Za kouzelnou branou/Jak šel kohoutek na posvícení

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Jak šel kohoutek na posvícení
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 13–18.
Licence: PD old 70
[13]

Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Jak šel kohoutek na posvícení.png

JAK ŠEL KOHOUTEK NA POSVÍCENÍ.

Pes Puntík ležel na dvoře před boudou. Nevšímal si mísy plné mléka a chleba, kterou mu hospodyně přinesla a spal. Vlastně nespal, jen tak oči přimhuřoval a spokojeně oddychoval.

Přišel k němu kohoutek a povídá: „Co že ty, Puntíku, dnes ani o snídani nestojíš?“

Puntík zvedl hlavu: „Hm, nechce se mi do chleba, měl jsem včera tolik pečeně a jiných dobrých věcí!“

„Kde's byl?“ ptal se kohoutek. [14] „Na posvícení s pánem,“ řekl hrdě Puntík.

„Na posvícení?“ divil se kohoutek ― „a co je to?“

„Inu, je vidět, že jsi teprv nedávno na světě,“ ušklíbl se Puntík. „Na posvícení, každý, kdo přijde, má se dobře, jí samá dobrá jídla.“

„Hm, hm,“ kroutil hlavou kohoutek, „také bych tam chtěl jednou jít!“

Odešel zamyšlen ke slepičkám.

Zanedlouho nato zaslechl kohoutek u plotu, že bude zítra posvícení ve vsi za lesem. A hned mu napadlo, že se tam půjde podívat. Dříve však šel se poradit se slepičkou.

„Nevím, jak u cizích lidí pochodíš,“ řekla slepička, „nikdo tě nezval.“

„Ale, co na tom,“ povídá kohoutek, „vždyť se chci jen podívat ― a což ty, slepičko, šla bys také se mnou?“

Co ti to napadá, kohoutku, vždyť přece nemohu kuřátka tady nechat samotna!“

„To je pravda,“ přisvědčoval jí kohoutek, „ale víš co, něco ti přinesu!“

„No, dobře, kohoutku, já vím, žes upřímný, mně ani nemusíš něco nosit, ale na kuřata nezapomeň, to víš, děti ― ty jsou na pochoutku lačny.“

Tak tedy druhého dne časně ráno kohoutek rozloučil se s kuřátky i se slepičkou a šel.

Na cestě našel malý vozíček s provázkem. Zaradoval se ― „vida, to se mi zrovna hodí!“ Popadl provázek zobáčkem a táhl vozík za sebou. [15] Když přišel do lesa, potkal zajíčka. Zajíček volal: „Kam jdeš, kohoutku?“

„Na posvícení,“ odpověděl kohoutek.

„A co to je?“ ptal se zajíček.

„Každý, kdo na posvícení přijde, má se dobře,“ poučil jej kohoutek.

„Vezmi mne s sebou,“ prosil zajíček.

„Tedy pojď, bude nám veseleji.“

A šli spolu. Chvilku táhl vůz kohoutek. Zajíček si sedl a byl kočím ― chvilku zas táhl zajíček a kohoutek si sedl do vozu.

Pěkně se jim cestovalo. Sluníčko hřálo a kohoutek zpíval: „Kykyryky kýtí, sluníčko nám svítí.“

Tak se dostali až ke vsi. Co teď? Kohoutek se rozhlédl a zamířil pak k první chalupě. Na cestě potkali husu. Husa utíkala od chalupy, jakoby jí hlava hořela. Kohoutek zaskočil ji cestu a ptal se jí, proč tak utíká?

„Ach, zle je, zle,“ povídá husa, „u nás bude posvícení!“

„A ty odtud utíkáš?“ divil se kohoutek. „Na posvícení přece každý se má dobře, proto také my k vám jdeme.“

„Nechoďte tam,“ varovala je husa, vraťte se dokud je čas! Věřte, nic dobrého vás tam nečeká!“ Domluvila a utíkala dál.

Zajíček už chtěl běžet za ní, ale kohoutek se zasmál a povídal: „Snad bys jí nevěřil? Je to hloupá husa! Jen pojď, zajíčku, kupředu!“ A šli. Vešli do dvora ― tam bylo ticho, ale zato z kuchyně ozýval [16] se hřmot. Líbezná vůně pečení pronikala na dvůr. Kohoutkovi sbíhaly se sliny na jazýčku ― ó, to bude dobrota! Odněkud z domku ozval se psí štěkot. Zajíček se zatřásl jako list. „Utecme, kohoutku,“ volal ustrašeně.

A než mu to kohoutek mohl rozmluvit, pádil i s vozíkem, v němž kohoutek seděl, přes dvůr a rovnou do otevřené kůlny.

Kohoutek vyskočil z vozíku, chtěl zajíčka vyplísnit za jeho bázeň ― ale honem zas zobáček zavřel, a zděšeně zahleděl se před sebe. ― Tu na slámě na zemi ležela zaříznutá husa! Ó, to se mu nelíbilo! Přikrčil se i se zajíčkem do koutka a oba čekali, co se bude díti dále.

Netrvalo dlouho, přišla hospodyně pro husu a kohoutek ku svému ustrnutí zcela dobře slyšel, co povídala hospodáři.

„Pantáto, jedné husy budeme mít málo na posvícení, dám na pekáč ještě kohouta.“

„No dej,“ odpověděl hospodář, „a k večeři upečeš zajíčka ― to budou hody!“

Zajíčka i kohoutka obcházel mráz ― oba se třásli, jakoby již poslední jejich hodinka se blížila.

Sotvaže hospodyně s pantátou odešla, šeptal kohoutek „Slyšel jsi zajíčku?“ „Slyšel“, odpověděl zajíček, „co si teď počneme?“

Obě nešťastná zviřátka radila se teď, jak by odtud co nejdříve utekla ― vtom zavanul vítr a zavřel dveře kůlny ― bum! Kohoutek až vyskočil, jak se ulekl. Teď jsou oba jako v pasti. [17] „Ach, že jsme neposlechli husí rady,“ naříkal zajíček.

Kohoutek, ač sám měl strachu dost, těšil zajíčka. „Nářek nám nepomůže, musíme hledět nějak odtud vyváznout.“

Kohoutek i zajíček obešli uvnitř celou kůlnu a tu objevili mezi prkennou stěnou a zemí skulinu. Kohoutek povídá: „Škoda, že není větší, tudy bychom mohli utéci do polí.“

„O to je nejmenší starost, uděláme si tu hnedle průchod,“ radostně řekl zajíček.

Přiskočil a oběma předníma nožkama hrabal do země, že se v kůlně jen prášilo! A vida, za nedlouho byl otvor tak veliký, že zajíček i kohoutek tudy pohodlně proklouznouti mohli. Zajíček vystrčil hlavu ― rozhlédl se kolem a když viděl, že nikoho na blízku není, proklouzl ven a jako šipka uháněl polem, tak že mu kohoutek ani postačit nemohl.

Udýcháni, ale při tom plni radosti nad šťastným vyváznutím z nebezpečí, odpočinuli si na mechu v lese. A tu teprv kohoutek pohřešil vozíček.

„No, jakáž pomoc ― výsluhu tak jako tak jsme žádnou nedostali ― ale co přinesu kuřatům? Inu, musí jim to slepička nějak vymluvit!“

„Proto se nermuť,“ těšil ho zajíček, „přiveď kuřátka do lesa ― hleď, co je tu jahod červených i borůvek.“

Kohoutek okusil jahody a věru, chutnaly mu znamenitě. [18] „Ba, to je pravé posvícení,“ liboval si při tom. S prázdnem přišel kohoutek domů a když pak vypravoval slepičce o posvícenské příhodě ― zakývala hlavičkou a litujíc husičku, povídala:

„Vida, vida, co jednomu přináší radost, druhému přináší žalost!“