Ze srdce k srdcím/Kmotr Lánský

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Pouť	Kmotr Lánský	Poklad

Údaje o textu
Titulek:	Kmotr Lánský
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 37–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vzpomněl jsem si na tě, starý dobrý příteli, po letech dlouhých vzpomínka milá naplnila mi hruď, odpusť, že nemoha odolati, chudým pérem svým po Čechách ji posýlám.

Vím, že hněvati se nebudeš; tvoje stará, dobrá hlava staročeská se ani hněvati neuměla, tvoje oko upřímné vždy tak přátelsky se na mne usmívalo — vidím tě opět!…

Kmotr Lánský zůstával nám právě naproti; úhledný kamenný domek se dvěma okny na náměstí díval se nám do okna. Teď po letech, kdykoliv domů přikluši, často se naň zadívám, ale po té dobrácké tváři marně pátrám — dávno již zasypaly ji tvrdé hrudy hřbitovní.

Kmotr Lánský byl ševcem; on to byl, jenž prvními botami ozdobil moji nohu, on to byl, který na podpatky těchto bot přibil podkůvky, moji chloubu. Mohu tě, milý čtenáři, ujistiti, že nikoho práce kmotra Lánského netěšila tak, jako mne právě tyto prvé boty; jsem přesvědčen, že i moudrý kmotr měl radosť, vida mne vyšlapovati si ve výrobku svém.

S úsměvem na rtech píši řádky tyto; koho nepotěšila by vzpomínka z mládí, z růžových snů, byť to byla pouhá vzpomínka na prvé boty a prvé podkůvky… Což páni kamarádi se dívali, když poprvé v nových botách na klouzačce jsem se ukázal a podkůvkami mocnou bílou rýhu vyryl do ledu.

Kmotr Lánský chodíval denně do kostela; modrý, široký plášť splýval mu s ramenou, placatá čepice pokrývala silně prošedivělou hlavu. Kulhal na pravou nohu, ale mohu říci, že to kulhání velice se mně líbilo; snad by mi nebyl ani tak milým, kdyby nekulhal. Měl dvě děti, oběma bylo již přes dvacet roků; bledovlasý, suchoučký Honzíček byl také ševcem, Mařenka švadlenou.

Kmotr Lánský byl písmákem. Ó, mladý čtenáři, ty netušíš, co ukryto jest ve slově „písmák“! Život na venkově jest často velmi jednotvárný, den ze dne práce a lopota, radostí málo; blažen jest jen člověk, který dovede po lopotě denní úlevy hledati v knize. Kmotr Lánský byl milovníkem knih, jemu byla kniha vším. —

Vidím ho, jak okem dobráckým při blikavé lampičce hltá list za listem, jak šedá hlava přikyvuje a mozolná ruka slzi stírá.

Knihy sháněl jak mohl, kde jaká v chalupě se vyskytla, každá dostala se do rukou písmákových; kmotři a kmotry sami s knihami přicházeli, kmotr Lánský prvý knihu přečetl, pověděl, co o ní soudil a přátelé s větší potom chutí pustili se do čtení.

Nejmilejším počtením byly mu spisy Tylovy a noviny Havlíčkovy; tyto sám ze skrovného výdělku si předplácel. Spisy Tylovy, vlasteneckým duchem provanuté, byly potěchou a posilou čistému vlastenectví pana kmotra; noviny Havlíčkovy — ó, kdybyste byli viděli ten úsměv, zář v oku, radostné rozechvění na celé tváři!

Scházívali jsme se ke kmotrovi, vypravoval nám rozličné historie, jichž dočetl se, vypravoval o nejkrásnějších dobách vlasti milé, znalť kroniku předůkladně. Za řečí rád vesele si zanotoval některou z těch našich vlasteneckých, nebo z čarovných písní národních, jichž na sta rozkvétá na českých uzich. Potom kladívka veseleji klepala…

Děti své miloval upřímně, ačkoliv syn Honzíček nesplnil nadějí, kterých kmotr před léty naň skládal — chtělť z něho míti studenta, professora nebo doktora, sníval o synovi jako o spisovateli, novináři. Zvrtly se naděje, synova hlava k tomu nebyla, stal se prostým ševcem. Neměl dlouhého věku, slabounké tělo chřadlo, ve dvacátém čtvrtém roce dokonal tichý život. Vidím kmotrovo uslzené oko, když zabedňoval víko rakve.

Potom klepávalo v domku kmotrově jenom kladívko jedno, ale vázlo to nějak…

Ještě dvakráte zaslzelo oko kmotrovo: při zprávě o smrti Havlíčkově a Tylově… Tenkráte truchlil kmotr Lánský jako každý dobrý, upřímný Čech, jako syn té veliké české rodiny nešťastné.

Čítával ještě mnoho, ale odkládaje knihy, noviny, říkával: „Pěkné, ale Tyl to není,“ aneb: „Znají to také, ale Havlíček by to chytil jinak!“

Cestující ševci nacházeli u kmotra vždy noclehu, poctivému chasníkovi rád místa popřál a nepoctiví, slyšíce o něm, ani se nezastavovali.

Kmotr rád slýchal o světě a potulná chasa tovaryšů ledacos po světě nasbírá, čím dovede pobavit.

Blázen Matěj též u kmotra docházíval útulku; říkávalť kmotr Lánský: „Jest nešťasten, pán Bůh chudobně jej obdařil, jak bych ho nelitoval?“

Jednou dokonce přenocovala v domku kmotrově cikánka. Bylo to v zimě, přišla hlady zmořená, bídná, všude před ní dvéře zavírali a přece neprosila za sebe, ale za nemocné děcko.

Kmotr jí neodehnal, a když ubohé robě do rána dokonalo, těšil plačící matku, která neměla ničeho, než to robě a též uložila je do úzkého hrobečku.

Když odcházela daleko, daleko na pouť svoji, která končí teprve ve hrobě, dlouho smutně se za ní díval.

Ó, pamatuji se také, starý dobrý příteli, jak pohladil jsi mne po tváři, když odcházel jsem na studie! Slov, která tenkráte jsi ke mně promluvil, nikdy nezapomenu, ta slova častokráte novou chuť ku psaní ve mně roznítila…

Mám vypisovati dále? Mám psáti o tom, jak sbíhali se ze všech chaloupek, když kmotrovo kladívko umlklo a šedá hlava jeho ulehla?

Mám psáti o tichém shasnutí po tichém životě? O dojemném pohřbu? Nikoliv, toho si, čtenáři, domyslíš; řádky moje chudou jsou jen vzpomínkou!