Zemí lidí, zvířat a bohů/Dni zděšení

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Krvavé vyrovnání	Dni zděšení	„Bílá tlupa“

Údaje o textu
Titulek:	Dni zděšení
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Dni zděšení.

Za naší nepřítomnosti v Uliasutaji došlo k mnohým událostem. Vypravovali nám, že čínský guvernér poslal tajně jedenáct rychlých poslů do Urgy, kteří měli vylíčit situaci a žádat o instrukce, ale žádný z vyslaných lidí se nevrátil. Nikdo se nedovedl domysliti, co to asi je, v čínském Jamyni pak budilo zmizení poslů poplach, který měl ihned ohlas mezi čínskými obchodníky a „kuli“ (kuli = čínský dělník nejnižšího druhu; tato společenská vrstva dodává vojáky, revolucionáře, „chunchuzy“ i zločince).

Ruská tajná družina se vzmohla číselně tak, že nemohla již ujíti pozornosti Číňanů, kteří na ni hleděli nepřátelsky a s obavami. Ve městě chodili všichni ozbrojeni, za noci stavěny stráže u každého domu. Guvernér zmobilisoval dvě stě „kuli“ a rozložil je po celém městě na postrach Mongolům i Rusům.

Než tito noví nepravidelní vojáci neboli „gamini“, vzatí od těžkých prací při „nogan-chošunech“ nebo zelenářských zahradách, dostávše zbraň, zdvihli hlavy a nemínili se dát spoutat disciplinou. Shromažďovali se v „nogan-chošunech“, v čínských krčmách nebo v některých krámech a o něčem se radili. Za nocí jsme viděli, jak snášeli odněkud pušky a náboje, patrně se k něčemu chystajíce. Za několik dní nato jsme se dověděli, že „gamini“ chystají pogrom na Mongoly a cizince, aby je mohli oloupit. Chování vojáků na ulici se stalo svrchovaně vyzývavým a drzým. Večer nebylo možno vyjít z domu bez obavy, že bude člověk zavražděn zpitými žoldáky nebo aspoň že bude postřelen. Na veškeré upozorňování na nebezpečnou situaci ve městě nám dával guvernér Van-Dzao-Dzium vyhýbavé odpovědi, z čehož jsme usoudili, že by asi neměl nic proti krvavé lázni v Uliasutaji.

Proto se všichni cizinci chystali zcela zjevně k obraně nebo k utěku. Za nocí číhaly na rozích ulic a v koutech uliček hlídky ruské družiny, na nádvoří bývalého ruského konsulátu stáli v pohotovosti ozbrojení důstojníci a vojáci; v každém domě bděli osadníci se zbraní v rukou, na nádvořích čínských firem byly postaveny stráže, neboť kupci byli přesvědčeni, že zvítězí-li ta neb ona strana, nezastaví se bojovným zápalem rozvášnění protivníci ani před jejich obchody. Ulicemi procházely hlídky opilých „gaminův“ a jenom zřídka bylo lze spatřiti vojáky pravidelného vojska čínského jako osobní stráž při osobě Van-Dzao-Dziuna. V horách obklopujících Uliasutaj se soustřeďovali mongolští „cirikové“, které poslal na pomoc knížeti Čultun-Bejle chan Jassaktu, jmenovaný hlavním vůdcem branných sil Západního Mongolska; na „nogan-chošunech“ se konaly dále schůze a sněmy „gaminův“ a hladových „kuli“.

Dusné ovzduší se stalo ještě nebezpečnějším, když se rozšířila zpráva, že čínská posádka města Kobda způsobila jedné noci pogrom v ruské a mongolské části, povraždila několik Rusů a Mongolů a vyloupila všechny ruské domy. Obyvatelé Kobda byvše zaskočeni znenadání v noci oním útokem, uprchli do hor, ale mráz pomáhal útočníkům, a mnoho Rusů, zvláště dětí, padlo za obět zimě.

„Gamini“ a „kuli“ a částečně i čínští úředníci, jsouce povzbuzováni a podpláceni některými osadníky sloužícími sovětům, s nimiž byli ve spojení prostřednictvím tajných bolševických agentů, přibývajících stále z Irkutska, mluvili již téměř veřejně o nutnosti krvavého vyrovnání s Rusy za staré křivdy a s Mongoly za jejich smělou touhu po neodvislosti.

Tu přišla jiná zpráva, Číňanům méně příznivá; ta také poněkud ochladila jejich horoucí zápal.

Jednou večer vpadl na náměstí na uříceném koni mladý ozbrojený Mongol. Měl dlouhé rozcuchané vlasy, vyhublou tvář a mohutné, ačkoliv vyzáblé tělo. Oděn byl do roztrhaného kožichu, v dobré boty a u pasu měl revolver.

Nesestupuje s koně zvolal zadýchaným, ale zvučným a radostným hlasem:

„Urga vzata námi a baronovým Dziandziunem (Dzian-Dziun, veliký velící generál). Bogdo-Gegeni byl prohlášen císařem Mongolů! V Urze vybíjejí Číňany a loupí obchody čínských kupců! Mongolové, zabíjejte naše nepřátele Číňany a rozbíjejte krámy! Dosti našeho utrpení! Pryč s čínskými katany!“

Odpovídal mu pobouřený hukot zástupu. Mongolové obklopili jezdce a jali se ho vyptávati na podrobnosti. Ihned byly naň upozorněny úřady, které, vyptavše se ho na vše, jaly se konati nějaké přípravy.

Čínský guvernér žádal, aby byl agitátor zatčen, ale kníže Čultun-Bejle odepřel rozhodně tak učiniti. Van-Dzao-Dziun pak již naléhal na vykonání rozkazu, z čehož bylo možno soudit, že Číňané obdrželi jistě zprávy potvrzující slova Mongolova.

„Gamini“ a „kuli“ jako na znamení ztichli a zmizeli z ulic a na jejich místo nastoupily již veřejně ruské partisánské hlídky; na horách pak se objevovali stále častěji mongolští jezdci, shlížející k městu a k „nogan-chošunům“, kde se jen hemžilo poděšenými Číňany. Zděšení Číňanů se ještě zvětšilo, když došla zpráva, že altajští Tataři, spojivše se s Mongoly, se pustili za čínskými vojsky, odcházejícími po pogromě Kobda, a dohonivše je, vyhubili je do posledního muže.

Číňané byli velmi sklíčeni. Zdálo se, že nemáme již příčiny strachovati se a že nám gaminové a kuli nemohou již býti nebezpečnými. Zatím přišlo k jednomu z ruských osadníků, přejících bolševikům, několik sovětských agentů s různými příkazy. Brzo začala ona čeládka vyjednávat s Van-Dzao-Dziunem a s čínskými obchodními domy. Dověděli jsme se, že guvernér čínský dostal značnou peněžitou sumu od bolševických agentů a v několika dnech nato jsme dostali zprávu od Číňanů nám přejících, že „gamini“ dostali patrně pokyny, jak by bylo lze beztrestně vyvolati v Uliasutaji pogrom. Van-Dzao-Dziun učinil vše, co bylo možno, aby odzbrojil ruskou družinu; nařídil náhlou prohlídku v domech Rusů i v místnostech konsulátu a zrekviroval veškery zbraně. Avšak vůdce družiny byl dost prozíravý a ukryl svou zbrojnici za městem v „chošuně“ jistého osadníka.

Vzhledem k novým událostem byla družina stále pohotově, a nastaly čilé styky mezi důstojníky a úřady mongolskými vzhledem k společné obraně.

Mladý Číňan, syn kuchaře z domu, v němž jsme bydleli, přinesl zprávu, že téhož dne bude prý konána v jistém „nogan-chošunu“ rozhodující porada gaminů a kuli o způsobu a době pogromu. Rozhodli jsme se, že věc sami podrobně prozkoumáme. Vzali jsme tudíž s sebou mladého Číňana jako tlumočníka a vyšli jsme spolu s agronomem a s jedním ruským důstojníkem z domu, majíce pod kožichy schované revolvery. Nepodařilo se nám vyjíti za město obvyklou cestou, neboť Uliasutaj byl již obklopen strážemi „gaminů“. Proto jsme proklouzli osadou Mongolů, kteří byvše přivedeni na mizinu čínskými úřady bydleli pod širým nebem, a držíce se břehů zmrzlé řeky minuli jsme město a plížili jsme se rovinou, ukrývajíce se za hromadami sněhu a vyházeného zde hnoje, až k samým plotům zelenářských zahrad, kde stály celé chaty „kuliů“.

Můj vždy opatrný přítel agronom lezl hned za tlumočníkem Číňanem a opakoval mu až neslušně často svatosvatou přísahu, že ho zardousí jako myš, pokusí-li se nás zradit. Soudíc podle smutné tváře Číňanovy, nebylo tomuto dobře ve společnosti obrovského souseda hrozně hledícího a soptícího, jehož ohromné ruce vzbuzovaly hrůzu nadlidskou silou.

Připlížili jsme se k plotu, za nímž se shromáždili „kuli“ a vojáci a od něhož se ozývaly křiky a smích. Tu právě měl být konán sněm. Náš Číňan prohlížel skulinami plotu shromážděné a jmenoval význačné osobnosti mezi lupiči přítomnými na onom shromáždění.

Brzo jsem zpozoroval, že mimo nás poslouchá ještě jeden člověk a dívá se, co se děje za plotem.

Byl už soumrak, ale přesto jsem viděl zřetelně obrysy neznámého, ležícího na sněhu s hlavou vsunutou do díry, kterou vyhrabali pod plotem psi; poslouchal ani se nehýbaje. Několik kroků od něho ležel v malé dolince bílý kůň s tlamou staženou řemenem a se svázanýma nohama. O sto kroků dále stál druhý kůň přivázaný k plotu.

Zatím se vzmáhal za plotem hluk. Bylo tam asi dva tisíce lidí, kteří křičeli, smáli se, mávali rukama a potřásali puškami, noži nebo sekerami. Uprostřed onoho davu seděli „gamini“ a cosi živě vysvětlovali, dávali rozkazy a zároveň rozdávali nějaké papíry a náboje.

Konečně stanul na obrubě studně vysoký, ramenatý Číňan a zdvihnuv pušku jal se pronikavě mluviti.

„Praví,“ překládal náš Číňan, „že Číňané musí učiniti z Uliasutaje totéž, co učinili „gamini“ z Kobda a žádati Van-Dzao-Dziuna, aby jeho družina neznemožňovala pogrom. Praví, že však napřed musí přinutiti čínské úřady ruské důstojníky, aby vydali veškeré zbraně, jež mají. Teprve tehdy, podotkl řečník, bude ukojena pomsta Číňanů za smrt tří tisíc „kuli“, které utopili Rusové r. 1900 v Amuru.“

Řečník žádal shromážděné, aby nerozcházejíce se čekali, až se vrátí, neboť že neprodleně pojede ke guvernérovi a předloží mu žádost „kuliů“ a „gaminů“.

Domluviv přehodil vysoký Číňan pušku přes rameno a zamířil k bráně. Tu jsem zpozoroval, že člověk, jenž ležel pod plotem, rychle povstal se země, rozvázal bílého koně, vskočil do sedla a odvázav druhého koně, odvedl ho několik set kroků opačným směrem od místa. Nechav tam koně ukryl se za rohem plotu.

Čínský řečník vyšel ze vrat a spatřiv koně stojícího v poli zamířil k němu. Sotva minul roh, za kterým číhal jezdec na bílém koni, když se tento náhle objevil, strhl Číňana na sedlo a zpola zardoušenému zavázal ústa červeným šátkem. Pak vzal bez jakéhokoliv spěchu Číňanova koně a zvolna jel k horám.

„Kdo to asi byl?“ otázal jsem se v úžasu svého přítele.

„Jsem přesvědčen,“ odpověděl bez rozmyšlení, „že to byl Tušegun-Lama.“

Pozdě v noci jsme se dověděli, že „kuli“ očekávali marně návratu agitátora. Když dosáhla netrpělivost shromážděných vrcholu, hodil kdosi přes plot do „nogan-chošunu“ hlavu řečníkovu. Z onoho shromáždění se navrátilo též osm „gaminů“, kteří se vypravili do kasáren. Za několik dní nato byla nalezena jejich těla uložená pečlivě v děrách, ve kterých se obyčejně přechovávají přes zimu brambory.

Všechny tyto události poděsily svrchovaně davy lidu, ony spodiny vznešené, moudré Číny, která se ráda zbavuje nejhorších vrstev zdemoralisovaného proletariátu.

Avšak nechtěli jsme nechati bez protestu onen sněm, který se konal pod ochranou pana guvernéra příliš blízko spřízněného s bolševickými agenty. Jel jsem k němu spolu s jiným Polákem, p. St. Bloňským, zástupcem veliké americké firmy. Upozornili jsme mladého administrátora na nepřístojnost jeho sympatie k bolševikům a na bezpráví, jakého se dopouští. Van-Dzao-Dziun a Fu-Sian byli velmi zmateni seznavše, že jsme informováni o jejich stycích se sovětskými agenty a o jejich účasti na zamýšleném pogromu. Ujistili nás slavnostně, že ručí za poslušnost stráže, která nedopustí, aby došlo k pouličním bojům. Nepochybovali jsme, že stráž, sestávající ze sta mužů pravidelného vojska, pod vedením rozvážného důstojníka z povolání se neúčastní pogromu, ale dovedou-li ti vojáci odporovati třem stům „gaminů“, třem tisícům „kuli“ a tisíci ozbrojených dělníků a pomocníků čínských firem?!

Nazítří po té rozmluvě jsme obdrželi zprávu, že ruská strana protibolševická dobyla Van-Kure a Dzain-Šabi, že plukovník Kazagrandi se spojil s baronem Ungernem a že všechny spojovací linie mezi Západním Mongolském a Urgou a tím i s Čínou jsou již v rukou baronových a Mongolů.

Tehdy vůdce strany v Uliasutaji, plukovník Michajlov, převzal úředně velení nad městem, dal zatknouti bolševické agenty, rychle provedl výslech a soud je odsoudil k smrti, právě tak jako vrahy Bobrovových, Kanina a Puzikova.

Toto vystoupení Rusů popudilo čínské úřady. Napětí rostlo, avšak Mongolové se postavili na stranu Rusů. Každé chvíle jsme očekávali vypuknutí zjevného boje, jehož výsledek jsem pokládal za zcela nejistý, neboť rozhodně jsem nevěřil disciplině ruské družiny a v taktiku jejich vůdce. Proto jsme poradili já a p. Bloňski, zástupce americké firmy, knížeti Čultunovi, aby navrhl svolání mongolsko-čínské konference k urovnání sporu bez krveprolití cestou klidné dohody. S tímto návrhem souhlasily úřady mongolské i čínské. V několika dnech se sjeli chošunní knížata Západního Mongolska a v Jamyni nastalo rokování. Z Mongolů se tu nejvíce uplatňoval kníže Čultun-Bejle, kníže Lama Džap-Gun a kníže Navanceren, z Číňanů Van-Dzao-Dziun, Fu-Sian a několik úředníků z čínského komisariátu. Já a p. Bloňski jsme byli pozváni jako rádci, ve skutečnosti však jsem musel sám řídit konferenci, neboť každé chvíle vznikaly spory, hádky, vzájemné výmluvy a pohrůžky, po nichž někteří ze zástupců Mongolů, jako na př. Lama-Džap-Gun, vyhrožovali noži a chtěli opustit Uliasutaj, aby bojovali se zbraní v rukou proti vetřelcům. Když se bolševici dověděli, že jsem byl pozván já a p. Bloňski, vynasnažovali se všemožně, aby dostali do konference svého zástupce, osadníka Burdukova. Ale podařilo se nám přesvědčiti ho, že, přijme-li onu funkci, skončí to proň kulí nebo provazem. Zmizel tedy a zakrátko prchl úplně z Uliasutaje, což však mu nevadilo, aby o mně neposlal důkladnou zprávu sovětským pohraničním úřadům; zkrátka mělo to jistý výsledek, ovšem se zakončením zcela neočekávaným.

Teprve po několika dnech se mi podařilo s pomocí p. Bloňského přesvědčiti Van-Dzao-Dziuna, že vláda pekinská provozuje v Mongolsku politiku neshodující se se smlouvami uznanými Čínou a že pro dobré poměry sousedské mezi oběma národy musí Mongolové s poctami propustit guvernéra, jeho úředníky i družinu Mongolskem na jih až k čínské hranici, zajistivše jim nedotknutelnost a ochranu. Číňané pak mají dobrovolně rozpustit „gaminy“ a „kuli“, odzbrojiti je a odevzdati vládu do rukou někdejšího „saita“, knížete Čultuna.

Čínský komisariát se chystal hned po podepsání úmluvy uliasutajské opustiti město a chtěl nazítří odjeti. Před odjezdem mi vydal čínský guvernér doporučný list

ke všem čínským úřadům, který mi později velmi prospěl, že jsem dosáhl povolení překročiti čínskou hranici.

Pojednou, jako když uhodí, se roznesla zpráva, že celé státní čínské stádo koní a nákladních velbloudů bylo v noci ukradeno a odehnáno v neznámém směru. Zároveň donesli Mongolové, že poblíže některých „urtonů“ (poštovních stanic) byla nalezena těla zavražděných poslů, vyslaných Van-Dzao-Dziunem do Urgy.

Všeobecný úžas byl bezmezný. Avšak vysvětlení přišlo velmi brzo. Můj přítel Dželib-Džamsrap-Hutuchtu vyslal posla z kláštera Narabanči ke knížeti Čultunovi s oznámením, že jakýsi neznámý ruský oddíl pod vedením kozáckého plukovníka Domožirova přitáhl ke klášteru Narabanči a žádá potravy, jurt, koní a stříbra; nadto týž oddíl, v němž jest kníže Baldon-Hun, slavný dobyvatel Kobda, chce provésti mobilisaci Mongolů v chanátě Jassaktu, ač není k tomu zmocněn vládou mongolskou a jedná jen podle ústního rozkazu barona Ungern von Sternberga. Hutuchtu žádal o pomoc, neboť se obával, že bude klášter vyloupen Mongoly Baldon-Hunovými a kozáky Domožirovovými.

Kozácký plukovník Domožirov poslal ruskému veliteli Uliasutaje rozkaz, aby pobil veškeru čínskou posádku, vyloupil čínskou banku a vsadil do žaláře čínské úředníky, které chtěl osobně soudit. S velikou námahou se podařilo mně a saitovi přesvědčiti velitele, plukovníka Michajlova, že je nutno šetřiti smlouvy mongolsko-čínské a že nelze napodobovati sovětů a nedbati práv a povinností, jakož i že nelze zasahovati do záležitostí cizích států, jakými jsou Halha a Čína.

Kníže Čultun-Bejle se rozhodl jeti osobně prozkoumat situaci do Narabanči Kure, k čemuž vzal s sebou ruského i čínského starostu. Po svém odjezdu nedával sait po několik dní zpráv. Mongolové byli neklidni a kníže Lama-Džap-Gun mne žádal, abych jel na pomoc Čultunovi a Hutuhtovi Narabanči. Ve společnosti důstojníka, kterého mi dal plukovník Michajlov, a mladého osadníka jako tlumočníka jsem vyjel na úsvitě známou mi již cestou do pohostiného Narabanči-Kure, k němuž vedly ve sněhu patrné stopy Čultunova povozu a koní doprovázejících ho jezdců.