Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci/1911/112/Několik slov o † P. Wurmovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Několik slov o † P. Wurmovi
Autor: Jan Halouzka
Zdroj: Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, č. 112, s. 213–216. Dostupné online.
Vydáno: Olomouc, prosinec 1911
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ignát Wurm
Index stran
Související na Wikidatech: Ignát Wurm

Několik slov oP. Wurmovi.

Již jako žák obecné školy v Těšeticích znal jsem předobře jméno Wurmovo. Vykládal o něm často šlechetný a sečtělý tatíček náš, kterýž odbíral katolické noviny, a měl dosti objemnou knihovnu. Tenkráte již znal jsem jména našich literátů: Dra Bílého, Kuldy, Soukopa, Dra Frencla, Poimona — a jiných — z jejich spisů, ve kterých se u nás čítávalo. Nádherné dílo Dra Bílého: Sv. Cyrill a Methoděj, mi bylo známo, ba pokusil jsem se jako žák illustrace (dřevoryty) v díle tom barvami zpestřiti. Vzpomínám těch blahých zimních večerů z let dětských, jak za vrčení kolovratu v čisté, prostranné kuchyni předčítáno byl z kněh poučných a zakončeno bylo společnou modlitbou růžencovou. Ještě dnes mi v hlavě zní jako krásná pohádka ta dojemná melodie písně Soukopovy: »Přistup Moravěnko, přístup blíže . . . .« Rozumí se, že Pátra Wurma bylo začasté vzpomenuto; zařizoval u nás také záložnu.

Dobrý otec náš chválíval Pátra Wurma jako obratného aranžéra poutí — v létech šedesátých; na každé stanici nádraží vystupoval z vozu ven, a odpovídal ochotně dotazům poutníkův. — A když jsem za prvních studií dlel o prázdninách u těch zlatých srdcí šlechetných rodičů — pamatuji si dobře — jak otec přijel z trhu olomouckého — a vykládal, že moravský pluk loučil se s Olomoucí — byl prý rozestaven na náměstí — náš lid provolával: »Sláva! Na shledanou!« —někde ozvalo se slovo trochu ostřejší, že nám pluky naše odvádějí pryč do Němců. Volání lidu roznítilo srdce vojínů a oni opětovali pozdrav lidu, nadšeně volajíce: »Sláva! Na shledanou!« Přítomni byli Josef Černoch, redaktor »Našince«, a Páter Wurm, kteříž ovšem z pohnutky čisté projevovali souhlas s veřejným projevem lidu a vojska našeho. Za to se jim dostalo odplaty té, že byli jakýmsi žoldnéřem zatknuti, a kamsi k výslechu odvedeni. Otec náš velmi rozhorleně promlouval proti policii, zastávaje se obou vlastenců, a div že neslzel, když vykládal, že oba vedli jako nějaké zločince, a že nimi postrkovali, jakoby je vedli šupem. —

P. Wurm oblažil nás roku 1884. s Drem Wanklem, prof. Havelkou i chotí jeho Vlastou návštěvou za našich slavných prvotin kněžských, kdež ovšem učinil vzácnou akvisici pro Vlast. spolek musejní v Olomouci: pobral šátky, placáky, rukávce, oplečí, a mnohé věci starodávné, takže když k večeru odjížděl se svými přáteli do Olomouce, nápadně veliký uzel na kočáře dosti zavazel. Uměl našim bodrým hospodyňkám tak pěkně vykládati, že mu snášely staré památky s radostnou ochotou. A divím se dnes, že mi tehdy drahocenné památky po mé zlaté matičce také nevyraboval. —

Byl jsem už za let studentských literárně činným, a v bohosloví počal jsem se zahloubávati do let jara našeho probuzení; stýkal jsem se s prof. J. Havelkou, a byl jsem příčinou, že napsal svou autobiografii — a mi ji odevzdal do ruky.[1]

Zašel jsem též do vikárky Pátra Wurma s bohoslovcem J. Vyvlečkou. Vešli jsme do světničky jeho v prvním patře; seděl tam sám u kamen a podřímoval. Na stolku ležel spis, kterýž právě odložil. Přivítal nás srdečně, snahy mé chválil,[2] — a vykládal o létech minulých. Velmi nadšeně rozbíral otázku cyrillomethodějskou. Brzy po návštěvě té napsal mi z Vídně list ze dne 10. dubna 1883 znění tohoto:

»…Vašnostin list došel mne a bez odkladu zodpovídám ho v ten smysl, že milerád začnu vzpomínati si a zaznamenávati, co o probuzení Moravanů mi známo, a jaký podílek mi v tom řízením Božím připadl. Není toho tolik, jak se domnívati ráčíte; ale přispěl-li jsem přece něčím ku vzkříšení lidu našeho a k utužení jeho u víře a k zvelebení církve svaté, budiž za to Hospodinu samému čest a sláva.

Zavazuji se ku sbírání dat a událostí dotyčných, pakli neočekáváte ode mne dílo hotové, ladné a skladné, chronologicky sestavené a logicky uspořádané. Budou to poznámky a zaznámky, jak mi na mysl připadnou, budou to snad doplňky toho, co už od jiných Vám známo.

Co se mé osoby týká, jedno vím na jisto, že jsem jí (osoby) nikdy nedbal, nikdy ku svému prospěchu nepozíral, vždy a ve všem maje na zřeteli zdar církve a blaho národa.

Pakli by Vám na mé osobě přece záleželo, prosím, račtež se obrátiti k P.  Peregrinovi Obdržálkovi v Blansku, ten snad nejlépe mou povahu seznal a bude s to ji vylíčiti věrně. Radím Vašnostem snažně, abyste P. Obdržálka ku zprávám o jeho působení také vyzval; neboť nepatří mezi poslední buditele národa.

Nejdůvěrnější přátelé moji byli: zvěčnělý Sušil, † Bedřich Tarouca, Procházka — a Obdržálek. Ovšem jsem se také stýkal a si dopisoval s Kuldou, † Kalivodou, Karlem Šmídkem, † Slotou, s Poimonem, se Škorpíkem, i † Těšíkem.

Jsem Vám radou, abyste také jménem mojím psal Dru Frant. Škorpíkovi, faráři a děkanovi v Kučerově u Vyškova, jenž velmi nadějně začal vystupovati a literatuře na Moravě byl prospěšen.

Posledně jsme si s p. kan. Procházkou povídali, že jest svrchovaný čas, aby se začal sbírati materiál pro sepsání doby té, v nížto bylo nám působiti; sic že budoucí neporozumí této době! — Z toho ráčíte posouditi, jakou váhu kladu na činnost Vašnostinu, a v jaké míře na mou podporu počítati můžete, jak písemně, tak ústně!

Tolik prozatím na srozuměnou. Čině pak se poručena do modliteb Vašnostiných, trvám z toho srdce oddaný — lg. Wurm

Bohužel byl P. Wurm tou měrou jinak zaměstnán, že mu nebylo možno nějak přispěti k pracím mým, a mně nedovolovaly poměry v povolání mém i činnost literární všechna pochvílí zabírající, abych jej osobně navštěvoval.

Dá Pán Bůh, že rozsáhleji o P. Wurmovi se rozepíšu ve svých »Pohledech do života církevního a vlasteneckého na Moravě« — ve »Vlasti« uveřejňovaných.[3]

O bohoslovci P. Wurmovi jest velmi málo známo; za to však v působení kněžském vynikal jako obr nad jiné svou agilností v obrozování ducha náboženského i vlasteneckého. A cením jej rovnou měrou jako P. Kuldu, P. Fáborského. P. Dědka. Jeho prozíravost, strategická vypočítavost, nadšená horlivost, neúnavná snaha u vymýšlení nových a nových plánů vykazují P. Wurmovi v dobách našeho katolického i vlasteneckého obrození místo vedle P. Kuldy nejvýznamnější! — R. 1853. naříká v listě, že hřivny Chmelíčků, Křížkovského jsou bezužitečně zakopány. Chce, aby někdo se věci ujal; ostýchavost Křížkovského a skromnost Chmelíčkova jsou prý příliš známy. »Ti dva by nic do veřejnosti nepřivedli, kdyby je nevedl rázný Kalivoda.« Touží po umělecké jednotě, podává, aby tato jednota vyšla z jednoty katolické — »neboť nabude bezpečnosti a vážnosti; zvlášť tím, že snad výborníci jednoty umělecké považováni budou za výborníky jednoty katolické, a tudíž jim zároveň i o zdar této půjde«. Staral se o obsažnou výpravu kalendáře »Moravana«, předkládal themata, která by do »Moravana« zařaděna býti mohla, a kterými spisovateli by měla býti vypracována. — Radí, aby vydána byla kniha Cyrillomethodějská, v níž by byly umístěny písně prodchnuté duchem cyrillomethodějským k rozličným příležitostem, tak ku př. k prvnímu sv. přijímání, pohřbům, poutím, žním, slavnostem školským, vinobraní, přástkám atd. »Přičiněním Sušilovým, Procházkovým, Soukopovým, Bílého, Těšíkovým, Šimberovým, Obdržálkovým, Valouchovým atd. dalo by se dostatek básní přiměřených snésti.« Horuje pro bratrstvo Slomšellovo (list z r. 1850); radí, jak by se našemu »Dědictví« zjednati mohl průchod na Slovensko, — aby pro »Moravana« vybídnuta byla ubohá Němcová za honorář napsati dvouarchové pojednání. »Jak dalece jste již prospěli stran neodkladného, důležitého vyzvání dřímajících sil?!« »Až dědictví dá opět zhotoviti nějaký obraz, tož by to měl býti sv. Vojtěch, jak křtil sv. Štěpána. Ecce vzájemnost! Proč nebylo ještě »Hlasem« oznámeno, že vyšla podobizna Sušilova?« Jinde píše: »Štulcovi mluvte hodně do matěry, proč nechávají v Praze Slotův časopis beze vší podpory? To je zrada!« — Jindy píše: »Co škodí, dokazovat, že se missie sv. bez čtení dařit nemohou! Proto jsem napsal dopisek z dekanátu Švábenického. Snad se bude hodit pro »Hlas«, buďto cele neb zkráceně. Dědkovy »Listy z dávnověkosti« mají do sebe velkou cenu. Přál bych si, aby je rozeslal také »Domácím Přítelem«, a pak aby je vydal jako dárek žákovstvu našemu ve zvláštním sešitě, až celou historii naší vlasti zpracuje. Pro »Moravana« by mohl náš znamenitý Dědek[4] vzdělat: »Morava před sv. Cyrillem a Methodem, a po jejich smrti, čili pohanství a křesťanství na Moravě.« — Orel zná polsky! Snad by mohl něco z polštiny překládat! Soukopa mějte k tomu, aby si za předmět svého básnění obral »znamenitější události z dějin moravských« za příkladem Wocelových Přemyslovců. Zatím by mohl nadívat každoročně »Moravana« i »Hlas« jednotlivými básněmi, až by za několik roků vyrostlo úplné dílo. — Pustil jsem se Vám do podivné práce. Chci sestavit řadu rozličných pojednání, jakož jsou: Církev, Řím, modlitba, kříž, víra, zahraniční missie, vnitřní missie, Stanislav Soběský, Sv. Ignác, mučednictví atd. To by bylo prvé číslo náboženské, domácí pokladnice, aneb jak bychom to dílo nazvali.«

B. M. Kuldu nazývali hned v bohosloví Kulíškem, který (jak jsem kdesi už napsal) svou opatrností a prohlédavostí mnohé zlo odvrátil — nebýti Kuldy, často by byl hrom do těch mladých lipek českých, cizáckým deštěm svlažovaných, hrozně zatřeštil. — V té příčině podobá se P. Wurm Kuldovi — radil, varoval — aby naše věc prospívala, mohutněla. A radoval se z toho, když se s výsledkem neminul; když se mu práce jeho dařila, rozesílal na vše strany pobratimům svým blahou zprávu:

Naše kvete
v celém světě,
dospěje i k ovoci
mocnou Boží pomocí!

Nedlouho před smrtí kanovníka B. M. Kuldy, sešel jsem se s P. Wurmem v Olomouci v Národním domě. Povídám: »Pane rado, jedu na Vyšehrad; pan kanovník Kulda už po třetí posílá pozvání, že by se mnou něco důležitého sdělil. Co vzkážete?« — Stařečkovi-knězi zalesklo se oko, a v něm slza — tiskl ruku mou — a zdálo se, že chce mnoho — mnoho říci — ale jako by mu to zaklíčilo hrdlo — a po chvíli vyrazil ze sebe s důrazem: »Ach! pozdravte Beneše — — — že se už zde na zemi neuvidíme!! Pozdravte ho! ale srdečně — rozumíte?! — srdečně?!«

Neuviděli se — ale snad se už tam na nebi za nás přimlouvají — u Boha. —


  1. Po smrti Havelkově vydal roku 1888 v Olomouci u Ed. Hölzla pan V. Houdek, přítel a krajan můj ve sličném spisku sebrané verše a vlastní životopis jeho.
  2. Činnost mou: Odhalovati jaro našeho probuzení schvaloval jak P. Wurm, tak prof. Havelka, poněvadž v příčině té (mimo Brandla) pramálo učiněno bylo. P. Wurm rozepsal se v Časopise Vlast. mus. spolku v Olom. o spisu mém: Kněz Mecenáš. Bedř. Silva-Tarouca.
  3. První díl vyšel v samostatném spise v Praze r. 1909.
  4. František Dědek, kněz družiny Sušilovy. Napsal Jan Halouzka. (S podobkou.) Cyrillo-meth. knihtiskárna V. Kotrba, v Praze r. 1899.