Červenomodrý Methusalem/Tsche ta-pimg, Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang, keng hiang-schang tsien ful

Červenomodrý Methusalem
Konec loupežné džunky	Tsche ta-pimg, Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang, keng hiang-schang tsien ful	Do vnitra země

Údaje o textu
Titulek:	Tsche ta-pimg, Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang, keng hiang-schang tsien ful
Autor:	Karl May
Původní titulek:	Tsche ta-ping, Tur-ning sti-king kuo-ngan ta-fu-tsiang, keng hiang-schang tsien ful
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Když plula loď statně dále, sestoupil Turnerstick na prostřední palubu, poslal několik marinářů na stráž do podpalubí a řekl potom, že je na čase poohlédnouti se po obou mužích ve skříni. Rozžaly se lucerny, načež sestupil dolů s Methusalemem, Bohumírem, Richardem a Liang-ssim. Při tom tázal se Degenfeld posledního, neví-li, kdo jsou ty osoby.

»Ne,« odpověděl. »Netušil jsem, že se nacházejí lidé tady dole, nepřišel jsem také nikdy do předního nádní, jelikož to bylo plavcům zakázáno.«

Když dospěli dolů, mohli pomocí luceren místnost zřetelně rozeznati. Prostor byl nízký a ke dnu příliš úzký, rozšiřoval se však na druhou stranu. Byl na plněn tak vysoko vlhkým, ztuchlinou páchnoucím pískem, že nebylo možno státi zpříma. V levo od schodů stály smrdící hrnce, jichž tu bylo zajisté ještě přes šedesát. Bylo viděti, že byly dříve pískem přikryty, aby nebyly spozorovány úředníkem, jenž v přístavu loď prohlížel. Napravo byla příčka, jež oddělovala tento prostor od středního nádní. U této stála dotyčná skříň. Byla zhotovena z tvrdého dříví, nahoře opatřena malými otvory vzdušnými, ne mnoho přes dva lokte dlouhá, rovněž tak hluboká a ne zcela tak vysoká. Strop tvořil zároveň dveře, jež byly zamčeny velmi silnou příčnou závorou. Nacházely-li se dvě osoby v této skříni, tu musily na všechen způsob veliká muka vytrpěti, poněvadž byly nuceny seděti skrčeně a mohly se sotva hnouti.

»Chci teď s nimi sám promluviti,« mínil Turnerstick.

»Byli-li tito chlapi Ho-tschangem odsouzeni k tomuto trestu, tedy musí to býti ptáčkové desetkráte nebezpečnější, s nimiž třeba zacházeti co nejopatrněji. Tu musí s nimi mluviti někdo, kdo řeči dokonale rozumí.«

»Nejsou to piráti,« odvětil Methusalem. »Vždyť nám prve řekli, kdo jsou.«

»Ano, řekli to; nejsem však tak hloupý, abych tomu věřil. Tedy sem s našimi jazykovými vědomostmi. Když mně jejich deset soudruhů u plachet tak výtečně rozumělo, tedy spozorují také tito ihned, že mají co činiti se zdatným znalcem řečí.«

Zaklepal na skříň a tázal se: »Hallo, halling, hallung! Kdo je tam uvnitřeng ve skříning?«

Dva vzdechy a škrábání byly odpovědí. »Nu, což nemůžeteng odpověding? Kdo je tu v tom kurníkungu?«

»Ngot kien schin tsa!« zněla úpěnlivá odpověď.

»Co povídají? Co je to?«

»Heda, pomozte nám! znamená to,« odpověděl Methusalem.

»Nesmysl! Ze které mongolské provincie pocházejí asi tito chlapi, že mi nerozumějí a mluví tu dialektem, při němž možno dostati bolení zubů!«

»Ano, ten dialekt je strašlivý,« souhlasil Degenfeld, aby ubožáky déle trápiti nenechal. »Uvidím, pochodím-li s ním lépe.«

»Možná, protože vaše čínština nemá také větší ceny než řeč těchto lidí!«

Červenomodrý jednal nejdříve, místo aby mluvil. Odtrhl závoru a vyrazil víko skříně. Nejprve bylo viděti jen dvě oholené lebky. Temné pahýly vlasu uprostřed lebky dokazovaly, že se tu nacházely copy, jež byly však odříznuty, což je u Číňanů tak veliká potupa jako u Indiána, oloupí-li ho kdo o kadeř ke skalpování.

Oba muži pohlíželi vzhůru. Rysy v jejich obličejích nebylo možno rozeznati pro silnou vrstvu špíny, jež na nich lpěla. Chtěli povstati, aby vylezli ze skříně, upadli však nazpět. Uvěznění v této strašlivé skříni ochromilo jejich údy. Degenfeld sáhl do skříně, vyzvedl z ní jednoho po druhém a posadil je do písku. Byli o šaty úplně oloupeni. Jeden z nich strašil špínou, druhý vypadal čistotněji, než oba šířili zápach, jenž byl téměř k nesnešení.

»Mok put, ni-mer put kian — není-li pravda, vy nejste piráti?« tázal se Methusalem soustrastným tonem.

»Yu, yu — ne, ne!« odpověděli ihned tonem, v němž jevilo se opovržení, a jeden z nich dodal k tomu: »Tsa-men put tsche, fam-fu-suk-tsi — my nepatříme k této holotě!«

»Ni-teng kuau-fu — vy jste mandarini?«

»Tsche, tsche, ta kuan-fu — ano, ano, vysocí mandarini. Ngo ho-po-so, tsche tong-tschi tsai Kuang-tschéu-fu — já jsem Ho-po-so a tento je Tong-tschi v Kantoně.«

»Ngo ko ni-tschai yen — budu zkoušeti vaše výpovědi!«

»Tsa-men ko tsan — obstojíme při zkoušce.«

To řekl tonem tak přesvědčivým, že by mu byl Degenfeld uvěřil, kdyby byl o tom dříve ještě pochyboval. Pokračoval ve svých otázkách, aby vyzvěděl, jakým způsobem dostali se tito oba úředníci na džunku a potom do strašlivé skříně, a vypátral následující: Tong-tschi chtěl na válečné džunce do Kam-hia-tschinu, malého města u zálivu Hong-haiského, a byl tu přepaden loupežnickou džunkou. Mořští lupiči přemohli mužstvo válečné lodi smrdícími hrnci. Také Tong-tschi byl omámen. Když procitl, nacházel se v této skříni. Jak dlouho tu vězel, nevěděl určitě. Bylo tu tma a mohl měřiti čas jedině dle výbuchu ohňostroje, jejž vypalují na každé lodi při západu slunce. Dle tohoto výpočtu byl tu již přes týden. Bylo mu nemožno, aby své údy natáhl.

Protože byl dle evropských pojmů inspektorem vojenské moci v provincii Kuang-tung, k níž patřilo také námořnictvo, byli piráti vůči němu obzvláště nepřátelsky zaujati. Nabídl jim značné výkupné; než Hotschang mu odpověděl, že slunce již nikdy neuvidí a v této skříni zde pozvolna zemře. Přinášeli mu denně jenom doušek vody a k tomu jenom trochu na polo shnilého ovoce. Protože se tu, dle jeho výpočtu, již přes týden nacházel, byl již tak sesláblý, že mohl mluviti jenom s velikým namaháním. Na velikou potupu zbavili ho jeho copu.

Ho-po-so nacházel se teprve od předevčírka v moci pirátů. Zdál se býti mužem svých povinností velice dbalým, neboť vypravoval, že vstoupil docela sám a sice večer na ‚Vodní Královnu‘, aby se vyptal na úřední doklady a jiné poměry. Mandarini vykonávají svůj úřad obyčejně jenom s obvyklým průvodem. Nikdo kromě něho nevěděl, že šel na tuto džunku. O této okolnosti zmínil se neprozřetelně a byl potom ihned zajat.

Jeho úřad velel mu, aby každé nepoctivé jednání na moři stihal mocí zákona. Tu rozumělo se samo sebou, že ho piráti nenáviděli. Slyšeli, že nikdo neví o jeho přítomnosti na džunce, a že ho tedy také na ni nebudou hledati. Proto se nerozpakovali zmocniti se ho, oloupiti ho o jeho cop a jeho šaty a vstrčiti ho do skříně k Tong-tschimu. Měl ho stihnouti stejný osud.

Podobnému zacházení se dvěma lidmi netřeba se příliš diviti. Mezi špatnými vlastnostmi nevzdělaného Číňana je vedle zbabělosti na prvém místě ukrutnost. Je s to kuře za živa oškubati a upéci a sice nejdříve nohy, aby silně naběhly a poskytly mu lahůdku, jež pěkně chrupe. Tutéž bezcitnost jeví také vůči lidem, jakmile se jedná o jeho prospěch anebo o nepřátelský čin. Za to je ale ke svým vlastním tím laskavější.

Ho-po-so mohl ještě svými údy obstojně pohybovati. Mohl, třebas také s namaháním, vystoupiti na palubu, kdežto jeho soudruh v utrpení musil tam býti donesen. Rozumí se samo sebou, že se to stalo teprve tenkráte, když přinesli jim potřebný oděv. Jejich vlastní obleky byly zničeny. Musili se spokojiti obyčejnými šaty, jež se našly v kajutách džunky.

Nyní seděli nahoře na palubě a ssáli s rozkoší svěží ranní vzduch. V zásobárně a v primitivní kuchyni hledali potravu pro ně. Když našli rýži a také ještě zbytek masa, řekl mijnheer: »Ik il voor ze kochen en braden; een vuurhaard is daar, ook een ketel hout en de vuurschop — chci pro ně vařiti a péci; ohniště je tu, také kotlík, dříví a lopatka.«

»Co vám to napadá!« smál se Bohumír. »Vy a vařit! Rád bych viděl ten pudding, jejž byste vy ustvořil! Ne, vaření je mou záležitostí. Vy byste vypotil do pánve příliš mnoho sádla, což by se úplně rovnalo mírné sebevraždě.«

Nedal si brániti, aby jídlo sám nepřipravil, ale mijnheer stál při tom a pronášel různé kulinářské poznámky, jichž bohužel Bohumír k velikému jeho rozhořčení pranic nedbal.

Mezitím zabývali se Methusalem a Turnerstick oběma mandariny, kteří se rozplývali vděčností vůči svým vysvoboditelům. Bohužel nemohli radosti své užíti bez kapky žalu: neměli roucha, jejich stavu přiměřeného a žádných copů. Kterak mohli by se bez obého v Hongkongu ukázati! Po delším rokování shodli se s Degenfeldem, aby jim obstaral v Hongkongu, kde lze dostati vše možné, přiměřený oděv a falešné copy, ale hodně dlouhé a silné. Peníze, jež by za to vydal, měl obdržeti v Kantonu. Z tohoto důvodu a také z vděčnosti pozvali ho, aby byl jejich hostem i se svými společníky.

Tuto, pro jeho účely tak výhodnou nabídku, přijal ihned. Vlastní účel své cesty nemohl jim ovšem říci; když tázali se ho v tomto směru, prohlásil, že přijel z dálné vlasti, aby navštívil světoznámého učence, jenž přebývá v hlavním městě provincie Hu-nau. Byl od Han-lin yuenu (vědecké akademie) v Německu vyslán za tím účelem, aby tomuto velikému znalci klassických knih vyslovil úctu západních zemí.

To zalichotilo jejich národnímu sebevědomí tak, že Ho-po-so prohlásil: »To mne těší velice. Poznávám z toho, že Tao-tse-kueové jsou vzdělaný národ, jenž je hoden od nás se učiti. Budu tuto cestu co nejvíce podporovati.«

»Také mně se líbí toto poslání, jež vám bylo svěřeno,« souhlasil Tong-tschi. »Poznávám z toho, že vaši krajané jsou rozumní lidé, kteří uznávají převahu naší literatury. Skromnost je první a nejjistější krok ku vědecké velikosti. Fu-li (Hollanďané), Flau-ki (Francouzi) a Yan-kui-tse (Angličané) jsou s námi již dávno ve spojení, aniž by doznali, že máme převahu nad nimi. Nenaučí se tedy ničemu a zahynou. Je sice mou povinností, abych bděl nad tím, by se cizozemci v našich krajinách zbytečně nepotloukali a cizokrajným oděvem a neobyčejnými způsoby našemu lidu špatný příklad nedávali; u vás chci však učiniti výjimku, protože pozoruji z vaší skromnosti, že nemáte v úmyslu pohnouti loyalní poddané k jiným zvykům a mravům. Také proti vašemu obleku nechci ničeho namítati, ačkoli je to oblek země, jež nebyla dosud obdařena oděvním řádem ‚Pána říše středu.‘ Jsem přesvědčen, že obleky vaše byly vám předepsány domácími fakultami, tak že byste se prohřešil proti císaři vaší země, kdybyste zde chtěl nositi jiný oděv. Proto dovolím vám písemně v tomto obleku u nás cestovati. Také vystavím vám Ta-kuan-kuan (pas nejvyšších úřadů), jejž potřebujete toliko předložiti, aby s vámi všude bylo jednáno jako s mužem, jenž zasluhuje nejvyšší pocty. Nemusíte zavítati do žádného Tienu (hostince), nýbrž sestoupiti všude, kam přijdete, v Kuang-kuanu (obecního paláce) a předložiti nejvyššímu úředníku, který tu bydlí, můj pas. Stanete se potom jeho hosty, ničeho nebudete platiti a obdržíte až k nejbližšímu cíli své cesty nosítka nebo koně, zcela podle své libosti. Všichni tito úředníci jsou povinni uposlechnouti všech rozkazů vašich, jež nepříčí se zákonům a předpisům této země, a musejí ručiti za bezpečnost vaši a vašich průvodců.«

To byla slova a nabídky, jakých si Degenfeld jenom přáti mohl. Jak se mu tím jeho cesta usnadní! A jakých výhod poskytne toto ulehčení zamýšlenému účelu cesty! Radostí byl by mandarina objímal.

Ale tento seděl bledší a znavenější než dříve. Dlouhá řeč mu uškodila. Než přes to vše pokračoval po krátké pomlčce dále: »Učiním-li pro vás všecko to, co jsem řekl, tu očekávám, že také vy mi nějakou prosbu splníte.«

»Zajisté, je-li to v mé moci.«

»Můžete to učiniti. Zamlčte, že jste nás zde našli! Nikdo nesmí zvěděti, že jsme byli zajati a tak potupeni. Kdyby to přišlo před nejvyšší úřady, tu by nás jistě s úřadu sesadili. Chcete mi slíbiti, že také vaši společníci budou mlčeti?«

»Velmi rád! Zde je má ruka.«

»Děkuji vám! Všecko ostatní můžeme projednati později. Teď jsem příliš unaven. Musím si odpočinouti a spáti, dříve však jísti. Až připlujeme do Hongkongu, odeberu se s Ho-po-so do kajuty, abychom nebyli spatřeni. Večer opustíme potom džunku v šatech, jež nám obstaráte a které vám podrobně popíši. Přede vším jiným nesmíte zaměniti knoflíky na našich kloboucích. Já mám hodnost státního rady a nosím modrý kámen. Ho-po-so má hodnost přísedícího nejvyššího kollegia a musí míti světlemodrý kámen.«

»Dají se v Hongkongu koupiti?«

»Ano, třebas ne pravé; ale pro tu krátkou jízdu do Kuang-tschéu-fu budeme jich moci použíti. Dále rozumí se samo sebou, že s anglickými úřady, jimž budou piráti vydáni, nechceme nic míti. Vždyť tito úředníci nesmí ani věděti, že jsme zde byli. Protože však vinníci jsou čínští poddaní, budou nám vydáni a já se již o to postarám, aby byli potrestáni jako loupežníci, totiž smrtí.«

Nyní přinesl Bohumír rýži a maso. Oba mandarini dostali tyčinky a dali se do jídla. Když se najedli, odebrali se do kajuty, jež byla včera vykázána pěti cestujícím.

Zatím nastal příliv. Moře pohybovalo se k pevnině právě tak jako vítr, a džunka plula dobře. Stranou bylo viděti skály, v nichž poznal Turnerstick Mys Aquila. Džunka plula kolem malých ostrovů, před mysem ležících, a dospěla ještě dopoledne zátokou Siwanskou do rejdy Hongkongské a obrátila se do přístavu Viktoria.

Celé přístaviště bylo, jak se zdá, poseto tisícihlavým množstvím lidu. Lidé stáli hlava na hlavě, také na zakotvených lodích.

Policejní loď vyplula džunce v ústrety. Byla obsazena ozbrojenými úředníky a kapitán Beadle nacházel se u nich. Přistáli, kdy džunka ještě volně plula, na straně a vystoupili na palubu. Kapitán spěchal k Turnerstickovi a zvolal: »Oznámil jsem zatím tu událost a všecko obyvatelstvo je na nohou. Všichni jsou nadšeni vaším činem. Těší se, že Hai-lungu dostane se konečně zasloužené odplaty. Domnívám se skoro, že vás odnesou na ramenou do hotelu. Pět mužů zmocnilo se pověstné pirátské džunky. Je to k neuvěření. Místo, kde máte přistáti, je již určeno, tady v té široké mezeře. Dejte pozor! Kraval již začíná. Půjdu k vlajce.«

S nejbližší lodi zazněl výstřel z děla, načež rozlehala se střelba s ostatních lodí. Jak daleko bylo možno dohlédnouti, byly vlajky spouštěny a vztyčovány, dobyvatelům Hai-lungu na pozdrav a na počest. Tisíceré hurrá a jiné výkřiky rozlehaly se ve všech možných jazycích. Pronikavé »Tsching tsching« Číňanů bylo slyšeti nejzřetelněji. Sto druhů čapek, čepic, klobouků a jiných pokrývek hlavy míhalo se ve vzduchu. Potom zarachotila kotva o dno a řetěz byl vržen na pevninu.

Tu stáli angličtí námořní vojáci, kteří přišli na palubu. Událost byla tak eklatantní, že přišel dokonce i sám guvernér, aby zavedl předběžné vyšetřování. Výpovědi našich pěti reků byly protokolovány. Guvernér je prosil, aby zatím ještě neodjížděli, i odhodlali se bydliti v hotelu Hongkongu. Oba mandarini byli jimi označeni jako nevinní cestující, kteří byli také oloupeni a mohou džunku opustiti teprve večer po novém ošacení, proti čemuž úřady ničeho nenamítaly.

Ze zajatých v podpalubí se jich několik udusilo; ostatní žili. Byli vyvedeni na palubu a po dvou svázáni, aby byli dopraveni do bezpečného vězení.

Mezi tím uplynuly zajisté dvě hodiny; ale množství tísnilo se dosud hustě na břehu. Když kráčeli piráti v průvodu ozbrojených stráží po můstku, tu byli uvítáni výkřiky zlosti a ošklivosti. Policie měla co dělati, aby obecenstvo odvrátila od násilností.

»Bohumíre, mou dýmku!« poroučel Methusalem.

»Už ji mám!« odpověděl cídič, podávaje mu špičku. »Musíme svůj vjezd vykonati s náležitou důstojností a v obvyklém pořádku, abychom Číňanům imponovali. Dovoluji si dokonce navrhnouti, abychom zde počkali, až nám vystaví několik vítězných oblouků nebo aspoň Braniborskou bránu, neboť my jsme se snížili státi se hrdiny tohoto veleslavného dne. Není-li pravda, mijnheer?«

»Ja, het is in waarheid zoo. Wij zijn tappere veldheeren en maunen geweest — ano, je tomu skutečně tak. Byli jsme udatní vojevůdci a mužové.«

Guvernér a trestní úředníci rozloučili se s cestujícími, aby opustili loď. Potom dali se poslednější na pochod a to v pořádku již známém: vpředu pes, potom kouřící Methusalem, za ním Bohumír s dýmkou a fagottem, následován Richardem, jenž nešel tentokráte sám, nýbrž s Liang-ssim. Průvod končili Turnerstick s mijnheerem, který přehodil zase teď ovšem vyprázdněný ranec přes hlavně pušek.

Když se objevili na můstku, byli uvítáni jásavými výkřiky. Množství utvořilo špalír, kterým kráčeli majestátně, důstojně kynouce a na obě strany pozdravujíce.

Náhle zůstal Turnerstick státi.

»U sta hromů!« zvolal hlasitě. »Methusaleme, tady stojí oba ti lotři s jejich nosítky, v nichž jsem před krátkou dobou běžel! Dáme je sebrati?«

Červenomodrý se obrátil. Oba kuliové stáli tu, za nimi nosítka na zemi. Jeho vous se zachvěl; úsměv přelétl jeho obličej.

»Ne, milý příteli,« odpověděl. »Do dnešního jásotu nesmíme přimísiti žádný zlozvuk. Ale svoji dřívější chybu mají přece napraviti.«

Obrátil se ku kuliům a k mužům poblíže stojícím a zvolal velitelsky, ukazuje na Turnersticka a na nosítka: »Tento veliký hrdina, Tur-ning-sti-king, vznešený generálmajor, přeje si, abyste ho nesli n a nosítkách; dělejte rychle!«

Žádné jiné vyzvání nemohlo býti těmto lidem vítanější. »Vznešený generalmajor« byl okamžitě uchopen deseti, dvaceti rukama a posazen na skříň nosítek. Rovněž tak rychle vyzdvihli kuliové nosítka a vstoupili mezi Bohumíra a Richarda s Liang-ssim.

Průvod dal se opět na pochod a byl provázen jásotem množství, který nebral konce.

Turnerstick učinil nejprve pohyb, aby seskočil, než brzy vpravil se do svého postavení, jež pokládal za velice čestné. Vždyť byl nahoře na nosítkách oslavován ze všech nejvíce. Pozdravoval horlivě a blahosklonně rukama, při čemž ztrácel ustavičně skřipec, jejž zase musil na svůj nos nasazovati, a odpovídal na nesčíslné »Tsching tschings,« jimiž byl zasypáván, svými nejlepšími čínskými výrazy.

Přede dveřmi hotelu ho složili, uklonil se množství a zvolal povýšeným hlasem: »Moji velectěneng pánoveng a nejroztomilejšeng dameng! Podařilo se mi nad piratung zvítězeng a jim džunking odejmutang! Vy jste mne za to laskavěng uvítaling a v triumfu sem doneseng. Dovolteng mi, abych vám vzdaleng nejvřelejší díkung, a žijteng prozatím blaze. Doufám, že uslyšítang o nás brzy víceng. Přeji vám všem vespolek dobrung jitrang!«

Potom uklonil se poznovu a zmizel ve dveřích. Mezitím co obecenstvo, jež ani slova nerozumělo, vypuklo přece v radostné volání pochvaly, vešel do světnice, ve které se již nacházeli jeho společníci. Udeřil Bohumírovi, jenž stál nejblíže, na rameno, a pravil: »Nuže, rytíři z Bouillonu, co říkáte tomuto famosnímu vjezdu?«

»Že jste ho lépe viděl než já, protože jste seděl na běžítkách.«

»Skvostné, skvostné! Není-li pravda, mijnheer?«

»Opravdu, to je má řeč!« dosvědčoval tlustý. »Ano, to bylo docela jiné uvítání než včera. Dneska lítalo kolem mne samé ‚Tsching tschings.‘ Poděkoval jsem se však také co nejsrdečněji. Slyšíte to? Ti lidé jásají pořád ještě. Musím se jim skutečně ještě jednou ukázati.«

Otevřel okno, pozdravoval vějířem a vykřikl poslední, mohutné »Tsching tsching tsching« do zástupu…