Ze studentských let Hálkových

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ze studentských let Hálkových
Autor: Jan Herain
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 155–157.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Vítězslav Hálek

Viz stranu 105.[red 1]

Zvláštní náhoda tomu chtěla, že v domě č. 1664. II. v Praze, kde bydlím, nalezl jsem německou rodinu p. Pfeifra hodináře, u které Hálek bydlel po celou dobu svých universitních studií, a i potom, až do času, kdy se oženil, celkem tedy asi devět roků.

Na podzim asi před 38 lety, tedy r. 1855, p. Pfeifer bydlel „na Struze“ blíže sv. Vojtěcha. Když na zimu počínaly školy, dal přibiti na domovní dvéře cedulku: „zde se přijmou studující na byt a stravu“.

Na toto pouliční oznámení dostavili se brzy tři neznámí studenti, kteří společně najali nabízený byt; mezi nimi byl i Hálek, jenž skončil právě gymnasialní studium a vstupoval na universitu.

Rodiče Hálkovi měli tehda hostinec v Bukole blíže Mělníka a chtěli míti z Hálka kněze; bylo to nejvřelejším přáním zvláště jeho matky. S pevným přesvědčením, že syn vstoupí do semináře, vyprovázeli ho na podzim z domova ku Praze. Jaké bylo však jejich překvapení, když se z úst „dobrých lidí“ dověděli, že Hálek není v Pražském semináři a nestuduje na kněžství.

Vzniklo ovšem napjetí mezi rodiči a synem. Starý Hálek, povaha nad obyčej pevná, nemínil synovi jen tak zhola odpustiti, že proti vůli rodičův změnil svá studia. Ale poněvadž syn co do povahy byl věrným obrazem otcovým, nemínil ani se své strany povoliti a tak se stalo, že na první prázdniny domů k rodičům nešel.

Počátkem druhého školního roku přišla nejprve sestra Hálkova do Prahy na výzvědy, co as bratr dělá a kde jest.

Po dlouhém hledání vypátrala byt Hálkův a v nepřítomnosti jeho vyptávala se v bytu, kdo ho živí neb podporuje, odkud béře šat, prádlo i jiné potřeby, neb domu prý nejde ani nepíše, a také rodiče, jsouce v domnění, že syn jest v semináři, peněz mu neposýlali. Rozumovaliť tak, že když bude bez peněz, do semináře vstoupiti musí. Jediný výsledek této návštěvy byl, že se rodiče Hálkovi dověděli, kdo jejich syna v Praze podporuje. Byli to jeho domácí, Pfeifrovi, kteří mu poskytli úvěr. Takových návštěv sestřiných bylo za první léta několik. Končívaly vždy velmi ostrými levity, a ještě ostřejšími vzkazy rodičův jak pro Hálka, tak i pro rodinu Pfeifrovu, jimž dáváno za vinu, že kdyby syna nevydržovali, byl by musil jíti do semináře; tím prý ho jen kazí.

V. Hálek koncem let padesátých.

Když nezpomohly sestřiny domluvy, přišla do Prahy matka, aby vzdor synův zlomila; Hálek však odešel z domu a nevrátil se až večer, když již byla pryč.

Otec nepřišel za ním nikdy.

Za celý ten čas Hálek dostal z domova punčochy a nějaký ručník.

Teprve třetího roku poměr k domovu utvařoval se o něco přátelštěji. Jednoho dne přišla sestra zase k bratrovi a přinesla mu košík buchet. Ty buchty měly býti prostředníky smíru mezi rodiči a synem; ale Hálek jich nepřijal, a takž nezbylo sestře, než aby buchty opět sebrala a s nepořízenou vrátila se domů.

Rozkol mezi rodiči a synem byl dovršen; Hálek, jenž se zatím vzdal dalších studií a věnoval se výhradně literatuře, platil u svých rodičů i u sousedů své rodné vísky za studenta zběhlého.[1]

Z různých upomínek rodiny Pfeifrovy, týkajících se Hálka, uvedeme dvě, tři episodky.

Kdysi vypukl oheň ve mlýnech u sv. Vojtěcha na rameni řeky Vltavy u Žofínského ostrova. Mlýny shořely a zhoubný živel začínal ohrožovat i nedaleký byt rodiny Pfeifrovy. Ve zmatku započali vyklízeti byt a vynášeti nábytek.

Celé toto nedobrovolné stěhování dělo se, jako vždy při požáru, příliš zmateně. Hálek zachraňoval nejdříve své knihy, jež v proutěném koši od dříví odnesl přes ulici do bytu MDra. Unterwegra, ale po požáru zapomněl úplně, kam je dal, až teprv po třech nedělích a to náhodou se přišlo na to, kde se knihy nalézají. Ovšem i Pfeifrovi vynášeli a zachraňovali své nábytky; jaké však bylo leknutí a nářek p. Pfeifrové, když zpozorovala náhle ztrátu půlletního syna Emila, na kterého v prvním leknutí při ohni všickni zapomněli.

Bědovali, naříkali, hledali a zatím malý Emil ležel pod postelí v koši pečlivě přikrytý a tvrdě spal. Odnesl a strčil ho tam Hálek.

Tohoto hošíka Hálek často choval a při tom mu důtklivě domlouval: „Kluku! ty musíš být Čech!“ A v skutku z Emila se stal Čech.

O několik let později Hálek jel s p. Pfeifrem k jeho přátelům do Postendorfu u Moravské Třebové na návštěvu.

V této vsi stal se krátce před tím velký zázrak. V okenním skle v domku jistého krejčího zjevil se obraz P. Marie a k zázračnému tomu obrazu hojně putováno z blízka i z dálí v celých zástupech.

Na Hálkovo zakročení v novinách úřad si všiml zázraku, jenž krejčímu nesl hojný užitek, a co se z něho vyklubalo?

Krejčí svého času dal si zasaditi rozbitou tabuli v okně, která náhodou měla barevně konturované kazy, že v nich mnozí náboženští blouznivcové viděli obraz P. Marie, která prý se u krejčího v okně zázračně zjevila.

Tak trávil Hálek po 9 let v rodině Pfeifrově v klidu a míru, jakého u svých rodičů nenalézal. Patrně dobrý osud vedl Hálka, když jako student přišel do Prahy na studia, a nemaje krejcaru v kapse, jsa z domova vyhoštěn a všeliké hmotné podpory zbaven, zaklepal nazdařbůh na dvéře, které se mu první namanuly do cesty: našel zde u cizích lidí podpory a zaopatření, a ač sami neměli mnoho, dali mu „na víru“ a z dobrého srdce přes to, že byl rozhodný Čech a oni byli národnosti německé. Stará Praha mívala ještě dosti takových dobrosrdečných měšťanů. Ovšem také Hálek nezklamal jich důvěry. Zdomácněl u Pfeifrů tak, že byl jako členem jejich rodiny. Až jednou náhle překvapil své domácí.

Kdysi časně s rána Hálek se obrátil k paní Pfeifrové: „Matičko! dnes se žením, večer se od vás odstěhuju.“ Bylo to pro ně opravdu překvapení, neboť neměli ani tušení, že má jakou lásku.

Tak se Hálek rozešel s Pfeifrovými. V jich rodině chová se však podnes podobizna Hálkova z dob studentských, čistě tužkou provedená, jejíž reprodukci zde podáváme.


  1. Je známo, že starého Hálka se synem smířilo teprve první provozování dramatu „Carevič Alexej“. Pražští přátelé Hálkovi přiměli tvrdošíjného otce básníkova, aby se šel podívat na první představení synovy tragedie. Otec povolil, a v povahách caře Petra I. a jeho neústupného syna Alexeje shledal obraz povahy své i synovy. Tragické rozuzlení sporu mezi carským otcem a synem hnulo srdcem básníkova otce a bylo příčinou potomního smíru Hálkova s otcem.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Zde Mé prvé setkání s V. Hálkem.