Ze zašlých dob (Vilímek)/Kontrasty se stýkají

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kontrasty se stýkají
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 14–23.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70

Vracím se ještě k truchlivé době po zrušení konstituce i všech svobod a práv občanských.

Vznětlivý český lid liboval si r. 48. a 49. v dávno pohřešované volnosti tak, že po násilném zavedení zas absolutismu tomuto nijak nemohl přivyknout. A ještě snad by se byl vpravil do něho, kdyby to byl býval starý, patriarchální absolutismus „předbřeznový“, za jehož panování mohlo se alespoň dýchat a dobře žít. Ale krutým utiskováním ducha a překotným stoupáním daní ztrácel u nás každý naději, že by zas jednou mohlo být lépe, i obracel zraky své k zemi, v níž od dávných let byla svoboda úplná a toho času i živobytí dobré: k severní Americe.

Následek toho malomyslného přemítání o beznadějné budoucnosti zde bylo houfné stěhování se nespokojenců „za tu velkou louži“. Takovým valným ubýváním poplatníků i jejich synků, dorůstajících na vojáky, byly úřady arci velmi poplašeny a hleděly té „epidemii“ všemožně bránit, zvláště odpíráním průvodních listů a kladením různých překážek. Nic však naplat, lid si nedal říci a stěhoval se přec.

Za nedlouho však docházely z Ameriky hojně dopisy, v nichž vedle chválení tamních poměrů stěžováno si trpce na vystěhovalecké agenty v celém Německu, šidící naše krajany nesvědomitě už od hranic až po moře při výměně rakouských peněz i cenami přeplavními. A tu můj sourodák Alois Kareš, kupec, ale toho času ve Vamberku bez obchodu, pojal jako bystrá hlava myšlenku, že stane se rádcem a poctivým prostředkovatelem českých vystěhovalců. Dal se proto vyhostiti z Rakouska a usadil se v Brémách (kdež i po jeho smrti firma posud je), odkudž českými dopisy poučoval o všem každého, kdožkoliv o to požádal. K tomu arci potřeboval mnohé nepředvídané pomůcky z Čech, jako na př. knihy, mapy a j., které si objednával vždycky v Praze, obyčejně prostřednictvím mým. Znaliť jsme se dobře ze společného rodiště, o němž jsem mu dle jeho přání připojoval k zásilkám vždy také všechny novinky místní, které ho — jako každého v cizině — zajímaly víc než co jiného.

Tuto svou krajanskou úslužnost zaplatil jsem však velmi draze: byla příčinou nejtrapnějších chvil mého života. Upadl jsem totiž u pražské policie v podezření, že — přemlouvám lidi k stěhování do Ameriky a dopisuji o tom Karešovi! A že tenkrát úřady všemožně zabraňovaly vystěhovalectví, proto přišel i ke mně policejní komisař Gerstenkorn s tajným a pátral v mém kufru po dopisech verbířských. Nenaleznuv žádných odešel, ale za hodinu vrátil se opět s rozkazem, že má zabavit všechny mé dopisy, i zcela soukromé, a se mnou zavésti protokol na policejním okresu. Když pak tam byl výslech hotov bez jakéhokoliv mne zatížujícího výsledku a měl se už jen podepsat, tu pojednou vstoupil do kanceláře vrchní komisař policejního řiditelství Vlček a ptal se zvědavě Gerstenkorna, co to má? Když mu pověděl, řekl Vlček úsečně: „Přepusťte ho mně!“ a já byl bez podpisu protokolu odveden na policejní řiditelství!

Tam mne vlk — chci říci Vlček podroboval celý týden nejzevrubnějším výslechům. Ale kde nic není, ani Vlček nebere: naprosto žádné agentství nemohlo se mi zhola ničím dokázat.

Profous policejní věznice Golaševič, jehož jméno nezapomenu do smrti, soudil jako zkušený znalec lidí hned od počátku, že stíhán jsem bez příčiny. A když osmého dne dostal rozkaz, aby mne předvedl k jinému zas komisaři, Vojtíškovi, který měl na starosti propouštění vězňů z policejního řiditelství, gratuloval mi Golaševič s veselou tváří, že konečně přece už se dostanu na svobodu. Ale to hrozné sklamání pak, když mně nový komisar jednoduše oznamoval, že jsem na celý rok vypovězen z Prahy a internován na své rodiště, do něhož budu odveden z Prahy postrkem!!! Zůstal jsem jako hromem omráčený. Na mou otázku, z jakých to důvodů, proč? odvětil Vojtíšek, to že on neví. A na mou žádost, aby mně byly vydány peníze, odebrané mi úředně při zatknutí, že z nich zaplatím dráhu za sebe i za mého průvodčího a tomuto i diety a cestu zpáteční, odpověděno mi, že své peníze obdržím teprv až na rychnovském hejtmanství a domů že musím jít z trestu pěšky. Z trestu! Pro nic a za nic! Na pouhé jen podezření!…

Po vyslechnutí tohoto, policejně tehda neomylného rozsudku, z něhož v té době nebylo žádného odvolání, potácel jsem se jako zmámený zpátky do separace, do níž zároveň se mnou vkročil také vedoucí mne profous Golaševič. Pohleděl na mne útrpně a chlácholil: „Nezoufejte! Za chvíli jsem tu zas.“ A skutečně přišel za krátko opět. „Na stanicích,“ pravil, „dostanete výbytného vždy jen dvougrošák“ (asi 10 h. nynějších), „což je arci málo. Abyste si mohl přilepšovat, půjčím vám tuhle z mých úspor dvě zlatky“ (a podal mi tehdejší dvouzlatovou bankovku); „krom toho vzal jsem pro vás v trafice, zatím na dluh, 100 dlouhých cigar, a až ty vám dojdou, potom kuřte z téhle fajfčičky; tabák je také dobrý. Vše to pak mi nahraďte, až vám na hejtmanství vydají peníze.“ Div jsem tomu dobráku nepadl kolem krku…

Bylo zrovna sv. Mikuláše r. 1856, kdy dostalo se mi toho nadělení. Před tím nachumelený sníh oblevou tál a cachta byla hrozná, když v podvečer téhož dne jsem nastoupil smutnou pout k domovu. Potkal-li jsem v Praze cestou do Karlína nějakého známého, nevím, neboť pro slze neviděl jsem na krok před sebe.

Celé putování své popisovati nebudu. Řeknu jen, že v Brandýse n. L. vyměnil jsem s měšťanem, uvězněným pro náručivé pytláctví, za Golaševičovu dýmku „Kotzebuovu cestu do Paříže“, kterou jsem potom na dalším marši svém pilně pročítal, tak že okolojdoucí neměli mne za hnance, nýbrž za mladého úředníka, vedoucího společně s průvodčím otrhance, přiděleného nám v Brandýse. Jakž také neměli mne míti za úředníka, když jsem si vykračoval v pěkném novém zimníku, na hlavě moderní bobrový fez s modrým hedvábným třapcem, na nohou lesklé gumové přezůvky, v jedné ruce rozečteného „Kotzebua“ a v druhé zapálený doutník! To přece nevypadalo pranic po hnanecku!

Přeskočme však Poděbrady, Chlumec a Králové Hradec a dorazmež (třetího dne) až do Týniště n. Orl.

V této stanici, poslední už před Rychnovem, začínalo mně navzdor pohorskému sychravu být horko při pomyšlení, že mlynář v tom městě je mým bratrancem a že čím dále mohu potkávat víc a více známých, jimž všem bych musel podrobně vykládat svůj osud. A tu, maje v kapse z Golaševičovy dvouzlatky ještě 12 kr. stř., požádal jsem obecního policajta, aby mně koupil za 1 kr. slaný rohlík, za druhý krejcar dlouhý doutník a ten šesták (desetník stř.) že bude jeho, zaopatří-li mně do Rychnova příležitost, které pak na hejtmanství po vydání mně peněz ihned zaplatím.

Nečekal jsem dlouho. A ježto tam sníh neroztál, byla tu za krátko zimní korba pěkná, jejíž majitel sám jel se mnou do Rychnova. Dorazili jsme tam o jedné s poledne, a že tou dobou nikdo nebyl v úřadě, zajeli jsme do hostince na oběd a na pokrmení koně. Ve 3 hodiny pak šli jsme k „rapportu“. Okresní hejtman činil mně výčitky, jak prý jsem si tím činem zkazil celou úřední kariéru. Já však mu odpověděl upřímně, že na státní službu jsem ani se nepřipravoval, i aby byl tak laskav a vydal mi mé peníze, bych mohl zaplatit za příležitost. „Jo,“ odvětil hejtman, „s vámi nedošly peníze žádné, a byly-li vám v Praze nějaké odňaty, ty budou sem zaslány cestou úřední a pak teprve zde vám vydány.“

Byl jsem s očekáváním hotov a blahořečil jsem v duchu náhodě, že nejel se mnou kočí, nýbrž majitel korby. Ten alespoň mohl ze svého vyrovnat účet hostinského a zajeti se mnou pro svůj plat ještě do blízkého už Vamberka.

V rodišti nechtěl jsem jít přímo do mlýna, z něhož jsem pocházel, abych takovým příchodem nepolekal otce, starého už víc než 80 let. Proto jsem dal zastaviti na náměstí před obchodem rodičů mé od mládí vyvolené, a seskočiv s korby otevřel jsem dvéře do krámu. Zvonek zacinkal a já zůstal stát uvnitř nepohnutě jako přimražený. Srdce mi rozčilením bušilo, když vstoupila z bytu do prodejny moje pozdější, vždy hodná tchyně a kráčela za pultem mlčky a se sklopenou hlavou až ke mně, kde teprve zvedla zrak, aby se ptala po přání přišedšího kupce. Spatříc mne, leknutím vykřikla, dodávajíc hned: „To jste hodný, že přece jedete na funus!“ „Já na funus?! A komu?!“ „Inu Bože, tatínkovi. S pohřbem čeká se na vás už čtvrtý den. My také vám psali hned, ale dopis byl nám z Prahy vrácen neotevřený s poznámkou vaší kvartýrské: ‚Nepřijímá se!‘ A tak jsme celí bez sebe, co se to s vámi děje…“

Můj kalich hořkosti byl dovršen až na pokraj — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Tyto přesmutné chvíle mého života protrpěl jsem v prosinci 1856. A za necelých 10 let ukázalo se, jak obratem života kontrasty se stýkají.

Vypršelo první období českého sněmu, zvoleného r. 1861, a vypsány byly volby nové. V prvním sněmu zasedali také tři čeští poslanci, podezřelí u ostatních z nepěkného nadržování Schmerlingovi, urputnému nepříteli všeho českého. Aby volební výbor (Palacký, Rieger, Brauner) mohl postaviti proti nim spolehlivé kandidáty jiné, kteří by najisto jim odebrali zneužívané mandáty, proto zval do svých poradních schůzí známé rodáky z okresů těch a dal se jimi upozorňovati, kdo všecko by tam snad mohl projíti. A jedním z těch zvaných byl jsem i já.

Pro venkovské obce okresů rychnovského a kosteleckého n. Orl. navzdor všemu hledání přece nemohl se nijak nalézti bezpečný kandidát. A tu jednoho dne ptal se mne v takové schůzi Dr. Brauner: „Vy jste, tuším, také odtamtud?“ „Jsem; z Vamberka.“ „A je vám už 30 let?“ „Je.“ „Tak proč u všech všudy nekandidujete vy?!“ „Proto, že necítím se býti zákonodárcem. Jedná-li se však o to, abych vytlačil viklavého protikandidáta, postaral bych se jistě o to, když bych po vypršení této sněmovní periody více už nemusel kandidovat.“ Volební výbor, usmívaje se podivné podmínce, neobvyklé při ucházení se o mandát, svolil k žádosti mé a doporučil mne voličům zároveň s ostatními navrženými.

Všechen český lid měl toho času neobmezenou důvěru k Palackému, Riegrovi a Braunerovi, tak že jimi doporučení kandidáti tenkrát ani nedocházeli mezi voliče, ucházeti se o jejich souhlas a přízeň, a byli přece vždy zvoleni namnoze i jednohlasně. Já však, ač jsem byl znám v obou okresech i jako rodák i jako mnoholetý už a žalářovaný redaktor „Humoristických Listů“, svolal jsem přece před volbou voliče do jejich větších míst, z nichž prvním na cestě bylo Týniště n. Orl. Schůzi pořádal ve svých místnostech tehdejší poštmistr p. Růžička, u něhož jsem už dříve písemně si zamluvil placený povoz do dalších větších míst.

Schůze dopadla pro mne skvěle, a když byla skončena, sháněl jsem se hned po příležitosti. „Ta venku již čeká,“ povídal mi poštmistr, „a poveze vás tuhle sám její majitel, an je zároveň i voličem. Ale ten o nějakém platu nechce ani slyšet.“ „Tak nepojedu a půjdu do Rychnova pěšky!“ namítám já. „Toť hned!“ praví dobrosrdečně majitel bryčky; „když jsem vás, pane, mohl vézti do Rychnova před 10 lety — s dovolením — jako šupáka, mohu vás tam snad vézti dnes také jako kandidáta!“ Takovému pádnému kontrastu nemohlo se arci odporovat, i přisedl jsem tedy do pamětníkova kočárku.

V Rychnově pak dopadla volba jednohlasně až na několik Němců z hor, kteří volili svého, také Němce.

Na této jedné mé volbě nebylo však dosti. Když se usnesli poslanci čeští na známé „Deklaraci“ a opustili sněm, vypsal Schmerling hned nové volby, v naději, že tu i tam se svými vládními kandidáty přece prorazí a českou oposici prolomí. Ale zmýlil se šeredně: českým poslancům nescházel ani jediný hlas. I pokoušel se Schmerling o to i po druhé, po třetí a já už ani nevím, po kolikráte, ale „deklarantské volby“ zůstaly vždy bez nejmenší poskvrny a byly široko daleko obdivovány pro svou naprostou neporušitelnost. A tu konečně připadl „otec ústavy“ na prostředeček úskočný, zatím před veřejností tajený. Vypsal totiž volby nanovo, k nimž jel jsem zas, a sice vlakem nočním, abych nezanedbal v Praze den redakční. A že to bylo za letního parna, zastavil jsem se cestou na nádraží (tenkrát ještě žádných tramwayí nebylo) „u Pinkasů“ na skleničku plzeňského. Seděli tam už čtyři bulkaři-mistři a hráli tu českou sousedskou. Se třemi znal jsem se dobře, a ti, vidouce na mně cestovní kabelku, ptali se hned, kam chci v noci? „Do Rychnova k volbě.“ „Vy jedete do Rychnova, pane?“ skočil nám do řeči neznámý mně bulkař čtvrtý, „to jistě setkáte se tam s okresním hejtmanem. I buďte, prosím vás, tak laskav a vyřiďte mu srdečný pozdrav od jindřicho-hradeckého „pagát ultima“. On již bude vědět, od koho to je; hrávaliť jsme spolu v Hradci taroky.“ Slíbil jsem a jel potom státní drahou (severozápadní dráhy tehdá ještě nebylo) do Ústí n. Orl. a ráno o 5. hodině poštou do Rychnova, kamž jsme se dokodrcali asi o půldeváté hodině.

Spěchal jsem hned k volební síni „U labutě“, kdež u schodiště před sálem stáli dva četníci v plné výzbroji. Chci jíti nahoru, ale četník mně zdvořile zastoupil cestu řka: „Neračte míti za zlé, ale dnes vás tam nesmíme pustit. Páni kandidáti nesmí dnes nikde oslovit voliče, aby tito mohli hlasovat podle svého vlastního přesvědčení beze všeho nátlaku řečníků.“

„Budiž! Při volbě být nemusím! Půjde to i beze mne! Já však mám pro pana hejtmana zvláštní pozdravení z Prahy a to jen bych mu rád vyřídil.“ Na to mne četníci z respektu před hejtmanem pustili do vnitř. Vstoupiv do sálu, viděl jsem, jak hejtman na podiu při spatření mne vyjeveně vstává se své židle. Zamířil jsem proto přímo k němu a konejším polekaného: „Buďte ubezpečen, pane, četníci konali svou povinnost: zabraňovali mně vstup do síně a pustili mne sem jen na okamžik, abych vám mohl sděliti svěřené mi poselství z Prahy. Mám totiž vyřídit srdečný pozdrav od jindřicho-hradeckého ‚pagát ultima‘.“ „Cože?! Od ‚pagát ultima‘?!“ zvolal hejtman rozradostněn, „prosím vás, sedněte tuhle ke mně a povídejte mi honem, co dělá v Praze, jak vypadá, je-li zdráv, jak se má —“ a co ještě bylo těch otázek. Co jsem věděl, referoval jsem, mezi čímž zatím nadešla 9. hodina, počátek to volby. Její předseda, výborný spisovatel a kazatel P. Jos. Ehrenberger, farář skuhrovský a později kanovník vyšehradský, pohleděl na hejtmana i na mne a pravil mi polohlasitě: „Chcete-li oslovit voliče, mluvte.“ Toť se ví, že nedal jsem se dvakrát pobízet. Rozhovořil jsem se tak jadrně, že vedle sedící předseda schůze každou chvilku mne popotahoval za šos domlouvaje šeptem: „Mírněte se, ať vám neodejme slovo!“ A když jsem skončil já, ujal se slova zase on a mluvil teprve od plic, tak že opět já ho žertem potahoval za šos, napomínaje také šeptem, aby se mírnil, sic že atd. Výsledek volby pak byla nová jednohlasnost. A ježto i všude jinde to dopadlo zrovna tak, ukázalo se, že marným bylo i toto Schmerlingovo úskočné umlčování kandidátů. Tvrz byla nedobytná!

Ach ano — tenkrát a teď!…

Cestou do Prahy pak smál jsem se v duchu novému zas kontrastu, veselejšímu než byl ten první: jak tarokový „pagát ultimo“ odzbrojil rázem i hejtmana se dvěma četníky.