Zemí lidí, zvířat a bohů/„Bílá tlupa“

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Dni zděšení	„Bílá tlupa“	Před trůnem „vládce světa“

Údaje o textu
Titulek:	„Bílá tlupa“
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

„Bílá“ tlupa.

Třetího dne jsme spatřili s vysoké hory Narabanči-Kure, a v jeho okolí jsme zahlédli několik jezdců, kteří zočivše nás obrátili se rychle ke klášteru. Nedovedli jsme pochopit, co to znamenalo.

Za hodinu jsme byli již v klášteře a Hutuhtu mě přijal ve své nádherné jurtě, kde dlel též kníže Čultun v nevlídné náladě. Po obřadu obětování „chatyku“ a když jsme vypili slavnostní čaj, řekl Hutuhtu vážně:

„Sami bohové vás poslali!“

Kníže Čultun přisvědčil kývnutím hlavy.

Vypravovali mi, jaká bezpráví činil Domožirov a Baldon-Hun, že dali zatknouti ruského a čínského starostu, kteří přišli s Čultunem, že vyhrožovali vyloupením kláštera a oba „nojonové“ (náčelníci) že kladli přílišné požadavky na klášter. Konečně mne žádali, abych zprostředkoval dohodu s oněmi vetřelci a abych jim domluvil, že nelze porušovati práva a obyčeje země.

Dal jsem se dovésti k Domožirovovi. Kolem jedenácté hodiny v noci zavedli dva mniši mne a mého důstojníka až na břeh řeky Zapchyn; kde jsem spatřil přes deset jurt, které dal Hutuhtu pod nátlakem Domožirovovým postaviti pro jeho družinu. Vešel jsem do jurty „Urus-nojona“.

Na jakémsi fantastickém nízkém trůnu seděl vysoký plukovník bez bot. Byl opilý a dělal dost hrubé vtipy, bavě tak své důstojníky, kteří leželi v malebných pózách kolem ohniště a popíjeli horký čaj s kořalkou.

Plukovník nás pozval do své jurty, častoval nás čajem, ale oznámil nám hned při vstupu, že odkládá veškery vážné rozmluvy na zítřek. Chování jeho k nám, třebaže se tvářil laskavě, bylo chladné a zdrželivé.

Za svého vypravování o dobytí Urgy a o boji barona Ungerna s Číňany důrazně podotkl, že má rozkaz zastřeliti každého, kdo by se osmělil překážeti mu v jeho vyhlazovacím boji proti Číňanům a v pomstě nad těmito utiskovateli Mongolska. Proto prý též zamýšlí zastřeliti knížete Čultun-Bejle a oba dva starosty, kteří s ním přišli. Poslouchajíce jeho řeč usmívali se důstojníci sotva znatelně a dívali se posměšně na mne. Zpozorovav to důstojník, který byl se mnou, štípl mě do stehna.

Dívaje se na obličeje důstojníků té tlupy, poznal jsem hned několik známých mi individuí, kteří utekli z družiny Kazagrandiho a byli jím za své nepřítomnosti odsouzeni na smrt pro zběhnutí a zradu. Byli to lidé krajně zdemoralisovaní, schopni jen hádek a loupeží, nikoliv šsak pravidelného boje a udatnosti.

Plukovník nám nabídl nocleh ve své jurtě. Když jsme si již lehli, vtiskl mi osadník sloužící nám za tlumočníka, do ruky malý lístek. Přečetl jsem ho kradmo z obavy před bystrým zrakem Domožirova, který ležel u mne.

Osadník psal: „Byla postavena stráž. Dán rozkaz zastřeliti vás, kdybyste se chtěl vrátit do kláštera.“

Když jsem po této zprávě uvažoval, co mám dělat, rozlehl se za jurtou ochraptělý hlas, tážící se mongolsky:

„Kde jsou? Chci vidět ony příchozí!..“

Do jurty vešel ramenatý Mongol, skláněje ve dveřích svou obrovskou postavu. Světlo dohasínajícího ohně osvětlovalo širokou, obyčejnou tvář pastýřovu, surových odvážných rysů. Stanul uprostřed jurty a zastrčiv ruce za pás prohlížel pozorně ležící. Domožirov povstal se svého lůžka a dal se s Mongolem do řeči. Po chvíli ke mně promluvil:

„Přeje si s vámi mluviti slavný, bojovný kníže Baldon-Hun.“

Posadil jsem se na lůžku a hleděl jsem mlčky do surové tváře pastuchovy, který byl před lety vyznamenán knížecím titulem za vyvraždění Kobda. Vycítil jsem nepřátelské smýšlení knížete a chystal jsem se, abych se podle toho k němu zachoval.

„Sajn!“ zabručel a sedl si k ohni zapaluje si dýmku.

„Sajn bajna!“ odvětil jsem, vyjímaje svou.

Avšak kníže mi nezapálil. Tu, nevšímaje si ho, obrátil jsem se k plukovníkovi, který počal rovněž kouřit.

Baldon se mi díval pozorně do očí.

Můj důstojník, který ležel vedle, mi pošeptal:

„To mi připomíná jistou scénu ze Sienkiewicze: „Chmielnicki u Tuhaj-beje“; Domožirov Chmielnického, Mongol Tuhaje.

Mimoděk jsem se usmál vhodnému přirovnání. Do tváře Baldonovy se vehnal proud krve.

„Proč jste sem přijeli?“ otázal se chraptivým hlasem.

Vypustil jsem dým a po chvíli jsem se klidně otázal:

„Kdo jsi a jakým právem se ptáš?“

„Jsem kníže Baldon, mé jméno zná každý Číňan a chvěje se před ním,“ odvětil vychloubavě.

„Nejsem Číňan. Číny neznám a tvého jména jsem nikdy neslyšel. Jsem synem svobodného a bojovného národa a nemám ve zvyku třásti se před kýmkoliv. Přijel jsem k ruskému náčelníkovi v důležitých záležitostech a jenom s ním budu o nich mluvit.

Mongol mlčel, v očich Domožirovových byl patrný úžas. Dokouřil jsem dýmku a nepromluviv již ulehl jsem.

Baldon seděl několik minut pohroužen v myšlenky. Konečně vstal a nepohlédnuv již na mne vyšel.

Soudil jsem, že má známost s knížetem-pastýřem skončí tou jedinou návštěvou. Avšak bohužel zmýlil jsem se, neboť za několik minut vstoupil Mongol s pozváním Baldonovým, abych se neprodleně odebral do jeho stanu.

Oblékl jsem se a vyšel jsem ven. Ačkoliv k jurtě Baldonově nebylo více než sto kroků, byl mi předveden jízdní kůň. Zpozoroval jsem, že k sedlu byl přivázán veliký, těžký nahaj-tašur, což bylo projevem veliké nezdvořilosti Mongolovy.

Vešel jsem do jurty Baldonovy. Kníže seděl na nízkém lůžku a přivítal mě sotva patrným kývnutím hlavy.

Oči mu zajiskřily, když zpozoroval, že jsem vešel do jurty, drže v rukou tašur, který se má podle mongolské etikety nechat vždy přede dveřmi.

Učinil jsem to však proto, abych ukázal, že jsem si všiml, jak nezdvořile se zachoval Baldon.

Usedl jsem si proti knížeti a zapálil jsem si dýmku. Nastalo dlouhé mlčení. Za několik minut se otázal Baldon prostřednictvím tlumočníka ukazuje na mne:

„Kdo jsi?“

Byla to nová úmyslná drzost, neboť Mongol si nikdy nedovolí tak sprostou otázku.

Cítil jsem, že se mne zmocňuje vztek na onoho pastýře. Pomlčev chvíli, otázal jsem se rovněž ukazuje na Baldona:

„Kdo je ten člověk, pastýř a sprosťák, nebo vůdce a kníže?“

Baldon vyskočil jako opařený a dlouho se mi díval do tváře. Konečně chraptivým hlasem zvolal:

„Zastřelím každého, kdo se opováží vejíti mi do cesty!“

Uchopil revolver, avšak opanoval se a udeřil vší silou rukojetí do stola. To mne vyburcovalo i ozval jsem se v té chvíli tak, jak to nejvíce působí na Asiaty. Vstal jsem a vší silou jsem šlehl těžkou nahajkou na stůl.

„Řekni tomu chamovi,“ pravil jsem tlumočníkovi, „že může přijít ke mně na rozmluvu, až přestane být dobytkem a naučí se být člověkem.

Obrátil jsem se a vyšel jsem očekávaje kuli do hřbetu, avšak Baldon stál jako zkamenělý. Teprve po nějaké chvíli rozbil tlumočníkovi pěstí tvář, ale já už jsem byl v jurtě Domožirovově.

Nazítří ráno, když jsme pili čaj, objevil se znovu Baldon. Byl oděn do parádního úboru „Huna“ (knížete) a počínal si velmi zdvořile. Pomyslil jsem si, že se dobytče brzo naučilo být člověkem.

Požádal jsem plukovníka a knížete, aby se se mnou prošli po stepi, abychom se volně dohodli, neboť jsem nechtěl rozmlouvati v přítomnosti cizích.

Vyšli jsme. Za dvouhodinové rozmluvy jsem přesvědčil kozáka i Mongola, že řídíce se taktikou bolševickou, jítří obyvatelstvo a tím jen znesnadňují boj s Číňany a s bolševiky. Oba dva se přiznali, že nemají splnomocnění od barona Ungerna a že právě k němu poslali posla pro rozkazy. Konečně projevili souhlas dohodnouti se s knížetem Čultunem a s hutuhtou kláštera a zanechati zbrojnické politiky. Celá záležitost byla v několika dnech definitivně příznivě vyřízena. Banditi uznali úmluvu uliasutajskou, propustili uvězněné starosty a rozpustili zmobilisované Mongoly. Baldon-Hun zamířil ke Kobdu na výzvědy, plukovník Domožirov pak jel se svou družinou, skládající se ze dvanácti lidí k chanovi Jassaktu, aby projednal otázku dobrovolné mobilisace obyvatelstva.

Na toto náhlé rozhodnutí Domožirovovo působila zpráva, že se v Uliasutaji očekávají boje s rudými vojsky, táhnoucími od severu. „Odvážný kozák“, který raději zabíjel čínské kupce a loupil jejich „duguny“ nežli bojoval, vzdálil se s fronty pod záminkou narychlo vymyšleného poslání, jež mu prý dal baron Ungern. Zároveň posílal posly k baronu s vymyšlenými udáními na mne, na Čultuna, plukovníka Michajlova, hutuhtu Narabanči-Kure i na všechny ty, kteří mu zabránili vykonati „jeho důležitá politická opatření“.

O jednání plukovníka Domožirova nevěděl nikdo z lidí, kteří se o to zajímali; ostatně neměli jsme v úmyslu bojovat denunciacemi. Teprve po delší době jsem pochopil, proč odsoudil baron Ungern k smrti knížete Čultuna, plukovníka Michajlova a mnoho jiných. Pochopil jsem též, proč jsem byl já, kterého očekával týž osud, blízek smrti v jurtě barona Ungerna, když jsme se setkali v klášteře Van.