Za kouzelnou branou/Lesní skřítkové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Za kouzelnou branou
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 33–40.
Licence: PD old 70
[Obrázek]
Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Lesní skřítkové.png
[33]
LESNÍ SKŘÍTKOVÉ.

Kmotr Váňa vezl lesem trakař plný trávy. Když dojel až ku skalám, vzpomněl si, že mu žena nakazovala, aby přivezl z lesa pytel šišek na topení. Postavil trakař u skály, hodil si prázdný pytel přes rameno a šel sbírat šišky.

„Však budu mít brzy plný,“ povídal si kmotr Váňa. Ale zmýlil se ― hledání šišek dalo mu dost práce, protože na místě, kde kmotr právě byl, někdo již šišky sesbíral. Zašel tedy o kus dále do lesa a hledal.

Mezitím slunce zapadlo, setmělo se a tu mezi skalami v lese povstal podivný ruch. Ve skalních děrách objevili se malincí vousatí mužíčkové ― skřítkové ― a ti jako veverky skákali s kamene na kámen.

Jeden z nich přiběhl k trakaři s travou, obcházel kolem a zvědavě jej prohlížel. Vylezl pak až nahoru na kupu trávy a odtud volal na ostatní. Sotva že ho ostatní skřítkové spatřili, přiběhli na kupu trávy za ním. Bylo jich sedm. A teď nastala [34] veselá podívaná. Skřítkové lezli jako veverky po trávě, jeden druhého shazoval, kutáleli se po vonné trávě a v ní se schovávali. A když se dost nadováděli, usadili se do trávy, aby si odpočinuli. Zalezli do kupy a tam poznenáhla ― zmámeni silnou vůní trávy ― usnuli.

Když kmotr Váňa se vrátil s pytlem šišek, bylo již zcela tma, proto nezpozoroval, kdo že se mu nastěhoval do trávy. Položil pytel na trakař a přehodil přes trávu plachtu, aby se mu netrousila po cestě až pojede s kopce.

Popadl trakař a spěchal domů. Doma pak na dvoře sejmul plachtu s trávy, shodil pytel se šiškami na zem a zavezl trakař i s travou do kůlny a kůlnu zavřel.

Ráno, když kohout zakokrhal, vzbudili se skřítkové a udiveně se rozhlíželi, kde to jsou.

Seběhli na zem, pobíhali sem ― tam po kůlně a hledali kudy by odtud utekli. A když seznali, že se odtud nedostanou, radili se co počíti?

„Musíme se někam ukrýti,“ povídal jeden, „kdyby nás tu hospodář našel, nepustil by nás, všechnu práci bychom místo něho musili vykonávati.“

„A což, je-li lakomý, a napadlo by mu žádat na nás výkupné?“ pravil druhý, „tolik zlata jistě není pod zemí, kolik by ho pak od nás chtěl!“

Za přepážkou v kůlně ozval se nějaký šustot. Skřítkové polekáni tiskli se do koutečka a naslouchali. Po malé chvilce zasmál se jeden z nich a zvolal: „Jsme my bázlivci! Oč, že tam za přepážkou [35] jsou zvířata! ― a těch se přece bát nebudeme. Pojďte, podíváme se tam.“ Pokročil tiše k přepážce z prken, nahlédl skulinou a zvolal: „Vždyť jsem to povídal. Sedm bílých králíčků je tam a jak si pochutnávají na ovsu ― těm je dobře!“

I ostatní skřítkové přistoupili blíž a dívali se na králíky.

„Pravdu máš, těm je dobře,“ povídal jeden, „ale nám je zle. Kamarádi, já mám hlad, a není čím ho zahnat!“

Ostatní skřítkové smutně pokyvovali hlavou. Vtom bylo slyšet kroky z venčí ― na dveřích klapla závora. Skokem byli skřítkové za trakařem. Dveře se otevřely a do kůlny vešel Vašíček, byl to sirotek, který byl pasákem u kmotra Váni. V jedné ruce nesl velký krajíc chleba, tlustě namazaný tvarohem, v druhé nesl ošatku s ovsem. Chléb položil si na trávu a šel dát oves králíčkům. Vašíček je měl na starosti a měl je tuze rád. Vlezl k nim za přepážku, sedl k nim na zemi, hladil je a králíci vyskakovali mu na klín a k němu se tulili.

„Pečkejte,“ povídá Vašíček, „ještě vám dám trochu trávy pro pochoutku.“ Nabral do hrstí trávy s trakaře a hodil ji králíkům.

„Tak ― a teď já se také nasnídám,“ řekl. Usadil se na trávu a pustil se chutě do mazaného krajíce. A jak si tak pochutnává, slyší ― „Pst! pst! dej nám také kousek!“

Vtom již vynořily se z trávy hlavičky skřítků. Vašíček tak se ulekl, že málem byl by upustil chléb. [36] Skřítek, který byl jemu nejblíže, zatahal ho za rukáv a pravil tiše: „Buď zticha! Neboj se nás, neublížíme ti. Máme hlad, prosím, dej nám jíst!“

Vašíčka hned přešel strach, když spatřil malinké ty lidičky.

„Máte hlad, chudáčkové?“ povídal, „no, tu máte, najezte se“ ― a podal jim bez rozmýšlení celý svůj krajíc. Rozdělili se o chléb a pojídali ho s velkou chutí.

Když Vašíček viděl, jak jim chutná, usmíval se spokojeně, sáhl do kapsy, vyndal odtud ještě hrušky a rozdal jim je.

Pak se ptal: „Kdo jste, kde jste se tu vzali?“ Sklonil se k nim a skřítkové skokem byli u něho. Někteří sedli mu na kolena, druzí přitiskli se k jeho loktům a ten nejsrdnatější vylezl mu na rameno a svýma malinkýma rukama obejmul jej kolem krku. Vypravoval Vašíčkovi, jak se sem dostali a pak prosil:

„Nevyzrazuj nás, Vašíčku, zle by se nám vedlo, kdyby nás tu někdo mimo tebe spatřil! Ukryj nás do večera a pak až slunce zapadne, pomoz nám odtud do lesa!“

„Slib nám,“ prosili všichni, „že nikdy nikomu nepovíš, že jsme zde byli; zle by se nám vedlo!“

Vašíček je upokojil a rád jim slíbil, že učiní vše, čeho na něm žádají. Ve dne ukryl skřítky na půdě kůlny, kam po žebříku vylezli. Skoro všechno [37] své jídlo jim dal, aby hladu neměli, staral se o ně, ovoce jim nanosil a opravdu ani slovem ničeho nevyzradil.

Kmotrovi a kmotře nebylo nápadno, že stále v kůlně vězí, věděli, že tam má králíky ― a tak bylo vše dobře.

U večer, když slunce zapadlo a v chalupě vše utichlo, vešel Vašíček tiše do kůlny, odstrčil prkénko ve stěně, k polím obrácené, zavolal skřítky a řekl jim, tudy že mohou nepozorovaně do lesa odejít.

Skřítkové pěkně mu poděkovali za jeho pomoc a připamatovali mu, aby splnil co slíbil, aby jich nevyzrazoval ― děj se co děj!

„Buďte bez starosti,“ řekl Vašíček, „co jsem vám slíbil, splním rád! Ještě chvilinku tu počkejte, hle, lidé jsou na poli, mohli by vás zahlédnouti. S Bohem, milí skřítkové, šťastnou cestu! Musím se vrátit do světnice, kmotra by mne hledala.“

„S Bohem, Vašíčku ― a na shledanou!“ volali skřítkové, ale toho již Vašíček neslyšel ― zaslechl hlas kmotrův a rychle vyběhl z kůlny. Závora na dveřích klapla a již bylo ticho ― tichoučko. ―

Sotva se zavřely dveře u sednice za Vašíčkem, skřítkové v kůlně odšoupli přepážku, za níž byli králíci a skokem byli mezi nimi.

Kupodivu, králíci pranic se jich nebáli a hráli si s nimi. Po chvilce šel jeden ze skřítků podívat se skulinou do polí, jsou-li tam ještě lidé. Nebylo tam již ani živé dušičky. [38] Jakmile to řekl ostatním, rychle sedl každý na jednoho z králíčků jako na koně a v minutce byli králíci i skřítkové ti tam! ― ―

Druhého dne ráno napadlo kmotru Váňovi podívat se do kůlny na králíky. Jak se ulekl, když našel kůlnu prázdnou! A brzy našel otvor, kudy králíci do polí utekli.

Zavolal Vašíčka a bylo zle. Rozhněvaný kmotr přičítal všechnu vinu Vašíčkovi, jemuž králíky dal na starost. Již ― chtěl Vašíček povědět, jak se to asi stalo, ale včas vzpomněl si na slib daný skřítkům ― raděj tedy snášel hněv kmotrův a mlčel. Kmotr Váňa řekl posléze: „Tvou vinou se králíci ztratili, jdi je hledat, nenajdeš-li jich, škodu mi zaplatíš, nebo tě ze služby vyženu!“

Vašíček vyběhl z chalupy a pln úzkosti hledal v polích, na zahradě, leč vše hledání bylo marno ― po králících nikde ani stopy nenašel. Hledal je celý den, žalostně plakal a volal: „Moji bílí králíčkové, kde jste?“ A tak chodil, až se dostal k večeru do lesa. Slunce zapadlo, tmělo se již a tu pojednou před Vašíčkem v křoví kmitlo se něco bílého.

„Snad je to náš králíček,“ zaradoval se hoch a pátral vůkol, zahlédne-li ho ještě jednou.

A vida ― tu napravo zase kmitl se jeden a za ním druhý, třetí! Dojista jsou to hledaní králíčkové. Volal je, lákal k sobě, ale králíčkové jako by chtěli, aby on za nimi šel, vyčkali až se přiblíží a zase odskočili dál do lesa. Vašíček nespustil je s očí. Prodíral se křovím za nimi, až se tak dostal [39] ke skalám, kdež mu pojednou králíci s očí zmizeli. Rozhrnul křoví, by se rozhlédl a tu uzřel před sebou skřítky. Ve vysokém mechu mezi nízkými smrčky bylo několik krásných červených muchomůrek, na nichž seděli někteří skřítkové jako na sedátku, jeden houpal se na větvi nízkého smrčku a ostatní točili se a tancovali kolem velké muchomůrky stojící uprostřed, na níž jako na stolku narovnány byly červené jahody, maliny a borůvky.

Když se skřítkové dost vytancovali, dali se s chutí do ovoce ― to byla asi jejich večeře. Pak jeden z ních zatleskal rukama a hned přihopkovalo sedm bílých králíčků. Skřítkové na ně usedli a teď začal rej. Jako o závod běhali králíčkové mezi stromky kolem skály.

Udivený Vašíček až doposud neodvážil se pohnouti se, když však zcela určitě poznal své králíčky, vyskočil ze svého úkrytu a zavolal na ně.

Tu jako když kouzelným proutkem švihne ― vše zmizelo.

Vašíček nevěděl nyní, víděl-li to opravdu, či se mu to jenom zdálo? Čekal chvíli a když se nic nehnulo, jal se prositi; „Ach, pěkně vás prosím, milí skřítkové, vraťte mi mé králíčky!“

Než se nadál, obklopili jej skřítkové a volali vesele: „Pěkně tě vítáme, Vašíčku! Nehněvej se na nás, že jsme si tvé králíčky vypůjčili. Však jsme věděli, že sem přijdeš, poslali jsme ti králíčky naproti, by tě sem přivedli až k nám!“ [40] Vašíček se zaradoval a vypravoval skřítkům, co se dělo doma po jejich odchodu.

„To jsem rád,” končil, „že mám zase naše králíčky, jinak by zle bylo se mnou!“

Skřítkové vyprovodili Vašíčka a králíčky až na pokraj lesa. Když pak se loučili, řekli: „Nikdy, Vašíčku, nezapomeneme, žes byl k nám tak dobrý, a žes raději trpěl, než bys nás byl prozradil, ― však se o tom přesvědčíš!“ ―

A věru brzy se přesvědčil Vašíček, neboť od té doby ať konal jakoukoliv práci, vše se mu dařilo. Šel-li na trávu ― než se nadál, měl požato tolik, že sotva na trakař se vešla. Hledal-li v lese jahody, měl v okamžiku džbánek plný; a což teprve sbíral-li šišky, chrastí nebo houby! Tu zrovna jakoby mu vše samo do koše neb pytle naskákalo ― hned měl všeho míru vrchovatou.

A tak bylo se vším ― neboť Vašíčkovi pomáhali vždy při práci jeho dobří přátelé, skřítkové ― ač on jich ani nespatřil. A zrovna tak dařila se mu i každá práce doma. Kmotr i kmotřička tuze si libovali jakého mají pasáka; měli Vašíčka rádi a nikdy toho nelitovali, že přijali jej k sobě.

Často říkávala kmotra kmotříčkovi, že s Vašíčkem vešlo do jejich chalupy požehnání Boží ― a byla to pravda!