Děje království českého/§. 31.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: §. 31.
Podtitulek: Vítězství nad Tatary
Autor: Václav Vladivoj Tomek
Zdroj: TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 93–96.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

Z války této vytrhlo jej brzy velké nebezpečenství, které po strašlivém zpustošení všech šírých zemí na východě dorazilo až ke hranicům českým, a rovnou měrou zahrozilo království českému jako nepokojnému sousedu v Rakousích.

Bylo v prvních létech panování otce Vácslavova Přemysla, když sveřepý národ Mongolů čili Tatarů vedením mohutného Čingischána ponejprv se vyřítil z pouští vysoké Asie na okolní země, aby sobě vydobyl panství nad celým světem (1202). V krátkém čase skoro celá Asie upadla pod jejich panství. Roku 1224 překročili ponejprv hranice mezi Asií a Europou v stranách při Černém moři, setkali se s Rusy v bitvě na řece Kalce, a porazili je na hlavu, ač tehdy ještě neužili svého vítězství leč popleněním nejbližších krajin. Ale když utvrdili konečně panství své v Asii, předsevzal si druhý chán jejich Ujgetaj také podmanění Europy. Roku 1237 udeřil podruhé na Rusy, rozdělené tehdáž na mnohá knížetství potomků Rurikových, mezi nimiž nebylo žádného společného jednání v obraně. Tedy během čtyr let podmanili sobě Tataři Rus skoro celou. Roku 1238 vyvrátili Vladimiř čili Novýhrad, tehdáž sídlo velkých knížat ruských, po dvou létech také staroslavný Kyjev (1240). Zpytáci jejich potulovali se již po zemích dále na západě, jmenovitě také v Čechách, kdež přezdíváno jim Kartasů, aniž znám byl tehdy jejich původ.

Po pádu Kyjeva vytáhl Batu, nejstarší ze vnuků Čingischánových, v čele 500.000 Tatarů, veskrz jízdných, ku podmanění západního křesťanstva. První bylo na ráně Polsko. Ještě než byl konec zimy roku 1241, vtrhli Tataři do Malého Polska, a dobyli i vypálili Sandoměř i Krakov. Potom rozdělil Batu hrozné vojsko své na tři proudy. S jedním nejčetnějším dobyl se sám soutěskami Tater do království uherského; druhé obrátilo se na půlnoc do Velkého Polska, třetí do Slezska a tudy přímo ke hranicům českým.

Strach z ukrutného tohoto nepřítele rozšířil se daleko po všech zemích. Papež Řehoř IX. dal hlásati kříž, vyzývaje k boji pro obranu víry křesťanské. Ale rozepře zlá mezi ním a císařem Fridrichem, která neustála ani na okamžení, byla na překážku všelikému většímu společnému předsevzetí. V Němcích zbrojilo se jen v některých krajinách bližších nebezpečenství. Několik knížat poslalo pomoci velikému knížeti polskému Jindřichovi Pobožnému, který se hotovil k boji v dolním Slezsku; jiní přišli do Čech, kdež král Vácslav, zanechav jiného všeho, záhy konal pilné přípravy k obraně. Pod korouhvemi jeho sešlo se 40.000 mužů pěších a 6000 jízdných, s kterými konečně, znamenán křížem, vytáhl od Prahy ke hranicům slezským, chtěje se se svatem svým, Jindřichem Pobožným, spojiti v jednu sílu. Neb i Tataři oboudvou oddílů v Polště srazili se zatím v jednu moc vedením Pety, a táhli proti ležení Jindřichovu u Lehnice. Tu Jindřich, nepotázav se s králem Vácslavem a proti nadání jeho, svedl s nimi bitvu nešťastnou (9. Dubna). Deset tisíc křesťanů padlo v boji udatném, mezi nimi i sám Jindřich, a po boku jeho poslední kněžic český z Děpolticů, Boleslav, syn Děpolta III., jenž se byl vystěhoval z Čech.

V den po bitvě byl by král Vácslav býval s vojskem svým u Lehnice, přišed již ke hranici zemské v okolí Žitavském. Tataři neodvážili se svésti s ním bitvy druhé, ku které byl hotov, nýbrž obrátili se kvapem zpět do hořejšího Slezska, a provozovali tam záhuby mečem i ohněm. Zatím, jak se zdá, rozešli se němečtí pomocníci Vácslavovi, když nebezpečenství od zemí jejich bylo odvráceno, a král musil se spokojiti hájením hranic českých a moravských. Darmo pokoušeli se Tataři vtrhnouti do Čech župou Kladskou. Cesty v horách byly všudež dobře zasekány a osazeny. Po třech nedělích však dobyli sobě konečně lesnatou župou Opavskou vchodu do Moravy.

Tam nastalo veliké soužení a nářek lidu. Tataři dobyli Opavy, Přerova, Litovle, Jevíčka a jiných měst jednoho po druhém; po celé zemi pálili a loupili dle libosti; kláštery slavné ve Hradišti, Rajhradě a jiných místech spálili a zbořili; Hanu ourodnou dokonce zpustošili. Lid zanechával příbytků svých, a utíkal do lesů a do hor, aby zachránil život svůj. Toliko tři města obléhali Tataři nadarmo: Olomouc, Brno a Uničov, a na některých tvrzích a zámcích udatní bojovníci odpírali útokům jejich, jakož oslavili se hrdinstvím Vneslav a Vratislav u kaple matky boží na Hostýně.

Konečně král Vácslav sebral proti nim síly nové, a vytáhl jim vstříc do Moravy. Jemu pomáhal toho času i Fridrich Bojovný rakouský; byliť se při nastávajícím společném nebezpečenství smířili novou smluvou, kterou Fridrich opět slíbil dáti synovkyni svou Gertrudu synu Vácslavovu, Vladislavovi. U Olomouce, kterou Tataři obléhali, přišlo k setkání krvavému. Zde velitel vojska českého Jaroslav, z rodu panského, který se brzy potom začal nazývati Šternberským, spůsobil Tatarům citedlnou porážku. Jeho vlastní rukou padl jeden ze vnuků Čingischánových, jak se podobá, Bajdar bratr Pety. Tataři následkem toho opustili Moravu, a spěchali do Uher, kdež se spojili s hlavním vojskem Batu chána.

Království uherské bylo po ten čas nejhroznějším dějištěm ukrutnosti tatarské. V ten samý týden, asi na začátku měsíce Dubna, když kníže polský podlehl vojsku Petovu u Lehnice, Batu chán porazil Uhry, neblahými rozepřemi mezi králem a velmoži roztržité, v bitvě rovněž tak krvavé u řeky Slané, po které celé království uherské upadlo bez další obrany v jeho moc; i jali se Tataři dělati poustku vražděním obyvatelstva zvláště v dolní zemi, kdež se chtěli stále usaditi. Král Bela utekl se nejprv do Rakous, kdež jej Fridrich Bojovný zrádně zajal a propustil teprv za velké výkupné; potom odebral se do Charvát. Po útěku Petově z Moravy strojil se Batu k útoku na Rakousy s celou mocí svou. Ale tu již spojili se v jednu sílu král Vácslav, vévoda Fridrich, vévoda korutanský a několik jiných knížat německých ze sousedstva, i očekávali útoku jeho bojechtivi. Batu, zpraven od zpytáků o velké vojenské moci jimi shromážděné, uznal za lépe boji rozhodnému se vyhnouti a dalších předsevzetí v těch stranách odložiti. Obrátil se tedy na jih za králem Belou, protáhl loupežně Charvátskem až ke břehům dalmatským; zůstal v těch krajinách přes zimu; na začátku pak jara roku 1242 vrátil se dokonce do Rus a do Asie, kdež příhody týkající se domácích věcí říše tatarské žádaly jeho přítomnosti.