Zlatníkova milenka/6.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 39–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před noční nehodou, právě když proudové dešťoví s nebe jen jen padali, chtěl se v lázních člověk ukrýti, kterýž tu jindy ovšem denním hostem býval, jemuž ale pro veřejné smýšlení tehdejšího věku na místa počestná vstupovati se bránilo. Byltě to tak řečený „hubený Blažej“ — muž, který byl za dětského věku otce na popravišti pozbyl, a od té doby léta svá u velikém opovržení trávil. Semotam i k pracím nejnižším dohazovače a pomocníka dělaje, život vedl na oko dosti nuzný, beze všech přátel, beze všeho úvazku srdečného, beze všech ušlechtilých světa radostí.

Znám byl po celé Praze, ale znám jako neberný peníz, jejžto jen ve spolku zlém a opovržlivém přijímati i přechovávati se neostýchali.

Unavený, hladový a naskrze promoklý byl vběhl do lázní. Věděl sice, že v domě počestném hostinského místa proň již nebude; ale nouze byla veliká a mnoholetý zvyk svádivý. Umdlením a zimou po celém těle se třesa, přiblížil se plazivým krokem svým až ke dveřím, a pootevřev je poněkud, žádostivě do jizby pohledl, odkudž jako jindy rozmanitý hluk zazníval.

„Ajta, jaký to host!“ zvolal jeden z přítomných mladíků, jenž byl tvář jeho na prahu okem rozpáleným zastihl. „Paní Zuzanko, dům tvůj jest pokálen, střecha tvoje viklá se v nepočestnosti a grunty tvoje rozpadají se ve světskou hanbu! Spolek náš je zneuctěn!“ volal rozpustilec dále, a uchvátiv nešťastného Blažeje, silnou rukou do jizby ho vtáhl. „Noha nepoctivá překročila práh tento a ruka opovržená dotkla se kliky. Běda jemu, — pokuta ho zastihne!“

Při těchto slovech obnažil i meč svůj a povznesl jej nad hlavu ulekaného hosta. V tom okamžení zaleskly se nad ním i meče jiných mladíků, s divokým křikem Blažeje obklopujících.

„Nelekejte člověka, panáčkové!“ úpěl se všech stran obstoupený, „kterýž vám vždycky k službám býval. Slitujte se nad duší, kterážto před zbouřenými živly ochrany pod lidskou střechou vyhledává.“

„Drž hubu, hromado nepoctivých kostí!“ ozval se hlas mezi studenty; „anebo tě mečem polektám, že se jako kupa suché louče skácíš!“

„Rozpárejme mu život!“ ozval se hlas jiný, „a podívejme se, co mu tam Bůh místo plic a žaludku navěsil.“

„Pomozte, pomozte!“ křičel nešťastník, an se ho rozpustilci již již chápati začali. „Paní Zuzano! pro milosrdenství Boha všeslitovného, braňte mě před smrtí! Paní Zuzano! Duše křesťanská, uslyš, kde jsi která!“

Takto volal z plného hrdla, a ve smrtelné úzkosti sebou trhna, prorazil kolo vůkol stojících studentův i chechtajících se dívek a jako postřelený ze dveří vyrazil.

V tom tu přicházel z hořejších komnat mladý Košina.

„Chraňte mě! chraňte mě!“ zkřikl Blažej, mládence za ruku uchvátiv, a nežli se tento, co se děje, vyptati mohl, spatřil se obklopena zástupem mladíků, s hlasitým smíchem a obnaženými meči z jizby se řítících. Srdce jeho bylo plno hořkosti, a pohlednutím na mladé prostopášníky bylo by překypělo, i kdyby jej volání Blažejovo nebylo pohnulo. Bylo mu nyní tak, jakoby hněv i lítost v krvi těch panských hejsků stopiti měl, ano byl by si přál najíti místa, kdežto by se jedinou ranou byl mohl pomstiti celému světu, na němžto byl dle domnění svého veškerou blaženost života ztratil.

„Ustupte, panáčkové!“ zvolal tedy, a postaviv se před Blažeje, meč svůj vytasil. „Čím vám ublížil muž tento, že jej pronásledujete? Bezbranný jest, a jako vrahové se naň řítíte!“

„I podívejte se na hrdinského Achilla!“ zvolal nejrozpustilejší mezi mladíky. „A však my ho tuším do paty sekneme, jestli nám jich v tom okamžení neokáže!“

„Nechte marné chlouby, pánové!“ odpověděl Vojtěch neohroženě, „a nechte mé s člověkem odejíti, který se pod mou ochranu utekl! Neboť to vězte: snadno vám nebude z mých rukou jej dostati!“

Tu zařinčely meče nad hlavou jeho a on se musil oháněti, aby škodících ran zachytil.

V tom najednou hřmotný hlas a psí štěkot dalšímu potýkání konec učinil, a v kole nezvedených škádlivců octnul se královský průvodce se psem svým.

S velikým účastenstvím byl totiž tento hned na počátku mladého ušlechtilého zlatníka pozoroval, když byl s lazebnicí o Helence rozprávěl, a když ji pak mládenec žalostně opouštěl, zpytavým okem na paní Zuzanu pohlédal.

„Což o tom soudíte, pane kmotře?“ jala se ho žena tázati. „Mně se najednou zdá, jako by mládenec tento k čeledi nenáležel, kteráž mi dnes v novém domě místo medu plnou číši pelyňku zavdala.“

„To bych také soudil,“ odpověděl muž, povážlivě hlavou kývaje. „Mezi ním a Helenkou něco panuje, o čem dosavad nevíte, a mám-li se na svou nevelkou v těch věcech zkušenost spolehnouti, neřekl bych nic jiného, nežli že mladík a Helenka dvé zamilovaných bylo, dříve nežli jste holku do svého domu přijala.“

„Myslíte?“ tázala se žena plna živosti. „Mně ovšem také něco takového připadlo, nechtěla jsem ale pouhé myšlénce hned víru dáti, neboť jsem na dívce dosavad ničeho nepoznala, i nepochopuji, proč se mladík po ní již dříve nesháněl.“

„Snad ani v Praze nebyl. Avšak nejlepší jistoty dojdete, když o věci té s Helenkou promluvíte. A jakž vidím, ráda byste již novin o milenci jejím dostala.“

„Která matka by po tom netoužila, když o muži ušlechtilém jakož o dceřině miláčku zprávu nabýti doufá?“

„Tak, tak!“ pokynul opět králův průvodce hlavou. „Tedy myslíte, paní Zuzano, opravdu, že se o holku jako vlastní matka o dceru postaráte, a sice řádným, před očima světskýma platným způsobem —“

„To mi věřte, pane Jiříku!“ skočila mu lazebnice do řeči, „a za nepřítele svého bych považovati musela, kdo by mě v této věci překážku činil, aneb o dobrém úmyslu mém pochyboval.“

„Nuže, tedy vás musím jakožto upřímný přítel před bolestí a jiného jakožto věrný sluha před zlým svědomím chrániti!“ řekl na to Václavův soudruh s mužnou odhodlaností. „Skočte nahoru do komnat svých, paní Zuzano!“

„Co tam? co jest?“ zděsila se žena. „Nepřišel jste samoten do mého domu?“

„Jděte, jděte, paní Zuzano!“ pobízel ji muž, a když s rostoucí úzkostí, kvapnýma nohama jizbu opouštěla, bral se pozvolna za ní. Kroky jeho zastavily se však brzo náhle povstalým křikem mezi studenty a hubeným Blažejem, a pozornost jeho obrátila se za mládencem, vracejícím se z hořejších komnat.

„Zpátky, holobrádkové!“ zahřměl nyní na spustlé mladíky a s hrozivým pohledem se mezi ně vedral. „Utecte ke džbánům a buďte rádi, že vás i u těch trpíme!“

„Kdo to mluví?“ ozval se mladík, jenž byl pod večer před paní Zuzanou písničku zpíval. „Není-liž to mistr Jiřík v červené kazajce s ohrnutými rukávy? Ven s ním — ze dveří! Počestná střecha není poklop pro městského kata!“

„Ven s ním — ze dveří!“ zařvali mladíci, a meče jejich zdvihly se opět k zápasu.

Ale jako blesk zatočil se mezi nimi meč mistra Jiříka, a vedle něho hvízdala povětřím dobrá ocel mladého zlatníka.

Strašlivě zakňučev a náramné tesáky vyceniv, skočil i pes Vyšehradský v chomáč rozvětřených prostopášníků a nechával na jejich údech krvavé památky. Hrozným lomozem celé stavení se otřásalo.

„Hrome boží!“ pronikl tou směsicí divných zvuků silný mužský hlas, — „jaký to pořádek? Schovejte zbraň, a očekávejte svého trestu!“

Takto zvolal král, náhle jako soudce a mstitel mezi zástupem se objeviv. Složitá postava jeho byla napnuta, i zdál se o půl hlavy býti vyšší. Oko jeho pronikalo mladíky jako ostrý šíp, a celé jeho vzezření požadovalo na nich poslušnost.

I ztrnuli také v prvním okamžení, a ramena se zbraní sklonivše, na díle mlčky se zarazili, na díle ze síňce k jizbě ustupovali.

„My nejsme otroci českých zákonů!“ ozval se mezi mladíky cizí školák na Pražském učení, „i nedáme si práv umenšovati.“

„Ha, bídný odbůjce!“ zkřikl král, a jinocha za prsa popadnuv, silně jím zacloumal. „Ty se opovažuješ králi odpovídati? tobě se nelíbí zákonů českých poslouchati?“

„Zákony se ruší, děje se bezpráví!“ odpovídal mladík, an byl prudkým hněvem královým zděšen meč z rukou pustil, a pod pravicí jeho se třesa, jak se omluviti ani hrubě nevěděl. „Lidé nepoctiví mezi nás vešli,“ jektal dále, očima po Václavově průvodci toče, „poskvrněna jsou privilegia domů lázeňských —“

„Aby tě pes, ty zhýralé paňátko!“ zakřikl ho Václav. „Ty chceš o poctivosti mluviti? Zákony se ruší, děje se bezpráví? Ano, ruší se, při sám Bůh — a ty mi budeš i s přátely svými za to pykati! Já vás naučím majestáty královské v uctivosti míti!“

V tom se zastavila městská noční stráž před domem. Neobyčejným povykem přivábena chtěla tu pokoj působiti, brzo jí ale větší práce nastala, neboť všech přítomných do vězení odváděti musela. Ani Vojtěcha král rozlícený nevyjmul.

„Nebude ti na škodu, zbrklý člověče, když na pamětnou dostaneš,“ řekl k němu; „aspoň se uctivěji s pánem svým mluviti a bedlivěji rozkazů jeho šetřiti naučíš. Nebudeš mi také na překážku u jistých osob, s nimiž věci důležitější vyjednávati mám, nežli čas hněvem s nerozumnými mařiti.“

Jediný, kterýž té noci v lázních vazbě uklouznul, byl hubený Blažej, kterýž se byl, dříve nežli stráž přišla, u všeobecném rozhorlení ze sínce vytratil a útočiště pod pláštěm tmavé deštivé noci hledal.