Ze říší přírody/Divizna

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Báj o břečťanu	Divizna	Hluchavka

Údaje o textu
Titulek:	Divizna
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 38–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mocný jeden král těžce onemocněl, tak že údy jeho byly beze vší vlády. Ze všech končin světa sjížděli se učení lékařové; brzy však opět se vraceli zpátky, souhlasíce všichni, že choroby královy vyléčiti nedovedou, poněvadž neznají jejího původu.

Tato beznadějnosť trápila krále velice. Byltě lidu svému spravedlivým panovníkem a svůj národ miloval. Rmoutil se tedy, že snad správcové, které v nemoci své ustanovil, lid utiskují. Každodenně prosil Boha, aby odvrátil od něho zlou tu nemoc. Sliboval pak, že — pozdraví-li se, stane se lidu pravým otcem.

Jedné noci měl podivný sen. Zdálo se mu, že jest ve krásné zahradě, v níž kvetlo množství libovonných květin. Mezi nimi vypínala se vysoká bylina s velkými, krásně žlutými květy, jež vydávaly příjemnou vůni. Jakousi divnou mocí puzen, kráčel panovník k této rostlině. Když u ní stanul, ozval se nad hlavou jeho mocný hlas: „Synu pozemský, slyšíš mne?“

„Ano, pane,“ odvětil král všecek zmámen. „Mluv — poslouchá služebník tvůj!“

„Příští noci vydej se o půlnoci, nikým neviděn, do zahrady u svého paláce a hledej tam rostlinu této podobnou. Natrhej s ní květů, odnes je domů a připrav si z nich odvar. Vypiješ-li odvar tento, budeš zdráv.“

Král chtěl něco odpovědíti, avšak náhle všechno zmizelo, a král se probudil.

Celý den přemýšlel o podivném snu. Rád by byl uposlechl vyzvání, aby sešel do své zahrady; ale kterak měl ubožák jíti, jsa na všech údech ochromen? Přece však nařídil s večera strážím, aby se vzdálily, že chce býti ve svém paláci samoten.

Přiblížila se noc. Král chvěl se horečně; myšlénka na onen sen nedala mu spáti. Tu zazněla s věže královského zámku půlnoc. Jaký to div? Král pocítil, že vlévá se mu do žil jakýsi mocný oheň; údy jeho počaly se pohybovati, a on rázem vyskočil z postele. Radostí nevěděl ani, co má počíti. Tu ozval se jizbou jemný hlas: „Nezapomeň na svůj sen!“

Král uposlechl toho hlasu a ubíral se tiše pustými chodbami do zahrady. Stříbrný měsíc rozléval své bledé světlo po krásných rostlinách, a v záři té spatřil král na jednom záhonku vysokou rostlinu, zcela podobnou oné, již byl viděl ve snu.

Radostně dojat, přiblížil se k ní a utrhnuv s ní opatrně několik květů, uschoval je za ňadra a ubíral se pak ku své ložnici. Položil květy na stůl, svlékl se a ulehl na lože. Ale k největšímu jeho zděšení údy mu opět ochromly. Chtěl zazvoniti na své služebníky; však ruce jeho byly bez vlády. Volal tedy na stráž; ta však byla z rozkazu jeho se odstranila. S netrpělivostí očekával rána. Posléze přece usnul.

Když se probudil, zářilo již milé slunko. Do komnaty vešli sluhové, aby králi posloužili. Ten poručil jim především, aby mu z oněch květů, jež ležely na stole, připravili odvar. Tito učinili dle nařízení svého pána. Král přijal nádobu s odvarem a rázem vypil její obsah. Pocítil opět onen podivný oheň a pln radosti vyskočil hbitě s lože.

S údivem zírali naň sluhové. Posléze vypukše ve hlasitý jásot, vyběhli ven, volajíce: „Náš milostivý král jest opět zdráv!“

Obyvatelé zámku zaplesali, a s nimi i veškerá země. Kdož by se netěšil z toho štěstí, jež potkalo dobrotivého jejich panovníka?

Uzdravený král dal ošetřovati svými zahradníky otrhanou rostlinu, která k největší jeho radosti brzy se hojně rozmnožila.

„Věru, tato květina divy zná činiti!“ pravil jednou král ku svému osobnímu lékaři.

„A proto navrhuji,“ ozval se tento, „abychom jí říkali divizna.“

A jméno toto udrželo se do dnes.