Děje království českého/§. 32.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 31.	§. 32. První spojení Rakous s Čechy. Vzbouření Přemysla syna Vácslavova	§. 33.

Údaje o textu
Titulek:	§. 32.
Podtitulek:	První spojení Rakous s Čechy. Vzbouření Přemysla syna Vácslavova
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 96–99. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jak medle přešla tato bouře, strhly se opět rozepře předešlé mezi Čechy a nepokojným vévodou rakouským Fridrichem, když opět nechtěl zdržeti slibů smluvených. Po nezdařilém vpádu do Moravy, jejž Fridrich předsevzal roku 1242, musil zaslíbiti Gertrudu králevici Vladislavovi smluvou novou; ale zdráhal se i potom splniti ji, ano jednalo se o to mezi ním a císařem Fridrichem, aby Gertruda zasnoubena byla s císařem samým, který se chtěl tudy státi dědicem Rakous. Po opětném vypuknutí války proto roku 1246 zanechal konečně tohoto zámyslu, a v měsíci Dubnu toho roku slavila se svatba Vladislavova s Gertrudou. Král Vácslav postoupil za tou příčinou synu svému Moravy, která již přede vpádem Tatarů připadla jemu úmrtím bratra jeho Přemysla (1239), jenž nezůstavil potomků.

Vévoda Fridrich tím hlavně se byl naklonil ku konečnému pokoji s Čechy, aby mohl s větším důrazem válčiti s Uhry; nebo zrádné jeho zachování ku králi Belovi v neštěstí jeho od Tatarů bylo i mezi nimi začátkem nového krutého nepřátelství. Když však Fridrich ve druhém měsíci po oné svatbě se vší mocí svou vytáhl proti Uhrům do pole, padl v bitvě u pomezní říčky Litavy. Mladý královic Vladislav uvázal se následkem toho ihned v panství nad Rakousy a Štyrskem, ač s odporem od císaře Fridricha, který nyní zamítal právo ženského potomstva k dědictví v těchto zemích a táhl se k nim co k odumřelým lénům říše. To vedlo ku konečnému vypuknutí nepřátelství mezi ním a králem českým. Král Vácslav obrátil se nyní rozhodně k straně papeže Innocentia IV., který v rozepři něco málo zastavené smrtí předchůdce svého, Řehoře IX., roku 1245 obnovil klatbu na Fridricha II., a vyzýval knížata německá k volení nového císaře. Pohříchu zemřel nadějný markrabí a vévoda Vladislav již po půl létě (1247), a císař dosadil bez meškání v Rakousích a Štyrsku své vládaře.

Král Vácslav účastnil se nyní ve volbě vzdorocísaře Viléma hraběte hollandského, a byl jemu i papeži horlivým podpůrcem. Přitom podporoval v Rakousích stranu, která protivíc se vládařům císařským, spůsobila provdání Gertrudy za Hermana markrabí badenského a jeho se svolením papeže a vzdorokrále Viléma hollandského přijala do země co vévodu. Prvé však než čeho dovedl v jednom i druhém ohledu, strhla se nenadále velká bouře proti němu v Čechách, následek posavadního chování jeho v domácí správě království.

Byv od počátku milovníkem rozkoší, oddával se král Vácslav od některého času, zejména asi od roku 1245, nejvíce tajnému milkování, přebývaje z té příčiny mnoho na osamotnělých lovčích hrádcích svých, jen s malým komonstvem; přitom provozoval čím dál tím větší marnotratnictví na ujmu koruny, rozzastavuje i rozdávaje korunní statky, tak sice, že i některé hrady župní dostaly se tím neb oním spůsobem v ruce pánů a rytířů králi oblíbených neb ve zlém tomto hospodářství pomocných, jakož na příklad daroval hrad Bílinu milému svému Ojířovi. To těžce nesli páni a rytíři, kterým záleželo na dobrém země, protože na zem musilo přijíti dosazování, kdyžby koruna nestačila se svými důchody; jiní také, kteří jen milostníkům královým záviděli; nad to pak nebylo hýření královo lhostejno druhému synu jeho Přemyslovi, jemuž smrtí prvorozence Vladislava připadlo budoucí nastoupení na trůn. K tomu přicházely také sváry v samé rodině královské; nebo Přemysl, ač po smrti bratra svého Vladislava obdržel markrabství moravské od otce, jinak nebyl milován ani od něho ani od vlastní matky své Kunigundy, nýbrž oba rodiče prý jeho pronásledovali, neví se z jakých příčin. Takž syn královský a větší počet panstva a rytířstva vešli konečně ve spiknutí proti králi.

Odboj vypukl, když král Vácslav vydal v letě roku 1248 rozkazy k tažení proti císaři Fridrichovi jakožto nepříteli církve. Panstvo skoro všecko odepřelo poslušnost, a nedbali ani hrozby papeže Innocentia, který chtěl vyhlašováním klatby církevní vymoci jejich povolnost; ano sešli se brzy potom na hradě Pražském, a zvolili syna Vácslavova, Přemysla Otakara, za krále. Předním návodčím k tomu byl Ctibor sudí se synem svým Jarošem. I biskup Pražský Mikuláš postavil se k straně Vácslavovi protivné; věrní pak zůstali jemu skoro jen nejvyšší úředníci zemští, v čele jejich Boreš z Risenburka, nejvyšší komorník.

Král Vácslav meškal toho času na hradě svém Zvíkově v lesích při vtoku řeky Otavy do Vltavy. Tam vypravili k němu páni poselství s oznámením svých úmyslů, žádajíce nejspíš, aby odevzdal správu zemskou Přemyslovi co mladšímu králi čili pomocníku v království. Vácslav posly zajal, a vzal je do vězení; a však pozdvižení proti němu zňalo se hned v celém království. Král mladší dobyl téměř všech hradů a měst po celé zemi; Vácslav musil se dovolávati pomoci u knížat německých strany papežovy; královna Kunigunda umřela žalostí. Když Přemysl Otakar se svými dobýval Mosta, poražen jest od Borše Risenburského, a však bez dalšího účinku. Tu se Vácslav ku konci roku odebral do Rakous k Hermanovi Badenskému, a obdržel od něho některou pomoc, potom též od kněžice korutanského Oldřicha, jenž vládl Břeclaví na Moravě; přitáhl nejprvé do Brna, a sebrav něco více svých věrných, asi na počátku měsíce Února 1249 vtrhnul do Čech válečně. Bez překážky dostal se až na Vyšehrad, i vložil do něho svou posádku. Potom oblehl Žatec, a dobyl ho bez boje. A však Přemysl sklíčil otce svého se všech stran tak, že musil zavříti pokoj, a to na spůsob takový, aby Přemysl spravoval království, Vácslav pak aby podržel toliko tři hrady s příslušenstvím ke své výživě, Most, Loket a Zvíkov.

Tuto umluvu prohlásil papež Innocentius IV. za neplatnou, jakožto vynucenou násilím, a stihal klatbami biskupa Mikuláše i jiné stoupence Přemyslovy; též Vilém hollandský, vzdorocísař, hrozil jim válkou, kdyžby neustoupili od svého úmyslu. Odpadnutím mnohých, kteří se hrozeb těchto ulekli, byl Přemysl přinucen k nové smlouvě s otcem, kterouž se rozdělili spolu o panství. Ale král Vácslav, sesíliv se tím brzy ještě více, nemínil konečně synu svému zdržeti slova dvakrát daného. Připraviv se k novému boji, učinil provolání ke všem pánům a vyššímu duchovenstvu, aby ti, kteří by chtěli jemu obnoviti věrnost, nalézti se dali u něho v Litoměřicích. Tu větší počet, než se bylo nadíti, zanechali strany Přemyslovy, a přišli do Litoměřic. Král Vácslav, zakrývaje poněkud ještě svůj úmysl, položil se nejprv u Sadské; odtud však z nenadání obrátil se ku Praze, dobyl Starého města zradou některých měšťanů, a obléhal hrad Pražský všelikým úsilím. Přemysl, nemaje brzy dostatečných sil k dalšímu odporu, poddal se konečně otci, kterýž jemu navrátil zase markrabství moravské a pánům strany jeho slíbil ouplné odpuštění. Však ani těchto slov nezdržel, nýbrž přilákav syna svého i některé z nejvěrnějších přátel jeho k sobě na zámek Týřov, kázal je zajmouti, a syna vsadil na některý čas do vězení na Zvíkově, pány pak na hradě Pražském, po dvou k sobě spoutané. Ctibora sudího dal později stíti na Petříně nad Prahou, a syna jeho Jaroše kolem lámati na protější straně města za branou (1250). Svým milcům a jiným pomocníkům v této válce rozdal ještě více statků a hradů korunních; sám pak odevzdal se předešlým zábavám na lovčích hradech svých.