Ze říší přírody/Zvonek

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Vojtěška	Zvonek	Hořkosť a sladkosť

Údaje o textu
Titulek:	Zvonek
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 66–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve hlubokém lese ukrývala se malá chaloupka. Dřevěné stěny její pokryty byly lišejníky; na vetché stříšce bujel stříbrolesklý mech a pěkný netřesk. Kolkolem stály ve kruhu vážné sosny, jakoby střežily svoji dávnou družku.

Chudá byla ta chaloupka, chudičká, a přece zkvétalo v ní druhdy štěstí. Ovšem, tomu již dávno. Od té doby, kdy nízkými dveřmi vynesl dřevař manželku svou pod nedaleký pahorek, aby ji odevzdal matičce zemi, od té doby zaletělo štěstí někam za vzdálené hory. Matka zemřela, otec zašel do světa a více se nevrátil; a tak zbyly pod nizoučkým tím krovem jen dvě dítky siroty, nemajíce nikoho ku své potěše kromě Pána Boha.

Těžce protloukaly se dítky životem. Hlad a bída klepávaly často na malé okénko; později už i bez klepání vcházely děravými dveřmi. Posléze usedly trvale do bídné jizbičky.

„Tak se mi, zdá, Jeníčku, že půjdu brzy k matince. Vídávám ji často ve snách, ana sklání se nade mnou a mile se na mne usmívá.“

Dívenka s líčkem bílým jako liliový květ usedla na lůžku mechovém. Ujala vedle ní sedícího hošíka za pravici a zahleděla se mu do očí zrakem hasnoucím.

„Růženko, milá Růženko, ty že bys opustila svého bratra? Ty že bys ho nechala v té pustině samotna? Oh, zasměj se na mne, a já uvěřím, že byl to jen pouhý žert.“

Přes zsinalé rty dívčiny přeletěl lehounký úsměv, tak jako když nad vadnoucí růžinkou se přenese mírný vánek.

„Ráda bych zůstala u tebe, věř mi, z toho srdce ráda. Ale cítím, že síly mé mizejí. Jeníčku, přislib mi, že vyplníš přání mé — snad poslední!“

Vyhaslé oko Růženčino vzplanulo mocným leskem, hruď dmula se urychleným dechem. Jeníček cítil, že ruka sestřičky jeho se chvěje.

„A čeho žádáš ode mne, ubožce?“

Stěží jen pronesl hošík ta slova; div že mu srdce žalem se neutrhlo.

„Jeníčku, povolá-li mne Pán Bůh k sobě, vystroj mi takový pohřeb, jaký mívají ostatní lidé! Víš, pohřeb se zpěvy, světly a za hlaholu zvonů. Mním, že by se mi pak lehčeji v zemi odpočívalo. Učiníš tak, bratříčku můj?“

Jeníček ucítil na své tváři roznícenou líci sestřinu.

„Učiním, co si přeješ, dušinko moje. Však zapuď již takové myšlénky a rozvesel se trochu!“

„Tedy přislibuješ?“

Místo odpovědi políbil hoch dívku na čílko.

Slíbil, slíbil sestře, ale nevěděl, vyplní-li slib. Znal dobře, že taký pohřeb stojí mnoho peněz. A v chaloupce nebylo kromě chatrného stolu, lavice a lůžka již ničeho.

„Pán Bůh nějak pomůže!“ těšil se hoch a ponořil se v myšlénky. Ani nepozoroval, že hlava sestřina klesla na lůžko…

„Růženko, moje drahá Růženko, probuď se!“

Tento výkřik hochův celým lesem pozatřásl. I staré ty sosny se zachvěly. Však Růženky více nevzbudil. Bez života leželo zde ztuhlé tělo, z něhož čistá dušinka k nebesům se povznesla — v náruč matčinu.

Celou noc a celý den seděl hošík u lůžka zemřelé své sestry, přemýšleje, jak by vyplnil její poslední přání.

Slunko již zase zapadlo. Tu zaťukalo cosi na okénko. Jeníček uzřel ve bledé záři krásnou paní s modrým závojem.

„Netruchli, hochu! Vím, co ti na srdci kamenem leží. Pro tvou lásku k Růžence pomohu ti. Jsem královnou lesa. Vystrojím pohřeb, jaký si přála míti tvoje sestra.“

Dořekla, a les zaplál kolkolem ohnivou září. Jeníček zakryl si oči, nemoha snésti toho lesku.

Když trochu se vzpamatoval, stál venku před chaloupkou. Co viděl, div že ho smyslů nezbavilo.

Viděl Růženku, květinami cele okrášlenou, ve stkvostné rakvi křišťálové, jež spočívala na zlatém vozíku. Táhlo jej šest sněhobílých jelenův. Kolem vozu vznášely se pestré lesní květiny, a každá zdobena byla svatojanskou muškou, jež vydávala jasné světlo. Před rakví kráčela paní s modrým závojem a jemně pokyvovala hlavou. Po každém kývnutí zahučel velebný hlas, tak jako když největší zvon ve věži se rozhoupá. Za ní poletovali lesní opeřenci a pěli smuteční sbor. Kolem nosičův pochodní a za rakví ubírala se všechna lesní čeleď, od nejmenšího broučka až ku statnému paroháči. Les planul září, a staré stromy skláněly své hlavy a ronily rosné slzy.

Dlouho zíral Jeníček na podivný ten průvod. Rád byl by ho následoval; však nohy jeho jakoby byly v zemi kořeny zapustily.

Teď průvod zašel. Již i záře zmizela. Jen z dáli ozýval se tlumený zpěv a ohlas zvonův.

Mocně vzkřikl hoch a pustil se za průvodem. Letěl houštinami jako štvaná zvěř, až jej opět uzřel. Již byl nedaleko; tu otevřela se skála, a vše se v ní ztratilo. Ozval se hrozný rachot, a skála zapadla. Na místě, kudy rakev vnesena do hor, vypínala se pěkná květina s korunkou tak modrou, jako závoj královny lesa. Lehounkým větříkem pohybovala se korunka v podobě zvonu; zdálo se, jakoby vyzváněla. —

Po čase dostal se hoch mezi hodné lidi a těm vyprávěl o pohřbu své sestry. Vesničané šli se podívat na podivnou onu rostlinu, jež zatím hojně se rozmnožila. Na památku dali jí jméno zvonek.