Zpěvy zavržených/Avigdor Karó

Zpěvy zavržených Jiří Langer
Šábazí Šálóm ben Jóséf	Avigdor Karó	Velký rabi Lev, Jehúdá ben Besalél

Údaje o textu
Titulek:	Avigdor Karó
Autor:	Avigdor Kara
Zdroj:	Zpěvy zavržených, 3. vydání, str. 33-36
Vydáno:	Praha: Práh, 1993,
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jiří Langer
Licence překlad:	PD old 70

AVIGDOR KARÓ

(Praha XIV. století)

„Tuto pak elegie, kteroužto sepsal náš učitel a náš pán rabi Avigdor Karó, nad Božím dopuštěním, jež město Pragu, světa korunu, potkalo.“

Všechny pohromy, jež nás kdy potkaly,
zdaž možno vypočísti, co nám udělaly?!
Přece však na Boha jsme nezapomínali.
my Boha Hebrejů provždy vyznávali!

Stydíme se a hanbíme nad výpočtem svých pohrom a bolestí,
a nad soužením a bědami, jichž nelze tu ani uvésti.
Dost na té poslední, přesmutné zvěsti,
pro ni zapomínáme dřívějších neštěstí.

Zlá rána postihla z Božího usouzení
Pragu, město korunní,
pět tisíc sto čtyřicet devět let po světa stvoření.
Ach, ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není!

V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní,
osmého dne svátku našeho Vykoupení.
Tak jako ty nekysané chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní.
Tehda zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení.

Běda dni, v němž spili se hříšníci,
utečenci bezejmenní a blouznivci.
Vpadli k nám se zbraní smrtící
a se sekyrami jako dřevorubci.

Již prošli branami, i zdi prolomili.
Spojili se v roty, v šiky se srazili.
Zpívali, výskali, na plen se těšili,
že prolijí krev lidí, jež se neprovinili.

Naši, pohotoví, druh druha povzbudili:
Až přepadnou jedny, aby je pobili,
buďte připraveni, abyste vy taktéž život položili,
v oběť Nejvyššímu slavně zasvětili!

Už v předvečer svátku k nám jsou zamířili.
Žida když zočili, hned se bo chopili.
K zradě víry jej přimět velmi se snažili;
vrahové proradní, nikoho neušetřili.

Synkové izraelští, útlí a nevinní, šíji nastavili trýzni a mučení.
A když je přemlouvali k svému učení,
odhodlaně děli: „Dokonejte dílo ničení!“
Tak zmírali, Bože, tví sluhové věrní!

Zajedno srdcem jsou prostí i vzdělaní;
pro slávu Nebes osudu odevzdáni.
Synové svými otci byli obětováni,
co oběť prvotin, hošíci milovaní.

Tak nejeden otec zabil svého syna;
nejedna matka - plod svého klína,
aby jich nestihla odpadlictví vina.
To je, jak Písmo praví, oběť dobrovolná, beránek nebo ovečka nevinná.

Padl starosta obce vážený,
padl rabín i jeho bratr i jeho syn jediný;
učenec to byl převzácný a dobročinný.
Oplakáván budiž on i jeho Pán, který takto činí!

A stařičký učitel vlastní rukou,
aby se uchránil před horší mukou
obětoval sebe i s rodinou a s čeledí všelikou.
Mé srdce se chvěje nad tou ztrátou velikou.

Teskno je v mé duši pro všechny ty zběhlé v Písmu i v tradici,
a pro stařešiny, zasloužilé v obci;
nad ctnostnými pláči a nad učenci,
Bože, přijmi je všechny, našich strastí jsou to svědci!

Ti, kdož v sousedství Staré synagogy přebývali,
do domu té zbožnosti se utíkali;
meči je tam ubodali.
Obětí plamenů na počest Hospodinu poté se stali.

Nejšerednější však bylo násilí nečisté a mrzké,
jímž zneuctěni byli mladiství, hezcí a hezké.
Jak dlouho ještě, o Pane, přihlížeti budeš se své stolice nebeské,
kterak národové tupí tvé Izraelské?!

Do modliteben vpadli, do Staré a Nové;
hle, nad tím prolévám slze krvavé!
Neboť tam roztrhli nejsvětější svitky pergamenové
Zákona Božího, jenž dědictví Mojžíšovo se zove.

S velikým rykem pak chvatně loupili.
„Pleňte stříbro, pleňle zlato!“ Volali.
”Všechno je naše, co na světě zanechali; kdo je kdy potkali
všichni je hubili, a ‚nic jsme se neprovinili‘ poté říkali!"

Nato rychle všechny mrtvé svlékali:
jinochy i starce, co v tom boji padli.
Nazí jim k posměchu byli;

svou krví zem zúrodnili.

Mnoho bylo ubitých, nelze jich vyjmenovat;
mládenců a panen, starců i nemluvňat.
Tobě, Pane všech duší, netřeba jich připomínat,
ty budeš všechny soudit, všechno budeš zkoumat.

Již ukonči, Všemocný, to naše vraždění!
Jsme deptáni a souženi po všechna pokolení.
K posměchu národům a k tupení,
v zemi Behom, jakož i mimo ni.

Když násilí a ohavnosti byli dokonali,
též své vlastní padlé, aby jich nepoznali,
s těly Izraelských páliti se jali.
Tak sémě Izraele a lid domorodý spolu se mísili.

Pobořili i hřbitov, místo věčné volnosti,
kde mých slavných předků odpočívají kosti.
Tyto mé poklady odkryli, náhrobky rozbili zlostí k pokoření mé hrdosti.
Jak dlouho ještě, o Pane, což není již dosti?!

Ti, co jsou rozprášeni vůkol, nad osudem bratří vzlykají.
Choulí se k sobě a před nepřáteli couvají.
Jsou vězněni a mučeni, trpí a zmírají;
hle, výkřiky národa mého, ze země daleké k tobě, Bože, stoupají!

Dej vzejít již dni naděje, učiň přítrž bezpráví a spoušti!
Shromáždi nás z rozptýlení, a cestami přímými veď nás touto pouští!
A proroctví Jezajášovo naplň, jehož útěcha nás neopouští:
„Neboť blíží se již má spása a spravedlnost, jež odpouští!“

K str. 33. (M. 229 sq I.) Lékař AVIGDOR KARÓ byl jedním z těch, kdož přežili vraždění v pražském ghettu r. 1389, jež líčí též Jirásek. - Elegie zde přeložená se recituje každoročně o postu Dne Smíření v pravověrných synagogách pražských a litevských. Iniciálky jejich sloh tvoří 22 písmen hebrejské abecedy. - Karóovi se také připisuje autorství některých starých spisů kabalistických.