Číňanovy nehody v Číně/Kapitola XI.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola X.	Kapitola XI.	Kapitola XII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XI.
Podtitulek:	V které Kin-Fo stane se nejslavnějším mužem říše středu.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 100–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Vang zatím nebyl k nalezení. Kin-Fo hněval se, že nemůže ničeho učiniti, ba ani stíhati mudrce. A jak bylo by také možným, když Vang zmizel beze stopy!

Zápletky tyto znepokojovaly také hlavního jednatele stoleté. Z počátku si říkal, že to vše není pravda, že Vang nesplní slib svůj a že ani v Americe, kde se tropí prapodivné věci, cosi takového by se nestalo, až pak dospěl k úsudku, že není nic nemožného v tom divném kraji, jenž slove říší nebeskou. Soudil záhy totéž co Kin-Fo: že totiž, nepodaří-li se jim filosofa nalezti, tento splní slib daný. Zmizení jeho vykládáno v ten způsob, že nehodlá jednati dříve, až v okamžení, kdy se toho nejméně naděje chovanec jeho, kdežto pak jeho blesk jej zabije jedinou ranou do srdce. Složiv pak list na tělo své oběti, že představí se klidně v kanceláři stoleté, by si vyzdvihl svou část pojištěného kapitálu.

Bylo tudiž nutno předejíti ho; avšak dáti mu vědomost přímo nebylo možno.

Ctihodný Vilém J. Bidulph chopil se tedy prostředku indirektního, totiž veřejného tisku. V několika dnech obdržely zprávu listy čínské a do novin obou světů zaslány telegramy. Tching-Pao, úřadní list v Pekingu, čínské listy v Shang-Haii a Hong-Kongu, nejrozšířenější časopisy evropské i americké přinesly tuto vyhlášku:

„Pan Vang ze Shang-Haie žádá se, by považoval za neplatnou smlouvu, jižto pan Kin-Fo s ním uzavřel 2. května t. r. poněvadž zmíněný pan Kin-Fo nemá jiného přání, leč zemříti jako klient stoletý.“

Za podivnou zprávou touto následovala jiná, zajisté více praktická:

„Dva tisíce dollarů, nebo třinácte set taëtů obdrží, kdo oznámí Vilému J. Bidulphovi, hlavnímu jednateli stoleté v Shang-Haii, obydlí pana Vanga z téhož města.“

Nedalo se souditi přec, že by filosof mohl oběhnouti svět za těch pět a padesát dnů, jež mu byly povoleny k vykonání jeho slibu. Bylť nejspíše ukryt v okolí Shang-Haie, by použil vhodné příležitosti; avšak ctihodný Vilém J. Bidulph soudil, že nelze býti dosti opatrným.

Uplynulo několik dní.

Stav věci se nezměnil v celku. Avšak stalo se, že vyhláška ona, opětována až do omrzení a stručně v listech amerických:

VANG! VANG!! VANG!!! s jedné, KIN-FO! KIN-FO!! KIN-FO!!! s druhé způsobila nejprve pozornost a pak veselost obecnou.

Všecko se smálo až do nejvzdálenějších koutů nebeské říše.

„Kde jest Vang?“

„Kdo viděl Vanga?“

„Kde bydlí Vang?“

„Co dělá Vang?“

„Vang, Vang, Vang!“ křičeli mladí Číňané po ulicích.

A Kin-Fo, bodný ten „nebešťan“, jenž „přál si vřele státi se stoletým“ a v ohledu na dlouhý věk závoditi chtěl s pověstným slonem, jehož dvacáté lustrum se naplňovalo v stájích paláce pekingského, stal se známým a jak říkáme, vešel v modu.

„Co dělá pan Kin-Fo, přibývá mu věku?“

„Kterak se mu daří?“

„Tráví-li dobře?“

„Zdali pak oblekne žlutou řízu starců?“^[1]

Tak posmívali se mandarinové civilní i vojenští, obchodníci na burse, kupci v písárnách svých, lid obecný v ulicích a náměstích i plavci ve svých městech plovoucích.

Číňané jsou veselí a milují vtip ostrý a řízný i přizná každý, že tuto byla příčina k veselosti. Bylo tudiž žertů všeho druhu a karikatury se objevily zasahující i v soukromý život.

Kin-Fo s nelibostí velikou musil snášeti následky této podivné slávy. Ba složena i píseň „Man-thiang-houng“, vítr vane vrbovím. Objevila se konečně fraška, v které vtipně uvedou na jeviště: „Pět stráží stoletého!“ Jaký to svůdný název a jaký to byl odbyt, jeden výtisk za tři sapeky.

Jestliže Kin-Fo se durdil pro hluk, jaký ztropen jeho jmenem, byl naopak Vilém J. Bidulph velice spokojen; ale Vang přesto zůstal ukryt očím všech.

Avšak věci dostoupily té výše, že stav ten nebyl snesitelným více Kin-Fo-ovi.

Jestliže vyšel z domu, provázel jej houf Číňanů každého stáři i pohlaví ulicemi, po nábřeží, až na území osadní, i po okolí. Když se vrátil, shromáždil se houf vtipkářů ne příliš skromných před vraty jeho yamenu.

Každé ráno musil se objeviti na pavlači své jizby a tak podati důkaz, že jeho lidé jej neuložili předčasně do rakve připravené v kiosku „dlouhého žití“.

Časopisy oznamovaly posměšné zprávy o jeho zdraví s ironickými poznámkami, jako by náležel k panující dynastii Tsingů. Zkrátka, stal se dokonale směšným.

Z toho následovalo, že jednoho dne, 21. května, usoužený Kin-Fo šel k ctihodnému Vilému J. Bidulphovi, jemuž oznámil, že hodlá bez prodlení vydati se na cestu. Nabažilť se Shang-Haie i jeho obyvatelů!

„Tím třeba vydáváte se v šanc většímu ještě nebezpečí!“ podotknul zcela správně hlavní jednatel.

„Na tom nic nezáleží!“ odvětil Kin-Fo. „Učiňte dle toho svoje opatření.“

„Ale kam půjdete?“

„Kamkoliv.“

„Kde se zastavíte?“

„Nikde.“

„A kdy se vrátíte?“

„Nikdy.“

„A dojdou-li zprávy o Vangovi?“

„A k čertu s Vangem! Ó té hlouposti, že jsem mu dal ten prožluklý list.“

Kin-Fo to vlastně pociťoval šílenou touhu nalezti mudrce! Myšlenka, že jeho život nalezá se v rukou jiného, znepokojovala jej mocně. Stav ten přecházel zvolna v jakési šílenství.

Čekati ještě měsíc na tento způsob nebyl by s to býval. Beránek stával se divokým.

„Nuže tedy jděte,“ řekl Bidulph, „Craig a Fry budou Vás provázeti kamkoli půjdete.“

„Jak se líbí,“ odvětil Kin-Fo, „ale musím Vám oznámiti, že se proběhnou.“

„Jsou to dobří běhouni, milý pane; poběhnou a nebudou šetřiti nohou svých.“

Kin-Fo vrátil se do svého yamenu a bez prodlení konal přípravy na cestu.

Soun, k největší zlosti své — nebyl milovníkem změny místa — měl doprovázeti pána svého. Avšak neopovážil se klásti odpor, jenž byl by ho jistě stál hezký kousek jeho copu.

Co se týká Fry-Craiga, ti jakožto praví Američané, byli vždy připraveni na cestu a třeba až na konec světa. Pouze jedinou otázku učinili:

„Kam pán“ — řekl Graig.

„Půjde?“ dodal Fry.

„Do Nan-Kingu nejprve a potom k čertu.“

Craig-Fry usmáli se zároveň. Byli u vytržení! K čertu! Nic je nemohlo více těšiti. Rychle rozloučili se s ctihodným Vilémem J. Bidulphem a vzali na se oděv čínský, by nevzbuzovali přílišnou pozornost na cestě po říši nebeské.

Za hodinu přišli Craig a Fry majíce tlumok po boku a revolvery za pasem do yamenu.

Když nastala noc, opustili Kin-Fo a jeho druhové tiše přístav americké osady vstoupivše na parník, jenž koná službu mezi Shang-Haiem a Nan-Kingem.

Cestování jest pouhou procházkou. Dříve než za dvanáct hodin může parník s použitím přítoku moře dojeti po modré řece až k starému hlavnímu městu jižní Číny.

Na této krátké cestě nestarali se Craig-Fry příliš o vzácného Kin-Fo-a prohlédnuvše si dříve opatrně všecky pocestné. Znali filosofa, — který obyvatel tří osad nebyl by znal toho dobrého a vlídného člověka! — i byli přesvědčeni, že se nenalezá na lodi. Potom věnovali všecku pozornost klientu stoleté, ohledávajíce rukou zábradlí, o které by se mohl opříti, zkoumajíce nohama schody, po kterých měl jíti, vzdalovali jej od topení, poněvadž kotly se jim zdály podezřelými, žádali jej, by vyhnul se větru večernímu a chladnu noci vlhké, by nenastydnul, pečovali, by otvory jeho kabiny byly vždy úplně zavřeny, kárali Souna, nedbalého sluhu, který nebyl nikdy tu, kdy ho pán měl zapotřebí, i zastupovali jej v čas potřeby, přinášejíce čaj a večeři, konečně i líhali u dveří kabiny Kin-Fo-a, na vše připraveni, ochranné pasy majíce kolem beder, by mu přispěli ku pomoci pro případ výbuchu nebo srážky, kdyby parník potopil se ve vlnách řeky. Ale nepřihodilo se nic, čím byla by oddanost Fry-Craiga podrobena bývala opravdové zkoušce. Parník jen letěl po vlnách Vusungu, zabočil do Yang-Tse-Kiangu čili modré řeky, obejel ostrov Tsong-Ming, nechal za sebou světla On-Songu a Langchanu, plul s přítokem provincí Kiang-Sou a 22. ráno složil pocestné živé a zdravé na nábřeží starého města císařského.

Díky oběma strážcům, cop Sounův nebyl na té cestě zkrácen ani o čárku. Lenoch ten neměl tudiž příčiny k stížnostem.

Kin-Fo opouštěje Shang-Hai nešel bez příčiny do Nan-Kingu. Doufal totiž, že tu nalezne filosofa.

Bylo totiž podobno pravdě, že by Vanga vzpomínky staré vábily do tohoto nešťastného města, jež bylo hlavním středem vzpoury Tchang-Mao-ův. Což nebylo obsazeno a hájeno skromným učitelem, hrozným Rong-Siéu-Tsienem, jenž stal se císařem Tai-pingů a držel dlouhý čas v hrůze panovačnost mandžuů? Neprohlásil v tomto městě novou dobu „velkého míru“.^[2]

Neotrávil se tuto, r. 1864 by neupadl živ v ruce nepřátel. Není to zdejší starý palác královský, z něhož uprchnul jeho mladý syn, jejž lapli císařští, kteří mu srazili hlavu. Nebyly ze středu rozvalin toho města bořícího kosti jeho vyhrabány z hrobu a hozeny na pospas divoké zvěři. Či to nebyla krajina ta, kde sto tisíc starých druhů Vangových bylo povražděno za tři dny.

Pročež bylo možno, že filosof pocítiv touhu po domově, po změně osudu svého odebral se v tato místa, plná osobních vzpomínek pro něho. Odtud mohl dospěti za několik hodin do Shang-Haie, připraven k ráně. —

Z příčin těch odebral se Kin-Fo do Nan-Kingu maje v úmyslu zastaviti se tu. Kdyby tu nalezl Vanga, byl by mu pověděl vše a tak bylo by ukončeno šeredné postavení to. Kdyby se tu Vang neobjevil, chtěl pokračovati v cestách svých po říši nebeské až do dne, kdy by uplynula lhůta, kdežto neměl se více čeho báti svého starého učitele a přítele.

Kin-Fo provázen dvěma strážci a sluhou svým Sounem, odebral se do hostince ležícího v jedné ze čtvrtí málo lidnatých, odkud rozkládají se jako poušť tři čtvrti starého města hlavního.

„Cestuji pode jménem Ki-Nan,“ pravil Kin-Fo soudruhům, „a očekávám, že moje pravé jméno nebude pronešeno za žádnou záminkou.“

„Ki —“ řekl Craig.

„Nan,“ dodal Fry.

„Ki-Nan,“ opětoval Soun.

Každý pochopí, že Kin-Fo, jenž prchal před obtížnou slávou v Shang-Haii, neměl chuti setkati se s ní opět na cestě. Ostatně Fry-Craigovi neřekl ničeho o možné přítomnosti mudrce v Nan-Kingu. Starostliví ti jednatelé byli by učinili množství opatření, která ovšem srovnávala by se s cenou jich klienta, avšak byla by tomuto velice obtížná. V skutku, s milionem v kapse, kdyby se ubírali krajinou podezřelou, nemohli by ani býti opatrnějšími. Avšak zdali to nebyl milion, který stoletá svěřila jich střežení?

Den celý ztráven prohlížením čtvrtí, náměstí a ulic Nan-Kingu. Od brány západní k východní, od severu k jihu proběhli rychle město zbavené dřívějšího lesku svého. Kin- Fo kráčel šťastně, mluvě málo a tím více prohlížeje.

Nikde neobjevil se podezřelý obličej ani na průplavech, kde se prohání větší čásť obyvatelstva, ani v ulicích dlážděných, pokrytých sutinami, jež pokryty byly bejlím.

Žádný cizinec neobjevil se pod sloupovím mramorovým na polo shořeným, nebo podél zdí popálených, jež naznačovaly místo císařského paláce, který byl jevištěm posledního krutého zápasu, v němž byl nepochybně Vang vytrval až na konec. Nikdo neskrýval se před zraky diváků ani v okolí yamenu katolických misionářů, jež chtěli Nankiňané povražditi r. 1870, ani v okolí továrny na zbraň, nedávno zbudované z nezničitelných cihel pověstné věže porcelánové, jimiž Tai-pingové pokryli půdu.

Kin-Fo nezdál se unaven a kráčel statně dále. Za ním byli neunavili jeho akolyti, kdežto ubohý Soun, nezvyklý takovému cviku, zůstával pozadu; vyšli branou východní a nalezali se v pusté planině.

Objevila se jim nedaleko hradby městské nekonečná cesta s ohromnými zvířecími podobami žulovými po obou stranách.

Kin-Fo ubíral se po této cestě krokem velmi rychlým.

Na konci byla uzavřena malým chrámem. Za tím nalezal se „tumulus“,^[3] vysoký jako pahrbek. Pod tímto kopcem odpočíval Roug-On, který byl se stal císařem, jeden z oněch smělých vlastenců, kteří před pěti sty lety bojovali proti nadvládě cizinců. Zdali neodebral se filosof sem, by se pokochal v slavných vzpomínkách u hrobu samého, v němž odpočíval zakladatel dynastie Mingů.

Tumulus byl pustý, chrám opuštěný. Nebylo tu jiných strážců, leč velikáni pracně z mramoru vytesáni, fantastická zvířata, jež samotná zdobila dloubou cestu.

Avšak nade dveřmi chrámu uzřel Kin-Fo, ne bez hnutí, několik znamení, jež tam byla vryla ruka nějaká. Přiblížil se a četl tyto tři litery:

V. K.-F.

Vang! Kin-Fo! Nebylo pochybnosti, že filosof tu byl nedávno.

Kin-Fo neřekl ničeho, ohlížel se, hledal — nebylo tu nikoho.

Večer vrátili se Kin-Fo, Craig, Fry, Soun, který již sotva nohy vlekl, do hostince a druhého dne ráno opustili Nan-King.

---

1. Každý Číňan dosáhnuvší věku 80 let má právo nositi žlutou řízu. Žlutá barva jest barvou císařské rodiny a čest tato prokazuje se vysokému stáří.
2. Překlad slova Tai-ping.
3. Mohyla, asi.