Ze srdce k srdcím/Pouť

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Koleda	Pouť	Kmotr Lánský

Údaje o textu
Titulek:	Pouť
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 27–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Celý rok bylo v tom drahém domově krásně, ale nejkrásněji bývalo přece jenom na jaře a v létě. Nikdy nezapomenu na máj v malém našem městečku. Díval-li jsi se s kopečku, vyhlíželo rodiště moje jako poprášený mlynář, celé bylo obaleno krásným bílým květem hruší, sliv, jabloní, a domky vyhlížely jako pečlivě uložená hnízda mezi větvemi stromů.

Do nás mládeže jakoby vproudila nová, jará, čerstvá krev; jaro přineslo nám samou radosť, samou radovánku a ty potrvaly přes léto. Léto, ach léto!

Louka samý květ, samá červená, modrá, žlutá nebo bílá ozdoba na překrásném zeleném koberci. V lese hojnosť červených jahod „jako palec“ velikých. Nepřáli jsme si ničeho lepšího. Již ten počátek léta byl překrásný!

Léto, aby se nám zalíbilo, přineslo s sebou pouť na Bišičkách. Bišička jsou malý kostelík na vršku, asi půl hodiny od rodiště mého vzdálený.

Běloučké stěny s blýskavou vížkou pěkně po okolí se rozhlížejí. Ale Bišička mají svou zvláštnosť, jaké v Čechách i na Moravě v nynější době poskrovnu: na Bišičkách usídlil se poustevník a opatruje kostelíček podnes. Na pravo od kostelíka, v tmavém stínu stromů, zbudoval si pomocí zbožných občanů malou poustevnu. Mech, břečťan a lišejníky pokryly šedivé její stěny. Z malé vížky nad poustevnou třikráte denně ozývá se jasný hlásek zvonku po okolí. —

A na počátku léta, dne 29. m. června, o svátku sv. Petra a Pavla jest na Bišičkách pouť. Chodívali jsme na Bišička třikrát do roka: na den sedmibolestné Panny Marie jest tam malá pouť, o křížovém dni šlo tam processí, nejslavnější však pro nás byla pouť o sv. Petře a Pavle.

* * *

Již několik neděl napřed jsme se těšili, poslední týden sotva jsme samým těšením spali.

Den před poutí šli jsme ze školy.

„Ty, Frantíku, kolik máš?“ ptám se kamaráda Frantíka.

„Devět krejcarů, zítra mi ještě přidá dědeček, a babička mi též něco slíbila,“ odvětil Frantík pyšně jako nějaký kníže, který má milliony.

„A co ty, Pepíku?“

„Já mám patnáct,“ rovněž tak odpovídal Pepík.

Těm jsem se dosud nemohl rovnati; v mé pokladničce bylo uloženo jenom pět krejcarů. —

Byl podvečer. Svatý, předsváteční mír snášel se nad domky, zvony po okolí se rozepěly a když umlkly, zvonili ještě drobní zvoníci nad svými hnízdečky ve větvích a muzikanti cvrčkové v děrách na zahradě dokonávali též svůj koncert. Tatínek, maminka a já usedli jsme do chládku před domem. Přišoural jsem se k mamince a pošeptmo povídal jsem jí do ucha: „Maminko, prosím vás, přidejte mi ještě něco na pouť, Frantík má devět krejcarů, babička a dědeček mu ještě něco přidají a Pepík má patnáct krejcarů.“ Maminka mlčky sáhla do kapsy a dala mi do dlaně tři krejcary. Pečlivě uložil jsem je do kapsy.

Za chvilku prosil jsem tatínka; tatínek se usmál, dal mi čtyřkrejcar a pohladil mne po hlavě. Babička mi zítra také alespoň dva krejcary přidá. Čtrnáct krejcarů! Jaká to radosť, dočkám-li se touhou rána!?…

Ráno sešli jsme se na městečku. Každý pěkně ustrojen, hlaďounce jako vlašťovička učesán a každý hůlku v ruce. Bez hůlky jsme jít nemohli: ani pan hrabě nebyl dnes takovým pánem jako my, kteří chystáme se vyjíti na pouť bišickou. Vykročili jsme.

Tam, pokud sluníčko ještě nepálí, půjdeme po vozové cestě a zpět kolem obory ve chládku.

Bylo as osm hodin; za půl hodiny jsme tam, v deset teprve začíná kázání, můžeme si pouť zatím s dostatek prohlédnouti…

Bišický kostelíček dívá se dnes veseleji do okolí. Zvony jeho přes tu chvíli znějí a nám zdá se, jakoby volaly: „Svatý Petr, svatý Pavel!“

Kráčíme na zelený kopec bišický, zelenými stromy posázený.

Bišická pouť má u nás též tu památnosť, že prodávají se o ní první třešně.

Došli jsme nahoru. Za hřbitovní zdí jsou boudy, z nichž dívají a usmívají se na nás pěkné kusy marcipánu. —

Ale, ale, podívejme se! Frantík ukousl již prvnímu panákovi hlavu. Ten je nedočkavý!

Třešní je tu hojnosť: amorelky, černé uherky, křupky i drobné ptáčnice; žejdlík za dva až čtyři krejcary — podle dobroty.

Když jsme si vše prohlédli, jdeme navštívit poustevníka. Prochází se po hřbitově.

Vypadá jako loni; vysoké čelo, jako stříbro bílé vlasy a dlouhanský, stříbrem poprášený vous.

Oděn jest v černé roucho, bílými provazy přepásané. Za bílými, střapci ozdobenými provazy, má růženec a křížek. Jindy mívá široký černý klobouk, dnes má smeknuto.

„Vítám vás, hoši, vítám,“ hovoří dobrý stařeček a každého nás hladí, „pojďte mne také navštívit!“ a vede nás do poustevny. —

Usedli jsme na bílou lavici a rozhlížíme se po světničce. U okna jest pěkný oltářík se soškou panny Marie a s křížem, v koutě jednoduchý stolek, v druhém kamna, u zdi stará postel s jednou peřinou — chudičká, ale čistá světnička.

Poustevník podává nám koláče, které z vesnice obdržel. Nechceme ho o jedinou lahůdku připraviti. Ptá se nás, co dělají doma a jak se učíme ve škole.

„Juž jste na Bišičkách, dědečku, dávno?“ vyklouzlo Frantíkovi.

„Ba dávno, hochu, dávno!“

„Byl jste tu již, nežli stával kostelíček?“ ptá se Pepík. Tak ptá se, protože chce, aby poustevník vypravoval pověsť o bišickém kostelíčku. A dědeček vypravuje:

„Milí hoši, tento můj kostelíček stojí již tuze, tuze dávno. Před dávným časem bývalo kolem kostelíčka po kopci celé městečko; dívalo se pěkně s kopečku do okolí. Na temeni kopce stál již tenkráte tento kostelík sv. Petra a Pavla. Ale lidé v městečku Bišicích byli zlí, vedli život bezbožný. Do kostela šli málokdy; chasníci, kteří sotva škole odrostli, do kostela ani nevkročili, toulali se však po hospodách a vedli život darebný.

Jednou, bylo to o božím těle, když bylo odpoledne v kostelíku požehnání, snesla se nad okolím bouře. Z mraků jak uhel černých sršely blesky a rána za ranou ohlušovala bišické obyvatele.

V hospodě chystal se ke koulení ten nejhorší mladík z celého městečka. Divoce se zasmál: „Kdo víc porazí, Pán Bůh, nebo já? Ale sotva dořekl, zavzněla hrozná rána, země se otevřela a celé město pohltily plameny jako někdy Sodomu a Gomorrhu.

U kostelíčka však ve svaté záři klečeli svatí apoštolé Petr a Pavel, ruce spínajíce k nebi, aby Pán kostelík jejich zachoval. A Pán ho chránil, kostelík stojí podnes. Až půjdete do kostela, všimněte si na zemi dvou důlků v kameně, tam prý klečeli svatý Petr a Pavel.“

„A kdy vy jste sem přišel, dědečku?“ ptáme se všickni.

„Je tomu asi třicet let, co zavítal jsem v tento kraj. Já byl, milé děti, mladý jako vy, jako vy býval jsem vesel. Dorostl jsem a stal jsem se hospodářem. Bůh mi dal syny. Vše bych byl dal pro děti své, do poslední kapky krve byl bych pracoval jen pro ně, ale synové stali se prostopášníky, jako druhdy bišičtí mladíci. Život mi kazili synové moji, z domova mne zapudili až v tato místa a ještě zde mne jednou přepadli, o poslední oloupili a zabíti mne chtěli. Hlas zvonku mého nad poustevnou je zaplašil. — Dítky, milujte své rodiče, ctěte jich; péče a starostí jejich nikdy jim splatiti nemůžete, alespoň jim neztrpčujte život!“ — Stařeček se zamlčel a slza skanula mu do bílého vousu.

„Jindy budu vám více vyprávěti; hle, hlas zvonů volá, pan páter přichází!“

Políbili jsme mu ruku a šli jsme do kostela.

Kostelíček byl samý květ, samá zeleň. Na oltářích vše čisto jako na sloupku. Poustevník pečlivě stará se o svůj kostelík.

Po službách božích nastal teprve pravý rej.

Ku podivu, že jsme boudy s marcipánem neporazili. Frantík opět pojídá marcipánové panáky, Pepíkovi visí červená pentle od marcipánových hodinek z kapsy, Toník právě prohlíží pěkného koně, a já pochutnával si na prvních třešních — křupkách. Celá skupina nás stála pod boudou a s laskominami prohlížela věci vyložené. Co se komu nejvíce líbilo, toho si dopřál.

Tu přiblížil se k nám spolužák Véna.

Chudák, smutně se na nás dívá.

V stínu topolů na kraji městečka stával malý jejich domek; před týdnem přišla bouřka, blesk uhodil do topolů a zapálil domek. Ubozí přišli o poslední. Teď zůstávají v sušírně.

„Véno, ty si nic nekoupíš?“ ptá se Toník.

Véna podíval se na nás svým velikým modrým okem a slzy skropily mu tvář.

„Tu máš!“ pravím a podávám mu krejcar.

Toník a Pepík dali mu také po krejcaru, Frantík přelomil nového marcipánového panáka a polovičku dal Vénovi.

„Záplať vám to Pán Bůh, hoši! Kéž vám to mohu jednou oplatiti, rád bych to udělal. Koupím za dva krejcary třešní, za krejcar pannu a přinesu naší Julce, tatínkovi a mamince pouti. Panáka si schovám na památku!“ — Dobrý hoch!

Podívali jsme se na sebe a v mysli každý z nás jistě uznal, že má Véna lepší srdce než my, kteří jsme na rodiče, mladší bratry a sestry zapomněli. Honem každý z nás kupuje za zbylé krejcary domů „pouti“, jenom Frantík nekupuje, všecky krejcary projedl v marcipánu, jenom posledního panáka chtěl přinésti mladšímu bratříčkovi Ferdovi. Přinese mu jenom půlku.

Ještě jsme zašli na věž, podívat se na poustevníkův Betlém a již běžíme s kopečka domů.

Kolem kopečka prohlížíme jednoduché kapličky s obrázky křížové cesty.

Čteme na první kapličce nápis: „Ku slávě Boží postaviti dal Petr Recufatus, dříve Augustin Hoření, první poustevník bišický.“

Buď s Bohem, ty dobrá duše!

Zpátky jdeme oborou. Ještě jednou se ohlížíme. Zeleným listovím dívá se k nám bišický kostelík a kyne nám: „S Bohem!“ „Na shledanou!“

Nuž „S Bohem!“ — „Na shledanou!“^[1]

---

1. Když obrázek tento jsem psal, byl ještě poustevník na Bišičkách, ale před několika léty zemřel. Jest pochován u svého kostelíčka.
   Poustevna a Betlém stojí podnes. — Pozn. spis.