rozumí se, že tiše, aby to ostatní hosté neuslyšeli nebo dokonce tomu snad nerozuměli. Když skončil, pravil Bohumír, šklebě se a hlavou vrtě: »Krásná země, kde nejsou ani bohové před zloději jisti! Co tomu říkáte, mijnheer?«

»Wat ik zeg? Een god zal gemist worden? Dat is voorbeeldelos; dat is nook niet daaffeweest — co říkám? Bůh má býti štípnut? To je bezpříkladné; to tu ještě nebylo.«

»To budou asi také krásní bohové, kteří se dají od takového taškáře do zeleniny zahrabati. Ale nejvýš zajímavé je to na všechen způsob. Jenom přijdeme a již staneme se účastníky takovéto kriminální historie! Co zamýšlíte učiniti, starý Methusaleme?« 

»Co bys myslil ?«

»Nu já bych se vlastně do tohoto božského přenesení ani nemíchal a přenechal bych to idolu, aby si sám svou kůži hájil; ale protože má býti nevinný uvržen do zkázy, tu bych byl radil, aby se ta věc oznámila zdejšímu ,státnímu nangvládningu’, jak by řekl náš Turnerstick.«

»Nuže,« vpadl kapitán rychle a horlivě, »není snad toto slovo správné? Nemá snad ang a také ing? S radostí pozoruji, že si mé učení ponenáhlu k srdci berete. Setrváte-li při tom, budete brzy mluviti právě tak dobrou čínštinou jako já sám. Ostatně souhlasím: Musíme to oznámiti. Tento Hu-tsin zdá se býti poctivým mužem, kdežto Wing-kan je patrně padouch, protože zloděj pro něho již častěji kradl. Ale jak se to má s těmi předky? Je to skutečně tak smrtelná urážka?«

»Zde v Číně ano. Již doma u nás nenechal by žádný počestný muž své předky beztrestně urážeti; zde však je to ještě něco zcela jiného, protože památka na předky byla vypěstována v hotový kultus. Je to jedna z chvalitebných vlastností Číňanových, že ctí své rodiče velice a k zesnulým chová se s pietou, jež nikdy neochabuje. Ts’in ts’in, ‚s rodiči jednati jako s rodiči‘, nebo jinak vyjádřeno, lao ngu lao, ‚jednám se starými jako se starými‘, platí za nedotknutelné pravidlo. Manům předků je věnováno a zasvěceno zvláštní místo v domě, kde se jim v jistou dobu oběti přinášejí. Všecka nečest a každá čest, jež dostává se potomku, spadá také na jeho předky, kteří bývají potom s ním chváleni nebo tupeni. Místo, kde jsou pohřbeni, je posvátné a bývá pečlivě ošetřováno, dokud je nějaký potomek na živu.«

»Není-li však již žádného?«

»Tu nedbá potom již nikdo na hrob a brzy povalují se kosti po zemi a šlape se po nich. Každý pamatuje právě jenom na své předky; do předků ostatních lidí mu nic není. Jsou tu nádherně zařízené hřbitovy, nikdo není však náboženstvím nucen, aby se dal na nich pohřbívati. Číňanova snaha nese se především za tím, aby po smrti své odpočíval v rodné zemi, nebo dokonce ve své provincii, ve svém okresu. Zda-li bude jeho mrtvola ponechána na hřbitově nebo ve volné půdě, to je mu jedno, jenom když se před tím přesvědčil, že jeho odloučená duše je s dotyčným místem spokojena.«

»Spokojena? Hm! Vždyť nemůže míti nic proti tomu. Co by mohla dělati?«

»Posílá na potomstvo neštěstí za neštěstím a donutí je, aby jí vykázali jiné místo, kde by se jí pohodlněji odpočívalo. To je aspoň mínění Číňanů. Každý si určí, kde chce býti pochován. Zameškal-li to však, tu obrátí se příbuzní na jisté kněze, kteří jsou zběhlí v této důležité záležitosti. Jezdí po zemi, rozumí se, že na útraty příbuzných, prohlížejí místa, jež se jim zdají býti vhodná, a konají s duchem rozmluvu. Označil-li jim místo, tedy se vrátí, aby zpravili o tom pozůstalé a dopravili tam jeho mrtvolu. Rozumí se samo sebou, že duch je tím vybíravější, čím zámožnější je jeho příbuzenstvo a čím více mohou kněžím zaplatiti.«

»Tedy malý obchůdek při tom?«

»Ano. Jsou-li příbuzní velice zámožní, tu stává se, že se duchovi jeho hrob znechutí anebo objeví se na něm nějaká vada, o níž neměl dříve ani potuchy. Nemá tu snad dosti pěknou vyhlídku, nebo místo je příliš drsné nebo vlhké, tak že musí v noci mrznouti. Nesnese ostrého průvanu. Snad zřídili na blízku mlýn, jehož klapot ruší jeho klid. Tu zjevuje se potom knězi a posílá ho k pozůstalým, aby mu vyhledali místo sušší, teplejší, bez průvanu a klidnější a dali tam jeho kosti přenésti. Zemřelí, kteří jsou zvláště umínění a citliví, bývají několikrát pohřbíváni, až konečně příbuzní ztratí přece jenom trpělivost a dají mu vzkázati, že ctili a vážili si ho neobyčejně, ale aby dal nyní také jim pokoj a byl rozumnější; že jsou odhodláni nedati za něho již ani li, protože je stál beztoho již víc než dosti.«

»To je veselé!« smál se Bohumír z Bouillonu. »A to se děje skutečně se vší opravdovostí?«

»Zajisté!«

»A jaká urážka spočívala ve slově Tsien?«

»Také veliká. V Číně rozeznávají totiž tři třídy obyvatelstva. První jmenuje se Liang- ctihodná; druhá Tsien- bezcenná, a třetí Man- nemající domova. Toto rozdělení zachovává se velice přísně. Do ctihodné třídy náleží Tsu- šlechta, Nung- rolnictvo, Tsang- kupectvo a obchodnictvo, a konečně Kung- řemeslnictvo. K bezcenné třídě počítá se služebnictvo, herci, zpěváci, tanečníci, hudebníci, trestanci, myči mrtvol a popravčí. Do třídy lidí bez domova náležejí všichni ti, kdož nemají stálého bydliště, putují z jedné provincie do druhé a žijí tudíž hlavně ve veřejných hospodách. Wing-kan patří jako zlatník do třídy ctihodných. Jeho soused tvrdil však, že předkové jeho náleželi do třídy bezcenných, že bylo několik z nich dokonce i popraveno. To je nejvýše urážlivá nevážnost, ano i potupa zesnulých. Přes to vše mám velikou chuť uvěřiti tomu, že onen soused mluvil pravdu. Proto má mu býti ukradený bůžek do zahrady zahrabán. Najdou-li ho, o čemž nelze pochybovati, protože jeho protivník to udá, tedy je ztracen. Musíme tomu zabrániti. Jsem odhodlán promluviti o tom s Tong-tschim. Snad podaří se mu zjistili obydlí těchto obou ještě do večera.«

Nyní vrátil se Liang-ssi. Oznamoval: »Agenta musím vyhledati ještě jednou, neboť je na cestách a vrátí se teprve zítra. Také mandarin si vyšel, vrátí se však brzy. Domovník mi sdělil, že jsou pro nás připraveny pokoje a sám přišel se mnou, aby vás odnesl v nosítkách. Objeví se ihned.«

Sotva domluvil, vstoupil jmenovaný, dle vzezření zámožný a pěkně oděný Číňan, uklonil se hluboce a zval nejvybranějšími výrazy našich šest hrdinů jménem svého velitele, aby usedli do palankinů, jež byly venku pro ně připraveny. Degenfeld zaplatil pivo, jež bylo ještě dražší než v Hong-kongu, a následoval se svými společníky domovníka.

Venku stálo sedm palankinů, opatřených skvostnými záclonami. Stáli u nich čtyři běhouni, kteří byli opatřeni holemi, aby mohli nosítkám proklestiti cestu skrze tlačenici. Domovník vypoklonkoval hosty do palankinů a spustil záclony, aby hosté, tak cize a nápadně odění, nebyli obtěžováni dotěrností obecenstva. Za posledními nosítky šli také dva sluhové, kteří nesli zbraně, jež se pro jejich délku nemohly do nosítek vejiti.

Co se týče Haimdalla Turnersticka, ten se shýbl, než vstoupil do nosítek, aby se podíval, nemají-li jeho nosítka snad pohyblivou podlahu. Byl o zkušenost bohatší a neměl žádné chuti, aby po případě v nosítkách zase běžeti musel. Ku svému upokojení spatřil a přesvědčil se také ještě rukama, že je podlaha dosti silná a pevná, aby ho unesla.

Když byl vstoupil také domovník, dali se nosiči v rychlý pochod. Methusalem odhrnul trochu záclony, aby se mohl dívati, aniž by sám byl viděn.

Takové tlačenice, jaká panovala v těchto ulicích, nespatřil ještě nikdy. Ostatně nebylo o ulicích, jakmile dospěli vlastního města, ani řeči. Ulice byly tak úzké, že nosítka zabírala polovinu šířky cesty. Podobaly se pokoutním a postranním uličkám starých německých malých městeček. Domy měly často jenom přízemí, nikdy však více než jedno patro, a všecky byly opatřeny krámy, jež byly otevřeny, tak že bylo možno spatřiti zboží i prodavače. Střechy měly nejpodivnější tvary a byly zdobeny cizokrajnými točenicemi. S každého domu visely dlouhé, úzké štíty firem svisle dolů, kdežto u nás upevňují se na plocho na zeď. Byl na nich čínským písmem vyznačen seznam vystaveného zde zboží a jméno majitele krámu. Chce-li si někdo učiniti představu o hemžení, jež panovalo v těchto ulicích, tedy nechť si vzpomene na konec divadelního představení, kdy se těsně stlačené obecenstvo v semknutém množství východy prodírá. A přece je toto porovnání nepostačitelné, protože se zde v těchto ulicích nepohybují všichni jenom jedním a tímže směrem, nýbrž dva různé proudy na sebe narážejí. Tudy proniknouti mohlo se podařiti toliko Číňanům.

Tu blížili se vážní mandarini na koních, provázeni průvodem služebnictva, kuliové s těžkými břemeny, jež by byl turecký Hammal sotva asi zmohl, osli a mezci s břemeny, vyvolavači, řemeslníci, obchodníci, putující prodavači, žebráci, vojáci a děti, jež, byli-li to hoši, poskytovali zvláštní pohled svými vážnými obličeji a sem tam se kymácejícími cůpky na holých lebkách. Tu bylo nějakého strkání, narážení a prodírání, pustého proplétání, jež zdálo se býti k nerozpletení. Tu křičelo to, hlučelo to, řvalo a vylo to a smálo se to, k tomu bušení kovářů, klapání prodavačů, zvonění stravovatelů, sekání a tlučení řezníků a sterého jiného lomozu, jež tvořily dohromady tupý hukot. Všecky stavy byly zastoupeny; také ženy bylo viděti, třebas jenom velice zřídka. Tyto náležely nižším třídám a neměly znetvořené nohy. Spatříme-li někdy ženské stvoření, jež o pevnou hůl se opírajíc se zmrzačenými koňskými nohami namáhavě tlačenicí se prodírá, tedy je to zajisté zchudlá a nyní dvojnásobně chudá a ubohá osoba, jež je nyní nouzí k chůzi donucena.

Po obou stranách otvíraly se krámy a boudy obchodníků hedvábím, obuvníků, obchodníků látkami, čepičářů a kloboučníků, vyrabitelů lakovaného zboží, obchodníků porcelánem, holičů, penězoměnců, koláčníků, klempířů, řezníků, ovocnářů a zelinářů a mnoha jiných. Namnoze byly, jako v tureckých bazarech, obchody téhož druhu sloučeny v jedné ulici. Ulice končily branami, klenutými po způsobu triumfálních oblouků, aby byl snadnější dohled. A při tom panovalo všude pološero, protože jsou ulice úzké a často bývají proti slunci nebo dešti zakryty rohožemi.

Tak to šlo ulicí Dračí, Zlatou, Klenotnickou, Hedvábnou, Peněžnickou, Tygří a Stříbrnou kolem pagody květinové a později kolem pagody pětiset duchů. V Evropě bylo by to holou nemožností prodrati se těmito uličkami, v nichž hemžily se davy lidu; Číňan to dokáže, nezvykl něčemu jinému.

Hnusný pohled skytali žebráci, jichž tu bylo neobyčejně mnoho. Stáli, opírali se, dřepěli, kolísali a potáceli se všude. Jejich vzezření bylo více než ubohé. Byli stiženi všemi možnými i nemožnými vadami a neduhy, natřeli si zúmyslně obličeje páchnoucí špinou nebo krví a zveličili hrůzy přírody takovou měrou, že se každý s ošklivostí od nich odvrátiti musel. A přece trpí je policie. Žebráctvo tvoří v Číně sociální moc, o jejímž významu a vlivu Evropan nemá ani potuchy.

Konečně zastavili nosiči v ulici trochu širší před velikým domem, paláci podobným. Úplný nedostatek krámů a obchodních štítů na širokém průčelí prozrazoval, že slouží buďto úředním účelům anebo náleží bohatému soukromníku.

Sousední domy byly menší a užší. Pestře pomalované a zlatými a stříbrnými značkami popsané tabule, jež s nich visely, dokazovaly, že jsou obývány obchodníky.

Když Methusalem vystoupil z nosítek a vrhl pohled na sousední dům po pravé straně ležící, tu zaleskly se mu na širokém prkně dvě značky vstříc, jež upoutaly ihned jeho pozornost. Byly to značky Hu-tsin, tedy jméno onoho, do jehož zahrady měl býti ukradený bůžek zahrabán.

V tak velikém městě, mohlo býti více osob téhož jména. Proto tázal se student domovníka: »Kdo bydlí zde vedle?«

»Hu-tsin, klenotník,« zněla odpověď.

»A kdo je jeho sousedem?«

»Wing-kan, také klenotník. Nacházíme se tu v ulici Drahokamů.«

Nemohlo býti pochyby: oba dotyční klenotníci byli sousedé. Tong-tschiho, náhoda, jež nemohla býti výhodnější.

Methusalem se ani nezmínil o příčině, proč se táže. Neznal spolehlivost domovníkovu. Byl-li tento přítelem Wing-kanovým, mohl by přijíti na myšlenku, aby ho varoval.

Ze širokých vrat domovních vystoupilo několik služebníků, kteří doprovodili hosty do velikého pokoje, nad jehož dveřmi bylo napsáno slovo »Shromaždiště.«

Pokoj byl upraven po čínsku, s krásným bambusovým nábytkem a velikým korunním svícnem. Bylo tu i dlouhé zrcadlo, jež sahalo od podlahy až ke stropu.

Zde uklonil se jim domovník znovu hluboce, vítaje je na místo domácího pána, omluvil jeho nepřítomnost a nařídil potom, aby jim podali čaj.

Byl přinesen na zlatých podnosech a pil se z malinkých číšek. Příprava čaje byla tatáž jako kávy u Orientálců: Čaj hodil se do číšky a polil se vřelou vodou. Za několik okamžiků měl takové aroma a lahodnou chuť, již Evropan u vyvezených druhů ani nezná.

Potom prosil domovník hosty, aby ho následovali. Vedl je několika komnatami do veliké koupelny, v níž stálo osm van z rozličného materiálu. Dvě z nich byly z mramoru a byly od ostatních odděleny španělskou stěnou. Majordomus prohlásil, že obě tyto vany jsou určeny toliko pro pána a velitelku domu, nyní mohou však býti použity dvěma nejvznešenějšími hosty.

»Ti nejvznešenější ?« mínil Bohumír, když mu bylo toto oznámení přeloženo. »To je Methusalem a potom já sám.«

»Vy?« ptal se Turnerstick. »Cídič má býti vznešenější než my ostatní.«

»Ano, neboť nepřenese-li cídič trochu svého lesku na boty svého pána, potom nemůže býti o lesku vůbec ani řeči. Není-li pravda, mijnheer?«

»Ne. Cídič zůstane cídičem!«

»Co? Vy mně chcete odníti stipendium? Toho bych byl od vás nikdy neočekával. Byl jsem vždycky vám přátelsky nakloněný Bohumír a nyní odháníte mne mezi obyčejné publikum? Tímto vypovídám vám svou dosavadní blahovůli a táži se jen, kdo má býti ten druhý vznešený mezi námi?«

»O tom nemůže býti nejmenší pochybnosti,« pravil Methusalem. »Turnerstick je generálmajor; vyniká tedy hodností nad námi nade všemi a musí dostati nejlepší vanu.«

»Správně! Na to jsem zapomněl. Ustupuji tedy. Kdybych se byl převlekl za polního maršálka, tu by náležela vana mně! Domnívám se však, že se v jiné vaně také neutopím. Tedy ujednáno; vyšplouchejme se trochu!«

Jak známo, nevyniká Číňan přílišnou čistotností. Lepší stavy těší se ovšem také lepší pověsti. Než přes to vše musel majitel domu, který vykazoval takovou koupelnu, býti nejen mužem bohatým, nýbrž i takovým, jenž rozuměl komfortu života. Ve skříni, z níž byl vysvobozen, nevypadal Tong-tschi arci podle toho.

Po koupeli byli hosté uvedeni do jídelny, kde je čekala hostina, záležející z ryby, drůbeže, masa, zeleniny, vždy přítomné rýže a konečně z mísy, která obsahovala řídkou kaši, jež měla lahodnou chuť, podobnou mandlovému mléku. Na svůj dotaz zvěděl Methusalem, že kaše je upravena z jemně utlučených jader meruňkových. Tento pokrm zasluhuje, aby byl také v Německu nápodoben.

Potom byly cestujícím vykázány pokoje, pro ně určené, každému zvláštní pokoj. Ze všeho bylo patrno, že Tong-tschi označil Methusalema svému domovníkovi za osobu, jíž třeba věnovati největší pozornost. Obdržel komnatu nejpěkněji zařízenou.

Nyní mohli si odpočinouti a činiti dle libosti, co by chtěli. Jenom kdyby se chtěli snad podívati do města, tu prosil domovník, aby použili palankinů, jelikož by jinak upoutali na sebe pozornost obyvatelstva a snadno mohli by býti obtěžováni nebo dokonce snad i potupeni.

»Ale k vycházce do nejbližšího sousedství není přece snad třeba nosítek?« tázal se Methusalem.

»Smí se docela maličký zeptati, kam chcete jíti?«

»Zcela maličký« je výraz, jímž Číňan označuje sama sebe, mluví-li s osobou výše postavenou. Domovník mínil tedy sebe.

»K sousedovi, jehož klenotnický krám si chci prohlédnouti.«

»K Hu-tsinovi?«

»Ano.«

»Ten bydlí tak blízko, že nosítek ovšem nepotřebujete. Je to proslulý klenotník a poctivý muž. Jenom nechoďte k jeho sousedovi Wing-kanovi!«

»Proč ne k tomu?«

»Protože je to podvodník, ačkoli na jeho štítu stojí opak toho. Oba žijí ve velikém nepřátelství proti sobě.«

»Tedy nekoupím u poslednějšího ničeho. Bohumíre, zapal dýmku!«

»Okamžitě!« odpověděl jmenovaný, jenž se nacházel v pokoji červenomodrého. »Musíme se u toho muže objeviti s náležitou kulturou a obratnosti, k čemuž není ničeho tak třeba jako vaší dýmky a mého oboe.«

Také o tabák bylo postaráno. Stála ho na stole plná váza. Bohumír nacpal jím nargilé a když dýmku zažehl, vydali se oba na cestu, provázeni domovníkem až ke vratům.

Urazili těch několik málo kroků způsobem častokráte již popsaným. Přes to, že byla cesta tak krátká, nahlédli, že domovník měl skutečně pravdu, když jim doporučoval na výlety nosítka. Sotva že vyšli z domu, již zůstávali chodci státi, aby si prohlédli tyto dva lidi, tak podivně vypadající.

Methusalem nešel těsně kolem domu. Držel se středu ulice, aby mohl snad nahlédnouti do druhého krámu. To se mu také podařilo.

S obou domů viselo několik obchodních štítů, vždy po jednom se jménem majitele, tedy Hu-tsina a Wing-kana; na ostatních bylo vyznačeno zboží, jež dalo se u nich koupiti. Wing-kan dal napsati ještě na zvláštní prkno: »Zde dostane se vám poctivého obsloužení,« nápis, jenž musil vzbuditi i čtenářů pravý opak zamýšleného účelu, totiž nedůvěru, jelikož žádný poctivý obchodník nepokládá za vhodné upozorniti své zákazníky takovým zvláštním způsobem na vlastnost, již beztoho každý u něho předpokládá.

Seděl nedaleko otevřených dveří svého krámu. Methusalem to shlédl a poznal ihned muže, jehož rozmluvu vyslechl. Nemohlo býti tedy nejmenší pochybnosti.

Vešel do krámu Hu-tsinova, jenž tam byl sám. Klenotník byl muž v prostředních letech, pěkné postavy a velmi pečlivě oděný. Měl dlouhý, tenký knír, jehož špičky sahaly mu po obou stranách téměř až na prsa. Když spatřil oba muže, povstal se svého místa. V obličeji jeho zračilo se nevýslovné udivení. Takovéhle dvě cizokrajné postavy nebyly u něho ještě nikdy.

»Tsching!« pozdravil Methusalem krátce, pouštěje při tom oblak dýmu.

»Tsching!« zvolal také Bohumír a to takovým tonem, jakoby byl císařem čínským ve vlastní osobě.

»Schim Hu-tsin — jmenujete se Hu-tsin?« tázal se student.

»Pi-tsen — je to mé jméno,« odpověděl klenotník, jenž se vzpamatoval ze svého ustrnutí a hluboce se ukláněje zval oba dále.

»Nepřicházím, abych něco koupil,« pokračoval Methusalem. »Musím nutně s vámi mluviti.«

»Vy — — se mnou?« tázal se muž, jemuž to bylo záhadou, proč by cizí pán právě s ním nějaké řeči míti měl. »Je to něco důležitého?«

»Velice, ne pro mne, nýbrž pro vás.«

»Co?«

»Jedná se o váš život.«

»O — můj život? T’ien-na, o nebesa! Je to možné?«

»Ano. Přišel jsem, abych vás zachránil před smrti.«

»Proč bych měl zemříti? Jste cizí lékaři? Jsem nemocen?«

»Ne. Máte býti popraven.«

»Pane, nejsem žádný zločinec!«

»To vím; stává se však také, že obžalovaní bývají nevinně odsouzeni.«

»Obžalovaní? Z čeho mne chtějí obžalovat? Co jsem spáchal?«

»Ukradl prý jste sochu boha.«

Muž zbledl a začal se chvěti. »Sochu boha!« vyrazil ze sebe. »To je zločin, jenž trestá se nejhroznější smrti!«

»Ovšem. A od této smrti chci vás zachrániti.«

»Pane, mne nemohou odsouditi, vždyť jsem nespáchal něco podobného. Ctím zákony a nejsem si vědom žádné viny, obzvláště ne tak strašlivé.«

» Ale sochu najdou u vás.«

»U — — mne? Kde?«

»V zahradě.«

»Ať jen hledají!«

»Ano, budou tam hledati a najdou-li ji, tedy jste ztracen.«

»To bych byl zajisté; vím však určitě, že nenajdou ničeho.«

»A já vím rovněž tak jistě, že ji u vás vyhrabou!«

»Tu musil by ji tedy někdo jiný zahrabati!«

»Ano, a to je právě ten případ. Váš nepřítel chce dáti sochu ukrásti a u vás zahrabati. Udá-li to potom, tedy bude u vás nalezena a vy budete odsouzen k smrti jako zloděj a prznitel chrámu.«

Tu spráskl klenotník ruce a vykřikl zděšeně: »Jaké to neštěstí! Jsem ztracen, jsem ztracen!«

»Nekřičte tak! Vidíte, jaké množství lidí stojí před vaším krámem, aby na mne čuměli. Nejste ztracen, neboť jsem přišel, abych vás zachránil. Musíme o této záležitosti pojednati s náležitou rozvahou.«

»Ano — pojednati — s rozvahou. Zavolám někoho, kdo zůstane zatím v krámě. Ale vy mne laskavě doprovodíte nahoru do mého pokoje.«

Zavolal nějaké jméno dveřmi, jež nacházely se v pozadí krámu. Vstoupil sem mladý muž. Potom vy zval Methusalema a Bohumíra, aby ho následovali.

Šlo to zmíněnými dveřmi k jakési malé síni, z níž vedly schody nahoru. Tam vešli do světnice, jež zdála se býti dílnou klenotníkovou. V jednom rohu bylo upevněno prkénko, na němž seděla malá, tlustá soška Buddhova. Před ní hořelo světlo.

Klenotník nabídl jim dvě židle. Sám nepotřeboval žádné. Nepokoj, jenž se ho byl zmocnil, nedovolil mu, aby si sedl. Bohumír přitáhl svou židli za židli Methusalemovu, jenž se důstojně posadil.

»Škoda, že nerozumím dosti čínsky, abych mohl sledovati průběh této rozmluvy!« řekl Bohumír. »Přece bych jenom rád věděl, co povídá.«

»Dozvíš se toho. To se rozumí samo sebou.«

»Tedy nějaký můj nepřítel chce učiniti to, o čemž jste mluvil?« pravil klenotník. »Kdo by to mohl býti?«

»Neznáte nikoho, kdo by vás tak silně nenáviděl, že by byl schopen tak ničemného návrhu?«

»Jenom jednoho.«

»Kdo je to?«

»Win-kan, můj soused.«

»Ten je to.«

»Ten? Víte to určitě?«

»Ano. Vyslechl jsem jeho rozmluvu s člověkem, který má krádež provésti.«

»Kdo je tento zloděj?«

»To nevím. Neznám ho. Jsem cizí Tao-tse-kue, teprve dnes jsem sem přibyl. Wing-kan chce se pomstíti za to, že jste ho urazil.«

»On mne urazil dříve!«

»Ano. Řekl, že máte za manželku dceru krále žebráků.«

»To vy víte?«

»Slyšel jsem to z jeho úst.«

»Jste cizí a zajisté nevíte, že je to těžká urážka. Žádný hodný člověk nemluví o ženě druhého. Spatřil jsem tu dívku a zamiloval jsem se do ní, aniž bych byl věděl, čí je. Potom jsem slyšel, že její otec je T’eu. Přes to vše pojal jsem ji za ženu, protože byla hodná a dobrá. Má mi to někdo vyčítati? Byl jsem chudý; T’eu učinil mne zámožným mužem, neboť je velmi, velmi bohat. Nemusím-li býti jemu a své ženě vděčným? Smím ji nechat urážeti?«

»Ne. V mé vlasti není to hanba, vzíti si dceru žebrákovu.«

»Také ne krále žebráků?«

»U nás nejsou králové žebráků.«

»Ne? To je Německo velmi nešťastná země!«

»Kterak to?«

»Protože lidé nemají tam žádného prostředku, aby se zbavili dotěrnosti žebráků.«

»O, máme prostředek velice dobrý, jenž účinkuje mnohem lépe a vydatněji než váš.«

»Jaký?«

»Policii!«

»Co může policie činiti? Nic, zhola nic! Chce-li míti žebrák ode mne almužnu a odepřu mu-li ji, tedy ji na mně vynutí. Zamaže si obličej blátem. Namočí své roucho do výkalů a posadí se před moje dveře, tak že nemohu smradem vydržeti a nikdo ke mně nevejde, aby něco koupil. Nebo vezme do ruky gong a buší do něho tak dlouho, až budu syt tím strašlivým hlukem a dám mu něco. Nebo přivede sem celé hejno jiných žebráků, kteří se budou před mými dveřmi v blátě váleti, maso si noži rozpíchají a budou tak dlouho výti a naříkati, až kolem jdoucí budou mi činiti výčitky pro moji zatvrzelost a pohrozí mi, že ničeho již ode mne nekoupí. Žebrák může obchodníka zničiti.«

»Jenom tady u vás. V mé vlasti nikoli.«

»Co udělá tam s ním policie?«

»Kdyby se choval tak, jak jste vypravoval, tu byl by potrestán.«

»Čím?«

»Zavřeli by ho, nejprve na krátkou dobu, kdyby se to opakovalo, na delší dobu, a kdyby se potom ještě nepolepšil, doživotně.«

»Kam ho zavrou?«

»Do pracovny, kde musí pracovati a nemůže více obtěžovati jiné pilné lidi.«

»Ale sestárne-li, onemocní-li, je-li mrzákem, který nemůže pracovati?«

»Tedy bude zaopatřen, od obce nebo také od státu. Žebrota je přísně zapovězena.«

»Tedy neputují u vás žebráci ve velikých zástupech po zemi?«

»Ne.«

»Potom je vaše vlast velice šťastná země a nikoli nešťastná, jak jsem prve řekl. U nás je tomu jinak.«

»Nezasáhne policie ?«

»Ne. Žádný člověk a žádný policista nesmí zakročiti proti žebrákovi. Musí se obrátiti na krále žebráků, na T’eu . Kdo se od něho vykoupí nějakou sumou peněz, obdrží od něho poukaz, lístek, který přilepí na dveře. Potom jdou žebráci kolem. T’eu má nad nimi velikou moc. Rozděluje mezi ně peníze, jež dostane za tyto lístky. Je-li hotov s jedním okresem, tedy táhne se svými zástupy do jiného, aby tam učinil totéž.«

»To by se u nás pokládalo za Kwei-tsun (výpalné) a odsoudili by ho s celou jeho rotou na deset let do vězení.«

»Není to ukrutné ?«

»Nikoli, je to pořádek. Proč má pracovitý člověk ztrpěti, aby na něm žebrák peníze vynutil? U vás chrání žebráky a obtěžují pilné. U nás je tomu naopak a pokládám to za správné.«

»Já také, ačkoliv se to tu nesmí říci. Stává se, že vláda, úřad je nucen s králem žebráků úmluvu uzavříti. Vystoupí-li na příklad některá z velikých řek ze břehů, tu zaplaví ohromné lány země a miliony lidí ztratí svou výživu. Sta tisíce lidí jsou bez chleba a stávají se žebráky. Zvolí si krále žebráků a táhnou pryč, aby se jím dali vyživovati z darů, jež v šťastnějších provinciích musí vynutiti. Vládne jimi; má moc nad jejich životem. Musejí ho poslouchati. Kdyby ho neměli, vyrojili by se bezuzdně po celé říši a způsobili by nevýslovné neštěstí. Pálilo by se, loupilo a vraždilo. Následovala by jedna revoluce za druhou a pokojný člověk nebyl by jist svým životem a svým jměním. Proto musíme míti krále žebráků, a proto jsou také od vlády a všech úřadů rádi a ochotně uznáváni.«

»To má tedy takový T ’eu skoro větší moc než nějaký Wang, místokrál a vladař celé, velké provincie!«

»Ovšem že. Žádný úředník, a byť by stál sebe výše a byl sebe mocnější, neodváží se nějakého T’eu uraziti, neboť tento mohl by se mu snadno pomstíti. Svolal by všecky poddané své žebrácké říše, jež jde do tisíců, a zaplavil by s nimi dotyčnou provincii. V Pekingu by zvěděli, kdo je tím vinen, a místokrále by ihned sesadili, protože přivodil neštěstí na svou provincii a dokázal tedy, že je k vládě neschopen. Ano, král žebráků je neobyčejně mocný muž. Je to tedy rozumné mne urážeti, protože jsem zetěm krále žebráků ?«

»To bylo jednáno velice neprozřetelně.«

»Ano. Mohu se pomstíti na Wing-kanovi. To on ví velmi dobře, a proto chce mne předejiti a mne a mou rodinu zničiti. Neboť tady ti nás jsou trestány také ženy a děti zločinců.«

»To jsem se již dozvěděl. Bylo mi nepochopitelné, že by se někdo k vůli nepatrné urážce mohl odvážiti tak těžkého zločinu jako je krádež bůžka, jenom aby se pomstil. Nyní je mi to jasnější. Wing-kan bojí se vaší pomsty a mnohem více ještě pomsty vašeho tchána, T’eua. Proto chce vás učiniti neškodným.«

»A T’eua rovněž, jehož by rovněž stihl trest za můj zločin, protože je otcem mé ženy. Ani král žebráků, třebas požíval tak veliké moci, nesmí se zločinu dopustiti. Učiní-li tak, tedy propadá zákonu jako kdokoli jiný a nemůže očekávati ani milosti, ani pomoci, protože se ho zřeknou všichni jeho poddaní. Tak soudí asi můj soused, má-li se věc skutečně tak, jak povídáte.«

»Je tomu úplně tak. Abych vám to dokázal, chci vám vypravovati, jak jsem se dověděl o nabídce.«

Sdělil mu všecko. Klenotník octl se v neobyčejně nebezpečném postavení. Běhal po světnici sem a tam; házel kolem sebe rukama; trhal a rval si svůj cop. Byl to hodný a čacký muž, jemuž Methusalem věnoval plné své účastenství.

»Co mám činiti, co mám činiti?« ptal se.

»To musíte sám nejlépe věděti!«

»Mám rychle doběhnouti ke Sing-kuanovi (mandarin ve věcech trestních) a věc tu udati?«

»Ne.«

»Proč ne?«

»Protože se čin ještě nestal a vy tedy nemůžete svému sousedovi ničeho dokázati.«

»Myslíte tedy, abych klidně vyčkal, až bude bůžek v mé zahradě zahrabán?«

»Ano.«

»To je nebezpečné, neobyčejně nebezpečné.«

»Docela ne!«

Tu vrhl se před ním Wing-kan na kolena
»O přece! Neznáte zákonů naší země. Běda tomu, na jehož pozemku anebo také třebas jenom poblíž jehož pozemku se nějaký zločin stane! Bude potrestán zcela neúprosně. Žádný Číňan neodváží se na příklad přispěti tonoucímu ku pomoci, aby mu život zachránil.« 

»Ne? To by bylo strašlivé!«

»A přece je tomu tak. Jestliže tonoucí přece utone, tu by popadli ochránce jako vraha. Jestliže se někdo, aby se mi pomstil, před mými dveřmi zavraždí, tedy jsem vinníkem a budu potrestán. Jestliže můj soused sochu boha u mne zahrabe, tedy mohu tisíckráte dokazovati, že ji sám ukradl a v mé zahradě zahrabal; našla se u mne a musím trest vytrpěti.«

»To je arci zlé. Věc má se tedy následovně: Zabráníte-li nyní činu, jenž vás ohrožuje, tedy nemůžete sousedovi nic dokázati, a on vymyslí si jiný způsob pomsty, proti níž nebudete se moci brániti. Necháte-li však skutek provésti, tedy upadnete do záhuby.« 

»Ano, tak to je. Věřím každému slovu, jež jste mi řekl; jsem přesvědčen, že Wing-kan chová tento úmysl; nevidím však žádného prostředku, abych ránu odvrátil od sebe a od mé rodiny. Zloděje, s nímž Wingkan zločin umluvil, nemůžete blíže označiti?« 

»Ne.«

»Kdybych věc teď udal, tu hledali by ho sice, ale nenašli by ho. Loupež by se tedy přece provedla.« 

»Ano, ale mohli by býti do vaší zahrady postaveni policisté, kteří by chlapa ihned popadli, jakmile by přišel.«

»Ne, ne!« odmítal klenotník. »Řekl by, že jednal dle mého rozkazu, a potom byl bych také ztracen.«

»Tedy musili by býti kněží co nejrychleji zpraveni o tom, aby dávali pozor na své bohy. Vždyť známe přece hodinu, kdy má býti loupež provedena.«

»Víte, ve kterém chrámu se nachází bůh, na nějž mají spadeno?«

»Ne.«

»O běda! A víte, kolik chrámů máme zde v Kuang-tschén-fu?«

»Ano, stodvacet.«

»To jsou jenom veliké, proslulé. Je jich více, mnohem více. Než-li dojde zpráva, o níž mluvíte, na všecka ta místa, bude loupež provedena. Také to neskytá žádné pomoci.«

Pobíhal zase po pokoji a tahal se za cop. Methusalem vrtěl sebou na židli sem a tam, třel si čelo, udělal několik důkladných bafů a řekl potom: »Tak spletitou a zamotanou jsem si tu věc arci nepředstavoval. Nevzpomněl jsem na to, že ten, na jehož pozemku se zločin stane, je v takové míře spoluzodpověden. Nesmíme připustiti, aby byl skutek proveden, protože byste potom na všechen způsob byl také potrestán. Nesmíme však také skutku zabrániti, protože je to nemožno.«

»Ano, musíte povážiti, že nastane již brzy večer. Nezbývá již času k tomu.«

»Jednak a na druhé straně by se tím nic nezlepšilo, protože by se vám nepodařilo učiniti souseda neškodným. A to se musí státi přede vším jiným, chcete-li na příště žiti v jistotě.«

»To je pravda, to je pravda! Poraďte mi, pomozte mi! Budu vám velmi, velmi vděčen!«

»Hm! Odkud máme radu vzíti? Advokáty jako v mé vlasti zde nemáte. Policie nemůže nám prospěti. Konečně octnu se sám v nebezpečí, dozvědí-li se, že jsem ty chlapy vyslechl. Dovolte na okamžik. Chci se zeptati svého soudruha.«

»Není to váš sluha?«

»Sluha a přítel.«

»Vždyť slyšel přece všecko. Proč nemluví?«

»Nerozumí zúplna řeči této země. Je to chytrá hlava, prohnaná liška. Poctivost a zákon nemohou tu pomoci. Jedině prohnanost mohla by snad přinésti záchranu.«

»Tedy se ho zeptejte, rychle, rychle!«

Methusalém vysvětlil svému Bohumírovi, jak se věc má. Tento naslouchal pozorně a řekl potom: »Ano, když ti tak zvaní moudří již ničeho nevědí, tu obrátí se na domněle hloupé. Kára uvázla, dosti hluboko v bahně. Žádný člověk a žádný Methusalem nemůže ji vytáhnouti. A tu má se nyní starý Bohumír zapřáhnouti, aby ji vytáhl na chodník!«

»Uráží tě snad tato důvěra?«

»Ani mi nenapadne! Ani si na to nevzpomenu! Ale fatální věc je to a zůstane osudnou. Člověk může tu velice snadno v bryndě uvíznouti. Prosím, půjčte mi na chvíli svůj troubel!«

Sáhl po troubeli.

»K čemu to?«

»Abych podnítil a osvěžil svého ducha. Dobrý tah z dýmky sílí rozum a vtip. Je to arci proti subordinaci, ale v tomto případě mi to již dovolíte.« 

»Na, kuř!«

»Podal mu špičku, ačkoli věděl, že je to od Bohumíra jenom nicotná záminka. Chtěl ho však udržeti při dobrém rozmaru, jelikož očekával od zchytralého cídiče radu skutečně dobrou, snad spásonosnou. Bohumír učinil několik důkladných tahů, mručel přemítavě něco pro sebe, stáhl čelo do hlubokých vrásek, udělal zase několik tahů, vysmrkal se, odkašlal si, udělal zase jeden tah, ale neobyčejně mocný, vyrazil dým prudce ze sebe, vrátil potom Methusalemovi troubel a řekl: »Chutnalo to výborně!«

»Nuže dále!«

»A pomohlo to také!«

»Napadla ti tedy myšlenka?«

»Myšlenka jako světlo!«

»Jaká?«

»Ta nejjednodušší na celém světě.«

»Ven s ní!«

»No, jenom strpení! Představuji si totiž věc následovně: Jak ty mně, tak já tobě!«

»Kterak to?«

»Chce nám ho zahrabati, nuže zahrabeme ho jemu.«

»Hlouposti! Kdo ti může rozuměti! Mluv přece zřetelně, pořádně podle gramatiky!«

»Mám-li já býti tím, jenž má kaštany z ohně vytáhnouti, tedy musí se gramatika říditi podle mne a ne já podle ní. Rozuměti! Můj prostředek je dobrý německý! Zakládá se na starém, německém, ryze germánském přísloví, jež by jiným způsobem znělo: ‚Jak se z lesa ozývá, tak se do lesa volá!‘«

»Obráceně je to správné!«

»Ne. Tomu musím já rozumět. Myslím totiž: Chce ho v naší zahradě zahrabati, dobrá, tedy zahrabeme ho do jeho zahrady, toho božského strýce totiž.«

Methusalemův obličej projevil radostný úžas a zvolal: »U sta hromů! Bohumíre, máš to, máš to skutečně!«

»Není-li pravda! Bohumír to má vždycky! Tímto způsobem nedostane se náš přítel zde do žádného nebezpečí. Věrný soused učiní oznámení, policie přijde a bude zde hrabati, nenajde však ničeho. Mezitím, co budou tu státi s dlouhým nosem, učiníme my udání. Budou hrabati u dobrého Jindřicha tam vedle a najdou božství ve vlastní jeho zahradě. Co dále?«

»Dále nic, dále docela nic. To je dosti. Poprvé přinese to záchranu a podruhé je to kousek zcela dle mého srdce.«

»Dle mého také. A to nejlepší při tom je, že nepotřebujeme k tomu žádného člověka a také žádného mandarina. Také nebudeme voláni ani za svědky, ani za protisvědky s povinnou přísahou a dobrým svědomím. Pracujeme za kulisami a pohlížíme se svého Olympu spokojeně dolů, jak obrovské hlouposti lidé provádějí. Sdělte muži tento můj náhled. Já jsem tím mužem, který mu pomohl.«

»Ano, tím jsi, neboť nemyslím, že bych byl přišel na tuto skvostnou myšlenku, jež dá se provésti bez velkých obtíží!«

»Není také divu, objeví-li se u Methusalema slabost stáří a kolísavost duševních sil. Zeptejte se jen vždycky mne, nebudete-li moci s místa! Mám vždycky radu, jež je dobrá, ale proto přece to bohužel nepřivedu za tajného radu.«

Methusalem sdělil Číňanu, jaký návrh mu Bohumír učinil. Klenotník popadl se zase povážlivě za cop. »To je také velmi nebezpečné!« pravil.

»Ale to jediné, co můžete učiniti.«

»Myslíte, že se to podaří?«

»To záleží na poloze zahrad. Wing-kan má přece také zahradu?«

»Ano. Je právě tak veliká jako moje.«

»Hraničí spolu?«

»Ano.«

»Čím jsou odděleny?«

»Zdí.«

»Dá se přelézti?«

»Ano.«

»Tedy vám pomoženo. Počkáte až bude socha u vás zahrabána, potom ji rychle zase vyndáte, abyste ji zahrabal u souseda.«

»Dopadnou-li mne však při tom!«

»Toho musíte se právě vystříhati. Musíte jednati opatrně. Wing-kan nemá ani tušení o tom, že o věci víte. Bude tedy ještě tím méně tušiti, že mu boha přenesete.«

»Samoten jsem však k tomu příliš slabý.«

»Vždyť máte přece ruce, jež vám pomohou.« 

»Čí ruce mají to býti? Do takového tajemství nemohu zasvětiti nikoho ze svých lidí.«

»Toho není také zapotřebí. Máte přece nás.«

»Vás? Chtěli byste mi pomoci? Ano, to by bylo dobré! Potom bych se chtěl toho odvážiti!«

»To se rozumí, že vám pomůžeme, a to velice rádi.«

»Jak vám budu vděčným! Ale tu musíte hned u mne zůstati.«

»Proč pak?«

»Později nemůžete ke mně.«

»O přece. Nechť si ulici uzavrou. Vždyť my bydlíme také v ní.«

»V této ulici? Kde to? U koho?«

»Vedle u Tong-tschiho.«

Teď tvářil se klenotník zcela jinak. Pro samé překvapení nepřijal je ani s předepsanou zdvořilostí. A potom byl svou úzkostí tak přes příliš zaměstnán, že nemohl ani přemítati o tom, má-li před sebou vznešené nebo obyčejné lidi.

»U Tong-tschiho?« tázal se. »Jste snad cizinci, kteří ho vysvobodili?«

»Hm! Co víte o této záležitosti?«

»Je to vysoký a bohatý mandarin a já jsem jenom kupec. Má žena je dokonce dcera krále žebráků. Přes to vše vystupuje někdy paní Tong-tschiho na schůdky ve své zahradě, aby se bavila s mou ženou. Tu víme, že posledně meškal Tong-tschi mnohem déle mimo domov, než řekl. Jeho paní byla plna starosti. Obávala se, že se mu přihodilo neštěstí. V těchto dnech vypravovala však mé ženě v důvěrnosti, že se její muž vrátil; ale nacházel se prý v hrozném nebezpečí, z něhož byl vysvobozen pěti nebo šesti cizimi muži, kteří nepocházejí z Číny. Povídala při tom, že tito cizinci jsou pozváni a přijdou k Tong-tschimu jako hosté.«

»Více nevíte ničeho?« 

»Ne.«

»Také ne jakého druhu bylo nebezpečí, v němž se mandarin nacházel?«

»Ne.«

»Tedy pomlčte o tom vůči každému, sice mohl byste si Tong-tschiho snadno znepřáteliti!«

»Budu mlčet. Ale smím se snad dozvěděti, jste-li vy oni cizí pánové?«

»Ano, my jsme to.«

Tu uklonil se až k zemi a řekl: »Potom jsem zcela nehoden veliké cti, již mi prokazujete. Cizí pánové, které tento mandarin k sobě zve, musejí ve své zemi zastávati nejvyšší úřady. Jsem příliš nepatrný, abych vám směl do tváře hleděti. A nyní jste přišli, abyste mne zpravili o hrozném nebezpečenství! Vezměte mé peníze, můj život, všecko, co mi náleží; je to váš majetek!«

»Těší mne, že máte vděčné srdce. Věřil jsem, že jste poctivý muž a proto jsem přišel rád, abych vás vysvobodil. A co jednou začnu, to zpravidla také dokončím. Pomůžeme vám zahrabati boha do Wingkanovy zahrady. Máte nástroje k tomu potřebné?«

»Ano.«

»Povídáte, že obě paní někdy spolu mluvívají. Domnívám se tudíž, že vaše zahrada hraničí také se zahradou mandarinovou?«

»Ano, jenom že poslednější je mnohem, mnohem větší a skvostnější než moje.«

»Tím je nám celá věc arci velice usnadněna. Ukažte nám svou zahradu, ale tak, aby nás nikdo nespozoroval!«

»Tu je třeba jíti jenom vedle. Můžeme se podívati oknem.«

Vedl je do vedlejší světnice, jež měla dvě okna. Na místo skla byl natažen velice jemný gáz. Otevřel jedno z nich. Zahrada ležela před nimi.

Byla malá, čínským způsobem založená. Krsky, kvetoucí keře, stěny tisové a zimostrázové, nad nimiž vyčnívaly koruny, jež byly rozvedeny ve tvary zvířecí. Po pravé straně ležela zahrada jeho nepřítele, zcela tímže způsobem založená a pěstovaná. Zeď, jež je oddělovala, nebyla ani s výši muže.

Po levé ruce spočívala zahrada mandarinova, jež byla ovšem také jen tak hluboká jako obě ostatní, ale musila býti za to tím širší. Za těmito zahradami vinula se stezka. To byla patrně cesta, po níž chtěl zloděj sochu přinésti.

»Skvostné!« řekl Methusalem. »Pro naše záměry mají zahrady polohu neobyčejně příznivou. Přelezeme zeď mandarinovu a octneme se potom ve vaší zahradě. To ostatní se již potom ukáže.«

»Vy chcete to skutečně udělati?« tázal se Hu-tsin.

»Dokonce velmi rádi.«

»Tu nevím, jak vám mám býti vděčen! Jsem pří liš nehoden jenom cti, že jste vkročili do mého nízkého domu, a nyní chcete dokonce — — —«

»Ticho!« přerušil ho červenomodrý. »Jste hodný muž, jemuž rádi pomůžeme. Také pokládáme za svou povinnost zabrániti zločinu, můžeme-li mu zabrániti.«

»Tedy mohu skutečně počítati na vaši pomoc?«

»Zcela určitě.«

»Kdy přijdete?«

»Začátkem Siütu, jakmile se tak setmí, aby nebylo viděti, že lezeme přes zeď.«

»Přivedete také ostatní pány s sebou?«

»Nikoli, čím méně osob je zasvěceno, tím lépe je to.«

»Ale budeme-li jich potřebovati? Nebudeme-li moci s tím býti hotovi my, tři sami? Nemohu se nikomu ze svých lidí svěřiti.«

»V tomto případě nebude mi za těžko přivolati ještě některého z mých soudruhů. Tito pohřeší mne nyní. Půjdeme.«

»Je Tong-tschi doma?«

»Není, vyšel si, přijde však do večera, protože se potom zavírají brány ulic.«

»Nepotřebuje se dle toho říditi. Může přijíti také v noci, kdy a jak se mu líbí. Jemu otevrou se všecky Pei-lu.«

Pei-lu nazývají se stavby v podobě triumfálních oblouků, jež uzavírají ulice a jsou za tím účelem opatřeny branami. Mají kromě toho ještě jiný účel. Jsou totiž pomníky zasloužilých osob, k jejichž poctě byly zbudovány.

Vykoná-li úředník nebo občan mnoho pro zemi, provincii nebo pro město, tedy zřídí se mu takovýto Pei-lu, jenž nese jeho jméno a obsahuje daleko viditelné značky, jež hlásají cnosti dotyčného.

Takovéto pomníky nestaví se jenom zemřelým, nýbrž stává se také, že se zřizují i žijícím. Tito musejí potom zapraviti náklad, čímž se však čest, jež se jim prokazuje, nikterak nezmenšuje.

Oba Němci rozloučili se s Číňanem. Doprovodil je za ustavičných poklon až před dveře svého krámu a dal jim tu ještě jednou na jevo, že počítá zcela jistě na jejich pomoc, bez níž by nemohl na zachránění počítati.

Když došli domů, odebrali se do pokoje Methusalemova.

»Ostatní nemají opravdu o tom ničeho zvěděti?« tázal se Bohumír.

»Ne, teď ještě ne.«

»Jejich pomoc byla by nám však za jistých okolností prospěšná.«

»Za jistých okolností ano. Chceme však raději vyčkati, až se dostaví tyto okolnosti.«

»Nevezmeme aspoň našeho Richarda s sebou?« 

»Také jeho ne. K němu mám ještě spíše důvěru než k ostatním. Je nad svůj věk obezřelý a rozvážný. To jsme poznali na džunce, kde bychom byli bývali zavražděni, nebýti jeho rychlého, rozvážného a statečného jednání. Jeho matka mi ho však svěřila; je to ještě polohoch a já jsem zodpověděn za všecko, co se s ním stane. Nechci, aby se zbytečně zúčastnil na nějakém nebezpečenství.« 

»Pokládáte tu věc za nebezpečnou?«

»Ne, ale dle okolností může se přece státi nebezpečnou. Teď jdi a vyhledej ostatní. Budou se ptáti po mně. Tu jim pověz, že nechci býti vyrušován, protože zamýšlím zapsati si své poznámky. Později se vrátíš. Za čtvrt hodiny bude tma.«

Bohumír odešel. Brzy na to přišel sluha, aby rozsvítil lucernu se stropu visící a se poptal, zda-li »zcela vznešený a velmi starý« má nějaký rozkaz pro něho.

»Ne, děkuji!« odpověděl student. »Ale pověz mi, je-li dovoleno jíti do zahrady?«

»Ráno ne, protože se v tuto dobu ‚květina domu‘ venku prochází.«

»Ale teď?«

»Ano. Přeje si můj velitel vyjíti?«

»Za malou chvíli. Jsem Yuen-tse (básník, doslovně »Syn měsíce«) a přeji si, abych mohl nerušeně přemýšleti.«

»Dovedu stvořitele básně až ke dvířkám a tam počkám na jeho návrat. Snad udělí mi během své procházky nějaký rozkaz.«

»Ne, neboť můj vlastní sluha bude mne provázeti a sdělí ti mé přání, kdybych nějaké měl. Přeji si, abych nebyl nikým vyrušován.«

Muž se uklonil a odešel. Za chvíli na to vrátil se Bohumír.

»Kde se nacházejí ostatní?« ptal se Methusalem. »V pokoji Turnerstickově, kde pijí čaj, kouří z dýmek a hrají v domino. Nevěděl jsem, že tihle Číňané také domino znají.«

»Hrají je dokonce velmi rádi, ale kameny a číslice jsou jinak upraveny než u nás. Slyš!«

Z ulice zazníval sem zvuk gongů, na něž bušili ponocní a v to mísilo se volání: »Siüt-schi, siüt-schi!« Dle západního počtu bylo sedm hodin na večer, dle čínského počínala však hodina jedenáctá.

»Teď bude čas,« pravil Degenfeld. » Máš svůj nůž?«

»Ano. Kdo má býti úkladně proboden?«

»Nikdo, než přece je možno, že ho bude zapotřebí. Také revolvery mám u sebe.«

»Jsem také jimi opatřen. Cítím se vůbec jako loupežný rytíř, jenž je hotov vyraziti se spuštěnou uzdou z hradní brány. Jsem skutečně zvědav, jak to dobrodružství skončí.«

»Doufám, že dobře. Pojď!«

Venku očekával je sluha. Dovedl je až k zahradní brance a vrátil se potom. Nastala rychle tma. Na osm kroků nebylo by člověka viděti a za deset minut musilo býti ještě temněji.

»Nyní krade se bůh,« šeptal Bohumír.

»Ano, teď je čas. Doufám, že se krádež povede.«

»Krásné přání!«

»Ale oprávněné. Nepovede-li se lup, jsme nuceni zítra zase se vyplížiti, což bylo by asi obtížnější, protože Tong-tschi bude potom zajisté doma. Pojď ke zdi!«

Šustli se tiše k ní a zůstali nejdříve státi naslouchajíce. Na druhé straně nebylo ničeho slyšeti.

»Teď na druhou stranu, ale zcela tiše!« zašeptal Degenfeld cídiči.

Vyšvihli se vzhůru a spustili se potom zvolna zase dolů. Sotva že se jejich nohy země dotkly, vynořila se vedle nich temná postava.

»Hu-tsin?« ptal se student šeptem.

»Jsem to já zcela ubohý!« odpověděl tázaný rovněž tiše.

»Jak dlouho jste zde?«

»Teprve malou chvíli.«

»Obešel jste celou zahradu?«

»Ne. Myslil jsem, že by Wing-kan mohl státi vedle za zdí a naslouchati. Nesmí přece zvěděti, že jsem zde.«

»Dobře tak! A nástroje?«

»Leží vedle mne. Co uděláme teď, vznešený veliteli?«

»Vy dva stoupnete si za tento tisový keř. Je možná, že sem přijde Wing-kan a přesvědčí se, že nikdo není v zahradě. Učiní tak dle vší pravděpodobnosti. Prohlédnu zahradu a vrátím se brzy.«

Zul své boty a odplížil se. Kráčeje krok za krokem snažil se tmu očima proniknouti. Prošel již kolem dvou stran zahrady, aniž by spozoroval něco nápadného. Třetí stranu tvořila zeď, jež oddělovala zahradu jednoho klenotníka od zahrady druhého. Kráčeje tu zvolna ku předu, zavadil nohou, na štěstí jenom zlehka, o něco tvrdého, co leželo tu na zemi. Shýbl se, aby předmět omakal. Byla to motyka, rýč a lopata, jež ležely tu vedle sebe a na sobě.

Tyto nástroje dopravil sem patrně Wing-kan; nebylo to ani jinak možno. Snad byl ještě na blízku.

Degenfeld se shýbl a naslouchal. Namáhal své oči co nejvíce, nemohl však nic slyšeti ani viděti.

Pohyboval se, k zemi sehnut, ještě několik kroků dále, a tu spatřil postavu o strom opřenou, sotva čtyři kroky před sebou. Kdyby byl nebýval sehnut, byl by musil býti tímto mužem na jisto zpozorován.

Rychle uhnul stranou a sedl si tu za obrubu zimostrázovou, čekaje co přijde. Teď bylo hlavní věcí, aby Bohumír a Hu-tsin zůstali na svém místě a aby jim ani nenapadlo opustiti svůj úkryt.

Na štěstí netrvalo to dlouho, že bylo zvenčí slyšeti kroky. Přicházelo několik mužů, kteří rychle běželi. U zdi zastavili. Na jejich dechu bylo lze poznati, že své plíce velice namáhali.

Temná postava opustila strom a šustla sebou k vnější zdi. Degenfeld následoval ji, samozřejmě však s největší opatrností, aby nezpůsobil nejmenší šumot.

»St!« zaznělo to zvenčí.

»St!« odpovědělo to z vnitřku.

»Je tu vznešený pán?«

»Ano. Máš ho?«

»Dokonce dva!«

»Dva?

Jednoho bylo dosti.«

»Šlo to tak snadno; tu vzali jsme hned dva.«

»Oba bohové nebyli příliš těžcí?«

»Ne. Jsou ze dřeva.«

»Ze kterého chrámu?«

»Z Pel-thian-tschu-fanu (Dům sta nebeských pánů), jenž není tak vzdálen a také není tak dobře střežen.«

»Tedy se to podařilo, aniž jste byli spozorováni?«

»Ano, ale při nejbližší obchůzce, až budou odbíjeti Hai-schi (poslední hodina = 9. hodině našeho času), musí to najisto spozorovati. Do té doby musí býti zde všecko skončeno.«

»Jak dopravíme sem bohy?«

»Podáme je nahoru a vy je sundáte dolů.«

»Dobrá, tedy rychle.«

Methusalem slyšel zřetelně otázky i odpovědi. Dva veliké předměty byly zvenčí na zeď vyzvednuty. Klenotník je uchopil a nechal je zvolna padati. Potom nařídil: »Nyní přelezte sami!«

»Ještě ne. Musíme dříve nosítka odnésti stranou, aby nebyla spozorována, kdyby snad někdo ještě tak pozdě šel kolem.«

Bylo slyšeti jejich kroky. Brzy se vrátili a přelezli zeď. Byly to dvě osoby.

»Je tu všecko v pořádku?« tázal se jeden.

»Ano.«

»Nikdo v zahradě?«

»Ne.«

»Nepřesvědčíme se dříve o tom důkladně?«

»To jsem již učinil. Dvakrát obešel jsem celou zahradu.«

»Tedy můžeme začíti. Ale kde?«

»Nedaleko odtud. Leží tam nástroje. Za dne díval jsem se po zahradě a vyhlédl jsem si toto místo, kde je země nejkypřejší. Pojďte a přineste bohy!«

Šel napřed a oba mužové sledovali ho se sochami, jež byly snad dva lokte vysoké a tudíž přece dosti těžké. Tam, kde ležely nástroje, zastavili se.

»Tady kopejme,« řekl klenotník. »Ale jen tiše, aby nebylo nic slyšeti. Je tu motyka; ale rýč dělá mnohem menší šumot.«

Ti tři zlosynové začali pracovati a sice velice kvapně, což přimělo Wing-kana k poznámce:

»Děláte příliš rychle. Vždyť je to slyšeti tam v domě!«

»Ne,« zněla odpověď. »Musíme si velice pospíšiti, sice zavrou se brány. Potom jsme chyceni.« 

Namáhali se všemožně, aby byli brzy hotovi. Ostatně nešlo o to, aby práce byla velmi pečlivě provedena. Vždyť věděli, že sochy se tu zahrabou, aby byly brzy nalezeny.

Neuplynulo ještě ani půl hodiny, když vykonali svou práci.

»Tak!« řekl Wing-kan. »Hotovo. To byla hlavní věc. To ostatní přijde samo sebou.«

»Jak chce to nyní můj velitel začíti?« ptal se jeden z mužů, patrně ten, se kterým mluvil klenotník za zahradní zdí portugalského hostince.

»Počkám, až bude loupež vyvolána.«

»To stane se velice brzy.«

»Potom poběhnu k mandarinovi.«

»Ke kterému?«

»K Tong-tschimu zde vedle.«

»Ale ten není přece soudním mandarinem!«

»Ne, přece však mandarin. Ulice je zavřena a Sing-kurm zde nebydlí. Musím tedy k němu. Řeknu mu, že slyším, že jsou dva bohové ukradeni. Myslím, že můj soused Hu-tsin je lupičem!«

»Mandarin bude se ptáti, odkud vzešlo mému vznešenému starému toto podezření.«

»Procházel jsem se ještě v zahradě a tu jsem spatřil, že soused zahrabával dvě sochy.«

»Tak je to dobře! To pomůže! Nyní jsme hotovi. Své peníze obdržíme tedy teprve zítra?«

»Ne, již teď. Je lépe, zaplatím-li hned. Nepotřebuji potom jíti zítra do Scha-mienu. Připravil jsem vám již oba měšce, jsou u zdi. Tady jsou. V každém tisíc li.«

»Je to správně odpočítáno?«

»Zcela správně.«

»Doufám. Posledně se můj pán přepočítal o celých padesát li.«

»Nepřepočítám se nikdy. Tys špatně počítal.«

»Nechtěl by velice starý ochránce raději posečkati, až si to přepočítáme?«

»Kde pak chcete počítati?«

»Zde.«

»Po tmě?«

»Ano. Nepotřebujeme nic viděti. Peníze omakáme.«

»Tedy počítejte, máte-li chuti. Ale já nemohu tu čekati. Půjdu navštíviti svého druhého souseda, abych mu zatím vypravoval, co jsem zde spatřil. Až bude potom loupež vyvolána a uslyšíme, že scházejí dva bohové, tu vyzve mne, abych věc udal. Bude potom platiti jako můj svědek. Tyto nástroje zde ihned uzamknu.«

Přehodil motyku, lopatu a rýč přes zeď a sám přelezl potom také. Bylo slyšeti, jak se jeho kroky vzdalují a jak se potom závorka zastrkuje.

Oba šibalové stáli zticha a naslouchali, až nebylo ničeho více slyšeti. Potom řekl jeden z nich: »Zase nás ošidil!«

»Ano, nevěřím, že každý měšec obsahuje tisíc li. Ale je to přece jenom mnoho peněz. Nyní musíme si pospíšiti. Pojď!«

Chtěli pryč; musili těsně kolem Degenfelda. Tomu napadlo zadržeti je. Podaří-li se mu to? Pah! Byl silný muž a leknutí vykoná také svou povinnost. Nechal je přejíti, vztýčil se potom — rychlý krok za nimi, dvojhmat — chytil oba za hrdla a sevřel je rukama vší svou silou.

Potlačený výkřik, marné vzpouzení a cupání — sklesli k zemi. Přes to držel je pevně a tiskl je vší silou. Nikdo nevydal z nich ani zvuku. Učinili ještě několik křečovitých pohybů, potom leželi s roztaženými údy tiše pod jeho pěstmi.

Nyní je pustil, aby viděl, zda-li vyskočí. Neudělali to, neboť byli buďto bez vědomí, nebo se tak stavěli. Vyňal svůj nůž a nařezal pruhů z jejich šatů, jež samy o sobě nebyly již valně pěkné. Potom svázal je zády k sobě, tak že se nemohli vyprostiti, a odvalil je poněkud dále na stranu.

Nyní vrátil se k oběma, kteří na něho čekali. Slyšeli přelézání a také kopání a házení a měli starost o něho. Vypravoval jim, co provedl samojediný. Hu-tsin spěchal ihned do domu, aby přinesl pevné provazy, jimiž měli býti chlapi pevněji a jistěji svázáni. Potom vyhledali místo, kde byly sochy zahrabány.

Degenfeld šel k zajatým s provazy sám. Nesměli vůbec zvěděti, co se s nimi stalo a kolik osob měli proti sobě. Nyní zavázal jim také oči. Potom je zvedli a přehodili je do zahrady Wing-kanovy.

Na této straně zdi začalo nyní vykopávání. Když s tím byli hotovi, byla jáma zase zaházena. Potom přelezl Degenfeld vedle, podali mu nástroje a obě sochy, načež následovali ho druzí dva.

Nyní bylo tu vedle slyšeti tichý, sotva znatelný lomoz, jenž trval asi čtvrt hodiny, potom několikeré silné klepání, jakoby se kůly do země zatloukaly. Na to vrátili se všichni tři zase přes zeď.

»Tak, to se skvostně povedlo,« pravil Methusalem. »Nyní ať to udá tenhle Wing-kan. Padne do vlastní jámy.«

»Do níž jsem měl já padnouti,« dokončil Číňan. »Pane, vy jste můj vysvoboditel. Jak vám mám děkovati!«

»Tím, že se zachováte zcela tak, jak jsem vám tam vedle řekl.«

»Nechcete vejíti se mnou do domu? Nyní, kdy je po nebezpečí a u srdce se mi ulehčilo, rád bych vás pohostil.«

»Nemáme k tomu času. Musíme nazpět. Vždyť mandarin nesmí se dozvěděti, že jsme tu byli.«

»Tedy prokažte aspoň svému nejpokornějšímu sluhovi čest, aby mohl zítra na vaše tváře hleděti.«

»To můžeme učiniti. Zítra přijdeme, a tu budete nám vše vyprávěti. Nyní bychom se však rádi očistili. Je u vás nějaké místo, kde by se tak mohlo státi, aniž by nás někdo spatřil?«

»Ano, pojďte, pojďte!« 

»Vezměte nástroje sebou, nesmějí zůstati v zahradě.«

Zavedl je do kůlny a přinesl lucernu a kartáč, aby odstranili špínu, jež by je snadno mohla prozraditi. Potom rozloučili se s ním a vrátili se do zahrady mandarinovy.

Tam postavil se Bohumír jako sluha ke dvířkům a Degenfeld procházel se po zahradě sem a tam. To nepotřeboval však dlouho činiti, neboť byl odvolán a to samotným Tong-tschim, jenž se vrátil domů a jakmile se dozvěděl, že očekávaní hosté se již dostavili, ihned do zahrady spěchal, aby pozdravil Degenfelda.

»A nyní,« pravil, když vyměnili první poklony, »musím vás prositi, abyste splnili mé přání.«

»Jaké?«

»Nikdo nesmí zvěděti, v jakém postavení jsem se nacházel a že vy jste byli mými vysvoboditeli. Jedině své ženě jsem to vypravoval. Přeje si vás spatřiti, aby vám mohla poděkovati. Smím vás k ní dovésti?«

Degenfeld věděl, jaké vyznamenání je to pro ně. Proto odpověděl nejzdvořilejším tonem: »Pokládám toto přání za rozkaz velitelky a milerád uposlechnu.«

»Tedy pojďte! Čeká již dávno na vás.«