Ze zašlých dob (Vilímek)/Počátky mého novinaření a — soudů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Počátky mého novinaření a — soudů
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 7–13. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Sotva že byla zrušena konstituce z r. 1848 a u nás i na Moravě násilně zastaveny všechny české časopisy, pouhým rozkazem rozpuštěny a rozehnány národní jednoty a spolky, Karel Havlíček vyvezen do Brixenu atd., počala svrchovaně absolutní vláda Bachova hned roku 1850 němčiti v zemích českých zrovna o překot. Násilí to dařilo se všemohoucí vládě tak, že brzo byla i Praha při pohledu na její obchodní i jiné štíty a při poslechu pouličního hovoru bojácnějších obyvatelů zdánlivě už napolo německou. Kde ještě jaký Čech, každého měly policejní úřady na mušce a v evidenci, čekajíce takřka už jenom na vymření i těch posledních. Proto také řiditel pražské policie, dvorní rada Päumann (čili Kajman, t. j. krokodil, jak jsme my mu říkali), domlouval „otcovsky“ výbornému spisovateli a redaktoru „Časopisu katolického duchovenstva“ P. Karlu Vinařickému, proč tou naší literaturou daremně se obírá, když za 50 let prý tady nebude už ani jediného Čecha! A smrtonosný ortel svůj odůvodnil věštec také tím, že venkov němčili posud nejvíce „těžcí formani“ němečtí, k vůli nimž prý ziskuchtiví majitelé zájezdních hospod učili se německy, aby neztratili výdělek zajížděním formanů jinam, kde by jim rozuměli. Toto posavadní poněmčování bylo prý však tuze zdlouhavé, kdežto nyní po vystavění nových a nových železnic půjde prý germanisace parou. „Právě naopak, pane dvorní rado,“ odpovídal vždy vtipný Vinařický, „formani všude se zastavovali a německy mluvili, kdežto nyní němčina železnicemi přes Čechy jen přelítne a nic po sobě nezůstaví.“ (Vtip to sice byl, ale pravda, bohužel, ne, jak teď víme všichni ze smutných zkušeností s němčícími drahami.)

Umořující nátlak centralisticko-německé byrokracie ležel na všem lidu českém jako můra, polapujíc hejnem „tajných“ každé slovo nespokojenců, tak že i přátelé mezi sebou měli se na pozoru, aby nebyli udáni a stíháni pro sebe menší prostořekost. Že ale tlak budí protitlak, ukázalo se i zde. Nejdřív u studující mládeže, horkokrevnější než zkušenostmi opatrní mužové. Vědouc také o Päumannově „prorockém“ výroku a postrádajíc těžce i jen zábavný časopis, založila tajně na pěstování češtiny dva své časopisy psané: na staroměstském akademickém gymnasiu list „Varyto a lyra“ a na nedávno zřízené první české reálce „Libuši“.[1] Do této psal jsem pilně také (pod jménem „Jan Velešovský“) veršem i prosou, vážně i žertovně. A když Houškovi přece se poštěstilo vydávání časopisku alespoň pro děti, zvaného „Zlaté klasy“, přispíval jsem v letech 1855—6 jako už 20letý mladík (pod tímtéž jménem jako do „Libuše“) hojně také do „Zl. kl.“, dodávaje redaktorovi krom toho i značné sbírky národních pověr z východních Čech, jež on zařaďoval do větší studie o nich a uveřejňoval v „Časopise musejním“. Když pak pražská policie z pouhého podezření, že přemlouvám nespokojený lid k stěhování do Ameriky (o čemž sdělím více na jiném místě), vypověděla mne na celý rok 1857 z Prahy a internovala do mého rodiště Vamberka, odkudž jsem pak zasílal pod záhlavím „Od Zdobnice“ obšírné dopisy do „Pražských Novin“, politického denníku českého, sice úředního, ale tenkrát jediného, píšícího o politice arci jen to, co — směl. A toho bylo hrozně málo. Damoklův meč visel stále nad redaktorem Jos. Šestákem, v duchu poctivým našincem.

Řečené dopisy „Od Zdobnice“ obsahovaly pokaždé podrobné zprávy o všem z celé krajiny a byly redakcí dávány za vzor dopisovatelům ostatním. Ano i „čestného honoráru“ dostalo se mi za ně: zdarma zasílaného výtisku „Pražských Novin“, což prý tenkrát bylo u jejich vydavatelstva něco velmi vzácného.

Připraviv se takto dle tehdejší možnosti na zamýšlené povolání své, počal jsem, vrátiv se k Novému roku do Prahy, hned v lednu 1858 společně s Jos. Svátkem vydávati pětinedělník „Humoristické Listy“. V pětinedělních sešitech proto, že jedině takové větší období nepodléhalo úřední koncesi. Také všechny ostatní nemusejní časopisy české (jež toho času bylo možno spočítati na pěti prstech, jako na př. uvedený už „Časopis katolického duchovenstva“, P. Frant. Řezáče „Škola a život“ a Bělákův (Šimáčkův) „Posel z Prahy“), ty všechny též nesměly vycházet jinak než v pětinedělích, aby tu češtinu příliš netrousily po zemi. Z nouze však bylo i to dobré.

„Hum. Listy“ setkaly se ihned s přízní prořídlých tehda čtenářů. Spolupracovníků počalo jim přibývat a vlasteneckých rozšiřovatelů také, mezi kterýmižto zvláště vynikal starý katecheta pražský P. Škoda. Společné vydávání „H. L.“ netrvalo však dlouho. Již v červnu jsem se rozešel se Svátkem pro nedorozumění finanční a od července vydával jsem list sám, založiv vedle něho o Novém roce 1859 také ještě rovněž illlustrovaný pětinedělník „Obrazy života“, jichž spoluredaktorem stal se později Jan Neruda, jenž od té doby byl mně dobrým přítelem.

Že takové pětinedělní vydávání časopisů nestačilo u nás nikomu, nemusím teprve povídat. Pomoci však nebylo žádné. Každá žádost o týdenník nebo dokonce o denník poležela si u ministerstva, které rozhodovalo, pravidelně 4 měsíce, nežli byla — odmrštěna. A odmrštěna byla vždy každá. —

V tom věčném úmoru nadešla konečně v červnu r. 1859 válka rakousko-vlašská, v níž u Magenty a Solferina Francouzové porazili Rakušany na hlavu a odňali jim Lombardsko a Benátsko. Nálada v kruzích úředních byla následkem toho hrozná, zvláště pak, když objeven byl také 112milionový podvod finančního ministra Brucka, spáchaný při vydání tak zvané „půjčky národní“, vyhlašované za „dobrovolnou“, zatím však každému vnucenou. A právě této úřední malomyslnosti použil jsem rychle k dosažení koncese na vydávání „Hum. Listů“ jako týdenníku. Napsal jsem totiž žádost, v níž vylíčil jsem perem důtklivým, jak i všechen lid je tou porážkou na smrt skormoucen (ač to Vídni každý ujařmený v duchu přál) a jak dobře bylo by, kdyby „Hum. Listy“ mohly vycházeti každou sobotu, aby alespoň v neděli zapomnělo se obveselujícím čtením na to, co tolik rmoutí každého den co den. Atd. A ejhle: co nedokázalo se žádným dřívějším ucházením se, to vymohl tento úskok! Odpověď z ministerstva byla tu ne za 4 měsíce, nýbrž už za 4 neděle, a sice kladná: že takový týdenník se mi povoluje! Výskl jsem, a složiv předepsanou kauci, počal jsem už 1. října 1859 vydávati „Hum. Listy“ týdenně, což mně druzí vydavatelé čeští skoro až záviděli.

S veselou jsem týdenník započal, ale již za čtvrt leta jsem okusil první hořkou pilulku. Na den 9. listopadu 1859 připadalo sté výročí narozenin německého básníka Bedřicha Schillera. Celé zahraniční Německo pořádalo oslavování velkého muže svého, a tu arci nesmělo ani pozlátkově „německé“ Rakousko zůstati pozadu, s tím toliko rozdílem, že Německo oslavovalo hlavně velkého básníka, Rakousko však hlavně velkého Němce, chtíc, aby zde i Slované velebili Schillera ani ne tak jako básníka, nýbrž jako Němce. A to arci především nám Čechům šlo proti srsti. Pokud jsme v té kruté tísni mohli a směli, vzpírali jsme se proti úřednímu vnucování všeněmectví. I „Humoristické Listy“, ač posud nepolitické, uveřejňovaly opponující články a článečky, psané opatrně v „rukavičkách“ od Jana Nerudy, Václava Vlčka a jiných. A ku podivu: odvaze naší nebylo bráněno! List vycházel bez překážky pravidelně dál a dovršil své první čtvrtletí. Počátkem ledna však dostavil se do administrace z čista jasna policejní komisař se strážníky a zabavil najednou zbytky devíti čísel 1. čtvrtletí, čímž zároveň podkopán byl vzrůst odběratelů i celého ročníku; neboť co u ročníku s 1. čtvrtletím o 4 číslech?! Pospíšil jsem proto na policejní řiditelství přímo k Päumannovi ptáti se po důvodech té hromadné konfiskace. „Ty se dozvíte u soudu!“ odsekl mi on; „já byl proti tomu, abyste dostal tu vydavatelskou koncesi!“ Nebylo toho mnoho, co mi řekl, ale bylo toho dost, abych věděl, na čem jsem.

A skutečně, za krátko doručena mi obsílka k soudu, kde už mne očekával rada Wolf český, tak jmenovaný na rozdíl od pozdějšího rady Wolfa uherského, přibyvšího do Prahy po vypuzení rakouských úředníků z Uher.

Český Wolf byl chvalně znám jako výtečný právník a svědomitý soudce, který o málo let později, nemoha snésti vládní komandování soudců ve věcech tiskových, vzdal se další své kariéry státní, stav se právním řiditelem založené t. č. hypoteční banky království Českého.

Když tento všeobecně vážený a nestranný soudce zaváděl můj protokol, ptal se mne, chci-li sám si diktovat odpovědi na otázky, čili jen odpovídat a diktování přenechat jemu. Odvětil jsem, že v soudních věcech posud se nevyznám a že bych snadno mohl z neznalosti v něčem pochybit a tím si třeba i uškodit. „Dobře,“ přisvědčil on, „tedy budu diktovati já.“ Bezmála všechny mé odpovědi shledal správnými, jen asi u tří se pozastavil, a zformulovav je nahlas podle svého, pohlédl na mne zkoumavě a ptal se před jich diktováním do protokolu: „Rozuměl jsem vám tak dobře?“ Pozoroval jsem hned, že v odpovědích, upravených jím, byla vynechána některá moje ostřejší slova o slavnosti té, a uznávaje v duchu s povděkem radovy korrektury, přisvědčil jsem „učiteli“ vždycky hned, tak že pak protokol byl po závěrce „policejně“ zcela bezvadným a neměl také za následek žalobu a přelíčení, nýbrž vrácení mně zabavených čísel. Toto vrácení arci teprv až po několika nedělích, když čísla už byla zastaralá a pro mne takřka nepotřebná. Říkáť se: Co úřad jednou má, to nerad vrací, ať si to pak jsou zabavená čísla, nebo daně, nebo práva národu. A jsou prý země, kde tak se děje.


  1. Rukopis nalézá se v Českém Museu, kde zároveň je celá literární pozůstalost po J. Svátkovi.