Zemí lidí, zvířat a bohů/Nebezpečný soused

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Můj rybolov	Nebezpečný soused	Odvážný plán

Údaje o textu
Titulek:	Nebezpečný soused
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Nebezpečný soused.

Zatím se stal lov milejším a veselejším. Vesna vše oživila. Časně zrána, téměř na úsvitě, se naplňoval les hlasy a zvuky divnými a nesrozumitelnými pro obyvatele velkých kulturních měst. V hustých haluzích cedru zpívá tetřev svou krátkou a vášnivou píseň lásky a písní tou uchvacuje šedé slepice běhající pod větvemi. K tomuto ptačímu Carusovi jest tedy snadno přikrásti se na dostřel. Mine-li ho koule karabinová, neslyší nikdy za zpěvu hluku výstřelu a pokračuje ve své árii trvající sotva několik vteřin.

Na veliké lesní polaně zápasí zarputile tetřívčí kohouti, rozestřevše černé vějíře ocasu se dvěma bílými zahnutými pírky, a dámy, kroutíce hlavami a čile štěbetajíce, hledí na zápasy a vybírají si nejzdatnější zápasníky.

Z daleka donáší ohlas řev jelena, tesknícího po družce, temný a hrozivý, ale zároveň plný divného vášnivého volání. V horách se rozléhá krátké mečení divokých kozlů. Mezi keři na lesních lučinách skáčí a baví se honičkou zajíci a hned vedle číhá na ně přikrčená, jakoby do země vtisknutá červená liška.

Jenom vlků není slyšet, neboť v těchto lesních a hornatých místech není práce pro tyto lupiče.

Ale byl nedaleko ode mne jiný soused. Ponurý, osamělý a divoký. Byli jsme si vzájemně nebezpečni a hned jsme pochopili, že jeden z nás musí ustoupit a odejít navždy.

Jednou vraceje se domů s velikým tetřevem na plecích, postřehl jsem v křoví černou, zvolna se pohybující hmotu. Zastavil jsem se a přihlédnuv pozorně, spatřil jsem medvěda, an rozhrabával tlapami mraveniště a dychtivě požíral vajíčka a kukly mravenčí. Zvětřiv člověka medvěd se rychle vzdálil, hlasitě a hněvivě supě a uváděje mě v údiv svým útěkem.

Nazítří, když jsem ležel ještě na svém lůžku, vzbudilo mě jakési šustění za zadní stěnou domu. Opatrně jsem vyhlédl a zpozoroval jsem svého hnědého souseda. Stál na zadních tlapách a vdechoval hlasitě vzduch, ohlížeje se zvědavě a pozorně kolem; patrně se pozastavil nad otázkou, jaký že tvor to přijal medvědí zvyky a ubytoval se přes zimu v brlohu pod kořeny stromu.

Vzkřikl jsem a udeřil jsem sekerou do dna svého kotle. Můj návštěvník se dal ze všech sil do běhu a v okamžiku zmizel mezi skalami a křovinami.

Než ta návštěva se mi nelíbila. Bylo ještě příliš časné jaro na probuzení medvěda. Z toho jsem usoudil, že můj soused patřil k chorobnému, velmi zlému druhu „mravenčáků“, druhu abnormálnímu, nedbajícímu pravidel medvědí etikety. Věděl jsem, že je takový samotář vždy zlý a drzý, proto jsem se rozhodl připraviti se náležitě pro příští setkání. Ostatně ty přípravy trvaly velmi krátko. Srazil jsem niklové vrcholky pěti kulek své pušky a urobil jsem tak zvané „dum-dum“ — dostatečně přesvědčující prostředek pro vetřelce. Po čaji jsem šel na místo, kde jsem potkal po prvé medvěda a kde bylo mnoho mravenišť. Obešel jsem celou horu zahlédaje do všech úžlabin, ale medvěda jsem nikde nezastihl. Zklamán a znaven vracel jsem se domů a tu jsem spatřil neočekávaně nebezpečného souseda. Právě vycházel z mé jámy, vztekle čenichal při zemi a táhl můj kožich.

Vystřelil jsem. Kulka zasáhla zvíře do boku. Se vzteklým řevem se zdvihl na zadní tlapy a vrhl se proti mně. Druhá kulka mu roztříštila kyčel. Medvěd přisedl, ale hned, vleka za sebou tlapu a pokoušeje se vstáti, vrhl se opět proti mně. Po třetím výstřelu padl, byv zasažen do srdce.

Můj soused vážil asi 200—250 liber a byl velmi chutný.

Živě se jeho masem dočkal jsem se času, kdy země vyschla, kdy bylo možno přejít řeku a kdy jsem se konečně mohl vydati k lidským sídlům cestou, kterou mi naznačil Ivan.

S velikou opatrností jsem se dostal do malé, v lese zapadlé vsi Sivkové a zůstal jsem u sibiřského sedláka Tropova.

Když nyní přehlížím vše, co se dělo se mnou v době mého osamoceného života v sibiřské tajze, přicházím k těmto závěrům.

Nadejde-li nutnost krutého boje o bytí, může se obroditi v každém kulturním člověku člověk prvotní — lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji s přírodou. V tom je převaha kulturního člověka nad nekulturním, který nemá dostatečného vědění a síly vůle k vedení vítězného boje. Avšak zároveň jsem došel přesvědčení, že není nic ohavnějšího pro mravní život kulturního člověka, než úplné osamocení a přesvědčení, že je úplně odříznut od světa, od lidí i od podmínek kulturního života. Jeden krok, jeden okamžik slabé vůle — a nastoupí ponurá zuřivost, která zachvátí mozek i vůli a přivede člověka do nevyhnutelné zkázy.

Prožil jsem hrozné dni boje se zimou a s hladem, ale stokráte hroznější byl zápas s myšlenkami, jež ubíjely mou vůli. Vzpomínky na ty dni zachvívají mým srdcem i mozkem.