Zlatníkova milenka/5.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 29–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O samotě, v hlubokých myšlénkách, seděla Helenka. By lať již odpočinutí hledala na lůžku; když ale ulehla, zdálo se jí, jakoby v lodi na zbouřených vlnách se nacházela, a nemohouc poklidu žádného dojíti, opět povstala. Bouře na nebi a hluk po domě lépe se srdcem jejím se srovnávaly.

V nočním oděvu seděla nyní při noční lampě. Duše její naplněna byla zvědavostí, bázní a pochybností. Od té chvíle, co byla posledně s matkou Vojtěchovou mluvila, vystěhovalo se z prsou jejích všeliké utěšení, ježto ji po matčině smrti v domě nenadálé dobroditelky potkalo. Byloť jí, jakoby nad propastí stála, nevědouc, kam kročeje obrátit. Slova poctivé vdovy zněla jí ještě v uších, i nemohlať jim úplně víru dáti, ani je úplně zavrhnouti. Neboť novou matku svou měla za ženu vážnou a počestnou, ničeho u ní dosavad nenalezajíc, co by tuto víru zvracovalo; přesvědčena byla však také o pravdomluvnosti a šlechetnosti Vojtěchovy matky, a tudíž nemohla trpká její slova se svým nynějším stavem a živobytím nijak srovnati. Duše její krvácela, majíc o lásku matky miláčka svého přijíti proto, že co sirotek jistého útočiště nalezla; i krvácela opět, majíc nové, pečlivé matky se odříci, protože jí matka milencova nepřízní svou hrozila. Nejednou chtěla srdce své před paní Zuzanou odkrýti, ale bázeň, aby ji nezarmoutila, vždy ji v kroku tom zabraňovala. I chtěla již také list otevříti, jejž byla od matky umírající obdržela; avšak rozkaz v Pánu zesnulé, aby to nečinila, leda by již dobroditelku svou opustiti chtěla, opět ji zdržoval — a takto skutečně jako na lodi stála, jížto vlny semotam zmítaly, k žádanému břehu ji nedonášejíce.

V takovéto nesnázi tonula duše její, když se s paní Zuzanou do nových lázní přistěhovala. I divila se tomu nemálo, že dobroditelka její svou tichou domácnost tak náhle za hlučný život proměnila; nemohouc ale o mohovitosti její souditi, sama pak v pěkném domě zalíbení nalézajíc, a o tom, co zde kdy bývalo, pomyšlení nemajíc, nic divného v tom posléz nenalezala, že se dobroditelka její výnosné obživy chápe, jakž sama její nebožka matka poctivé řemeslo hospodských jmenovávala. Ale hned první večer a přišlý s ním hluk do celého domu ji opět znepokojil, a skličující pochybnosti pokoušely se opět o duši její. V stínu Týnského chrámu u věčné tichosti vychována, posud nikdy k místům veřejným nepřišla, a srdce v ní trnouti začalo, když rozpustilý povyk studentů zaslechla. Úzkost sklíčila jí duši jako před jistou záhubou; brzo chtěla prchnouti, brzo dobroditelce na prsa se vrhnouti — nevědělať si rady, a s vroucí modlitbou se k Bohu utekla.

V tom jí páter Jan na mysl připadl, a jakoby to vnuknutí nebes bylo, držela se toho nápadu, pevně u sebe uzavírajíc, hned na druhý den k otcovské radě jeho se utéci.

„Kam jsem to jen hlavu dala!“ mluvila s jakousi živou radostí sama k sobě, „že jsem dříve na bohumilého učitele a přítele Vojtěchova nezpomněla? Mysl jeho jest vlídná, oko čisté, ústa líbezná a srdce plno slova božího — on jediný mi poví, co slabá dívka činiti a čeho zanechati mám.“

Nevědomky byla v pohnutí svém ústa otevřela, a slova hlasitá sklouzla jí ze rtů.

„Chceš-li radu spasitelnou, zlato moje,“ ozval se v tom za ní mužský hlas, „utec se ke mně! Srdce mé jest živá, napořád se prýštící studnice ochoty a dobré vůle; spolehni se na mne — co jest ti?“

Hlas tento pocházel od krále, čili pana Švihovského, jakž mu paní Zuzana před Helenou ještě pořád říkávala, a v malém okamžení octnul se nenadálý host u samé dívky, ježto v prvním leknutí smyslů pozbyvši, nevěděla, má-li prchnouti nebo zůstati. Zapomněla v té chvíli, že tu v lehýnkém nočním obleku stojí; ale bystrým okem si toho Václav povšimnul. Nevýslovně sladkou vnadou vábila jej spanilá dívka, a odhodiv plášť i klobouk na blízký stůl, ochotně k ní přikročiv, ruce vztáhl, aby ji obejmul.

Avšak prvním dotknutím prstů jeho zdálo se, že Helenka smyslů svých opět nabyla, neboť jako silnou ranou z omámení svého probuzena uskočila od krále a s hrůzou naň oči upírajíc, s prudkým výrazem se ho otázala:

„Co tady hledáte, pane Švihovský?“

„Nelekej se, bláhová!“ odpověděl tento. „Nikoli, aby tě poděsil, ale aby tebe i sebe v milosti potěšil, přichází matky tvé přítel i ctitel tvůj.“

„Co tady hledáte, pane Švihovský?“ zkřikla zase Helenka, novými kroky couvajíc, an se k ní král opět blížil. „Matku mou dole najdete, a tato hodina nezdá se býti příslušna, osamělé děvče z tichého rozjímání vytrhovati. Co tady hledáte, pane Švihovský?“

Zpomenutím na pozdní hodinu padlo jí také na mysl, že ji muž v oděvu neslušném přepadl, a jako bázlivá holubice před hladovým jestřábem, přeložila krásné své ruce na panenská ňadra.

S útrpností hleděl Václav na spanilou dívku, ježto v náramné, patrné úzkosti před ním stála, jakoby v jistou záhubu vejíti měla; avšak opět ho také mrzutost přemáhala, že neobyčejný odpor nachází, a zadupnuv polo ve smíchu, polo ve hněvu zvolal:

„Při sám Bůh — neptej se, co hledám, bláhové děcko, a odpovídej na to, po čem se táži. Tu je plášť můj — zahal se, máš-li strach, že bych se okem tuze dychtivým na kráse tvé pásl; ale to mi věř, tak se mi lépe líbíš, než kdykoli jsem tě prvé u paní Zuzany vídal. Pojď sem, Helenko — čili se mne bojíš?“

„Bojím?“ tázala se dívka, když byla skutečně králův plášť na sebe hodila, i zdálo se, jakoby tímto jediným slovem v ostýchavé dívce veškerá panenská důstojnost byla procitla. „Čeho bych se bála? není-liž Bůh všude nade mnou, a anděl strážce při mně? Čili myslíte, že jste nad Boha a nad sbory andělů jeho mocnější? Čeho bych se bála?“

„Při sám Bůh! to nevím, co z toho děvčete učiniti,“ zamumlal král, slova mezi zuby duse, a obrátiv se na okamžení, rychle jednou po komnatě přešel. — „Poslechni, Helenko!“ řekl pak opět hlasem důvěrným, „já jsem bohat — i nejsem zlý — paní Zuzana ti to dosvědčí, nechce-li zúmyslně lháti — spolehni se na mne, pověz mi, kdo jsi a jak jsi v tato místa přišla? Máš-li zármutek na srdci — jáť již mnohému tu těžkou skálu s prsou svalil.“

„Věřím i děkuji vám, pane Švihovský!“ odpověděla dívka plna mírné pokory. „Jsem chudý sirotek, ale v paní Zuzaně, doufám, seslal mi Bůh druhou matku, a ta, naději se, dle dobrého srdce svého všecko učiní, čeho by sirotek požádati směl.“

„Znalas tedy již dávno paní Zuzanu?“ tázal se král rychle.

„Dříve jsem ji nebyla nikdy spatřila, až u smrtelného lože své nebožky matky,“ odpověděla Helenka.

„Ale dle pověsti věděla jsi, komu se pod ochranu dáváš?“

„Až po tu dobu, co jsem po matčině smrti s domácím prahem se rozloučila, nestarala jsem se nikdy o pověsti světské; matka má ujistila mne v poslední hodince své, že paní Zuzana mateřsky o mne pečovati bude, a já neuznávala potřebu, vyptávati se dále na paní, k nížto mě hned v prvním okamžení dětinská důvěra pojala.“

„A víš-li, v jakých rukou se nacházíš?“

„Doufám, že v rukou počestné, bohabojné ženy, a ničeho jsem posud neshledala, co by tuto mou důvěru bylo zrušilo.“

Takto dívka sice řekla, avšak potají nemohla se předce jakémus úzkostnému tušení ubrániti, kteréž jí šeptalo, že pravdu nemluví. S velikým účastenstvím poslouchal ji Václav. V prsou a hlavě jeho střídali se citové a myšlénky, nemohouce až posud k pevnému ustanovení přijíti. To jediné v sobě pevně cítil, to jediné poznával, že jej nerozbitné, tajemné kouzlo k dívce poutá, a že stůj co stůj o tomto kouzlu jistého přesvědčení nabýti musí.

„A víš-li, s kým rozprávíš, Helenko?“ řekl konečně odhodlán.

„S mužem bohatým i dobrým,“ odpověděla dívka, „jakož mi toho dobroditelka moje dosvědčí. Neřekl jste, pane, takto před malinkou chvílí? Jiného práva nemám, vyptávati se na přátele paní Zuzany, leda co mi sami o sobě povědí.“

„Nuže tedy věz, já jsem král váš!“

S hlasitým vykřiknutím začala se dívka potáceti. Rychlým ramenem zachytil ji Václav a v lehkých mrákotách sklesla mu do náručí.

Plášť se jí svinul s bělostných ramen, a dychtivým okem potopil se král v objevenou krásu panenskou. Při tom však se mu rozehřála prsa jakousi sladkou, jemnou bolestí, oko se mu zarosilo slzou, a ústa jeho sklonila se třesoucí ke rtům dívčím. Políbení zahořelo na nich — tu se náhle dvéře otevřely a kvapným krokem do komnaty vešel Vojtěch Košina.

V malé chvíli za králem a průvodčím jeho byl totiž také mladý, bázní a láskou hnaný zlatník do lázní vstoupil. Nohy se mu při prvním kročeji přes práh zachvěly, a když vešel do jizby, zatočila se s ním hlava v bolestném závratu. Jakoby v pouhý dým a páru pohlédal, kdežto se mu divné postavy po hlavách míhaly, upřel oči před sebe, i musil chvíli u dveří postáti, nežli, co se kolem dělo, zřetelně rozeznal. Potom ale bystře prohlédnuv, rychlým krokem k paní Zuzaně přistoupil, kterouž dle postavy hned co domácí paní poznal. Stála tu právě v hovoru s královským průvodčím a stýskala si na rozpustilost studentů.

„Dovoltež, paní Zuzano!“ promluvil k ní Vojtěch, „abych vám jedinou otázku předložil a přímou na ni odpověď si vyžádal.“

„Kdo jste? co chcete?“ odsekla žena, jinak nemyslící, nežli že opět nový šprým na světlo vyjde.

„Chováte u sebe dívku, jménem Helenku?“ tázal se Vojtěch dále.

S podivením upřela žena očí svých na neznámého mládence. Oči se jí zajiskřily, a slova jen polohlasitá, hněvem i lítostí udušená z úst jí vyklouzla.

„Panáčku!“ pravila, „nevím sice, jestli jsem vás kdy viděla, poznávám ale, že k oněm náležíte, kteří na opravu veřejných mravů nedbají. Povídám však naposledy, že jsem dům svůj proto jen otevřela, abych lidem počestným posloužila, kterým se džbánku dobrého piva nebo zdravé koupele chce; a proti všemu jinému požadování budu se umět královským majestátem ohraditi!“

„Ani na vaše právo sáhnouti, ani o počestí domu vašeho rozhodnouti nehodlám,“ odpověděl jinoch. „Mírně se vás táži, chováte-li u sebe Helenku — mámť i příčinu k této otázce, a odpověď neuškodí pověsti vaší, ale poví mně, mám-li zplakati nad dívkou, kteráž jako jiné padla do tenat vašich.“

„Nestydatý! — nezapomínejte, že v mém domě stojíte, a že vašich řečí poslouchati nemusím. Žádnému nejsem povinna odpovídati, koho pod svou střechou přechovávám, nežli samému králi a zástupcům jeho v úřadě. Kdo jste, panáčku, jenžto se v tajnosti domu mého vtíráte?“

„V tomto místě — v uši vaše nemohu své čisté a svaté tajemství složiti!“ zvolal Vojtěch, studem panickým uzardělý, „to by byl pokrm k posměchu! Ale před zrakem Boha všemohoucího — spravedlností a milosrdenstvím jeho tě zaklínám, ženo pobloudilá — věříš-li v trest i v odplatu věčnou — mluv, chováš-li u sebe Helenku, dívku osiřelou?“

V pobouření citů svých byl při tom paní Zuzanu křečovitě za ruku popadl. Zoufalství sršelo z očí jeho, zoufalstvím zdivočela tvář jeho.

Poznalať žena, že před ní pouhý slídný světák nestojí.

Úzkostlivé tušení pojalo duši její, a nežli jinoch domluvil, vyklouzla jí slova:

„Chovám — chovám ji u sebe!“

Jako šílený trhnul sebou Vojtěch, a hlasitý, zoufanlivý chechtot ze sebe vyraziv, oběma rukama tváře si zastřel. Potom jako postřelené zvíře ze dveří se vyřítil. Nic více neslyšel, nic více neviděl.

Tma bylo na ulici — v čirou noc valil se lijavec.

Nepoznal Vojtěch dveří z domu vedoucích, nýbrž vyletěv do sínce, hnal se při slabém záření visuté lampy, kteráž osvětlovala chodbu a malý dvorec, až ku schodům, po nichžto se do komnat paní Zuzany chodilo.

Nepoznávaje ani, že po schodech běží, dostal se Vojtěch až na stupeň poslední, a vraziv tudy do prvních dveří, v tiché, nočním kahancem osvětlené komnatě Helenku svou a neznámého muže zahlídl. Jako zkamenělý zastavil se na prahu.

„Skoč pro paní Zuzanu!“ zvolal naň Václav; „anebo sám vody přines, příteli! Neslyšíš? — honem! — Helenko, nabuď smyslů, děvče! Helenko!“

Voláním tohoto jména probudil se jinoch z omámení svého. Žárlivost zaťala mu drápů svých do upřímného srdce, a jako litý až k samému králi, jejž nepoznal, přiskočiv, silnou rukou jej odstrčil a drahé břemeno sám v lokte své uchvátil.

„Hrome boží!“ zkřikl Václav, i sáhl po meči; ale Vojtěch si toho nevšímal. V okamžení tom neviděl, nežli ve mdloby kleslou Helenku; překvapením zapomněl i na místo, kde ji nalezl, a srdce jeho otevřelo se pouhé lásce a bolesti.

Helenka začala se z lehkých mrákot probírati, a oči otevrouc, jako u vyjevení je na mládence upřela. I nevěřila smyslům svým. S nedůvěrou i radostí, s bázní a doufáním hleděla vůkol sebe, poznala, kde se nachází, spatřila krále, a jako bázlivé ptáče chtěla se na prsou Vojtěchových ukrýti. Ale Vojtěch odstrčil dívku od sebe, neboť v tom okamžení, co byla opět smyslů nabyla, zmizelo ze srdce jeho všeliké pohnutí a překvapení; panická hrdost opanovala duši jeho i naplnila ji lítostí a hořkostí.

S přísným pohledem ruku vztáhna, zadržel dávno nevídanou dívku a zvolal:

„Postůjte, panno Helenko! — a odpusťte, že jsem vás tak neobyčejnou dobou překvapil. Navrátiv se dnešním večerem do Prahy, zaslechl jsem ihned, u koho jste po matčině smrti útočiště nalezla. Mé věrné, dětské srdce nechtělo se pouhou pověsti spokojiti — oči musely viděti, jak daleko doufání mého kořen uzrál — přišel jsem a —“

Pro žalost nemohl dále mluviti. Obrátiv se od trnoucí dívky, tváře si zastřel, po nichžto mu slze kanuly.

„Co je ti, Vojtěše?“ zvolala Helenka. „Já ti nerozumím! Proč nevřeš na ubohého sirotka, jenž u dobré, pečlivé paní ochrany nalezl? I tvoje matka pokládá mi za zlé, že u paní Zuzany přebývám; já však se raduji, že jsem druhou matku nalezla —“

„Že se raduješ?“ rozkřikl se jinoch. „Nuže tedy se raduj, panno, že jsi takovou matku nalezla! Raduj se! Já ti v radostech tvých překážeti nebudu. Ale běda tobě, řekne-li někdy jazyk tvůj, že jsi znala Vojtěcha Košinu, a běda tobě, obrátí-li se po něm oko tvé, až bude vpadlé po ulicích blouditi!“

S hrůzou poslouchala ho zmámená dívka i nerozuměla slovům jeho: to jediné se jí zdálo, že ji chce miláček na věky opustit. Dle přirozené mírnosti a pokory své, jakož i proto, že sobě nižádné viny vědoma nebyla, nemohla ani k obraně hlasu pozvednouti, alebrž vyřknutí Vojtěchovo zaslechnuvši, s náramnou bolestí outlého, věrného srdce a s hlasitým pláčem do své ložnice prchnouti chtěla. Ale v tom ji Václav zachytil. Byl tu až dosavad jako němý svědek, ale s bedlivýma ušima a pozornýma očima stál. Poznal hned z první jinochovy řeči, že se jedná o věcech mezi mládencem a pannou dříve začatých, nežli se byla Helenka k paní Zuzaně dostala, a v okamžení tom objasnily se v něm také city a myšlénky, ježto jej posud k dívce vábily, a o nichžto dosavad jako o tajném kouzlu jistého vědomí nabýti nemohl.

Poznalť, že ho přízeň mocného zástupce a jakási outlá přátelská pečlivost neboli otcovská laskavost k dívce víže, a tudíž hořem statného jinocha jakož i neštěstím nevinné dívky silně dojat, rychle a šlechetně k pomoci přispěti se ustanovil.

„Stůj, Helenko!“ zadržel prchající dívku, „stůj, mládenče!“ zkřiknul i na Vojtěcha, „a seber smyslů svých, ježto ti žárlivost a stará povídačka o lázních rozčísly!“

„Chceš býti nových lázní ochráncem, anebo ze mne smíchy tropiti hodláš?“ rozhorlil se jinoch. „V tvé náručí jsem tuto dívku spatřil — ha, nepozorný člověče, nedráždi dřímající pomstu! Mohl bych se zapomenouti, a —“

„Co bys učinil?“ zahřměl Václav, pln královské důstojnosti před jinocha se postaviv. „Střež jazyka svého a poslouchej rady rozumnějších! I velím tobě s rozumem se poraditi a s pannou mluviti jazykem uctivým!“

„Kdo jsi ty, jenžto kazivou rukou na outlý květ sahaje, mne napomínáš, růži opadalou v úctě chovati?“

„Chraň se, Vojtěše!“ zvolala mezi to Helenka hlasem varovným.

„Mlč!“ zakřikl ji král. „Při sám Bůh, žádostiv jsem viděti, jak daleko zaslepenost blázna povede!“

„Tedy se připrav i nejhorší viděti!“ rozhorlil se Vojtěch hněvem velkým. „A věz, že mne ani sám král nedonutí, s uctivostí promluviti k osobě —“

„Ustaň, ustaň!“ zkřikla dívka s hroznou úzkostí, „tentoť je král sám!“

Silně trhnul sebou Vojtěch, a na krok ucouvna, zděšen očí svých na krále upřel.

I stáli před ním Václav s rukama založenýma, Helenka s odvrácenou tváří. Nastalo krátké pomlčení, až pak je Vojtěch opět přerušil. Dychtivě totiž k Václavu se nahnuv, upamatoval se při záři nočního kahance na podobu syna Karlova, jejž byl druhdy ovšem vídával, a s divokým smíchem ruce nad hlavou srazil.

„Teď tomu rozumím! Teď mi všecko vysvítá!“ vypravil ze sebe s náramnou hořkostí zklamaného srdce, a jako smyslů zbavený z komnaty utíkal.

„Stůj, stůj, nesmyslníku!“ zahřměl za ním král, i chtěl se za ním rozběhnouti; ale v tom jej hlasitý Helenčin nářek zarazil.

Byloť nešťastné dívce, když ji milovaný jinoch opouštěl, jakoby na světě již ničeho více neměla a pouhé žalosti se podrobiti musila. I běžela rukama lomíc do své ložnice; a tudíž v prvním okamžení Václav nevěděl, má-li se za jinochem pustiti, anebo dívku zdržeti.

Náhle vrazila paní Zuzana do dveří, a spatřivši krále, an se právě za Helenou bráti chtěl, vskočila sama dříve na práh dívčí ložnice, a ruku proti němu napnouc, s rtoma se třesoucíma zvolala:

„Ustaň, pane můj, práh tento nesmí poskvrniti noha zvědavá!“

„Hvězdy boží!“ dupnul král nevrle. „Což pak se vás dnes všechněch nakažlivá rána chytila a mozek vám tak zmátla, že samá strašidla před sebou vidíte? Při sám Bůh! nevím, na koho se hněvati, na vás čili na sebe! Bodejž bych měl srdce kamennější a nestál tu nyní s tak upřímnou vůlí vám pomoci, že jí ani nezasluhujete!“

„To nevěř, pane můj!“ odpověděla žena horlivě, a krále, kterýž mrzutý od ní se odvrátil, za ruku chopila. „Hodni jsme milosti tvé, a blaze nám všem, jestli se pomoc tvá k nám přiblíží. Odpusť, pane můj!“ mluvila dále, na kolena před ním padnouc a ruce spínajíc, „odpusť, že jsem dříve nemluvila a tak dlouhá léta věc před tebou skrývala.“

„Co jest? co žádáš, Zuzanko?“ promluvil k ní král s onou srdečností, s jakovou se v dobrém okamžení prudká a vášněmi snadno zmítaná mysl jeho k prosbám i nejmenšího člověka ráda klonívala. „Promluv jazykem srozumitelným!“

„Srdce tvé přeje Helence, není-liž pravda, pane můj?“ jala se žena mluviti a rychle se opět vzchopila. „Přítel Jiřík mi pověděl, že tě jakési tajné pouto k dívce vábí, a já děkuji Bohu, že jest hlas jeho tak divuplný v srdci člověčím. Miluj, pane, Helenku, miluj ji pro mne, věrnou služebnici tvou; neboť —“

Veškerá bytnost ženy byla při tom roznícena; hlas její se třásl, a jakoby se posud zrady strachovala, kolem se ohlédnuvši, ústa k samému uchu královu položila a šeptavě několika slovy tajemství své mu svěřila.

„Hvězdy boží!“ zkřikl Václav, trhna sebou, jakoby se ho byl blesk dotknul, a na tváři mu viděti bylo překvapení, radost, nedůvěru a naději. „Víš-li, co povídáš, a čeho dokázati musíš, Zuzano?“

„Před očima věčného soudce — před tváří ukřižovaného syna jeho!“ zvolala žena z nejhlubší duše své, a přistoupivši k velkému na stěně visícímu krucifixu, ruku na nohy uměle vypodobeného Spasitele vložila, „na víru svou v pokutu i odplatu věčnou se ti dokládám, že jsou pravdiva slova má!“

„Netrop žerty s mužem, kterýž ti upřímné srdce zachoval, a kterýž by nyní za tuto zprávu jako dítě zaplakal!“ zvolal opět král, ruce po ní vztáhna.

Zuzana pak přikročila k němu, a pojavši ho za pravici, slzami ji smáčela i líbala, řkouc plna pokory:

„Netropím s tebou žerty, pane můj! Poslyš, co ti konečně svěřiti musí ústa má.“

Ale v tom ji opět náhlý, dole v domě povstalý hluk zarazil. Křik lidských hlasů, řinčení, mečů a psí štěkání zděsilo samého krále.