Za kouzelnou branou/Hrách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Za kouzelnou branou
Autor: Ludmila Tesařová
Zdroj: TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 41–51.
Licence: PD old 70
[41]

Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Hrách.png

HRÁCH

Žila kdysi chudá vdova a měla dvě dcerky Lenku a Martu. Jednoho dne šly sestry do lesa na houby a potkaly tam stařečka, který vezl na trakaři chrastí; bylo ho tak mnoho, že stařeček sotva ho uvézti mohl.

Lenka řekla: „Pomáhej Pánbůh,“ a šla dál. Když Marta došla k němu, zastavila se a povídala: „Dědoušku, pomohu vám vézti, vždyť sotva jdete!“ [42] Hned chopila se trakaře a dovezla ho až k stařečkově chaloupce v lese. Lenka šla za ní, ale vézti nepomohla. Před chaloupkou povídal stařeček: „Děkuji ti pěkně Martičko, za to, žes se nade mnou slitovala. Chci ti udělat radost, pojď se mnou do chaloupky.“

A když tam vešli, přiběhla jim naproti malá černá slepička s chocholkou. Stařeček pravil: „Tuto slepičku, černou chocholičku ti dám. Až půjdeš do služby, vezmi ji s sebou, kam ona půjde, jdi za ní. Ona povede tě ku štěstí. U kterého obydlí lidského zůstane stát, tam zaklepej a vejdi!“

Marta poděkovala stařečkovi, vzala slepičku do náruče a šla s Lenkou domů. Cestou ptala se Lenka Marty: „Půjčíš mi též slepičku až já půjdu do služby?“

„I toť víš, že půjčím, vždyť jsi má milá sestřička,“ odpověděla jí Marta.

Když pak doma matce vše vypravovaly, řekla jim: „Nevyháním vás, jednu ani druhou z domova, ale myslím, že bylo by opravdu dobře, aby jedna z vás šla do služby. Snáze se dvě doma uživíme a bude-li to pravda, co stařeček o slepičce řekl, tedy i ta, která z vás do služby půjde, dobře se bude míti!“

A tu řekla Lenka: „Má-li jedna z nás do služby jíti ― půjdu já, jsem starší!“

Matka se divila, kde se najednou v Lence ta chuť ku práci a službě vzala. Bylať Lenka vždy lenivá a práci se vyhýbala. Ale nebyla by se matka [43] pranic divila, kdyby věděla, co si Lenka myslí. Na práci ona při tom nevzpomněla ― naopak! Napadlo jí, to že asi jistě slepička chocholička povede jí k nějakému skrytému pokladu v zemi. Ona pak zaťuká, zem se otevře a ona nabéře si zlata plný klín. Nakoupí si šatů, jídla a nebude již nikdy nic a nic dělati a bude se jen dobře mít.

Marta ráda jí ustoupila. A tak druhého dne vydala se Lenka do světa za slepičkou ― černou chocholičkou.

Slepička vedla ji lesem. Třetího dne k večeru přišly k mechové chaloupce. Před tou slepička ― černá chocholička se zastavila a Lenka na dveře zaklepala. Dveře se otevřely, z nich vyšla babička.

„Co chceš?“ ptala se.

„Hledám službu,“ řekla Lenka.

„Zůstaň u mne, zkusím co umíš.“ Babička pobídla Lenku, aby s ní do chaloupky vešla.

Ráno poručila Lence, aby světničku čistě zametla a uklidila, pak aby oheň rozdělala a oběd uvařila. V jednom koutě světničky byly černé dveře. Babička ukázala na ně a řekla:

„Těchto dveří nikdy neotvírej, pamatuj si to dobře!“ a odešla.

Sotva za babičkou dveře se zavřely, přiskočila Lenka k černým dveřím. Prohlížela je zvědavě, klíčovou dirkou se dívala kam asi vedou? Tam jistě je ten poklad ukryt! Na ně sáhnout přece se bála. Zvědavost její tak ji od práce zdržela, že v  [44] poledne, když se babička vrátila, ani ohně ještě neměla. Babičce se vymlouvala, že jí dříví chytit nechtělo.

A tak to chodilo den co den. Nikdy nebyla s prací včas hotova. Čím dále, tím více zvědavost jí trápila ― co že je to asi tam za těmi černými dveřmi? Již několikráte sahala po klice, aby otevřela, ale vždy přiběhla slepička ― černá chocholička, zatahala ji za sukénku a kvokala, jako by ji napomínala.

Ale jednoho dne odhodlala se Lenka, že dveře otevře ― děj se co děj! A když jí slepička ― černá chocholička cestu k nim zastupovala a kvokala, rozhněvala se na ni a zvolala: „Co ty mne pořád hlídáš? Však se tě zbavím, abys po mně nekoukala!“ Popadla slepičku, vystrčila je přede dveře chaloupky a honem zavřela. Pak nedočkavostí všecka se třesouc přiskočila k černým dveřím, stiskla kliku ― ta povolila, dveře se otevřely a Lenka vstoupila do tmavé komůrky. Ale jak se ulekla, když v šeru spatřila u stolu sedící ― babičku!

„Aj, vida,“ zvolala babička, „tak ty dbáš mých rozkazů? Když jsi tak zvědava co se tu děje, pojď jen blíž! Tu si sedni ke stolu a budeš místo mne přebírat hrách. Dokud nepřebereš tři mísy hrachu, z komůrky nevyjdeš. Učiníš-li tak brzo, jen sobě samé dobře posloužíš ― neučiníš-li tak, sama se potrestáš! Zde máš dva košíčky, do nich dávej přebraný hrách, vždy hrsť do jednoho, hrsť do druhého.“

Nato babička z komůrky odešla a Lenku tam zavřela. [45] Lenka, místo aby se do práce dala, plakala, plakala a na přebírání hrachu ani nepomyslila.

Teprve k večeru dala se s nechutí do práce, brzy však ji to omrzelo a netrvalo dlouho ― usnula u stolu.

Když se ráno probudila, shledala s podivením, že hrách, který včera večer přebrala a do košíčků dala, zase byl na míse ― oba košíčky byly prázdny.

Každého dne přišla babička podívat se jak Lenka pracuje a vždy se rozhněvala, když shledala, jak je Lenka líná.

Doma zatím matka s Martou vzpomínaly na Lenku, jak se jí asi daří? Jednoho dne, právě když Marta světničku poklízela, zaslechla ťukání na dveře. Otevřela a hle ― tu vidí slepičku ― černou chocholičku! Zaradovala se, že jistě za ní jde i Lenka. Vyběhla před chaloupku a rozhlížela se, odkud asi přichází. Nikde jí neviděla. Obešla chaloupku kolem ― ale po Lence nikde ani vidu. Lenka nepřišla ani do večera. Matka i Marta se zarmoutily. Snad se ji na cestě něco zlého přihodilo?

Marta vzala slepičku na klín a ptala se jí: „Pověz mi, slepičko ― černá chocholičko, je živa má sestřička?“

Slepička zakývala hlavou, že ano.

Marta vyptávala se dále: „Pověz mi, slepičko ― černá chocholičko, je vesela má sestřička?

Slepička zavrtěla hlavou, že ne.

„Ach, to se jí tedy špatně vede! Pověz mi, slepičko ― černá chocholičko, dovedeš mne k ní?“ [46] Slepička rychle přisvědčila, že ano.

Hned druhého dne ráno vydala se Marta na cestu a když viděla, že maminka pláče, vzala ji kolem krku, líbala a těšila jí:

„Neplač, má zlatá maminko, však dá Pánbůh, že se obě k tobě brzy navrátíme!“

Slepička ― černá chocholička vedla ji touž cestou, jako Lenku. Třetího dne k večeru zastavila se slepička před mechovou chaloupkou v lese.

Marta zaklepala. Babička otevřela dveře a ptala se jí: „Čeho si přeješ?“

„Babičko, pěkně vás prosím,“ řekla Marta, „viděla jste mou sestřičku Lenku?

„Viděla,“ řekla babička.

„Sloužila u vás?“ „Sloužila,“ přisvědčila babička.

„A kde je nyní, babičko?“

„To ti nemohu říci,“ odpověděla babička, „budeš-li mi však dobře sloužiti, i toho se dovíš!“

„Děkuji vám, babičko, budu vám sloužiti ráda, jak nejlépe umím.“

Od toho večera zůstala Marta v mechové chaloupce i se slepičkou.

Ráno poručila jí babička, aby v chaloupce uklidila, oheň rozdělala a oběd uvařila. Než odešla, ukázala na černé dveře a pravila: „Těchto dveří neotvírej, ať se děje cokoliv!“ Marta poslechla. Uklidila, oběd uvařila, vše měla včas hotovo. Babička byla s ní spokojena.

Jednoho večera usínala Marta a tu v polospánku zaslechla nářek a pláč. Zdálo se jí, že poznává [47] Lenčin hlas: „Martičko, Martičko, pomoz mi!“ Uleknuta vyskočila a spěchala k černým dveřím, za nimiž pláč se ozýval. Dříve však, než ruku po klice vztáhla, zatahala ji slepička ― černá chocholička za sukénku a hlasitě zakvokala. Marta se vzpamatovala, ustoupila ode dveří. Pláč utichl, ale Marta té noci již neusnula a stále jen na Lenku myslela.

Ráno, když babička na Martu se podívala, viděla, že je smutna. „Co je ti?“ zeptala se jí.

„Babičko, zdálo se mi, že slyším naříkat Lenku. Kéž bych jí mohla pomoci, vše bych pro ni udělala!“

Babička pravila: „Máš své práce dost. Kdybys chtěla Lence pomoci, nesměla bys po tři noci spáti, ale pracovati, pokud by práce hotova nebyla.“

„S radostí bych vše udělala! Babičko, prosím vás, poraďte mi, co mám dělat?“

„Poradím,“ řekla babička, „přijdu večer k tobě.“ A večer přišla babička k Martě a poručila jí, aby otevřela černé dveře. Marta se strachem očekávala co tam uvidí ― jak se zaradovala, když spatřila tam Lenku. Přiskočila k ní, líbala sestřičku a ona zase ji.

Když se ohlédly po babičce ― byla pryč.

Marta pravila: „Tys mne volala, Lenko, abych ti šla pomoci, ukaž, jakou práci tu máš?“

Lenka s nářkem stěžovala si, jakou velkou práci jí babička uložila.

„Ó, jé, hrách přebírat ― to přece není žádná těžká práce,“ zasmála se Marta. [48] „Jen si nemysli,“ odpověděla Lenka, „hleď, přebírám, přebírám ― přijde na mne spaní ― usnu a když se vzbudím, mísa zas je plna a oba košíčky prázdny! Zrovna jakoby ten hrách živý byl, zpět do mísy naskáče!“

„Nu, a co ti řekla babička?“

„Že nesmím přestat přebírat a usnout, dokud jediný hrášek je na míse. Tři mísy hrachu musím přebrat, dříve mne babička z komůrky nepustí ― a já jsem ještě nepřebrala ani z jedné, protože na mne vždy přijde spaní, než přeberu polovičku.“

„Neplač, Lenko,“ těšila ji Marta, „budeme přebírat spolu.“

Ač byla Marta unavena celodenní prací a chtělo se jí spát, vždy večer přišla k Lence do komůrky, přemohla spaní a pilně přebírala. Lenka pracovala též chvíli s ní, pak položila hlavu na stůl a usnula.

V komůrce bylo tichoučko ― Martě zavírala se též pomalu očka ― již, již byla by usnula, ale tu přiskočila k ní slepička ― černá chocholička, zatahala ji za sukénku a Marta opět se vzpamatovala. Přebírala, až konečně i poslední hrášek z první mísy vysypala, utřela mísu a překlopila ji na stole dnem vzhůru.

Ještě nebyl den, lehla si na chvilinku a řekla slepičce: „Slepičko ― černá chocholičko, vzbuď mne ráno, abych nezaspala.“

Ráno ji slepička vzbudila. Marta dala se do práce a když babička přišla, měla vše v pořádku. [49] Babička se na ni usmála a večer dovolila jí pomáhat Lence.

A zase Martě dařilo se jako včera. Přebrala hrách, utřela mísu, poklopila ji na stůl a šla spat.

I třetí noci bylo tak. Ale tu málem byla by přece usnula dříve než byl hrách z třetí mísy přebrán, ale hodná slepička ― černá chocholička vyskočila jí na klín a vzbudila ji. Marta se vzpamatovala, přebrala poslední hrst hrachu, mísu utřela a poklopila. Oba košíčky ― nyní až k víčku naplněné ― víčkem zavřela a šla spat.

Ráno zas měla vše v pořádku a zpívala si vesele. Přišla babička a povídala: „Jsi dobrá sestřička a pracovitá dívka; Pánbůh ti požehná, Martičko! Dnes vrátíš se s Lenkou domů, připravte se na cestu. Kdyby nebylo tvé píle a vytrvalosti, kdož ví, jak dlouho by zde Lenka ještě zůstala.“

Když byly obě připraveny na cestu, přinesla babička oba košíčky hrachem naplněné a pravila: „Vezměte si každá jeden košíček, to je vaše výsluha. Zamkla jsem oba na zámeček ― tu jsou, Marto, klíčky. Po cestě košíčků neotvírejte, až doma, ― aby se vám hrách nerozkutálel ― je to vzácný hrách!“

Marta i Lenka poděkovaly, zavolaly slepičku ― černou chocholičku a pospíchaly k domovu.

Sotva že ušly kousek cesty, naříkala Lenka: „Ach, to je tíha, sotva ten košíček nesu!“

Marta jí poradila, aby ho vzala na druhou ruku. Ale za chvilku ozvala se zas líná Lenka: „Marto, [50] věř mi, hned bych trochu hrachu usypala ― však to není žádná vzácnost. Nevídáno, hrách! Beztoho ho nerada jím. Půjč mi klíček, otevru si košíček.“

„Ne, Lenko, babička přikázala, abychom košíčky neotvíraly, až doma. Odpočineme si a pak se ti nebude košíček zdát tak těžký.“

Lenka byla by ho nejraději nechala někde ležet, ale přece styděla se prozradil tak zase svou lenivost. Pojednou vesele si poskočila. Připadla na jinou myšlenku, jak si od hrachu pomůže, aniž by košíček otevřela. Udělala dřívkem do dna košíčku dírku, co by tak dva prsty prostrčila ― a teď, kdykoli v chůzi košíčkem zatřásla, vypadlo několik hrášků. A tak jí ubývalo tíže z košíčku a ona brzy přestala naříkati, protože než došly domů měla košíček prázdný.

Dováděla cestou, běhala  byla veselá. Svým nápadem se však nepochlubila ― zůstávala pozadu, aby Marta nic nezpozorovala.

Když přišly domů, maminka je s radostí přivítala. Marta postavila košíček na stůl a pravila: „Podívej se, maminko, dostaly jsme každá výslužku, neseme ti hrách, abys si pochutnala.“

Otevřela košíček ― a hle, jaký div! Místo obyčejného hrachu měla tam zlatý hrách! Třpytil se, až zrak přecházel! Zaradovala se a honem sáhla po košíčku Lenčině.

Lenka držela pevně svůj košíček a hlasitě plakala. „Ach, co jsem to udělala,“ naříkala, „můj košíček je prázdný!“ [51] Když pak otevřely její košíček, našly tam jen jediný zlatý hrášek.

Lenka honem běžela na cestu, kudy se domů vracely, aby zlatý hrách sesbírala ― ale po něm nikde již ani památky nebylo.