Ze říší přírody/Báj o břečťanu

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Bodlák	Báj o břečťanu	Divizna

Údaje o textu
Titulek:	Báj o břečťanu
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 35–37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V daleké zemi panoval mocný a moudrý král. Ten měl jedinou dceru, sličnou jako májové jitro. Mladá dívka milovala otce svého celou duší; otec byl jí nejdražším pokladem na světě.

Stalo se, že do země vtrhly zástupy ukrutných nepřátel, a ti poplenili celou zemi. Za nedlouho byla veškerá říše v rukou jejich; jediné hlavní město odráželo dosud statně útoky nepřátelské.

Posléze i pevné hradby rozbořeny, a ukrutní vítězové, divoce jásajíce, vtrhli do města, vraždíce a pálíce, co jim pod ruku přišlo. Tlupa vojínů dostala se do královského hradu.

Dcera králova, vidouc, že jejímu otci hrozí nebezpečí, umínila si vysvoboditi ho, byť i za cenu svého života. Uprosila otce, aby oblékl na se její oděv; sama pak oděla se rouchem královským.

Vidouc, že nepřátelé jsou již nedaleko, vypustila otce tajnou chodbou do dvora. Prchala pak protější stranou. Ihned pustili se nepřátelé za domnělým králem, a brzy podařilo se jim ho dostihnouti. Ale jak užasli, vidouce, že pod hávem královským skrývá se dívka.

Rozlítili se nepřátelé na ubohou dívku a počali ji týrati.

„Mluv, kde je král!“ osopil se na ni jeden surovec. „Neučiníš-li toho, krutý zastihne tě trest.“

Než, dívka neodpovídala. Marny byly prosby, marny i hrozby nepřátel; o králi nedověděli se ničeho.

Usnesli se tedy, že přinutí tvrdošijnou dívku, aby se přiznala. Rozdělali oheň a chystali se děvu žhavým železem páliti. Ale když blížili se katané ku králově dceři, vytrhla se jim tato z rukou a bleskem vyběhla ze vrat. Uháněla jako pták po rovině a za nedlouho zmizela stíhajícím ji nepřátelům s očí. Sotva dechu popadajíc, doběhla k vesnici. Tu žádala v jednom domku, by dopřáli jí úkrytu, a vyprávěla, co bylo se přihodilo.

Krče rameny a úzkostně se ohlížeje, odpovídal obyvatel domku: „Nemožnou věc žádáš, jasná princezno. Či chceš, aby nepřátelé zničili mne i mou rodinu? Chceš, aby vypálili můj statek? Nevyzradím tě, ale úkrytu ti poskytnouti nemohu.“

Se slzami v očích ubírala se ubohá dívka k domku druhému. Než, i tam ji odbyli. Podobně vedlo se jí v chaloupkách ostatních.

„Oh, vy lidé srdcí kamenných,“ zaúpěla dívka hlasem žalostným, „tak snadno zapomínáte dobrodiní, jichž dostalo se vám od mého otce? Dokud žila jsem ve slávě a blahobytu, na rukou byste mne byli nosili. Každý můj pokyn, každé mé přání bylo vám rozkazem; ochotně hleděli jste vyplniti vše, oč jsem vás požádala. A teď? Když Bůh seslal na nás neštěstí, když prchám od rodného prahu jako štvaná zvěř, bez otce, beze jmění, chudá a nešťastná — teď vyháníte mne, bojíce se o sebe! Oh, nikdy neočekávala jsem takového nevděku, nikdy nemyslila jsem, že lidé byli by schopni tak odměňovati se za dobrodiní!“

Ubohá trpitelka sklesla u cesty. Z očí vyřinuly se jí proudy slz, smáčejíce vlhkou zemi, na níž odpočívala dědička mocné říše.

Dlouho seděla jako socha, až vyrušil ji kvapný dupot. Vyskočila a s hrůzou poznala, že nepřátelé její úprkem se blíží.

„Oh, Bože, Bože, přispěj mi ku pomoci!“ vzkřikla dívka zoufale a pádila ku předu. Ale brzy počaly ji opouštěti síly, až klesla pod útlým jilmem. Slyšela dupot nepřátel; viděla rozlícené jejich tváře, viděla blýskající se meče, jimiž mávali nad hlavami. V největší úzkosti objala oběma rukama strom a zvolala: „Snad bude toto dřevo citelnější než lidé! Oh, vysvoboď mne, milý strome; vysvoboď mne, abych nebyla přinucena vyzraditi svého otce!“

A stal se div! Tělo dívčino počalo se náhle proměňovati; z nohou její staly se kořeny, jež hluboko v zemi se zapustily, a za krátko objímal jilm štíhlý brečťan s listy leskle zelenými.

Zaražení nepřátelé nevěděli, kam dívka se poděla. Hledali jí po všech chaloupkách, avšak nikde nenalezli. S nepořízenou se vrátili, nemajíce ani krále, ani jeho dcery.