Ztracený svět/Pokuste se o štěstí u profesora Challengera

Ztracený svět Arthur Conan Doyle
Všude kolem nás je plno hrdinství	Pokuste se o štěstí u profesora Challengera	Jest osobou naprosto nemožnou

Údaje o textu
Titulek:	Pokuste se o štěstí u profesora Challengera
Autor:	Arthur Conan Doyle
Původní titulek:	Try Your Luck with Professor Challenger
Zdroj:	Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 13-24 Digitální knihovna SVK HK
Vydáno:	Praha: J. Hokra, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Weinfurter
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
page=1 »Zdá se, že vám velice na tom záleží, abyste přišel o život!«

Měl jsem vždycky rád Mc. Ardlea, bručivého, starého šéfredaktora s červenou hlavou a ohnutými zády a skoro jsem se domníval, že také on má rád mne. Skutečným šéfem byl ovšem Beaumont, avšak žil v onom vzácném ovzduší nějaké olympické výšiny, odkud nemohl rozeznati nic menšího než leda nějakou mezinárodní zápletku nebo rozbití vládního kabinetu. Někdy jsme ho vídali přicházeti v jeho osamělé majestátnosti do jeho vnitřního svatostánku, s očima nejasně se rozhlížejícíma a s myslí vznášející se nad Balkánem nebo nad Perským zálivem. Byl nad námi a za námi. Ale Mc. Ardle byl jeho prvním důstojníkem a toho jsme znali. Když jsem vstoupil do pokoje, přikývl tento starý muž a posunul si svoje brejle vysoko na holé čelo.

»Nuže, pane Malone, pokud slyším, pracujete velmi dobře,« pravil vlídným, skotským nářečím.

Poděkoval jsem mu.

»Výbuch v dolech byl výtečný. A právě tak se vám podařil i oheň v Southwarku. Máte opravdu nadání k popisům. Co jste si přál?«

»Chtěl jsem vás požádati o laskavost.«

Učinil znepokojený obličej a jeho pohled se vyhýbal mým očím.

»Tak! Tak! Oč pak jde?«

»Domníváte se, pane, že byste mne mohl pověřiti nějakým úkolem ve prospěch našeho listu? Přičinil bych se co nejlépe, abych to dobře provedl a abych získal dobrou zprávu.«

»A na jaký to úkol pomýšlíte, pane Malone?«

»Na vše, pane, co je spojeno s dobrodružstvím a nebezpečím. Přičinil bych se opravdu co nejlépe. Čím by to bylo obtížnější, tím lépe by se mi to hodilo.«

»Zdá se, že vám velice na tom záleží, abyste přišel o život!«

»Abych svůj život ospravedlnil.«

»Božínku — ale, pane Malone, to je věru velmi — velmi vypínavé! Obávám se, že doba takových věcí již dávno přešla. Výlohy spojené s takovým »zvláštním poselstvím« kryjí sotva výsledek a pak, v každém případě, by to byl muž, zkušený, požívající jistého jména a chlubící se důvěrou veřejnosti, který by obdržel takový rozkaz. Veliká, prázdná místa na mapách byla již vesměs vyplněna a pro věci romantické není teď již smyslu. Ale přece — počkejte trochu!« dodával a na jeho obličeji se náhle objevil úsměv. »Když jsem mluvil o prázdných místech na mapách, něco mne napadlo. Což kdybyste odhalil jednoho podvodníka — takového moderního barona Prášila — a kdybyste ho zesměšnil? Mohl byste dokázati, že je lhářem a tím skutečně jest! Pane, to by bylo opravdu pěkné! Jak se vám to zamlouvá?«

»Ať je to cokoliv, ať je to kdekoliv — na ničem mi nezáleží!«

Mc. Ardle se na několik minut zahloubal v myšlenky.

»Divil bych se, kdyby se vám to podařilo po přátelsku — nebo alespoň tak, abyste toho člověka zkrotil,« řekl konečně. »Zdá se, že máte jakési nadání k seznamování se s lidmi — jakousi sympatii nebo animální magnetism^[1] či mladistvou přitažlivost nebo něco podobného. Pociťuji to sám.«

»Jste velice laskav, pane.«

»Proč byste se tedy nemohl pokusiti o štěstí u profesora Challengera z Enmore Parku?«

Přiznávám se, že jsem vypadal asi trochu překvapeně.

»Challenger!« zvolal jsem. »Profesor Challenger, slavný zoolog! Není to snad onen muž, jenž rozbil hlavu redaktorovi Blundellovi z »Telegraphu«?«

Šéfredaktor se ušklíbl.

»Ohlížíte se na to? Neřekl jste, že toužíte po dobrodružství?«

»Vše to jest prostředkem obchodu, pane,« odpověděl jsem.

»Ovšem. Nemyslím, že by byl ve všech případech tak násilným, jako tehdy. Domnívám se, že se s ním Blundell setkal v nepravém okamžiku nebo v nepravě náladě. Měl byste třeba lepší štěstí nebo více taktu, když byste s ním jednal. Jsem jist, že by zde bylo něco pro vás a »Gazetta« by to měla provésti.«

»Nevím o něm opravdu nic,« řekl jsem. »Pamatuji se jenom na jeho jméno ve spojení s policejním soudem, když Blundella udeřil.«

»Mám zde několik poznámek, jež by vám mohly býti vodítkem, pane Malone. Po nějakou dobu jsem si profesora všímal.« Vyňal ze zásuvky nějaký papír. »Zde jest souhrn zápisů, jež se ho týkají. Povím vám je krátce:

»George Edward Challenger. Narozen: V Largsu, v severní Anglii, roku 1863. Vzdělání: Akademie v Largsu; universita v Edinburku. Asistent Britického Musea od r. 1892. Asistent správce oddělení pro srovnávací antropologii, od r. 1893. Téhož roku se vzdal tohoto místa pro ostrou korrespondenci. Získal Craystonovu medaili za přírodopisná bádání. Dopisující člen — nu, zde je řada údajů, přes dva řádky malé sazby — Belgická Společnost. Americká Akademie Věd, Universita v La Platě, atd. atd. Místopředseda Společnosti Palaentologické.^[2] Oddělení H, Britického Sdružení — atd., atd.! — Spisy, které vydal: »Některá pozorování na řadě kalmuckých lebek«; »Nárys vývoje obratlovců«; a pak mnoho brožur, v nichž je také zahrnuta »Ukryté klamy Weissmanovy teorie«, která způsobila na vídeňském sjezdu zoologickém rozčilenou rozpravu. Jeho zábavou jest: cestování pěšky a vystupování na alpské hory. Adresa: Enmore Park, Kensington, W.

»Tak, vezměte si to s sebou. Dnešního večera nemám pro vás již nic.«

Vsunul jsem papír do kapsy.

»Ještě okamžik, pane,« řekl jsem, když jsem seznal, že mam před sebou zase již rudou hlavu a nikoliv jeho červený obličej. »Není mi dosud zcela jasno, proč mam onoho pána navštíviti a nač se ho dotazovati. Co pak vykonal?«

Rudý obličej se nanovo objevil.

»Odešel do Jižní Ameriky, přede dvěma léty na výpravu, již podnikl zcela sám. Vrátil se v loni. V Jižní Americe byl určitě, ale zdráhal se říci přesně, kde. Začal vypravovati nejasným způsobem o svých dobrodružstvích, ale tu mu někdo počal vytýkati jisté chyby a on se ihned uzavřel jako ústřice. Událo se něco podivuhodného — anebo jest onen muž králem všech lhářů — což jest názorem pravděpodobnějším. Měl několik pokažených fotografií, o nichž se pravilo, že jsou padělaně. Stal se tak nedůtklivým, že útočí na každého, kdo se ho na něco otáže a zpravodaje shazuje se schodů. Dle mého mínění to je vraždychtivý šílenec, který myslí, že jest pronásledován a při tom má jakýsi sklon ke vědě. Takový jest tento muž, pane Malone. A teď běžte a pokuste se vytlouci z něj něco. Jste dosti silný a velký, abyste se sám ochránil. Ostatně jste chráněn. Znáte přece zákon o zodpovědnosti zaměstnavatele.«

Jeho šklebící se, rudý obličej se poznovu proměnil v růžový ovál jeho lebky, ovroubený skoupým chmýřím vlasů a rozmluva byla ukončena.

Kráčel jsem naproti, ke klubu »Divokých«, ale místo abych tam byl vešel, opřel jsem se o zábradlí na terase Adelphi a díval jsem se dlouho a zamyšleně na hnědou a olejnatou řeku. Na volném vzduchu dovedu vždycky přemýšleti mnohem zdravěji a jasněji. Vyňav seznam hrdinských činů profesora Challengera, četl jsem je pod elektrickou lampou. A tu jsem měl nápad, který nemohu nazvati jinak než vnuknutím. Jako žurnalista jsem si byl jist, z toho, co jsem vyzvěděl, že nemohu nikdy doufati, že by se mi podařilo vstoupiti do nějakých styků s tímto svárlivým profesorem. Ale ony obžaloby, o nichž se jeho kusý životopis po dvakráte zmiňoval, mohly pouze dokazovati, že jest fanatickým vědcem. Nebylo snad zde nějakého nechráněného hraničního bodu, na němž by byl přístupný? Pokusím se takový bod vyhledati.

Vstoupil jsem do klubu. Bylo právě po jedenácté hodině a veliká místnost byla dosti naplněna, ačkoliv dosud nenastal obvyklý nával. Zpozoroval jsem, že v křesle u krbu sedí nějaký vysoký, vyhublý a hranatý muž. Když jsem k němu přisunul svoji židli, obrátil se. Hodil se k mému účelu ze všech lidí nejlépe — byl to Henry Tarp, člen redakce časopisu »Příroda«, muž suchý, štíhlý a sporý, jenž byl ke každému, kdo ho znal, velmi přívětivý a vlídný. Uchopil jsem se okamžitě své věci.

»Co víte o profesorovi Challengerovi?«

»Challengerovi?« Svraštil obočí, což naznačovalo, že jako učencovi se mu moje otázka nelíbí. »Challenger jest onen muž, jenž se vrátil z Jižní Ameriky s nějakou mysliveckou latinou.«

»S jakou latinou?«

»Ale, byl to pustý nesmysl o nějakých zvířatech, která prý tam objevil. Domnívám se, že se od té doby vzdálil veřejné činnosti. Buď jak buď, umlkl o tom sám. Povolil některému zpravodajovi z Reuterovy kanceláře^[3] rozmluvu, ale pak vznikl takový smích, že musil nahlédnouti, že to nepůjde. Tato věc ho připravila o veškerou věrohodnost. Byli sice asi dva lidé, kteří byli nakloněni smýšleti o něm vážně, ale i ty umlčel brzy sám.«

»A jak?«

»Nu, svojí nesnesitelnou hrubostí a nemožným chováním. Byl tu na příklad ubohý starý Wadley ze zoologického ústavu. Wadley mu poslal dopis: ‚President zoologického ústavu skládá profesorovi Challengerovi svoji úctu a považoval by za čest, kdyby nás profesor při naší příští schůzi poctil svojí návštěvou.‘ Jeho odpovědi nebylo lze uveřejniti.«

»Co říkáte?«

»Nu, trochu zaobaleně by to znělo asi takto: ‚Profesor Challenger skládá presidentovi zoologického ústavu svoji úctu a považoval by za čest, kdyby šel president k čertu‘.«

»Dobrý Bože!«

»Ano, myslím, že to starý Wadley tak řekl. Pamatuji se na jeho nářek při schůzi, když začal: ‚Za padesát let svých zkušeností ve vědeckých stycích — —‘ Starý pán byl tím všecek zdrcen.«

»Víte ještě něco jiného o Challengerovi?«

»Nu, víte, že jsem bakteriologem. Jsem stále v mikroskopu, zvětšujícím devětsetkrát. Mám sotva právo tvrditi, že bych si mohl vážně všímati něčeho, co vidím prostým okem. Jsem na přední stráži, na nejzazších hranicích poznatelného a jakmile opustím svoje studie, a přicházím do styku se všemi vašimi velikými, hrubými a neohrabanými tvory, cítím, že nejsem na svém místě. Velmi nerad někoho zostuzuji, a tu musím dodati, že při vědeckých rozhovorech jsem přece jen o profesorovi Challengerovi ledacos slyšel, neboť jest z lidí, kterých nelze nikomu přehlédnouti. Je právě tak chytrý, jako se dělají ti druzí — je jako nabitá baterie síly a živosti, ale při tom se rád hádá, je rozmrzelým snílkem a při tom bezohledným a nesvědomitým. Byl poražen, poněvadž při té záležitosti — s Jižní Amerikou padělal nějaké fotografie.«

»Pravil jste, že jest snílkem. Jaký jest jeho oblíbený koníček?«

»Má jich tisíce, ale jeho poslední záliba jest něco o Weissmannovi a vývojové teorii. Domnívám se, že s tím ve Vídni vyvolal veliký poprask a hádku.«

»Nemohl byste mně říci, oč tehdy běželo?«

»Okamžitě nikoliv, avšak máme překlad onoho jednání. Je zařaděn v naší kanceláři. Chtěl byste se tam podívati?«

»Něco takového právě potřebuji. Musím onoho pána navštíviti a tu jest mi třeba nějakého vodítka. Je to opravdu od vás velikou laskavostí, že mi tak pomáháte. Půjdu s vámi ihned, — vždyť není tak pozdě.«

O půl hodiny později jsem seděl v místnosti, určené pro časopisy, a před sebou jsem měl ležeti obrovský svazek, otevřený u článku »Weissmann proti Darwinovi«, a pod hlavním titulem stálo: »Bouřlivý protest ve Vídni. Rozčilené rokování.« Poněvadž byla moje vědecká výchova trochu zanedbanou, nebyl jsem s to, abych sledoval veškerý postup důkazů, avšak přece mi bylo jenom jasno, že anglický profesor zacházel se svým předmětem způsobem velice útočným a že svoje kolegy z pevniny nepříjemně vzrušil. »Odpor«, »Výkřiky«, a »Všeobecné dovolávání se předsedy«, byla slova, jež jsem zachytil okem na prvním sloupci. Kdyby byla většina těchto věci psána čínštinou, bylo by to bývalo pro můj mozek stejně srozumitelným.

»Přál bych si, abyste mi to mohl přeložiti do angličtiny«, řekl jsem smutně ke svému společníkovi.

»Nu, vždyť jest to přece překlad.«

»Pak tedy se pokusím lépe o svoje štěstí s originálem.«

»Jest to pro laika ovšem trochu hluboké.«

»Kdybych se mohl jen dostati k nějaké dobré a zdravé větě, jež by se zdála obsahovati nějakou určitou, lidskou myšlenku, to by mi již postačilo. Ach ano, s touto větou to půjde. Skoro se mi zdá, jako bych tomu nejasně rozuměl. Opíši si to. To mi bude pojítkem s tím strašlivým profesorem.«

»Již nemohu nic jiného pro vás učiniti?«

»Ale ovšem; chci mu také psáti. Kdybych mohl napsati dopis zde a použíti vaši adresy, poskytlo by mi to jaksi lepšího ovzduší.«

»Ale možná, že by nás pak to chlapisko přepadlo a že by zde způsobilo skandál a rozbilo nám nábytek.«

»Ne, ne. Vždyť můj dopis uvidíte — nebude v něm nic svárlivého, o tom vás ujišťuji.«

»Dobrá tedy. Zde jest moje křeslo a psací stůl. A zde jest také papír. Ale než to odešlete, rád bych si váš dopis prohlédl.«

Měl jsem jakési obavy, ale lichotím si, že když byl dopis skončen, nebyl tak zlý. Přečetl jsem ho kritisujícímu bakteriologu, jsa poněkud pyšný na svůj výkon.

»Velectěný pane profesore Challengere,« psal jsem. »Jako pokorný badatel ve přírodních vědách měl jsem vždycky nejhlubší zájem o vaše domněnky ohledně rozporu mezi Darwinem a Weissmannem. Nedávno jsem měl příležitost osvěžiti svoji pamět opětnou četbou —«

»Ale umíte po čertech lháti!« mumlal Henry Tarp.

— — »opětnou četbou vaší mistrovské řeči ve Vídni. Vaše jasné a obdivuhodné vývody zdají se býti vzhledem k této záležitosti slovem posledním. Avšak je v ní jedna věta — totiž: ‚Protestuji co nejúsilovněji proti nesnesitelnému a naprosto kantorskému tvrzení, že by každý jednotlivý živok byl světem v malém, ovládaným historickou stavbou, jež pomalu vzrostla v řadě pokolení.‘ Nechtěl byste snad na základě pozdějšího pátrání toto vyjádření změniti? Nedomníváte se, že byste byl naň kladl příliš veliký důraz? S vaším dovolením, prosil bych vás, abyste mi dovolil rozmluvu, poněvadž mne tento předmět nesmírně zajímá a poněvadž mám jisté domněnky, které bych mohl šíře sděliti jedině při osobní rozmluvě. S vaším dovolením doufám, že budu míti čest navštíviti vás pozítří (t. j. ve středu) o jedenácté hodině dopolední.

»Trvám, pane, s ujištěním nejhlubší úcty, Váš oddaný,

Edward M. Malone.«

»Jak se vám to líbí?« tázal jsem se vítězně.

»Nu, můžete-li to srovnati se svým svědomím —«

»Až dosud mne nezklamalo nikdy.«

»Ale co vlastně chcete počít?«

»Dostati se tam. Jakmile budu v jeho pokoji, tu si již dovedu vyhledati nějak přístup k profesorovi. I kdybych byl třeba nucen dáti se poraziti upřímným doznáním. Je-li sportsmanem, polehtá to jeho samolibost.«

»Polehtá, opravdu! Jest mu to tak podobno, aby se dal polehtati! Potřeboval byste spíše drátěné košile nebo amerického ochranného dressu ke kopané. Nu, s Bohem. Ve středu ráno budu zde míti pro Vas odpověď — jestliže se vůbec poníží, aby vám odepsal. Profesor jest takové prudké a nebezpečné a hašteřivé povahy, že ho nenávidí každý, kdo se s ním setká a studentům jest terčem vtipů, pokud si toho ovšem mohou dovoliti. Možná, že by bylo pro vás mnohem lépe, kdybyste byl o tom člověku nikdy neslyšel.«

---

1. Animální nebo zvířecí magnetism byl vynalezen v prvé polovici předešlého století anglickým lékařem Braidem a později německým lékařem Mesmerem. Vědou nebyla tato sila dosud uznána. Pozn. překlad.
2. Palaeontologie je nauka o pravěkém živočišstvu. Pozn. překl.
3. Světová, anglická zpravodajská kancelář. Pozn. překl.