Ztracený svět/Jest osobou naprosto nemožnou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jest osobou naprosto nemožnou
Autor: Arthur Conan Doyle
Původní titulek: He is a Perfectly Impossible Person
Zdroj: Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 25-36
Vydáno: Praha: J. Hokra, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Weinfurter
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Obavy nebo naděje mého přítele se neměly splniti. Když jsem ho ve středu navštívil, byl tam dopis s nalepenou známkou ze západního Kensingtonu[1] a na obálce bylo napříč naškrabáno moje jméno a sice rukopisem, jenž vypadal jako plot z ostnatého drátu. Obsah dopisu byl následující:

Enmore Park, W.

»Pane, obdržel jsem správně váš dopis, ve kterémž si přejete učiniti k mým názorům některé poznámky, ačkoliv nevidím, že by tyto moje názory byly nějak odvislými od jakýchkoliv poznámek, ať již vašich nebo koho jiného. Odvážil jste se použíti slova domněnky o mém tvrzení ohledně darwinismu a tu bych chtěl obrátiti vaši pozornost ke skutečnosti, že takové slovo a v takovém spojení, jest do jisté míry urážlivé. Avšak další souvislost vašeho dopisu mne přesvědčuje, že jste se prohřešil spíše nevědomostí a beztaktností, než zlovolností a proto tuto věc odkládám. Uvádíte jednu osamocenou větu z mé přednášky a zdáte se míti jakési obtíže, abyste ji mohl pochopiti. Domníval bych se, že pouze rozumu, náležejícímu nějaké bytosti pod člověkem, by se nepodařilo pochopiti pravého smyslu, avšak je-li zde opravdu třeba nějakého objasnění, svoluji přijati vás v určené hodině, ačkoliv návštěvy a návštěvníci každého druhu jsou mi nanejvýš protivní. Ohledně vaší domněnky, že bych snad mohl změniti svůj názor, přál bych si, abyste zvěděl, že není mým zvykem učiniti něco podobného po promyšleném vyjádření svých zralých názorů. Až mne navštívíte, ukážete laskavě obálku tohoto dopisu mému sluhovi, Austinovi, poněvadž jest jeho povinnosti chrániti mne v každém směru před dotěrnými bídáky, kteří se nazývají žurnalisty.

Váš
George Edward Challenger.«

Tak zněl dopis, který jsem hlasitě přečetl Henrymu Tarpovi, jenž přišel časně dolů, aby vyslechl výsledek mé odvážlivosti. Jeho jedinou poznámkou bylo: »Máme teď jeden nový lék, jmenuje se to ‚cuticura‘ nebo tak nějak, který jest lepší než arnika.[2]« Někteří lidé mívají takové zvláštní, humoristické názory.

Bylo skoro půl jedenácté, když jsem obdržel tuto zprávu, avšak drožka mne dovezla ještě včas k místu mého určení. Povoz zastavil před domem s imponujícím vchodem a jeho okna, opatřena těžkými záclonami, poukazovala zřejmě, že tento nebezpečný profesor jest boháčem. Dveře mi otevřel nějaký podivný suchý a snědý člověk nezbadatelného věku, oděný v pilotskou kazajku a hnědé, kožené spodky. Později jsem zvěděl, že to byl šofér, jenž občas vyplňoval zde místo v mezerách mezi uprchlými sluhy, jichž byla dlouhá řada. Prohlížel si mne od hlavy do paty, pronikavýma, světlemodrýma očima.

»Jste očekáván?« tázal se.

»Dle úmluvy.«

»Obdržel jste psaní?«

Vyňal jsem obálku.

»Dobře!« Zdál se býti člověkem, který nepromluví zbytečného slova. Když jsem kráčel chodbou za ním, byl jsem náhle zastaven malou ženou, jež vyšla z jedněch dveří, které, jak jsem později uhodl, vedly do jídelny. Byla to dáma živého vzezření, čiperná a temnooká a podle její tváře byla spíše Francouzkou než Angličankou.

»Na okamžik, prosím,« řekla. »Austine, můžete počkati. Vstupte sem, pane. Směla bych se vás otázati, zdali jste se s mým manželem setkal již dříve?«

»Nikoliv, milostivá paní, dosud se mi té cti nedostalo.«

»Dovolte tedy, abych se vám omluvila již napřed. Musím vám říci, že jest osobou naprosto nemožnou — naprosto nemožnou. Když jste byl varován, budete spíše hotov něco prominouti.«

»To jest od vás, milostivá paní, velmi prozíravé.«

»Kdybyste zpozoroval, že by se stával prudkým, vyjděte rychle z pokoje a nepouštějte se s ním do nějakých hádek. Stalo se již mnohým lidem, že utrpěli urážky nebo zranění, když se tak zachovali. Potom vznikne veřejný skandál, který se dotýká i mne a nás všech. Myslím, že jste ho nechtěl navštíviti ohledně záležitosti s Jižní Amerikou?«

Dámě jsem nedovedl lháti.

»Božínku! To jest právě předmět nejnebezpečnější!« řekla potom. »Nebudete věřiti ani slovu, co vám poví — tím jsem si jistá a nedivím se tomu. Ale neříkejte mu toho, neboť to ho nesmírně rozčiluje. Stavte se, jako byste mu věřil a pak z toho vyjdete bez nehody. Pamatujte si, že tomu věří sám. O tom můžete býti ujištěn. Nikdy nebylo na světě člověka poctivějšího. Ale teď se již nezdržujte, neboť by mohl míti podezření. Kdyby se vám zdál nebezpečným, — opravdu nebezpečným — zazvoňte a zdržte ho, pokud nepřijdu. Obyčejně se mi podaří ovládnouti ho, i když jest v nejhorší náladě.«

S těmito povzbuzujícími slovy mne dáma odevzdala zamlklému Austinovi, jenž tu čekal po čas našeho krátkého rozhovoru jako bronzová socha rozvážlivosti a pak mne dovedl na konec chodby. Tam zaklepal na dveře. Z vnitra se ozvalo něco jako zařvaní býka a již jsem stál tváří v tvář před profesorem.

Seděl zde na otáčivé stolici za širokým stolem, pokrytém knihami, mapami a náčrtky. Když jsem vstoupil, otočila se s ním jeho židle tak, aby ke mně byl obrácen tváří. Když jsem spatřil jeho zevnějšek, musil jsem si povzdechnouti. Byl jsem sice připraven na něco neobyčejného, ale nikoliv na osobnost vzhledu tak přemáhajícího. Nad jeho velikostí se v člověku tajil dech — nad jeho velikostí a nad jeho imponujícím vzezřením. Jeho hlava byla ohromná, největší hlava, jakou jsem kdy viděl u lidské bytosti. Jsem jist, že kdybych se byl odvážil posaditi si na hlavu jeho cylindr, byl by mně sklouzl přes hlavu a spadl na ramena. Jeho obličej a vousy jsem srovnával s asyrským býkem. Jeho tvář byla růžová a kvetoucí, ale vousy měl tak černé, že přecházely skoro do modra. Byly přistřiženy ve tvar lopaty a vlnily se mu dolů po prsou. Jeho vlasy byly také zvláštní a nosil je přilepené přes svoje mohutné čelo v dlouhém, stočeném pruhu. Oči měl šedomodré a vězely mu pod velikými černými chumáči obočí a byly velmi jasné, velmi kritické a nesmírně velitelské. Z jeho ostatního těla se jevila nad stolem mohutná široká ramena a prsa jako sud, kromě dvou obrovských rukou, pokrytých dlouhými černými chlupy. To a k tomu ještě jeho řvavý, hučivý a drsný hlas, bylo mým prvním dojmem, když jsem spatřil pověstného profesora Challengera.

»Nuže?« pravil, pohlížeje na mne nejvýš urážlivě. »Co tedy?«

Musil jsem podržeti svoji šalbu alespoň ještě o chvilku dále, jinak by byl nastal ihned konec naší rozmluvy.

»Byl jste tak laskav a povolil jste mi rozhovor, pane,« řekl jsem pokorně, vytahuje obálku jeho dopisu,

Vzal se stolu můj list a položil jej před sebe.

»Ach, vy jste tedy oním člověkem, jenž nerozumí jasné a prosté angličině, že ano? A pokud z vašeho listu vidím, jste tak laskav a schvalujete moje všeobecné důvody?«

»Naprosto, pane — naprosto!« Řekl jsem to velice důrazně.

»Bože! To přece posiluje nesmírně moje postavení, že ano? Vaše vzezření a věk činí vaši podporu dvojnásob cennější. Nu, alespoň jste lepší oněch vepřů, kteří se sešli na zoologickém sjezdu, ač jejich houfné chrochtání není o nic méně urážlivějším, než ojedinělé úsilí vepře anglického.« Díval se na mne při tom tak, že mi napadlo, že jest zástupcem těchto zvířat sám.

»Zdá se, že se chovali ohavně,« poznamenal jsem.

»Ujišťuji vás, že svoje bitvy si dovedu vybojovati sám a že mně není třeba vašeho soucitu. Nechte mne jen, pane, dovedu se již postaviti zády ke zdi. Pak je George Edward Challenger nejšťastnější. Nuže, pane, přičiňme se, abychom tuto vaši návštěvu pokud možno zkrátili, neboť vám jest sotva příjemnou a mně jest nevýslovně nudnou. Měl jste, jak se mi nutno domnívati, nějaké poznámky ohledně tvrzení, která jsem pronesl ve své přednášce.«

V jeho metodě byla taková drsná přímost, že bylo velice obtížno nějak vpadnouti. Musil jsem stále ještě hráti svou hru a čekati na nějaký lepší průlom. Z dálky se to zdálo dosti prostou věcí. Což pak mně můj irský důvtip nemohl nějak pomoci, když jsem tak bolestně potřeboval jeho přispění? Profesor mne probodával svýma ostrýma ocelovýma očima. »Nuže tedy, nuže!« zachrochtal.

»Jsem ovšem spíše jen pouhým žákem,« řekl jsem se slabomyslným úsměvem, »sotva více, řekl bych, než vážným badatelem. Zároveň se mi zdálo, že jste byl ohledně Weissmanna v této věci trochu přísným. Zdali pak všeobecné vědecké důkazy od té doby nepoukazovaly ku — ku — nu, ku posílení jeho postavení?«

»Jaké důkazy?« Mluvil s hrozivým klidem.

»Nu, ovšem, vím dobře, že zde není nic, co bychom mohli nazvati důkazem konečným. Poukazoval jsem pouze na směr moderní myšlenky a na všeobecné vědecké názory, mohu-li se tak vyjádřiti.«

Naklonil se s velikou vážností vpřed.

»Myslím, že víte,« pravil, počítaje si konečky svých prstů, »že lebeční udavatel jest faktorem stálým.[3]«

»To jest přirozené,« řekl jsem.

»Tedy není nauka o rozpětí lebečního uhlu dosud rozhodnuta?«

»To jest nepochybné.«

»A víte také, že protoplasma[4] jest úplně něco jiného než parthenogenetické vajíčko[5]

»Nu, ovšem dojista!« zvolal jsem a zářil jsem vlastní odvážlivostí.

»Ale co to dokazuje?« tázal se mírným a vábivým hlasem.

»Ach, co by to dokazovalo?« zamumlal jsem. »Co to dokazuje?«

»Mám vám to říci?« zavrkal.

»Prosím vás o to.«

»Dokazuje to« zařval s náhlým výbuchem zuřivosti, »že jste největším podvodníkem v Londýně — že jste bídným, plazivým novinářem, který v sobě má právě tolik vědy jako slušnosti ve svých článcích!«

A vyskočil se šíleným vztekem v očích se svého sedadla. I v tomto napjatém okamžiku jsem nabyl času, abych ke svému překvapení poznal, že jest mužem zcela malým a že svou hlavou dosahuje asi k mým ramenům. — Byl to takový oklestěný Herkules, jehož děsná síla se vesměs sehnala do hloubi, do šíře a pak do mozku.

»Nesmysl!« zvolal, nakláněje se vpřed a opíraje se prsty o stůl, při čemž ke mně vzpínal svůj obličej. »To jsem k vám mluvil, pane — vědecký nesmysl! Domníváte se, že se se mnou můžete v chytrosti měřiti — vy s vaším mozkem ne větším ořechu? Domníváte se, že jste všemohoucími, prokletí škrabalové, že ano? Myslíte, že vaše chvála může člověka povznésti a vaše hana ho zlomiti? Ze se musíme před vámi všichni skláněti a že se musíme pokoušeti, abychom od vás dostali pochvalné slovo, ne? Tomuhle člověku pomůžeme na nohy a tohohle zase svlékneme! Znám vás, vy plazivá havěti! Ale přerostli jste již lidem přes hlavu! Jest již čas, aby vám byly přistřiženy uši. Ztratili jste smysl pro úměrnost. Jste takovými nadutými bečkami! Ale já vám již dovedu zatopiti. Ano, pane, Georgea Edwarda Challengera jste ještě nepřekonali. Ještě jest tu jeden muž, jenž vás dovede ovládnouti, Dal jsem vám výstrahu, ale když přijíti chcete, Bože, vždyť to činíte na vlastní nebezpečí. Pokutu, můj dobrý pane Malone, činím nárok na pokutu! Hrál jste hru velmi nebezpečnou a napadá mne, že jste prohrál.«

»Hleďte, pane,« řekl jsem, ustupuje ke dveřím a otvíraje je, »můžete býti urážlivým jak vám libo, ale má to svoje meze. Na mne si útoků nedovolujte.«

»Že nedovolím?« Přistupoval ke mně pomalu a to způsobem podivně hrozivým. Ale teď se zastavil a vsunul svoje veliké ruce do postranních kapes své kazajky, jež vypadala skoro chlapecky. »Vyhodil jsem již několik členů vaší čeládky z domu. Vy budete čtvrtým nebo pátým. Každý vážil asi tři libry a patnáct uncí — tak asi průměrně. Jest to sice drahé, ale velice užitečné. Nuže, pane, proč byste neměl následovati svoje bratry? Myslím si opravdu, že jest to nutno.« Pak pokračoval ve svém kradmém a nepříjemném přibližování se, při čemž v chůzi kladl svoje nohy na podlahu jako taneční mistr.

Byl bych sice mohl vyraziti ke dveřím do předsíně, avšak to by bývalo příliš hanebné. Kromě toho se ve mně počala vzmáhati malým plamínkem spravedlivá zlost. Před tím jsem byl beznadějně v neprávu, avšak teď mne hrozby tohoto muže uvedly v právo.

»Musím vás obtěžovati žádostí, pane, abyste se mne nedotýkal. Toho bych nesnesl.«

»Božínku!« Jeho černé vousy se zvedly a jeho bílé tesáky se mihly k úšklebku. »Že toho nesnesete, jak?«

»Nebuďte takovým bláznem, profesore!« zvolal jsem. »Co vlastně chcete? Vážím patnáct kamenů[6], tvrdých jako cvoky, a hraji každé soboty za londýnské Irčany střed. Nejsem mužem — —«

V tomto okamžiku se na mne vrhl. Bylo mým štěstím, že jsem otevřel dveře, jinak bychom je byli vyrazili. Celou chodbou jsme se točili kolem sebe jako růžice v okně. Někde cestou jsme narazili na židli a pak jsme i s ní letěli směrem ke dveřím, vedoucím na ulici. V ústech měl jsem plno jeho vousů, paže jsme měli v sebe zaklíněné, naše těla byla stočena v sebe a ta pekelná židle se pletla svýma nohama všude kolem nás. Bdělý Austin otevřel dveře chodby. Dostali jsme se zpátečním přemetem přes několik schodů v průčelí domu. Viděl jsem dva akrobaty prováděti něco podobného v jednom Variété, ale zdá se, že je k tomu potřeba trochu cviku, když by to chtěl člověk dokázati, aby se neudeřil. Konečně se rozbila židle na třísky a my jsme se od sebe rozkutáleli do příkopu. Profesor vyskočil, mávaje pěstmi a supaje jako člověk stižený záduchou.

»Máte dost?« zasípal.

»Prokletý rváči!« zvolal jsem, zvedaje se ze země.

V té době a na onom místě byli bychom svůj zápas ukončili, neboť profesor vřel bojechtivostí. Ale na štěstí jsem byl před situací nesmírně protivnou zachráněn. Objevil se totiž vedle nás policista, drže v ruce zápisník.

»Copak je to? Měli byste se styděti,« řekl policista. Bylo to nejrozumnější poznámkou, kterou jsem v Enmore Parku dosud slyšel. »Nuže,« pokračoval obrátiv se ke mně, co jest to tedy?«

»Tento muž na mne útočil,« řekl jsem.

»Útočil jste na něho?« tázal se policista.

Profesor těžce oddychoval a neřekl nic.

»Buď tomu jakkoliv, není to poprvé,« pravil policista přísně a potřásal hlavou. »Byl jste předešlého měsíce pro podobnou věc v nesnázích. Způsobil jste tomuto mladému muži na oku bouli. Chcete, aby byl zatčen, pane?«

Zamítl jsem to.

»Ne,« řekl jsem, »nechci.«

»A proč to?« tázal se policista.

»Měl bych se pokárati sám. Vetřel jsem se k němu. A před tím mně dal poctivou výstrahu.«

Policista sklapl svůj zápisník.

»V budoucnu nás ušetřte takových výstupů,« pravil. »Nuže, tedy! Odejděte již! Odejděte již!« Tato slova řekl řeznickému učňovi, nějaké služce a jednomu nebo dvěma pobudům, kteří se tu shromáždili. A pak kráčel těžkopádně dolů ulicí, žena před sebou tento malý zástup. Profesor na mne pohleděl a v pozadí jeho zraku jsem zpozoroval něco humoristického.

»Pojďte ke mně!« pravil, »Ještě nejsem s vámi hotov.«

Tato výzva zněla poněkud nekale, avšak přes to jsem za ním vstoupil do domu. Sluha Austin, stoje tu jako dřevěná socha, zavřel za námi dveře.


  1. Jihozápadní část Londýna. Pozn. překl.
  2. Arnica montana, po česku prha, jejíhož líhového výtažku bývalo dříve hojně používáno v ranhojičství. Pozn. překl.
  3. Zde jest míněn uhel, jevící se při měření lebek. U téže lidské rasy a stejného druhu zvířat, zůstává nezměněný. Pozn. překl.
  4. Protoplasma je bezbarvá, beztvárná hmota, z níž se skládají buňky rostlinné i zvířecí. Pozn. překl.
  5. Parthenogonese, po česku pannorodnost, jest způsob rozmnožování, který záleží v tom, že se vajíčka v některých případech bez oplození vyvíjejí v nové organismy. Pozn. překl.
  6. Jeden anglický kámen se rovná 6,35 kg. Pozn. překl.