Za kouzelnou branou/Původ svatojanských mušek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Původ svatojanských mušek
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 19–23.
Licence: PD old 70
[19]
Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Původ svatojanských mušek.png
PŮVOD SVATOJANSKÝCH MUŠEK.

Když Pán Ježíš po světě putoval, chodíval s ním nejčastěji svatý Petr a svatý Jan.

Jednoho dne k večeru došli k vesničce, ležící nedaleko lesa. Pán Ježíš byl již velmi unaven a toužil po odpočinku.

Bylo to na počátku léta, kdy kvete jasmín a růže. Vzduch byl pln vůně. Louky oděny byly krásným, pestrým kvítím. Z lesa roznášel větřík vůni zrajících jahod a planých růží. Líbezné zvuky ptačích písní daleko odtud se rozléhaly a svěží mladá [20] zeleň stromů vábila k sobě ― vše jakoby volalo: „Pane, pojď, odpočiň si ve středu našem!“

A Pán Ježíš, jenž přírodu tak velice miloval, rozhodl se ztráviti noc pod širým nebem na vonném mechu. I vešel s druhy svými do lesa.

Petr, starostliv o pohodlí Pána Ježíše, vyhledal kyprý, vysoký mech, a tu pak položili se všichni k odpočinku.

Setmělo se. Pán Ježíš usnul brzy, Petr a Jan však nespali. Posadili se, každý z jedné strany vedle něho, a měli bedlivý pozor, by nic nerušilo spánek Mistrův.

Tu pojednou rozlehl se ztichlým lesem dětský pláč. Petr se ulekl, obával se, že Pána Ježíše pláč ten vzbudí. Zachmuřiv čelo, pátral zrakem v šeru lesním, co se děje.

Jan zvedl se tiše se země a šel plačícímu dítěti vstříc. Tlumený dětský pláč zněl tak žaluplně lesem, že Janu nad tím srdce lítostí se sevřelo.

Nedaleko místa odpočinku spatřil Jan malé děvčátko; klečelo na zemi a plačíc hledalo něco v mechu. Přistoupil blíže a ptal se ho:

„Proč pláčeš?“

Děvčátko pozvedlo k němu uslzený obličej a s pláčem pravilo: „Ztratila jsem stříbrný peníz, vypadl mi zde z ruky do mechu a nemohu jej nalézti.“

„Milé dítě, nyní v té tmě ho sotva nalezneš. Čí je ten peníz?“ tázal se Jan. [21] Děvčátko tichým, pláčem přerývaným hlasem odpovědělo: „Je to můj první výdělek; dostala jsem ho za to, že pasu husy. Já jsem se tolik těšila na to, jakou radost udělám mamince, až jí ho dám!“

„Ubožátko,“ řekl Jan, „jak rád bych ti pomohl a tvou ztrátu ti nahradil ― leč sám nemám peněz.“

Zatím přiblížil se též Petr. Jan obrátil se rychle k němu. „Petře, pomoz! Máš-li stříbrný peníz, daruj ho děvčátku!“

Leč Petr též neměl ani haléře. Křesadlo k rozdělání ohníčku, jímž by posvítili, neměli též. A tak tu stáli oba v rozpacích nemohouce děvčátku pomoci, ani je upokojiti.

Petr těšil dítě: „Neplač, jdi domů, dceruško, pomůžeme ti označiti toto místo, vrať se sem ráno, pak peníz spíše nalezneš.“

Ale děvčátko nechtělo odejíti. Znovu schýlilo hlavu k zemi a nový proud slzí jeho skrápěl mech i trávu.

Petr vida, že marné jsou jeho domluvy, odcházel. Jan, jemuž tichý dětský žal srdce rozrýval, vzdychl polohlasitě: „O kdyby to věděl Pán Ježíš, jistě by pomohl!“

Petr zaslechl jeho slova i řekl: „Snad bys, Jene, nebudil Mistra pro tuto nepatrnou dětskou nehodu? Sám víš, jak unaven je dnes!“

„Vím, vím,“ zašeptal Jan, „ale jest mi tolik líto dítěte. Vím též, že kdybych jej probudil, prominul by mi to a pomohl by jistě rád!“ [22] A náhle přiblížil se k Pánu Ježíši a než tomu Petr mohl zabrániti, sehnul se k Pánu a zašeptal prosebně: „Mistře“ ― ― Pán Ježíš otevřel oči, usmál se a tázal se: „Čeho si přeješ, můj milý?“

A když Jan svou prosbu přednesl, pohlédl naň Pán Ježíš zrakem plným nevýslovné dobroty a lásky. I vstal hned a pospíšil k děvčátku. Pohladil je po uplakaném líčku a pravil: „Neplač, pomohu ti, abys peníz spíše našla.“

Vztáhl ruku nad místem, jež skropily dětské slzy, zachytnuvší se jako krůpěje nejčistší rosy na mechu. A hle ― v tom okamžiku každá ta slzička změnila se v mušku, jasné, zelenavé světélko vydávající. Mušky poletovaly záříce jako drobounké hvězdičky. A hned bylo při zemi tak jasno, že všechen mech kolem byl ozářen.

S úžasem hleděl Petr i Jan na čarokrásné to divadlo.

I děvčátko chvíli překvapeně dívalo se na ta živá světélka. Pojednou s hlasitým, radostným výkřikem sehnulo se a zvedlo svůj penízek z mechu ― a tu viděl Petr i Jan, že je to penízek nepatrné ceny, za nějž by sotva bochníček chleba se koupil.

„Zaplať Pánbůh,“ děkovalo děvčátko, a záříc radostí ubíhalo z lesa, pevně v dlaní svírajíc svůj malý poklad.

Pán Ježíš hledě za dítětem, zašeptal: „Požehnání mé buď s tebou!“ ―

Petr, v jehož tváři pohnutí se zračilo, zahleděl se tázavě na Mistra. [23] „Jen pověz, co máš na srdci,“ vybídl jej Pán Ježíš.

Petr váhaje okamžik, pravil: „Děvčátko má jistě chudou matku, pověz, Mistře, proč neproměnil's jeho nepatrný penízek ve zlatý? Tobě vše učiniti možno jest.“

Pán Ježíš odpověděl: „Kdybych tak byl učinil, což nepokazil bych tím nejčistší radost srdce dětského? Ten nepatrný, vlastní penízek, dítětem matce darovaný, jest důkazem velké lásky dětské, kteráž s sebou požehnání přináší!“

Petr mlčky přisvědčil a Jan dojat, políbil lem roucha Ježíšova. Pán Ježíš obrátil se k Janu a přivinuv jej k sobě pravil: „Dobře jsi učinil můj milý Jene, žes mne vzbudil a v důvěře své o pomoc mne požádal. Tvou zásluhou změnil se dětský žal v úsměv radosti a štěstí. Na památku toho objeví se v lese každoročně touto dobou množství těchto zářivých mušek svatojanských ― z dětských slzí povstalých.