Červenomodrý Methusalem/Uloupení bohů

Červenomodrý Methusalem
Do vnitra země	Uloupení bohů	Návštěva chrámu a její následky

Údaje o textu
Titulek:	Uloupení bohů
Autor:	Karl May
Původní titulek:	Der Götterraub
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Číňan odvedl oba Němce nazpět do domu a do jakési předsíně, v níž čekali již mijnheer, Turnerstick, Richard a Liang-ssi, a zmizel v nejbližších dveřích.

Za několik minut přišel pro ně, aby vstoupili. Octli se v saloně opravdu skvěle vyzdobeném, jenž nebyl veliký. Zde přijímala zajisté paní mandarinova své přítelkyně, jelikož všecko nasvědčovalo tomu, že zde často dámy obcují. Vyšívání a jiné ženské přepychové práce ležely na stolech; skvostný porculán skvěl se na ozdobných římsách a po stěnách visely hudební nástroje.

Sotva že se hosté usadili, objevila se dáma, opírajíc se o služku. Měla zapotřebí takovéto podpory, jelikož sama mohla jíti jen velice ztěžka, následkem největší čínské krásy, jíž se honosila, totiž svých koňských nožek.

Dceruškám vznešených rodičů ohnou hned po narození osm prstů k chodidlu a přiváží je pevně pomocí obvazů. Jenom palce smí podržeti svou polohu, nevyvinuje se však také přirozeně, protože celá noha a tedy také palce trpí velice tímto ukrutným zacházením. Prsty a přede vším jiným nehty u nohou zarůstají do masa chodidla, což způsobuje zdlouhavé podebraniny a ovšem také nesmírné bolesti.

Takové ubohé dítě nenaučí se nikdy choditi, nýbrž jenom kulhati, spokojí se však rádo vším tím, jenom aby mohlo býti tak šťastno a mělo — krásnou nohu. Tato noha skládá se jen z paty pod střed chodidla násilně vtlačené a z palce. Pantoflíček, do něhož je palec obut, není ovšem větší než pantoflíček loutky; za to tím nestvůrnější je ostatní část nohy, již však nespatříme, protože ji zakrývá dlouhé roucho.

Obtížná, bolestivá chůze není beze vlivu na tělo i ducha. Na obém spočívá něco zmrzačeného. Člověk, který nemůže choditi a půvabně, čerstvě, obratně a silně se pohybovati, je zajisté stísněné mysli nebo skleslého ducha.

Za další velikou krásu platí u Číňanů otylost. Kdo není tučný, rozhodně nemůže býti krásný. Hubená osoba je stále ošklivá.

Také v tomto ohledu byla tato dáma velice krásná. Byla malé postavy, ale měla tak objemný život, že mijnheerovi, když vešla, mimoděk uklouzlo: »Rechtvaardige hemel, is deze vrouw diek, zeer onfeilbaar dick — spravedlivé nebe, je tahle paní tlustá, zcela neomylně tlustá!«

Jestliže se mijnheer van Aardappelenbosch takhle rozjařil, tu můžeme si zajisté pomysliti, že průměr této dámy rovnal se skoro její výšce. S velikým úspěchem blížila se tvaru koule.

Její vlasy byly pomocí mnoha jehlic, v nichž blyštěly se diamanty, upraveny na způsob motýle. Její tělo bylo zahaleno skvostným hedvábím, jež splývalo až k zemi. Její ruce byly hluboko ukryty v širokých, až přes kolena sahajících rukávech, a kolem jejího krku visel těžký, zlatý řetěz, na němž bylo upevněno několik amuletů.

Malinký obličejíček byl dle mravu vznešených Číňanek silně natřen bělobou a rumělkou, čímž nabývaly tahy nehybnosti a ztrnulosti masky, z čehož činila malá, šikmo vykrojená očka velmi pohyblivou výjimku.

»Tsching, tsching, tsching, tsching, kia tschu!« pozdravila svým tenkým, pronikavým, ale velice přívětivě znějícím dětským hláskem.

Kia tschu znamená »moji pánové.«

Kapitán byl zachvácen neobyčejně galantním pohnutím. Musil se přece jakožto ten, jenž mezi všemi mluvil nejjemnější čínštinou, na všechen způsob slova uchopiti a povědíti té milé bytosti něco něžného. Proto popošel o dva kroky, uklonil se neobyčejně hluboce, odkašlal si jednou, dvakrát a začal: »Milostivá paní Číňanking! Mé srdce je radostněng pohnuto vaší milong roztomilostí. Nejsem sice ženating, dovedu však oceniting štěstí, míting před očima takovou líbeznou manželkung jako tohoto mandarenga. Musím vameng složiting svou poklonung a doporučuji nás všecky vašing blahovůleng! Tsching, tsching a ještě jednou tsching!«

Kromě posledních tří tsching nerozuměla ani slova. Uhodla, že ji pozdravil a něco příjemného jí řekl. Proto usmívala se na něho vděčně a dala mu přívětivým kynutím na jevo, že není s jeho vystoupením nespokojena. Ustoupil zase zpět a šeptal tlustému: »Jemná paní, na mou duši! Mluví neobyčejně pravidelnou čínštinou! Rozuměla každému slovu! Všechen respekt!«

Nyní obrátila se k Methusalemovi.

»Vy jste vysvoboditel mého pána,« řekla mu. »Bez vás nežil by více a já byla bych potom žalem zemřela. Děkuji vám.«

Vysunula z rukávu malou, bledou dětskou ručinku, aby mu ji podala. Degenfeld uchopil se nejprve jejího hedvábného rukávu a s tímto její ruky, aby se jí přímo svou rukou nedotkl, přitiskl potom hedvábím pokrytou ručinku ke svým rtům a odpověděl: »Tsui-schin put tui!«

Tyto čtyři slabiky obsahovaly vše, čím Číňan svou pokoru vyjadřuje. Doslovně znějí: »Já hříšník nesmím odpovědíti.«

Že se nedotkl její ruky, to bylo důkazem veliké úcty a vážnosti, jejž odměnila tím, že také ostatním podala ručinku. Následovali příkladu Methusalemova a pokoušeli se o podobně elegantní políbení ruky, což se mijnheerovi příliš dobře nezdařilo, protože byli oba tak tlustí, že se sotva jen tak rukama dotknouti mohli.

Když potom mandarin doprovázel svou manželku zdvořile do jejího pokoje, zvolal tlustý: »Goede god, was dat eene vrouw! Moet die ontzettend veel gegeten hebben — dobrý bože, jaká to paní! Ta musila strašně mnoho jísti!«

Tím vyslovil svůj ostrovtipný úsudek. Bohumír chtěl pronésti zmírňující poznámku, byl však přerušen. Zvenčí bylo slyšeti zvláštní lomoz, jenž se blížil. Bylo slyšeti vřískavé a přece temné tony několika gongů, jež strašlivě disharmonovaly, a mezi tím volající a křičící mužské hlasy.

Mandarin se vrátil a řekl: »Slyšíte to? Musilo se státi veliké neštěstí nebo veliký zločin. Strážcové to zvěstují. Poslyšte!«

Otevřel okno. Hluk byl teď před domem. Gongy ječely do uší a sípavý hlas oznamoval něco polozpívavým a polovyjícím tonem, čemu sám Methusalem nerozuměl.

»Jaký to zločin!« zvolal mandarin, který byl zvyklý tomuto způsobu vyvolávání a rozuměl tedy slovům. »Něco takového se v Kuang-tschéu-fu ještě nikdy nestalo!«

»Co je to?« tázal se Degenfeld, který však dobře věděl, oč se jednalo.

»Z Pek-thian-tschu-fanu byli dva bohové uloupeni.«

»Dnes?«

»Před krátkou dobou. Při počátku Sili-tschi byli tu ještě. Nyní je však pohřešili. Dva lidé, kteří měli venku nosítka státi, jsou v podezření. Vyvolavač je popisuje.«

Společníci vrhli rychle své pátravě zraky na Methusalema. Tušili, že se jedná o oba ty muže, jež vyslechl. Dělal, jakoby jejich pohledů neviděl a pravil: »Bohy uloupiti! To by pokládal každý za nemožné! Může se něco takového opravdu státi?«

»Stalo se to, následovně může se to státi,« odpověděl Tong-tschi. »Doufám, že vypátráme prznitele chrámu a potom běda jim! Všecky ulice, silnice a náměstí obsadí se policií a vojskem, tak že ani myš neproklouzne. Jestliže pachatelé již z města neuprchli, tedy jsou ztraceni.«

»Ale za jakým účelem mohli by lidé na bohy sáhnouti?«

»To nevíte? To netušíte ani?«

»Ne.«

»Aby měli štěstí, aby zbohatli. Kdo si takového boha do domu přinese tomu musí tento ovšem sloužiti. Ale bohové nejsou pro jednoho, nýbrž pro všecky. Proto jsou postaveni v chrámech, aby mohl k nim každý, své prosby jim přednésti. Ale kdo — — co je?«

Tato poslednější úsečná otázka platila sluhovi, jenž vstoupil.

»Vysoká excellence,« odpověděl tento, »zcela nehodný klenotník Wing-kan prosí v nejhlubší pokoře, aby směl něco oznámiti.«

»Ten? Ať jde domů; nemám s ním co jednati.«

»Povídal, že je to velice nutné, že to naší excellenci přinese největší prospěch.«

Slíbíš-li Číňanovi nějaký prospěch, tu je okamžitě hotov po něm ruku natáhnouti! Tong-tschi nečinil výjimky.

»Vpusť ho sem!« poručil. »Ale řekni mu dříve, že mu dám prsty u rukou i u nohou rozmačkati, jestliže mne obtěžuje bez příčiny!«

Jmenovaný vešel, sklonil hlavu téměř až k podlaze a zůstal v tomto postavení státi u dveří.

»Co chceš tak pozdě?« vyjel na něho.

»Všemocný Kuang-fu,« odpověděl tázaný tonem otrocké bázlivosti, »musím spěchati na paprsky vašeho slunce, jelikož v naší ulici žádný Sing-kuan nesídlí.«

»Sing-kuan? Tedy je to trestní záležitost?«

»Ano.«

»Co já mám dělati s takovými věcmi! Vidím, že tě musím dáti zavříti.«

»Vaše zářící milost ponechá mi svobodu, až se dozví, že se jedná o ukradené bohy.«

Mandarin posadil se na židli, jelikož by se to bylo nesrovnávalo s jeho důstojností, aby s tímto mužem mluvil stoje. Ale teď vyskočil a zvolal: »O tyto bohy? Vztyč se a mluv svobodně a rychle. Co víš o této veledůležité záležitosti?«

»Myslím, že znám muže, u něhož se uloupení bohové nacházejí.«

»Ty? Kdo je to?«

»Hu-tsin, můj soused.«

Obočí Tong-tschiho stáhlo se temně a hrozivě.

»Ten? Tvůj nepřítel?« tázal se. »Tento muž je poctivý a žádný zloděj. Od něho mohl bys se učiti býti, jakým člověk býti má. On nekrade; tím méně loupí bohy! Víš-li, co činíš, jestliže ho z takového skutku obviňuješ?«

»Vím to; ale neobvinil jsem ho ještě, nýbrž vyslovil jsem jenom domněnku.«

»Nuže, proč se domníváš, že je pachatelem? Střež se však jenom o slovo více pronésti, než co můžeš zodpovědíti! Ty nejsi mužem, s nímž bych měl shovívavost!«

Klenotník přijal tato tvrdá slova pokorně a řekl: »Nechci nikoho obžalovati a nikoho obviňovati; pokládám však za svou povinnost vaší Jasnosti říci, co jsem spatřil.«

»Nuže, co?«

»Dneska ve dne jsem mnoho pracoval, proto šel jsem, když nastal večer, do zahrady, abych se zotavil a čerstvého vzduchu se nadýchal. Stál jsem u zdi. Bylo už tma; přes to vše spatřil jsem dva muže přicházeti, kteří nesli palankin a zastavili u zahrady mého souseda. Dali znamení, a on jim odpověděl, neboť čekal na ně. Viděl jsem, že vyňali dva těžké předměty z nosítek a podali je přes zeď. Potom přelezli také a vykopali s ním jámu, do níž předměty zahrabali. Připlížil jsem se ke zdi, neboť konání těchto lidí zdálo se mi podezřelé. Když jsem pohlédl přes zeď, seznal jsem, že jsou to sochy. Položili je do jámy a zaházeli ji zase. Oba muži přeskočili přes zeď; ale Hu-tsin zůstal ještě ve své zahradě. To je to, co jsem viděl.«

»Nebesa! Je to možné!« zvolal mandarin. »Nosítka se dvěma muži, dvě sochy, právě v tuto dobu. Vždyť všecko to shoduje se dokonale! Byl by Hu-tsin přece jenom zločinec?«

»To nemohu zodpověděti. Vyprávěl jsem jen, co jsem viděl.«

»Cos učinil potom ?«

»Uvažoval jsem. Hu-tsin musil tropiti něco zakázaného, protože se všecko dálo tak tajuplně. Měl bych ho udati, toho poctivého Hu-tsina, a sebe do nebezpečí uvésti? Nevěděl jsem si rady i odebral jsem se ke druhému sousedovi, jemuž jsem všecko vypravoval. Tu slyšeli jsme vyvolávati, že byli dva bohové ukradeni, a nyní věděl jsem pojednou, co byly ty dvě sochy. Nahlédl jsem, že musím promluviti. Také soused hnal mne, abych vaší mocnosti celou věc oznámil.«

Mandarin přecházel rozčileně sem a tam a volal při tom: »Hu-tsin, Hu-tsin! Byl bych se v něm tak velice zmýlil? Člověče, řekl jsi mi přece pravdu?«

»Nechť mne vaše Jasnost dá k smrti umrskati, jestliže jsem jen jediné slovo vymyslil.«

»To bych také udělal; můžeš se na to spolehnouti. Pamatoval jsis místo, kde byla díra vykopána?«

»Zcela určitě.«

»A můžeš mi je ukázati?«

»Ano.«

»Okamžitě doprovodíš mne k Hu-tsinovi. Ale běda ti, dopadnu-li tě při lži. Běda ti, jestliže jsis tuto historku jenom vymyslil, abys svému sousedovi škodu způsobil! Vytrpěl bys muka deseti lidí, k smrti odsouzených!«

Wing-kan se uklonil a odpověděl tonem plným jistoty: »Jsem hotov ke všemu. Mé svědomí je čisté a mé srdce spravedlivé. Má duše vzpouzí se proti tomu, že tento pokrytec má býti právě mnou odhalen, ale podrobuji se přikázání našeho náboženství.«

»Tedy počkej zde; hned se vrátím!«

Chtěl pryč, vrátil se však zase ode dveří, přišel k Methusalemovi a tázal se ho: »Vy jste veliký učenec ve své vlasti. Studoval jste také zákony spravedlnosti?«

»Ano.«

»Máte tedy spatřiti, jak se u nás jedná, abychom se zločince zmocnili a potrestali ho. Chcete mne teď doprovoditi?«

Nic nemohlo býti Methusalemovi vítanější než tato otázka. Když odpověděl přisvědčivě, rozhodl Tongtschi: »Dobrá, půjdete tedy s sebou a vaši společníci rovněž. Pošlu pro policii nebo pro vojáky.«

Vyšel ven.

Klenotník nabyl teprve nyní času, aby mohl přítomným svou pozornost věnovati. Měřil je drze zvědavými pohledy, ohrnoval, zajisté k vůli jejich neobyčejným zjevům, široký tupý nos a přistoupil potom k Turnerstickovi, aby se ho zeptal: »Tsche-siè sing-song-tschin — tito lidé jsou zajisté herci?«

»Sing-song« znamená totiž divadlo, činohru. Jelikož herci náležejí k nečestné třídě, spočívala v této otázce urážka. Ptal se kapitána, protože ho následkem jeho oděvu pokládal za nejvznešenějšího. Turnerstick mu nerozuměl a odpověděl: »Budeš-li pak laskavěng hubu držeting, ty holomengu! My nemámeng s tebou nic co dělatung.«

Klenotník nerozuměl ani slova, poznal však z odmítavého posunu ruky kapitánovy, že ho tento odmítl a pravil pyšným tonem: »Tseu-kam ni yeu, ni tuan-schan ye sing-song-tschin — kterak bych směl s tebou mluviti, tys jistě také herec!«

»Co to povídal?« ptal se Bohumír z Bouillonu, jemuž se nelíbil výraz, jímž byla tato slova pronesena.

»Považuje nás za herce, kteří mají zde stejnou vážnost jako pohodný,« odpověděl Methusalem.

»U sta hromů! Kdybych tu měl svůj fagott, tu bych mu zatroubil do obličeje čtverylku, jež by se důkladně povedla. Mám mu dáti nějakou na kuří oka?«

»Ne. Nech ho! Není hoden, abychom mu vůbec odpovídali.«

»To je pravda, a příčí se to mé stavovské hrdosti cídiče, s ním se špiniti. Lev nesmí se ježkem obírati. Nechme ho tudíž ležeti stranou. Však on se dozví velice brzy, jak o něm smýšlíme.«

Tong-tschi vešel zase a brzy následovalo ho několik ozbrojených policistů s kuželkovitými čepicemi. Jsou to skoro ti jediní, kteří nosí ještě tuto ze staročínského kroje zbylou, Tatary zatlačenou pokrývku hlavy.

Nyní vytrhli. Dole stála četa vojáků, ozbrojená luntovicemi, z nichž každý měl na prsou a na hřbetě vložku v podobě štítu, na níž četlo se slovo »Ping«, t. j. »Voják.«

Mandarin musil také těchto několik kroků vykonati s důstojností jeho stavu přiměřenou. V předu kráčeli čtyři běhouni. Potom mandarin ve svém státním palankinu, za ním jeho hosté také v nosítkách, potom žalobník, obklopen policisty, a konečně vojáci, u nichž nemohlo však býti ani řeči o nějakém stejném kroku. Drželi své pušky zcela dle své libosti a pobíhali při tom libovolně mezi sebou. Před domem Hu-tsinovým bylo zastaveno. Panstvo nevystoupilo dříve z nosítek, dokud nebylo otevřeno.

Ulice nebyla osvětlena a přece bylo dosti jasno, neboť nacházelo se na ulicích mnoho lidí, kteří měli lucerny. Z jedné ulice do druhé smějí sice jenom lidé zvláště vynikající; ale obyvatelé jedné a téže ulice smějí za jistých okolností také večer spolu obcovati. Jenom musí každý jednotlivec míti u sebe papírovou nebo jinou lucernu.

Vůbec je dozor nad obyvatelstvem v Číně proveden velice široce. Jsou úředníci, kteří jsou zodpovědní za vše, co stane se v jistém počtu ulic. Pod nimi stojí »hlavy ulic«, z nichž každý dozírá na jednotlivou ulici, jež zase rozpadá se na různé oddíly, které střeží »hlavy domů.« Pod těmito stojí potom otcové rodin, kteří mají odpovídati za vše, co se stane v jejich rodině.

Stane-li se nějaký zločin, tu je k trestu pohnána celá rodina zločincova, dotyčná »hlava domů«, »hlava ulice,« po případě také hlava dotyčné části města.

Zpráva, že byli dva bohové uloupeni, vylákala množství lidí na ulici, kde stáli v tichých skupinách, tiše rozmlouvajíce o hrozné novince. Hlavy domů stály při tom, pečlivě bdíce nad tím, aby nepovstal ani hluk, ani nepořádek.

Hu-tsin byl od Methusalema důkladně poučen, jak by se měl zachovati. Věděl, že přijde Tong-tschi, a očekával ho za svými zavřenými dveřmi. Jakmile bylo zaklepáno, otevřel dveře.

Byl tak chytrý, že se tvářil nesmírně udiveným vida návštěvu mandarinovu, poklonil se až k zemi a tázal se tonem nejhlubší poníženosti po příčině.

»Dozvíš se toho,« odpověděl úředník. »Teď udělej přede vším jiným místo a přiveď sem svou nehodnou, nelibě páchnoucí rodinu!«

Dva policisté uchopili klenotníka za cop a vytáhli ho ven. Mandarin odebral se při svitu přinesených papírových luceren do zahrady, kam ho ostatní následovali.

Brzy přivedli policisté muže zase. Měl u sebe svou ženu, své děti a služebnictvo. On sám zůstal státi hluboce sehnut; jeho příslušníci vrhli se na kolena a zůstali v této posici ležeti před úředníkem. Tento obrátil se nejpřísnějším tonem k obžalovanému: »Víš, proč přicházíme?«

»Má veliká nízkost netuší, z jaké příčiny vaše Jasnost můj temný dům osvětluje,« odpověděl tázaný.

»To lžeš! Nestál jsi za dveřmi, když jsme přišli?«

»Ano.«

»Proč jsi tam stál? Tvé zlé svědomí tě pudilo.«

»Slyšel jsem, že je mnoho lidí na ulici, i chtěl jsem se podívati, co tu dělají. Ale tu přišla vaše vysoká Spravedlnost, aby u mne vystoupila.«

»Ano, má vysoká Spravedlnost! To jsi řekl docela správně. Této spravedlnosti propadneš. Víš-li pak, proč se nachází tolik lidí na ulici?« 

»Tuším to.«

»Nuže?«

»K vůli oběma bohům, kteří byli uloupeni.«

»Odkud víš, že se tak stalo?«

»Slyšeli jsme vyvolavače, který to oznamoval.«

»Jenom takhle to víš? Nedozvěděl jsi se to již před tím, jiným způsobem?«

»Ne.«

»To je lež, za kterou ti dotyčný trest zostřím. Tys věděl o lupu dříve, než vůbec někdo jiný o tom zvěděti mohl, neboť ty sám jsi lupičem!«

Dobrý vyšetřující soudce střeží se jak známo vrhnouti zločin tímto způsobem obžalovanému na hlavu. Snaží se spíše, aby ho ovinul sítí zdánlivě nepatrných otázek, z níž potom, když je poslední útek utažen, obviněný nemůže uniknouti. Ale takovéto v obličej vržené tvrzení snadno může znemožniti předvedení zločince. — Hu-tsin tvářil se poděšeně a odpověděl

»Jaká to byla slova! Co to praví vaše Nádhernost! Já to mám býti, jenž jsem bohy uloupil, já, jenž jsem pravověrný a nejhorlivější přívrženec velikého a svatého náboženství? Jaké to obvinění! Mohu dokázati, že jsem od rána až dotud neopustil svůj krám, svůj byt.«

»To můžeš dokázati, ano; tys však pověřil dva muže tímto úkolem, kteří ti přinesli potom uloupené bohy!«

»Já? Nejctihodnější pane, nevím o tom ničeho!«

»Nelži! Tys dal bohy do své zahrady zahrabati!«

»Kdo to řekl? Kdo to chce tvrditi?«

»Wing-kan, tvůj soused, který všecko viděl a nyní stojí před tebou jako žalobník.«

»Tento? Můj pokorný obdiv vaší vysoké hodnosti odvažuje se vám říci, že tento muž je jak známo mým nepřítelem. On si vymyslil tuto báchorku, aby mne přivedl do škody.«

»Není to báchorka, nýbrž pravda. Chceš zapírati, žes byl za nastalé temnoty ve své zahradě?«

»Ne; to nezapírám.« 

»Vidíš, že tě ihned předvedu! Cos tam zahrabával?«

»Nic, co bych věděl, nic!«

»Nemluvil jsi se dvěma muži, kteří ti přinesli oba bohy v nosítkách?«

»Ne.«

»To je opět lež, jak ti ihned dokáži. Víš, jak trestá se loupež boha?«

»Ano, smrtí.«

»Tomuto trestu jsi propadl, a nejen ty sám, nýbrž tvá rodina s tebou. Také hlavy této ulice a tvého oddělení budou se musit zodpovídati, protože jejich bdělost byla tak nedostatečná, že se tu mohlo státi něco podobného. Vím určitě, kam jsi bohy ukryl, a dám teď kopati.«

»Nechť učiní tak vaše vznešenost; nechci a nemohu tomu zabrániti. Má nevinnost vyjde potom najevo.«

Řekl to tonem nejhlubšího přesvědčení. Mandarin znal ho jako poctivého muže; mohl jenom velice ztěžka jeho vině uvěřiti. Pátravě pohlížel mu do obličeje a řekl potom: »Tvá pověst byla až dosud dobrá a bez poskvrny; proto bych rád uvěřil tvému ujišťování. Než běda ti, najdeme-li bohy u tebe! Wing-kan viděl všecko. On ví, kdes svaté zahrabal, a ukáže nám nyní to místo. Dej přinésti nástroje, jichž je třeba ke kopání!«

Byly přineseny a prohlédnuty. Hu-tsin byl tak opatrný, že je pečlivě očistil. Nelpěla na nich ani stopa špíny, jak očekávali. Naopak byly tak čisté a lesklé, že mandarin hlavou vrtě pravil: »Těch se dnes neužívalo. Máš ještě jiné?«

»Ne.«

»Tedy si zloději přinesli své vlastní nástroje. Kupředu, Wing-kane, ukaž nám to místo!«

Jmenovaný kráčel spěšně ku předu. Byl úplně přesvědčen, že se jeho nástraha podaří. Když došel k dotyčnému místu, zůstal státi, vzal jednomu policistovi lucernu z ruky, posvítil si na zemi a řekl vítězoslavným tonem: »Tady je to! Vaše vznešenost uvidí, že tu bylo před krátkou dobou kopáno. Ať hledají!«

»Ano, hledejte!« poručil mandarin. »Teď se rozhodne, kterého z vás obou mám dáti potrestati, zda-li jeho jako zloděje bohů anebo tebe jako na cti utrhače vůči němu a lháře vůči vrchnosti.«

Byl učiněn polokruh kolem místa u zdi ležícího, a dva policisté sáhli k rýči a k lopatě, aby začali překopávati.

Wing-kan byl si svou věcí zcela jist, jak bylo patrno z jeho důvěřivého obličeje; ale také Hu-tsin nejevil ani stopy úzkosti. Ale velmi brzy bylo viděti v obličeji prvnějšího změnu, jež stávala se pořád větší, čím hlouběji vnikali policisté do země.

Obě sochy byly jen povrchně zahrabány. Nyní měla díra již hloubku dvou loket a ještě nebylo po nich ani stopy. Methusalem přistoupil blíže, podíval se dolů a řekl potom: »Zde nemohou býti bohové zahrabáni. Na povrchu byla země měkká jako u každého záhonu: ale nyní je tvrdá a pevná, čemuž by tak nebylo, kdyby zde bylo před krátkou dobou kopáno.«

»To je správné,« souhlasil mandarin. »Víš zcela jistě, že to bylo tohle místo?«

Tato otázka platila Wing-kanovi. Jeho obličej ztratil barvu a on zíral s výrazem hrůzy do prázdné díry.

»Ano, bylo to zde,« vyrazil ze sebe.

»Ale vidíš přece, že tu bohové nejsou.

»Tedy byli mezitím odstraněni!«

»To ti nikdo neuvěří. Kdo ukryje lup do země, nevyhrabe ho již zase po několika minutách. Snad jsi se zmýlil, a místo je někde jinde.«

»Ne, je to zde; vím to zcela jistě!«

»Potom je prokázáno, žes lhal, abys zničil svého poctivého souseda!«

»Ne, ne! Řekl jsem pravdu. Viděl jsem docela určitě, že tu byli bohové zahrabáni.«

»Nelži! Znám tě! Tys na cti utrhač. Ale o Hu-tsinovi ví každý člověk, že je poctivý muž!«

»Ano, tím jsem,« podotkl jmenovaný předstupuje.

»Mlčel jsem až dosud, protože jsem nepokládal za možné, že by mohl býti někdo tak příliš špatný. Ale nyní chci mluviti. Vaše Milost vyslechne má slova!«

»Mluv!« poručil mandarin. »Co mi máš říci?«

»Pracoval jsem dnes mnoho a chtěl jsem se, když jsem zavřel krám a setmělo se, v zahradě zotaviti. Když jsem — — —«

»Vždyť ty začínáš právě tak jako on,« přerušil ho mandarin. »Jsou to skoro tatáž slova, jež jsem slyšel od něho. Mluv dále!«

»Když jsem stál tiše u své zdi a ssál čerstvý, čistý vzduch, spatřil jsem navzdor temnotě přicházeti dva muže, kteří nesli nosítka.«

»Zcela tak jako on, docela! Dále!«

»Zastavili u zdi jeho zahrady,« pokračoval Hu-tsin dále, »vyňali dva těžké předměty z nosítek a hodili je k němu.«

»To není pravda! To je lež!« vykřikl Wing-kan. »Co vypravuje, to stalo se u jeho vlastní zdi a v jeho vlastní zahradě!«

»Mlč!« zahřměl na něho mandarin. »Vyslechl jsem tvé lži a chci nyní také slyšeti, co má říci Hu-tsin. Ty odpovíš jenom, až se tě otáži! Nenašli jsme tu ničeho, je tudíž prokázáno, žes lhal. Pokračuj dále, Hu-tsine!«

Jmenovaný vypravoval dále: »Oba mužové, jejichž obličeje jsem nemohl rozeznati, odstranili nosítka stranou, kde stojí zajisté ještě teď. Potom se vrátili a přeskočili do zahrady sousedovy, jenž je zajisté očekával, neboť jsem slyšel jeho hlas; mluvil s nimi. Potom zaslechl jsem šramot motyky nebo rýče. Kopali díru; chtěli tedy něco zahrabati. Naslouchal jsem dlouhou dobu, až lomoz přestal. Potom slyšel jsem odsunutí závorky a klepot dveří; Wing-kan vrátil se do svého domu. Byl jsem přesvědčen, že se nyní také ti dva mužové odstraní. Slyšel jsem také, že přišli ke zdi, aby přes ni přeskočili. Ale tu stalo se něco, co jsem ještě nikdy neslyšel a co mne naplnilo největším zděšením.«

»Co?« ptal se mandarin.

»Zazněly dva mocné hlasy pospolu. Nemohl jsem dobře rozeznati, přicházejí-li ze vzduchu nebo ze země; slyšel jsem však zcela zřetelně slova: ‚Stůjte, nazpět, vy kluci! Vy jste nás znesvětili. Pokládali jste nás za mrtvé bytosti; my však požíváme života nad život a zadržíme vás pevně, až přijde mstitel, aby vás na místě činu polapil!‘ Na to zaslechl jsem šumot, jako je-li někdo násilně vlečen a po zemi smýkán; následovalo krátké, úzkostlivé naříkání a potom nastalo ticho.«

»Dva hlasy?« tázal se mandarin. »Tedy byli kromě obou nosičů nosítek ještě jiní lidé zde?«

»Lidé? O pane, to nebyly lidské hlasy! To byla buďto slova nadpozemská nebo podzemní. Tak mohou mluviti jenom duchové nebo bohové. Bylo to hrozné poslouchati!«

Mandarin pohlížel zamyšleně k zemi. Byl na všechen způsob přesvědčen, že sochy bohů nemohou mluviti, nesměl to však prozraditi; musil se tvářiti, jakoby věřil v takovéto zázraky. Nejvýš pravděpodobně vzniklo v něm podezření proti Hu-tsinovi, než řekl slavnostním tonem: »Nadpozemští jsou plni moci; co je slabost lidí proti nim! Cos potom ještě dále viděl nebo slyšel?«

»V zahradě sousedově ani zvuku více. Stál jsem němý a poděšený. Nevěděl jsem, co si mám pomysliti. Potom slyšel jsem zvuk gongů na ulici a zvučný hlas vyvolavače. Slovům nemohl jsem však rozuměti. Proto vrátil jsem se do domu, abych se našich zeptal, co to bylo ohlašováno. Dozvěděl jsem se, že byli dva bohové uloupeni a byl jsem hrůzou zachvácen. Měli by to býti ti, kteří byli přineseni k Wing-kanovi a je jichž hlas jsem zaslechl? V tomto případě bylo mou povinností rychle věc udati.«

»Proč jsi to ihned neučinil?« tázal se mandarin. »Protože jsem vlastně přece jenom nevěděl zcela určitě, co se dálo v zahradě sousedově. Nemohl jsem viděti, jaké předměty byly přes zeď přehozeny. Nemohl jsem tudíž říci, že to byli bohové. Každý ví, že Wing-kan smýšlí o mně nepřátelsky. Mé udání mohlo tedy býti snadno pokládáno za čin pomsty. Poradil jsem se tudíž se svou rodinou a chtěl jsem jíti potom na ulici, abych se dozvěděl něčeho bližšího. Měl jsem v úmyslu poohlédnouti se, jsou-li ještě lidé na ulici. Právě chtěl jsem otevříti, když bylo zaklepáno, a když jsem dveře otevřel, tu vstoupila vaše Výsost a obvinila mne, že jsem bohy ukradl. Wing-kan mne z toho skutku obvinil a teprve nyní je mi jasno, že oba ty předměty, které mu byly do zahrady přineseny, byli ukradení bohové.«

Když skončil, nastala krátká pomlčka, jež byla nejdříve Wing-kanem přerušena. Tento křičel, ačkoli byl mandarinem vyzván aby mlčel, zlostným hlasem: »Jaká to ničemnost! Chce vinu svého skutku uvrhnouti na mne! My všichni jsme viděli, že tu byla země nakypřena a že zde bylo tudíž před malou chvílí kopáno!«

Tento důvod byl tak správný, že mandarin mu znovu nezakazoval, aby mlčel.

»Vykopal bohy a ukryl je na jiném místě,« pokračoval Wing-kan dále. »Vaše Důstojnost udělí snad rozkaz, aby se pečlivě pátralo a potom jsem přesvědčen, že se lup najde.«

»Učiním, co mi bude libo, ne však to, co tobě napadne,« odvětil Tong-tschi. »Ukáže se ihned, komu smím věřiti, zda-li tobě nebo jemu. Neřekl jsi, že se nosiči vzdálili?«

»Ano.«

»Ale Hu-tsin tvrdí, že tu jsou ještě. Podívejte se, možno-li najíti nosítka!«

Několik policistů přelezlo přes zeď, aby se podívali. Během několika málo minut našli palankin a přinesli jej až ke zdi, aby ho tu postavili, ale sami zase do zahrady přelezli.

»Hu-tsin má pravdu,« prohlásil mandarin. »Nosítka jsou ještě zde, nejsou tedy také nosiči ještě pryč. Vezměte Wing-kana do svého středu a dejte pozor, aby neuprchl! Odebereme se do jeho zahrady, abychom tam hledali.«

Policisté zmocnili se obžalovaného, jenž se ani dost málo nebránil. Nemohl si sice nijak vysvětliti, kterak bohové zmizeli, ale ani z daleka mu nenapadlo, že by se snad mohli najíti u něho. Byl spíše přesvědčen, že chůze do jeho zahrady bude bez výsledku. Potom chtěl však žádati, aby se vrátili zase do zahrady Hu-tsinovy, a tam aby se pátralo, kde by potom loupež zcela jistě nalezena býti musela.

Opětně odmítl Tong-tschi jíti z jednoho domu do druhého pěšky. Vstoupil do nosítek; Wing-kana vzali policisté do prostředka. Když dospěli do vedlejšího domu, odebrali, se ihned do zahrady, jež byla tak malá, že byla přinesenými lucernami úplně osvětlena.

Tu naskytl se příchozím pohled, jehož Wing-kan zajisté neočekával. Mezi dvěma krsky byla totiž země vyhrabána a zase přihozena, tak že tvořila nyní malou vyvýšeninu. Na ní seděli oba nosiči nosítek spoutáni na rukou a na nohou a hřbety přivázáni ke dvěma silným kůlům, jež byly do země zatlučeny. Mezi zuby měli nacpány utržené cáry šatů, tak že nemohli křičeti. Wing-kan leknutím klesl skoro na kolena, jakmile shlédl tuto skupinu. Ale mandarin zvolal, když si byl oba chlapy důkladně prohlédl: »Tady jsou ti zloději, zcela určitě tak, jak je popisují! Wing-kane, jak přicházejí do této zahrady?«

»To — — nevím,« koktal tázaný s bezkrevnými rty.

»Jak? Ty to nevíš? Tedy vím to já tím lépe. Ty sám jsi spáchal onen skutek, kehož vinu jsi chtěl uvrhnouti na svého poctivého souseda?«

»Tak je to, zcela jistě!« souhlasil Hu-tsin. »A hlasy, jež jsem zaslechl, byly hlasy uloupených bohů, jejichž mocí byli pachatelé zde zadrženi. Země je vyhrabána. Kdyby tu vysocectěný Tong-tschi hrabati dal, tu jsem přesvědčen, že se najdou ztracení bohové.«

»Uvidíme! Odvažte ty chlapy a kopejte!« poroučel mandarin.

Nosiči byli odvázáni od kůlů ale nikoli pout zbaveni a stranou odvlečeni. Sotva že byla potom horní tenká vrstva země odstraněna, objevily se obě sochy bohů. Byly ze země vyňaty, pečlivě očištěny a potom postaveny.

Skoro byli by se cestující nahlas zasmáli, když spatřili nyní podoby bůžků před sebou. Byly to dvě sedící, velice otylé dřevěné loutky, bronzovou barvou natřené, jež, jak se zdálo, nacházely se v nejveselejší náladě, neboť smály se celým obličejem tak, že malé mongolské šikmé oči téměř zmizely.

»To je žertovné!« mínil Bohumír z Bouillonu. »Jsou-li všichni čínští bohové takoví dobromyslní staří Švédové, tu dám si to rád líbiti. Zdá se, že mají dobré důchody a že se dokonce teď v nejlepším rozmaru nacházejí. Co soudíte o tom, mijnheer?«

»Wat ik zeg? Zij zijn ontzettend veel dik. Zij moeten zeer goed gegeten hebben — co říkám? Jsou hrozně tlustí. Musili velmi mnoho jísti.«

»Co říkají oba tito pánové?« tázal se mandarin, jenž těmto poznámkám ovšem nerozuměl.

»Diví se tomu, že může někdo přijíti na strašlivou myšlenku takovéto bohy z jejich klidu vyrušiti,« odpověděl Methusalem.

»Je to největší zločin, jehož se může člověk dopustiti. Svažte prznitele bohů! Jeho trest bude přiměřený jeho činu!«

Tu vrhl se před ním Wing-kan na kolena a křičel pln úzkosti: »Milost, milost, nejvyšší pane! Jsem nevinen! Nevím, kterak přišli tito muži a tito bohové do mé zahrady!«

»Byl bys ztracen, i kdybys to skutečně nevěděl, neboť božstva byla nalezena na tvém pozemku a na tvé půdě. Ale nikdo ti neuvěří. Dals je ukrásti!«

»Ne, ne, nýbrž Hu-tsin tak učinil a dal je zde zahrabati, aby mne zničil.«

Nyní považoval Methusalem za vhodno, aby také se své strany nějakou poznámku učinil, protože by nevinný Hu-tsin mohl přece ještě býti do vyšetřování zapleten. Tázal se klenotníka: »Ty neznáš oba tyto spoutané muže?«

»Ne.«

»Nemluvils s nimi nikdy?«

»Nikdy!«

»Opustils dnes svůj dům?«

»Také ne.«

»To je lež! Byls dole v Sscha-mienu a stál jsi za hostincem Portugalcovým!«

»Mýlíte se, urozený prapředku!«

»Nemýlím se, neboť stál sem na blízku za zdí a slyšel jsem, cos mluvil se starším tímto mužem. Ukradli bohy z tvého návodu a peníze, jež jsi jim za to zaplatil, musejí se ještě nacházeti v jejich kapsách. Nechť je vznešený a mocný Tong-tschi dá prohledati a přesvědčí se, že mluvím pravdu!«

Tu uchopil mandarin Methusalema za rameno, odtáhl jej stranou a tázal se ho tiše: »Pane, vyslechl jste skutečně takovou rozmluvu?«

»Ano,« šeptal tázaný.

»A poznáváte oba dva zase?«

»Určitě. Mohu přísahati, že jsou to oni.«

»Tedy víte, proč Wing-kan dal bohy ukrásti? Aby svého souseda zničil?«

»Ano.«

»Tedy je zakopal naproti a byli potom bez jeho vědomí do jeho vlastní zahrady přeneseni. To je dobré, neboť tím byl nevinný zachráněn; avšak ti, kdož bohy sem přenesli, jsou ztraceni, bude-li se takhle o tom mluviti. Jsem svobodomyslný Kuan-fu a vím, co si mám mysliti o těchto sochách; ale jiní nesmýšlejí tak jako já a zákony jsou krvavě přísné. Vy jste mým hostem a já sám nemohl bych záhubě ujíti, kdyby vyšetřování všecko podrobně na světlo vyneslo. Mlčte tedy; mlčte, sice nespatříte více své vlasti, ačkoli jste tam mocný Kuan-fu. Zmizel byste tu takovým způsobem, že by nikoho nemohla stihnouti zodpovědnost. Nikdo, ani já sám, nesmím se dozvěděti, jak se tak věc vlastně sběhla. Musím pečovati o to, aby se o vás ani zmínka nestala. Vy jste mi zachránil život i těším se, že se vám mohu odvděčiti. Ale mlčet musíte, sice jsme všichni ztraceni!«

Po této výstraze obrátil se mandarin s přísnou tváří policistům a poručil jim, aby prohledali nosiče nosítek. Peníze byly u nich nalezeny. Dal jim vyndati roubíky a tázal se hrozebným tonem: »Mám vám dáti ruce a nohy rozmačkati anebo chcete mé otázky dobrovolně zodpovědíti? Uvažte, že jste byli přistiženi při činu a že nemůžete zapírati! Nepodáte-li mi zpráv, jichž chci míti, tedy stihne trest vás samojediné a to desateronásobně krutě!«

Rozmačkání prstů u rukou a na nohou bývala až do nejnovější doby v Číně velmi často užívaná, nesmírně bolestná tortura. Oba mužové nahlédli, že je lépe přiznati se dobrovolně, než dáti si přiznání vynutiti takovými mukami. Proto odpověděl jeden z nich nejpokornějším tonem: »Vznešený mocný nechť se táže a my nehodní budeme odpovídati.«

»Vy jste přinesli bohy z chrámu?«

»Ano.«

»Wing-kan vás k tomu navedl a za to zaplatil?« 

»Tak je to. Kdyby nás byl nesvedl, tu nebyli bychom to udělali, neboť jsme jinak poctiví lidé a bojíme se bohů a ctíme je.«

»Řekl vám, k čemu jich potřebuje? Dobře rozvažte, vy smradlavé krysy, že bude váš trest dvojnásobně krutý, jestliže se ukáže, že jste mu chtěli pomoci jiného zkazit!«

Zloději byli tak chytří a nahlédli, že má pravdu a jakou výpověď od nich chce slyšeti. Proto odpověděl starší, který také až dosud mluvil: »Chtěl je, aby je mohl ve svém domě vzývati. Přinesli jsme je, ale po cestě jsme je tisíckrát za odpuštění prosili a slibovali jim, že je později zcela jistě zase do chrámu odneseme.«

»Byli byste tak učinili?«

»Ano. Chtěli jsme je již zítra zase odnésti.«

»Tedy je to vaše štěstí, že jste s nimi uctivě jednali, neboť to zmírní váš trest. Nepřinesli jste je tedy nikomu jinému, jenom jemu?«

»Jenom jemu.«

»A podali jste mu je tedy přes jeho zeď?«

»Ano.«

»Potom jste přelezli, abyste je odnesli do jeho bytu?«

»Zrovna tak je to, praotče ctihodných.«

»Ale kterak se to stalo, že byli nyní zakopáni a že jsme vás při tom v poutech našli?«

»To nevíme, neboť sotva jsme byli přes zeď, tu popadli nás bohové za hrdla a zbavili nás vědomí. Když jsme potom procitli, byli jsme zde uvázáni.«

»Tedy vás uražení bohové sami přemohli, aby vás trest stihl. Můžete z toho seznati, jak silní a mocní jsou. Jelikož jste se tak upřímně přiznali, budu pečovati o to, ale jenom tenkráte, setrváte-li na tomto doznání, aby vás stihl trest pokud možno mírný.«

Wing-kan se namáhal přerušiti tento krátký výslech, aby odporoval výpověděm svých spoluvinníků. Mandarin nařídil mu však, aby mlčel, a on nahlédl konečně také, že by to očekávaný trest zostřilo, kdyby řekl, že dopustil se zločinu, aby jiného zničil. V tomto okamžiku nepomyslil ovšem na to, že tento úmysl prozradil zřetelně tím, když chtěl prve tento skutek na Hu-tsina svésti. Tong-tschi obrátil se nyní k němu: »Také ty můžeš své postavení jenom upřímným doznáním zlepšiti. Připouštíš, žes tyto lidi navedl, aby bohy ukradli?«

»Ano, vysoký pane, doznávám to!« odpověděl tázaný, vrhnuv se na kolena před mandarinem.

»Tedy chci zapomenouti na to, cos mi prve v mém domě sdělil. Proč jsi chtěl míti u sebe tyto bohy, požehnání rozdávající?«

»Měli mi přinésti štěstí, protože teď už nikdo u mne nekupuje. Potom chtěl jsem je však zase dáti do chrámu odnésti.«

»Přijals je přímo zde ve své zahradě?«

»Já ne. Nebyl jsem při tom. Nevěřil jsem, že přijdou tak záhy. Když jsem potom slyšel vyvolávati, že byli bohové ukradeni, nepomyslil jsem si, že jsou to ti, jichž já jsem si přál; myslil jsem spíše, že někdo jiný přišel na tutéž myšlenku jako já. Ale potom přišla vaše Vznešenost a dovedla mne sem, kde jsem k největšímu svému zděšení oba tyto muže našel. Kterak dostali se bohové do země, to nemohu říci.«

»Kněží dovedou mi to vysvětliti. Zůstaň tak upřímný jako teď; potom unikneš snad strašlivé smrti, jež tě jistě očekává, napadne-li ti učiniti v Sing-pu jinou výpověď!«

»Řekl jsem pravdu a setrvám na těchto svých slovech.«

»To je velice dobře myšleno. Ostatně záleží velice na tom, k jakému náboženství se přiznáváte. Jste snad přívrženci Lao-tse?«

»Ano, ano, ano!« volali všichni tři skoro jednohlasně.

Řekli sice nepravdu, ale pochopili ihned, že jim s touto otázkou záchrannou kotvu hodil.

»Tedy nectíte Buddhu? Vždyť tedy ani nejste s to pochopiti, jakého velikého zločinu jste se dopustili. Nevíte, co to znamená odstraniti božstva z jejich chrámů. Snad stihne vás vzhledem k tomu jenom trest vypovězení. Dále nemám vám teď již ničeho říci. Budete teď i s bohy dopraveni do Sing-pu. Zachovejte se co nejuctivěji k vrchnosti a setrvejte na dosavadní výpovědi. Jelikož jste se tak upřímně přiznali, doporučím vás milosti soudce, jemuž musím vše oznámiti. A aby nevznikl v naší ulici zbytečný rozruch, přelezete s policisty přes zeď a odstraníte se s nimi zadem za zahradami.«

Mluvil, zcela proti očekávání přítomných, dosti mírným tonem. Jenom Methusalem věděl, že je k tomu velice důležitý důvod.

Bohové a šibalové musili přes zeď. První byli posazeni do nosítek, ve kterých byli přineseni a druzí byli od vojáků a policistů obklopeni. Potom zmizeli v temnotě noční.

Když kroky dozněly, tázal se Tong-tschi nyní viny zproštěného klenotníka: »Tvá poctivost byla potvrzena. Jsi nyní spokojen?«

»Ano, mocný ochránce. Žádám však, aby Wingkan byl co nejpřísněji po trestán!«

»Neujde svému trestu.«

»Ale váš rozkazující hlas mluvil toliko o vyhnanství!«

»Ano, potom jsi prost nepřítele. Nebo není ti to snad ještě dosti?«

»Myslil jsem, že je smrt určena na tento zločin!«

Pronesl to nespokojeným tonem. Tu přistoupil k němu mandarin blíže a řekl ztlumeným hlasem: »Přeješ si jeho popravy, dobře! Ale potom dozví se také soudce, že bohové byli dříve ve tvé zahradě, a bude se ptáti, kdo je odtud přenesl. Bude ti to vítáno?«

»Ne, ne!« odpověděl Hu-tsin rychle.

»Tedy mlč a nepřej nepříteli více, než co dostane! Nacházel jsi se v nesmírném nebezpečí. Nechci věděti, jak se vše sběhlo; ale tento cizí Kuan-fu ti zachránil život, tobě a všem tvým. Obyvatel této země nebyl by se odvážil učiniti to, co on učinil. Skloň se před jeho dobrotou a pamatuj na něho s vděčností, již může od tebe očekávati! Při tom si ale dobře rozvaž, kolik osob bys zničil, kdyby ti mělo napadnouti vyprávěti historii o ukradených bozích tak, jak se skutečně sběhla!«

Obrátil se a kráčel zahradou k domu. Ostatní ho následovali. Při tom uchopil Hu-tsin ruku Methusalemovu a tázal se ho: »Dostojí můj ctěný a věkem požehnaný přítel svému slovu a navštíví mne zítra, jak mi byl přislíbil?«

»Ano, přijdu,« odpověděl červenomodrý.

»Kdy?«

»Dopoledne, dříve ještě než si město prohlédnu.«

»Nevím, proč jste přišel do Kuang-tschèu-fu; ale snad mi bude přece možno býti vám prospěšnějším, než to nyní pokládáte za možné. Mocný Tong-tschi má pravdu. Vy jste mne a mou rodinu vysvobodil od záhuby. Dám vám dar, jehož cena bude vám snad velice prospěšná.«

Venku vstoupil mandarin zase do nosítek a jeho hosté učinili rovněž tak. Na ulici stáli ještě lidé v jednotlivých skupinách a pohlíželi zvědavě na palankiny. Povídali si, že se muselo státi něco neobyčejného, když se dal Tong-tschi pohnouti k návštěvě obou svých sousedů v tak pozdní hodině, než nepronesli hlasitého slova.

Když přišli domů, vyzval mandarin Methusalema, aby ho následoval. Dovedl jej do světnice, jež zdála se býti studovnou a pracovnou úředníkovou. Tam ho vyzval, aby si sedl naproti němu. Jeho obličej byl vážný, ba dokonce slavnostní.

»Než se odebereme k Tsau-sanu (večeře, doslovně: rýže večerní. Tsche-san — ranní rýže, snídaně), pravil, »musím vám něco sděliti. Donutil jste mne, abych vám byl vděčen, ale připravil jste mne téměř o úřad, majetek i život. Nebuďte nikdy více tak neprozřetelný jako dnes!«

»Promiňte!« prosil student. »Zrovna jsem myslil, že jednám velice opatrně.«

»Naopak! Měl jste mi všecko upřímně sděliti.«

»To jsem chtěl také!«

»Ale neučinil jste tak!«

»Protože jste nebyl doma a já přece jednati musil. Kdybych byl čekal na váš návrat, byl by se zdařil úklad Wing-kanův.«

»Byl bych přece našel prostředky, abych ho polapil a Hu-tsina zachránil. Než, co se stalo nedá se změniti. Doufám, že ti tři zločinci setrvají na svých výpovědích. V tomto případě nemůže se vám a mně ničeho státi. Napadne-li jim však, aby řekli pravdu, tu budete do věci zapleten a také mně hrozí veliké nebezpečí, jelikož jste mým hostem a já jsem za vás zodpověděn, dokonce i svým životem. Kdyby se mělo státi poslednější, tu je nutný nejrychlejší útěk a pro tento případ chci vám dáti Kuan (průvodní list), který je podepsán nejvyšším úřadem, podle zákona vystavuje se jenom vysokým mandarinům a velice vznešeným cizincům a jak doufám chová v sobě účinek, že vás vysvobodí z každého nebezpečí, tak jako jste vy mne vysvobodil. Děkuji vám nejenom za svůj život, nýbrž za mnohem více. Kdyby vyšlo na jevo, že jsem byl zajat na loupežnické džunce, bylo by po mně veta. Proto chci také pro vás učiniti něco, co pro někoho jiného nikdy neučiním.«

»Smím se při této příležitosti zeptati, co se stane s piráty?«

»Budou vydáni nám a potom popraveni.«

»A myslíte, že Wing-kan a jeho spoluvinníci vyváznou životem?«

»Ano. Můj vliv sahá tak daleko, že budou posláni jenom do vyhnanství. Než nyní k vašemu průvodnímu listu, jejž musíte stále u sebe nositi a nikdy odložiti nesmíte.«

Otevřel skříň, mnohými zámky opatřenou, a vyňal z ní veliký, značkami potištěný papír, jenž byl opatřen několika pečetěmi. Na nepopsané řádky vepsal jméno Methusalemovo a jeho společníků, jež mu tento jmenovati musil. Potom přečetl mu listinu. Obsah její zněl v překladu následovně:

»Ve jménu a z nařízení

Kuang-su,

všemocného panovníka říše středu, světla moudrosti, studnice spravedlnosti, pramene milosti a milosrdenství činí se tímto známo všem našim zemím, národům a úředníkům, že

Me-thu-sa-le-me De-ge-ne-fe-le-de veliký, proslulý a mocný vyslanec z říše Tao-tse-kue dostal povolení, že smí cestovati po všech našich provinciích jak dlouho je mu libo. Jeho slavní průvodčí jsou Tu-lu-ne-re-si-ti-ki,
Bo-hu-mi-ri-di,
A-ra-da-pe-le-ne-bo-scho,
Sei-dei-nei a
Liang-ssi,

sami pánové a mužové, kteří dosáhli nejvyšších literárních hodností a při všech zkouškách se ctí obstáli.

Je to naše vůle, aby mohli ve své vlasti s pýchou a zadostučiněním podávati zprávu o vzdělání a přednostech našich národů, a proto vydáváme všem úřadům a úředníkům přísný rozkaz, aby vážili si jich jako našich mimořádných vyslanců, poslouchali jejich rozkazů bez odmluvy a byli jim nápomocni ve všech jejich záležitostech.

Obzvláště bude tomu, kdo by

Me-thu-sa-le-mo-vi

povinnou úctu odepřel, pohroženo nejrychlejším trestem a propůjčujeme mu, aby mohl každý případ ihned oznámiti, hodnost Schun-tschi-schu-tse, aniž by však byl nucen odložiti oděv své země a nositi odznaky této hodnosti.«

Podepsán byl průvodní list od Nei-ko, velikého sekretariátu v Pekingu. Pod jménem Schun-tschi-schutse rozumí se nejvyšší úředník, který jakožto důvěrník císařův rediguje výnosy a rozhodnutí mocnářovy.

Lepší legitimace nemohli si Methusalem ani přáti. Jenom pochyboval o tom, bude-li jí uposlechnuto. Proto se zeptal: »Bude tohoto Kuanu skutečně také tak dbáno, jako kdyby byl předložen nějakým vysokým mandarinem?«

»Zcela jistě. Schun-tschi-schu-tse stojí nad nejvyšším mandarinem. Že jste cizincem, nemá nikterak vliv na vážnost a úctu, kterou každý musí prokazovati tomuto Kuanu. Všecky vaše rozkazy budou ihned provedeny.«

»Budu-li však žádati něčeho, co je proti zákonům této země?«

»Také tenkráte vás uposlechnou. Jste-li někdy v nebezpečí, nemůžete býti zachráněn pomocí zákona, nýbrž proti zákonu. Proto musím vás vyzbrojiti mocí, jež stojí nad pravidly naší země.«

»Ale zodpovědnost musí později stihnouti vás, jelikož jste mne vyzbrojil tímto Kuanem!«

Tvář Číňanova nabyla výrazu nevýslovně zchytralého. Zíral chvíli tiše k zemi a odpověděl potom: »Nestává se ve vaší zemi, že úředník octne se v nebezpečí ztráty všeho, celého svého jmění i života?«

»Svého majetku, nabyl-li ho nepoctivým způsobem, svého života, dopustil-li se vraždy a byl-li následkem toho k smrti odsouzen.«

»Jenom tehdy? Šťastná země a šťastní mandarini, kteří v ní přebývají! Tady touží každý po bohatství a bere je svým podřízeným. Jestliže jsem si nashromáždil nějaké jmění, tu nejsem nikdy jist, že mne můj nejbližší představený z nějakého těžkého zločinu neobviní, nechť jsem se ho dopustil nebo ne, dá mne popraviti a skonfiskuje mé jmění. Pro tento případ je dobré míti takovýto Kuan. Jenom pomocí něho možno dosíci záchrany nejrychlejším útěkem.«

»A takovéto Kuany dostáváte od Nei-ka v Pekingu?«

»Ano, ale ne officielně. Jste dosti moudrý, abyste mi rozuměl!«

Methusalem rozuměl mu dobře. Blanket byl odcizen, ukraden. Na všechen způsob měl mandarin takovýchto průvodních listů ještě více. Kdyby byl měl toliko jediný, ani by mu nenapadlo, podporovati jím cizince.

»Vidíte tedy,« pokračoval Číňan, »že mne nemůže stihnout zodpovědnost. Vy neprozradíte, že jsem vám vystavil tento průvodní list. Jenom Nei-ko má právo vystaviti takovouto legitimaci. Té musí býti uposlechnuto v každémkoli případě. Pochybuje-li nějaký úřad o její pravosti nebo o tom, že jste jí nabyl zákonitým způsobem, tedy se zeptá v Pekingu a než dojde odpověď odtamtud, jste dávno již přes hory a doly.«

»Ale v mé vlasti není dovoleno užívati falešných průvodních listů!«

»Tady také ne. Ale tento průvodní list není falešný. Stojí v něm vaše jména. Dostal jste ho ode mne. Chcete-li ho použiti čili nic, to je nyní vaší věcí. Opakuji, že vám přinese všecky možné výhody. I v noci otevře vám všecky dveře a brány ulic, jenom ne u vězení.«

»K tomu je třeba jiné legitimace?«

»Ano, této zde.«

Ukázal na stěnu, na níž viselo více velikých, žlutých mincí, na nichž zpozoroval Methusalem vznešenou postavu drakovu a pod ní několik malých písemných značek.

»Kdo se touto prokáže,« pokračoval dále, »má přístup v kteroukoli dobu a k nejhoršímu zločinci. Pomocí takovéto mince pomohu našim dnešním třem zajatým do vyhnanství.«

Také teď rozuměl mu student velmi zřetelně. Chtěl jíti v noci do vězení, aby nechal ty tři osoby uprchnouti. Tedy v těchto mincích záležel »vliv«, o němž prve mluvil.

Nyní zvedl se mandarin se své židle a rozloučil se s hostem: »Máte nyní pas. Nechť stane se teď cokoli, mohu býti o vás bez starosti. Jděte nyní! Budou na vás čekati s jídlem. Nemohu vás doprovoditi, jelikož musím ještě pracovati.«

Když se Methusalem vrátil do svého pokoje, čekal tam sluha, aby ho dovedl do jídelny. Tam byli shromážděni jeho společníci kromě Liang-ssiho, který chyběl.

Večeře záležela z pokrmu, které se podobaly evropským. Také nože a vidličky tu byly. Zdálo se, že mandarin přece časem nějakého Evropana u sebe na obědě mívá.

Po skončené hostině obdrželi hosté dýmky. Poseděli ještě hodinku pohromadě a tu vrátil se konečně také Liang-ssi. Na otázku, kde byl, odpověděl: »V zahradě. Tam bylo viděti mnoho zajímavého.«

»Co pak?« vyptával se Methusalem.

»Bylo možno viděti, jakým způsobem se mandarini obohacují. Víte snad, že jmění každého odsouzence propadá státu?«

»Ano.«

»Nuže, zdá se, že Tong-tschi považuje klenotníka Wing-kana za odsouzeného. Dal zatknouti také jeho tovaryše a služebnictvo. Nyní není v sousedním domě ani človíčka a on vyklízí krám.«

»Sám?«

»Ne. To by se nesrovnávalo s jeho vysokým postavením. Jeho sluhové přecházejí venku v zahradě sem a tam a přinášejí všecky cenné věci. Až přijde zítra ráno trestní Kuan, aby provedl zabavení, najde jenom věci méně cenné.«

»Ale Wing-kan musí přece věděti, co měl!«

»O, pane, toho se nikdo nezeptá! A co řekne, to platí za lež. Snad nebude zítra již vůbec na živu, aby svou výpovědí neprozradil, že náš mandarin již dnes si z jeho majetku nabral.«

»Hm! Ten chce ho nechat uprchnouti!«

»Řekl to? Věřím tomu. Zajatý může uprchnouti jenom tenkráte, zanechá-li všechno své jmění jak to stojí a leží. A bude-li pryč, tu je nemožno dokázati Tong-tschimu, že již dnes večer krám uvězněného napolo vyraboval. O, tihle mandarini kradou všichni!«

»Krásná historie!« smál se Bohumír z Bouillonu. »To by v Německu nebylo možné. Jak pak je to v Hollandsku, mijnheer?«

»Daar muisen de Mandarins ook niet — tu mandarini také nekradou,« odpověděl tlustý.

»A na všechen způsob nekradou tam bohy. Takové ztřeštěnosti mohou se přihoditi toliko zde. Ostatně chtěl bych si přece jenom prohlédnouti takový chrám s bůžky. Je to možné či nic?«

»Proč ne?« odpověděl červenomodrý. »Číňané nejsou jako Mohamedáni, kteří žádnému jinověrci nedovolí vstoupiti do svých mešit. Stává se tu dokonce velmi často, že se chrámů užívá i jako nocleháren. Snad budeme také my míti ještě potěšení přenocovati někdy v takovémto božišti.«

»Právě ten bych si rád prohlédl, z něhož byli bohové ukradeni. Jak se jmenoval?«

»Pek-thian-tschu-fan, to jest dům sta nebeských pánů.«

»Tedy je tam zajisté sto bohů?«

»S takovýmito čísly nesmí se to tu bráti tak přesně. Přece jsou však chrámy, ve kterých nachází se několik set obrazů nebo soch.«

»Pek — pek — pek — jak se to jmenovalo?« ptal se Turnerstick.

»Pek-thian-tschu-fan.«

»Ubohá čínština! Není při tom ani jediné koncovky. Zlobil jsem se prve strašlivě. Stál jsem s vámi v zahradě a vyslechl jsem celý výslech, ale nemohl jsem jedinému slovu rozuměti. Vůbec shledávám, že se tu v městě mluví nesmírně nezřetelně. Lidé si to pří

Každý dostal patnáct ran.

liš ztěžují. Měli by se učiti u mne. Já bych jim jistě vpravil správné koncovky!«

»Rád bych vás viděl jako učitele,« smál se student.

»Myslíte snad, že bych ničeho nesvedl?« 

»O ano. Pokud se koncovek týče, tu byste dokázal věci přímo velkolepé.«

»To si také myslím!«

»Ale kmenová slova, kmenová slova! Takové slovo má často význam mnohonásobný. Tak jmenuje se na příklad slovo Tschu tolik jako pán, pilíř, hůl, kuchyně, podpora, vepř, stará paní, připravovati, vykonati, lámati, štípati, spravovati, štědrý, málo, nakloněn, namočiti, zajatý, otrok atd., dle toho, vysloví-li se měkčeji nebo tvrději, táhleji nebo rychleji, tišeji nebo ostřeji. A každého z těchto různých významů užívá se zase ještě ve způsobu přeneseném, tak že je třeba nejjemnější modulace, aby se mohlo věděti, co je míněno. Tak má pozdrav sching ještě daleko přes padesát jiných významů, mezi nimiž vyskytují se věci, vlastnosti a činnosti, jež jsou si zcela protichůdné.«

»A to má se z výslovnosti rozpoznati?«

»Mělo by se to vlastně. Protože k tomu však často ani mluvící ústroje Číňanovy nevystačují, připojuje se vysvětlující slovo, nastala-li pochybnost. Fu slove otec, ale má také ještě mnoho jiných významů. Má-li býti toho slova užito ve smyslu otec, tedy připojí se k tomu slovo tschin, příbuzenstvo; potom jmenuje se to Fu-tschin, Fu, příbuzný, otec.«

»Dejte mi pokoj se všemi těmi Fu-tsching! Chválím si svoje koncovky. Řeknu-li ‚mojing milovanang přáteleng,‘ tedy ví každé dítě, co myslím, aniž bych musil svůj jazyk přespříliš namáhati. Doufám, že najdu brzy nějakého skutečně dobře mluvícího Číňana, s nímž se budu moci dobře baviti a vám dokázati, že moje gramatika je správná. Ale pro dnes souhlasím s naším Bohumírem, abychom zítra navštívili chrám. Jsem také zvědav, jak vypadá taková budova.«

»Prohlédneme si vůbec město a tu půjdeme kolem mnohého chrámu. Bude to zajisté pohnutý den a proto navrhuji, abychom se odebrali na odpočinek.«

Tento návrh došel všeobecného souhlasu a byl ihned proveden.

Postel, jež byla pro Methusalema připravena, byla nízká, jemně lakovaná a květinami velice uměle pomalována. Matrace byla hedvábnou látkou přikryta; za podušku sloužil vyšívaný, voňavými bylinami naplněný válec a přikrývka záležela z prošívaného hedvábí a z vložené měkké kozí srsti. Z hedvábí byly také záclony, které obklopovaly postel ze tří stran kromě stěny, a ve skvostném bronzovém svícnu hořela noční svíčka, před níž stálo průsvitné stínítko, jehož malba představovala krajinku, na niž rozléval měsíc své magické světlo. Měsícem byl plamen svíčky za malbou.

Podobně byly také postele ostatních zařízeny a vyzdobeny. Nad lůžkem Bohumírovým visela lucerna, která mu připomínala domov, neboť měla skoro tutéž podobu onoho draka, který visel doma v bytě Methusalemově a k němuž měl známou řeč před odjezdem.

Když se na lůžku pohodlně natáhl a svých zraků k této lucerně pozdvihl, kýval na ni a řekl: »Dobrý večer, starý draku! Tsching, tsching, tsching! Visíš tu zrovna tak nade mnou jako na druhé straně oceánu tvůj přítel, protějšek a děd. Také tvůj výraz je tak truchlivý jako jeho. Vyřídím ti pozdrav od něho. Jenom mi nedělej žádné hlouposti, budu-li spáti, nejsem tomu zvyklý. Nezjevuj se mi ve snu a nech mne až do rána na pokoji. Nevyvaluj také své oči tak na mne; nedám se prohlížeti. Pamatuj na své vychování a nenakap mi oleje do obličeje. Poslechneš-li mne ve všem tom, tu zůstaneme dobrými přáteli až do hodiny rozloučení o půlnoci. Tsching, tsching! Spi blaze; já usínám !«

Netušil, že tato »hodina rozloučení o půlnoci« byla prorockým slovem.