Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Václav Vladimír Zelený

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Elegie	Václav Vladimír Zelený	Ze studentských let Hálkových

Údaje o textu
Titulek:	Václav Vladimír Zelený
Autor:	Ladislav Dolanský
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 153–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Vladimír Zelený
Související na Wikidatech: Václav Vladimír Zelený

* 12. února 1858 v Praze; † 29. února 1892 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském.

Seznámil jsem se s V. V. Zeleným, který studoval o rok přede mnou, sotva že vstoupil jsem na universitu, a vyznávám, že jsem se na tuto známost již dlouho těšil. Věděl jsem, že přispívá do hudebního časopisu „Dalibora“, jejž tehdy redigoval Novotný, a že ve kruzích studentských jest uznanou hudební autoritou. Seznámení naše bylo upřímné a trvalé. Pracovali jsme zhusta podle sebe za týmž cílem, nerůznili jsme se v základních názorech, a i tehdy, kdy povolání naše bralo se různým směrem, a to, co nás pojilo, u obou ustupovalo v pozadí, rozuměli jsme si navzájem.

Veřejně působiti počal hned, jakmile roku 1875 absolvoval gymnasium. V Akademickém čtenářském spolku stal se zakladatelem Slovanských koncertů, přispíval články do „Dalibora“, „Posla z Prahy“ a „Světozora“, a za svého pobytu ve Vídni r. 1877 dal podnět k vydávání „Akademických listův“. Od roku 1879 jméno Zeleného bylo všeobecně známo. Nikdo nenapsal časový článek tak rychle a řízně jako on, nikdo nebyl v každé chvíli tak pohotově a nevyznal se v různých oborech tak zevrubně a důkladně. Zelený byl pravou perlou pro redaktory. Ale málokdo viděl, jak rychle a snadně Zelený píše. Nejeden článek načrtal v kavárně za veselého přátelského hovoru, jehož se sám účastnil.

Nejzdařilejší jeho stati týkaly se mistra Smetany, o jehož hudbě psával s veškerým zápalem mladistvého nadšení. Neprodělal sice již bojů, které nedlouho před tím bylo třeba podniknouti na obhájení cti a jména Smetanova, ale činností svou nicméně nemálo přispěl k pravému ocenění jeho zásluh.

Odevzdav mi divadelní referát v „Českých novinách“ odebral se r. 1881 zase do Vídně, odkud nezapomínal psáti různé zprávy a úvahy do našich listův, a po svém návratu vstoupil do Umělecké Besedy, kde zvolen byl r. 1882 jednatelem hudebního odboru. Na jeho podnět vznikla Jednota ctitelů Smetanových, která vydala klavírní výtah „Dalibora“ a mistru odevzdala značný dar; jeho úsilím povstaly též české komorní produkce v Konviktě. V letech 1886—87 redigoval hudební časopis „Dalibor“, který za jeho řízení měl zlatou svou dobu. Nikdy nebyl list tento bohatší a zajímavější, nikdy neujímal se s větší rázností našeho umění a nevšímal si tak horlivě všech otázek hudebních. „Dalibor“ z doby Zeleného jest věrným zrcadlem tehdejšího hudebního ruchu. A většinu článků, referátův i zpráv psával Zelený sám, ba mnohá čísla jsou téměř úplně jeho prací.

Říkalo se tehdy, že Zelený se rozptyluje. A skoro zdálo se, že obava tato jest důvodna. Mimo usilovnou činnost v oboru hudby psal studie o Rybičkovi a Jablonském, vydal r. 1884 velmi cennou a obšírnou biografii Tomáše Pešiny z Čechorodu, byl autorem literarních causerií v různých listech uveřejňovaných, vydával spisky o divadle, zabýval se horlivě studiem jazykův a literatur moderních, ba, absolvovav fakultu filosofickou rozhodl se studovati ještě práva. A přece toto vše bylo výbornou školou pro jeho příští povolání, ve kterém se Zelený tak znamenitě osvědčil. Roku 1886 nabyl hodnosti doktora práv a vstoupil v březnu téhož roku do redakce „Hlasu Národa“. Čím stal se tomuto listu, svým kollegům i celé veřejnosti v novém svém postavení, o tom výmluvně pověděno v nekrolozích. Zelený oddal se žurnalismu se vší duší, věnoval mu všechen svůj čas, všechnu hloubku svého vědění, všechen vtip bohatého svého ducha.

Vídal jsem ho za té doby málokdy. Jen když něco vážného jej stihlo, neb kdy zvláštními záměry se zanášel, vyhledal mne. Byl jsem přesvědčen, že Zelený není na konci, nýbrž na začátku své životní dráhy. Jeho duch nebyl by se dal dlouho poutati neutěšenými poměry politickými a redakčními. Byl také veškerou svou bytostí k tomu určen, aby spěl výše. Jeho stanovisko bylo vždy povýšeno nad všední běžné názory, vytrvalost a neohroženost získávala jeho myšlénkám vítězství. Zelený byl povolán státi se reformátorem oboru, jemuž se věnuje; všude, kde působil, zanechala činnost jeho stopy patrné, hluboké. Bylo mnoho lidí, kterým Zelený býval nepohodlný, ale i z jejich úst slýchal jsem o něm slova nelíčeného uznání.

Však dávná choroba hlodala neúprosně na jeho životě. Věděl o ní již dávno. Ve své vzpomínce na pobyt Deryngové ve Vídni r. 1882 píše: „Nejsa schopen práce ani spánku, mohu nejlépe napsat episodu mně velmi zajímavou a skoro snad památnou, je-li něco památno člověku, který snad za dva měsíce nebude již mezi živými.“ Osud ušetřil jej déle, ale vyrval nám jej přece příliš záhy. Když v pondělí dne 29. února 1892 došla mne zdrcující zpráva, že v noci ve čtyři hodiny Vladimír skonal, nemohl jsem uvěřiti, že ten, jenž pln života a humoru v sobotu odpoledne tak dlouho a horlivě se mnou rozmlouval o otázkách veřejných i soukromých, po půl druhém dni jest mrtvolou. Zemřel, obíraje se studiem symfonie mistra Smetany, jemuž až do posledního vzdechu zůstal věren, jehož skvělého vítězství však již se nedožil…

Po nějakou dobu zabýval jsem se myšlénkou vypsati zevrubně život V. V. Zeleného, plný zvláštních, až i romantických příhod, sporův a zápasův. Proč jsem tak neučinil? Naše živá společnost jest příliš choulostiva a nedůtkliva, výsada neomylnosti příliš zakořeněna, než aby bylo lze už nyní upřímně psáti o mrtvém. Vypisovati do podrobna Zeleného život a působení značilo by vzbuditi nové spory na mnohých stranách, i snad mezi jeho přátely. Kdo v takých sporech dovedl by ho brániti tak, jak sám sebe bráníval? Kdo dovedl by za jeho ideje bojovati s takým nadšením a zápalem, a zároveň s tak železnou přesvědčivostí a zmužilostí, jak on to činíval? A tak těchto několik slov jest zatím snad to jediné, co věnovati mohu příteli, o němž Br. Grabowski napsal v nekrologu: Niełatwo byłoby w całem dziennikarstwie świata znaleść człowieka, któryby wniósł był do swego zawodu taki kapitał talentu, wiedzy, gruntownej nauki, wykwintnego gustu, ścisłego poczucia sprawiedliwości, oraz niezłomnego, nieskazitelnego charakteru, co zgasły niedawno w Pradze W. W. Zelený.