Děje království českého/§. 24.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 23.	§. 24. Vladislav II. (král Vladislav I.)	§. 25.

Údaje o textu
Titulek:	§. 24.
Podtitulek:	Vladislav II. (král Vladislav I.)
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 62–67. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Kníže tento byl však zcela jiné povahy, než sobě županové čeští představovali. Uchopilť se vlády pevnou rukou, a nedal sobě rozkazovati od svých služebníků. Také nastoupil na tytéž cesty jako Soběslav I. v poměrech k sousedstvu; zavřelť přátelství s císařem Konradem III., a i také s markrabím rakouským i již spolu vévodou bavorským Leopoldem IV., jehož sestru Gertrudu pojal za manželku. Županové, spatřivše, že jsou se jím omýlili, již po dvou létech dali se v pikle proti němu. Prohlásiliť jej za neschopného k panování, vešli ve srozumění s knížaty moravskými a jinými Přemyslovici, a zvolili Konrada, kníže Znojemské, syna Lutoldova, za velké kníže (1142). Hlavou spiknutí byl opět Načerat, knížata s ním spolčená Vratislav Brněnský, Otto III. Olomoucký, Spytihněv a Leopold synové Bořivoje II. a Vladislav syn Soběslavův, prvé od nich odstrčený. Ve spiknutí účastnili se skoro všichni vyšší úředníci; s Vladislavem naproti tomu stáli všichni, ježto byli v nižším postavení a hleděli se teprv povznésti přízní knížete, mimo to z přednějších velmožů Velislav, Smil, Časta, také Jindřich Zdik biskup Olomoucký a vlastní bratří knížete Jindřich a Děpolt.

Konrad Znojemský, sebrav vojsko z celé Moravy, k němuž velmoži čeští jeho strany potom přirazili, vtrhnul do Čech, a svedl s Vladislavem bitvu u hory Vysoké blíž Malešova. Tu vítězil z počátku Vladislav, a byl by obdržel pole, kdyby se nebyli vyskytli zrádcové uprostřed vojska, kteříž v tom začali křičeti: „Zachovej život, kdo můžeš,“ a davše se na útěk, uvedli zmatek ve vojsko. Tedy musil Vladislav couvati se ztrátou velikou; avšak i Načerat, osnovatel spiknutí, přišel v tom boji o život, a vojsko knížat moravských potřebovalo zotavení, než se mohlo pustiti dále ku Praze.

Vladislav II. odebral se po ztracené bitvě spěšně do Prahy, opatřil hrad dle možnosti, a odevzdal obranu jeho bratru svému Děpoltovi; sám pak pospíšil k císaři Konradovi do Würzburka, žádat jej o pomoc proti svým odpůrcům, kteráž jest mu slíbena. Tu přitáhl Konrad Znojemský s druhými knížaty a vojskem moravským před Prahu, a jal se úsilně dobývati hradu, jejž však Děpolt hájil udatně. Mezitím přitáhl již císař Konrad vojensky do Čech, a Vladislav táhna se svými napřed, stál již u Plzně. Tu stříleli oblehatelé ohnivými šípy do hradu, a zapálili kostely sv. Víta a sv. Jiří, aniž však co pořídili, i musili se konečně obrátiti nazpět do Moravy. Vladislav přišel s císařem bez překážky do Prahy, a uvázal se v panství bezpečné. Druhého roku sebrav vojsko podruhé, vtrhnul do Moravy, dobyl nejprvé knížetství Znojemského, potom Brna i Olomouce, knížata vyhnal, a zemi od vojska náramně pohubenou na čas pod mocí svou podržel (1143).

Toho roku přišel do Čech papežský legat, Guido kardinal, aby přihlédl ke stavu věcí církevních, ve kterém od času papeže Řehoře VII. vymáhaly se rozličné přísnější řády dle zákonů od něho vydaných. Jmenovitě nařídil legat, aby se celá dioecezí Pražská náležitě rozdělila na fary, nad to pak aby kněží, ježto v Čechách dotud bývali ženatí, napotom živi byli v bezženství. Všickni kněží, kteří měli ženy, mezi nimiž byli i proboštové Pražský a Vyšehradský a jiní ve vysokém důstojenství postavení, musili se od nich buďto odděliti nebo zanechati svých důstojenství. Týž legat zjednal také smíření mezi knížetem Vladislavem a knížaty moravskými, tak že Vladislav, když se jemu pokořili, přijal je zase v milost a navrátil jim země jejich. Přitom musili učiniti náhradu biskupu Olomouckému Jindřichovi Zdikovi za škody, které spáchali na statcích biskupských, když stál proti nim při straně knížete.

Knížata moravští však ani potom hněvů svých naň nezanechali. Roku 1145, když povolán byl ke dvoru papežovu do Říma a vydal se na cestu, přepadli jej nenadále ve dvoře, kdež byl přes noc, chtíce jej zajmouti. Biskup, sotva jim uskočiv do blízkého lesa, skrýval se tu do rána ve mraze, až jej milosrdný sedlák svými šaty přioděného odvezl do Litomyšle do Čech, kdež dlouhý čas ležel, těžce z nehody své se roznemoh. Knížata, jeho nenalezše, dvůr onen jemu zapálili, a lidem jeho učinili veliké násilí. Za to vyřkl na ně papež klatbu, a musili se podrobiti těžkým pokutám církevním; nejzarputilejšího z nich, Konrada Znojemského, pokáral krom toho kníže Vladislav válečným tažením, na kterém spálil hrad jeho Znojemský, a podruhé jej přivedl ku pokoření.

Za panování knížete Vladislava II. stalo se druhé velké tažení křížové do země Kananejské k osvobození hrobu božího, jemuž hrozilo nové nebezpečenství od Turků. Sám císař Římský Konrad III. a král francouzský Ludvík VII. postavili se v čelo křižáků, a táhli s velikými vojsky pěšími i jízdnými. Tedy vzal i Vladislav kříž, poručiv správu zemskou na čas bratru svému Děpoltovi, a mnozí páni zemští následovali jeho příkladu, jakož i bratr jeho Jindřich a Spytihněv syn Bořivojův, i táhli zároveň s vojskem německým pod císařem Konradem (1147). Knížata moravští a biskup Zdik vyšli týmž časem do jiné války křížové, kterou předsevzal Jindřich Lev, kníže saské, syn Jindřicha Pyšného, proti Bodrcům a Luticům, Pomořanům a jiným Slovanům, kteří ještě byli pohané, i chtěli je přinutiti k obrácení na víru. Pohříchu, pod příčinou náboženství pomáhali Čechové tímto spůsobem jen násilnému podmaniteli hubiti bratry své jednoho kmene slovanského. V zemi svaté křesťanům zle se vedlo; mnoho jich hladem, mnoho zradou a mečem nepřítele zahynulo, dříve než přišli k Jerusalemu. Tu zanechav kníže Vladislav vojska svého pod ochranou krále francouzského, vrátil se nazpět do své vlasti přes Cařihrad, kdež se zastavil u císaře řeckého Emmanuele, potom zeměmi slovanskými přes Kyjev a přes Krakov. Za jeho nepřítomnosti pokoušel se v Čechách Soběslav syn Soběslava I., potáhnouti lid na svou stranu a zmocniti se knížetství. Ale Děpolt co prozatímný správce zemský jej zajal, a když se Vladislav navrátil do země, vsazen Soběslav do vězení na hrad Přimdu (1148). Po dvou létech (1150) povedlo se mu utéci odtud; a když roku 1152 zemřel císař Konrad III., odebral se jakož i bratr jeho Oldřich ke dvoru nového krále německého Fridricha I. Rudovousa, s kterým Vladislav hned z počátku panování jeho přišel v rozmíšky.

Fridrich I. zmocnil se bezprávně hořejší Lužice čili krajiny Budišinské, která po vymření potomků Wiprechta Grojského (1136) co léno jemu udělené spadla právem zpět na Čechy. Mimo to, spřáteliv se již za mládí s Jindřichem Lvem, vévodou saským, přiřkl jemu vévodství bavorské co dědictví po otci jeho Jindřichovi Pyšném, nic nedbaje na darování předka svého Konrada III., jímž se Bavory byly dostaly Leopoldovi IV. rakouskému a po něm bratru jeho Jindřichovi II., svatům Vladislavovým. V rozepři o to spolčili se obě knížata proti císaři, a odepřeli mu všelikých služeb při vojenském tažení, ku kterému se strojil do Italie, Vladislav totiž postavení 300 oděnců dle povinnosti Čech k říši německé, Jindřich pak vojenské hotovosti vůbec, ku které byl zavázán co man říše. Fridrich předsevzal tažení své bez nich (1154), ale vrátil se z nepořízenou, i začal se nyní teprv mířiti s nimi. Přišlo ke smluvám roku 1156, jimiž Vladislav II. obdržel netoliko horní Lužici zpět, než i titul královský od císaře pro sebe i všecky budoucí panovníky české, začež slíbil císaři mnohem znamenitější pomoc k nové výpravě do Italie, než byl právem zavázán; Jindřich pak rakouský postoupil sice vévodství bavorského Jindřichovi Lvovi, ale s vyjmutím části země, která odtud nazývána horními Rakousy, a dostal za to dědičného držení Rakous s titulem vévodským.

Tedy se strojil Vladislav k dalekému tažení, jehož cílem bylo pro císaře Fridricha pokoření Mediolana, který se vzpíral panství císařskému ve Vlaších. Přípravy jeho potkaly se s odporem přednějších čili starších velmožů nejen ze zvláštní nechuti jich proti němu, ale i v hájení práv národu. Knížecí moc byla v oné plnosti, ve které ji vykonávali Boleslavové a Břetislav I. i snad ještě král Vratislav, již potud obmezena, že nesměl kníže bez náležitého svolení sněmovního naříditi válečné výpravy ven ze země, která nebyla pouze pro obranu země. Sněm pak český tentokrát veřejné hotovosti nepovolil, nenacházeje v tom žádného prospěchu pro zemi, když se kníže chtěl míchati v záležitosti cizích a vzdálených národů. Vladislav musil tedy sebrati vojsko jen na své útraty, pokud totiž stačily k tomu stálé knížecí důchody. K tomu nalezlo se dobrovolníků dosti, jak ze šlechty a zemanstva tak ze chrabrých rolníků, kteří toužili po vojenské slávě, po milostech královských nebo po mzdě a kořisti. V krátkém čase měl Vladislav 10.000 mužů pohromadě, s nimiž radostně nastoupil cestu do Italie.

Tažení toto proslavilo udatenství české ve vzdálených vlastech, jak žádné jiné předtím. Král Vladislav vedl vojsko své přes hory Tyrolské, sněhem pokryté. Za horami v rozkošném poli vlaském položili se, očekávajíce příchod ostatního vojska císařova. Když se vojsko všecko sebralo, táhli nejprvé k řece Addě, hluboké a divé, kteráž tehdy rozvodněním byla ještě divější. Mediolanští všecky mosty přes ni strhali, a za řekou mocně se položili, bráníce císaři přechodu. Všecko vojsko musilo se v pochodu svém zastaviti, a císař seděl mrzut ve stanu svém nevěda hned rady, jak na nepřítele dostoupiti. Čechové stáli při řece, asi míli od císaře vzdáleni, kdež byla voda nejprudší, pročež méně strážena od nepřátel. V tom Odolen, Střížův syn, rytíř český, skočil do divé řeky, a pokusil se přeplouti; jiní dva druhové jeho pustili se za ním, z nichž jeden brzy se zas obrátil; ale Odolen a druhý dostali se šťastně na druhou stranu, i obdivovali se všichni na břehu stojící jejich smělosti. To uslyšev král Vladislav řekl: „Co ti učinili, slušno všem dovésti;“ skočí do vody, všecko vojsko české za ním; i přeplouli na druhou stranu řeky, se ztrátou ovšem velikou; neb mnozí zahynuli ve vlnách; král udeří na Mediolanské překvapené, i přijde zmatek do vojsk jejich, kdež stáli naproti ležení císařovu. Již vidí císař utíkati je od řeky, aniž věda příčiny jejich zmatku, a v tom uslyší českých bubnů rachot, a vidí zástupy české, any mocně rozhánějí nepřítele.

Tu učinili císařští mosty přes Addu, a přešlo vojsko, i poráželo pluky Mediolanské až k samému městu jejich. Před jeho zdmi pevnými a vysokými položili se v sedmi leženích, i jali se Mediolan obléhati. Mediolanští vždy nelekali se. Ven z města vyskočili na dvoje ležení, a dobyli jich, i byli by velkou porážku spůsobili celému vojsku císařovu. V tom podruhé slyšáno známé všem české bubnování a českých rohů válečné troubení. Čechové Vlachy porazili na útěk. Dacia, předního vůdce Mediolanských, král Vladislav probodl v boji kopím svým. Tu po nedlouhém čase počal hlad město mořiti, i ubývalo měšťanům srdce, až obrátili se ku králi českému o přímluvu u císaře, aby jim milost učinil. Takž se město poddalo s velikým ponížením; nejpřednější obyvatelé musili vyjíti bosi do ležení císařova a jemu se pokloniti i přijmouti jeho rozkazy.

Po tomto vítězství král Vladislav vrátil se do Čech, zanechav toliko biskupa Pražského Daniele, muže ve věcech státních nad míru zběhlého, při císaři Fridrichovi, jenž užíval služeb jeho po více let s velkým prospěchem. Také při potomních několika taženích dalších, jež císař předsevzal pro nová pozdvižení svobodných měst vlaských, Vladislav jemu poskytl vojenských pomocí, jichž vůdcem byl vedlé biskupa Daniele bratr Vladislavův Děpolt. Obadva, Děpolt i Daniel, zahynuli morem při nešťastném obležení Ancony r. 1167, kdež císař Fridrich pohřbil darmo největší část svého vojska.

Král Vladislav sám vytáhl mezitím do nové války ve vzdálené zemi za příčinou rozepře o trůn uherský mezi dvěma královici, ježto se jeden nazýval Štěpánem III., druhý Štěpánem IV. Štěpánovi IV. pomáhal císař řecký Emmanuel, na jehožto dvoře byl vychován; Štěpán III. obrátil se o pomoc ku králi Vladislavovi, jehož synové dva měli královské dcery z Uher za manželky. Sněm český odepřel králi opět pomoci k této válce, neuznávaje žádné příčiny, proč se vkládati v záležitosti cizích zemí; ale král táhl opět na své útraty s bojovníky dobrovolnými. Řekové musili před ním couvati z celých Uher až ku polední hranici země. Tu bojíce se svésti s ním bitvu, zanechali ležení svého, a odtáhli přes Dunaj. Ležení celé s velikou kořistí padlo Čechům do rukou, i přinucen byl císař Emmanuel ke smlouvě o pokoj, kterouž Štěpán III. zachován v držení království (1164).

Mezi slavnými válečnými skutky Vladislava II. nepřestaly v Čechách ještě ani toho času všeliké pokusy o zbavení jeho panství. Roku 1161 odvážil se bratranec jeho Soběslav, jenž posud meškal ve vyhnanství, náhlého vpádu do Moravy, a dobyl Olomouce. Král, nemoha jeho hned zapuditi mocí, dopustil se proti němu hanebné lsti. Slíbilť jemu dobré zaopatření v zemi, když by se dobrovolně vzdal a přišel ke dvoru jeho. Což když Soběslav učinil, byl zrádně zajat, vsazen zase do předešlého vězení svého na Přimdě, a chován tam tvrdě.

Jako prvé Soběslav I., tak zamýšlel nyní také Vladislav zachovati panství svým vlastním potomkům dle řádu prvorozenstva; potkal se však s týmiž překážkami, jak od druhých Přemysloviců, tak od šlechty, která chtěla míti volení knížat z rodu panovnického bez všelikého řádu. K tomu přišlo konečně také znepřátelení s císařem Fridrichem, jenž z vítězství svých prvních nad městy vlaskými vzal srdce k opanování celé Italie i pustil se tím do nových rozepří s papeži tak daleko, jak Vladislav nemohl a nechtěl s ním zajíti. Fridrich I., neznaje nyní žádného závazku ke vděčnosti za služby prvé sobě prokázané, nevražil na krále českého, choval opět protivníky jeho, Oldřicha a Vácslava, bratry Soběslavovy, u svého dvora, a hledal každé příležitosti k zkáze jeho. V takových okolnostech Vladislav, když se chýlil věk jeho ku konci, odhodlal se ještě za života svého složiti panství a posaditi na knížecí stolec prvorozeného syna svého Fridricha. Sám pak po 34letém panování, chtěje ostatní věk svůj stráviti v pokoji, zvolil sobě bydlo mezi mnichy Praemonstraty v klášteře Strahovském, kterýž byl založil (1173).