Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/II.

Zašlými věky — Z vyššího rozkazu Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 180–191. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Avšak ani potom neshasla louč v jizbici hrobníkově. Pokynuv dceři, aby naň nečekala a napřed na lůžko se odebrala, zahloubal se Kosatec do čtení knížky, kterou byl Alešovi ukázal. Hrobník Kosatec do školy nikdy nechodil, ale číst uměl jako kterýkoli písař na radnici. Naučil se sám od sebe. Čítával mnohdy dlouho do noci. To bylo jeho: „říkat na knize“. V přístěnku, kamž se byla Katuše odebrala, dávno již bylo světlo shasnuto, když prudké nárazy na venkovská vrátka starého Kosatce ze čtení vyrušily. Chvatně vykročil, aby otevřel, a v malé chvíli vrátil se do jizbice s mužem vysoké postavy v šubě popeličí pečlivě zahaleným. Pohleděv na širokou, zruměněnou tvář s vousem po mladicku přistřiženým, poznal ve vysoké, skorem vyzáblé postavě Jiřího Luksu, písaře radního. Dosud nikdy neměli přímo spolu čeho činiti. Jednak proto, že Jiří Luksa teprv o minulém Havle sem na Hory Kutny na chléb obecní za druhého písaře se dostal, jednak proto, že jednati s hrobníky ve věcech obecních náleželo písaři prvnímu, panu Janu Pisciovi.

Starý Kosatec dychtiv byl na to, co mu tento host v tak neobyčejnou hodinu přináší. To, co o druhém písaři radním mezi lidem vypravovati byl slyšel, nebylo mu právě na pochval. Říkali o něm, že v radním domě na lidi prý se zle utrhuje, k slovům zlostným a hanlivým nemá daleko, a sotva že se — přišed kdo ví odkud — v městě zdejším ohřál, již bradu svoji nad mnohé měšťany starohorské nadnáší, po hospodách s veselými druhy kumpánuje a, což nejhoršího jest, nic nehledě na svůj staromládenecký věk po pannách i paních sličných smělé pohledy zálibně vysýlá. Avšak těžko věřiti lidským jazykům a těm na Horách obzvláště…

„Čest, vzácná čest domku mému, pane písaři! Budiž mi vítán!“ hovořil přívětivě Kosatec nabízeje hosti, jehož sivé, pichlavé oči kolkolem se rozhlížely, dubovou svou židli.

„Té cti jsi se sotva asi v tuto hodinu nadál,“ usmál se písař. „Ale dříve sem zajíti nebylo mi lze. Snad víš, že pan Piscis, první písař náš, těžce ochořel a všecky jeho povinnosti vloženy na bedra má. Mám svých vlastních až přes příliš, a tak na příklad dnes až do této hodiny psal jsem na rathouze. A jinému nemohl jsem svěřiti svoji záležitost.“

„Jsem zvědav, pane písaři —“

„Hned předem řeknu, že uslyšíš něco tajného, co také tajným zůstati musí. Jsme jisti před uchem nepovolaným? Okénka chalupy tvé jsou tak nízká —“

„Kdož by, pane písaři, pozdním večerem bloudil tady kol osamělého domku na hřbitově?“

„Nuž tedy věz, že přišel jsem k tobě předem ve jménu úřadu svého, po druhé ve jménu všech pánů obecních, a po třetí —“ pan písař kladl důraz na každé slovo své, „ve jménu komory královské. Viz její pečeť —“

Zrak starého hrobníka zablýsknul, když Jiří Luksa vyňav ze záňadří svítek pergamenový, rozvinul jej a položiv jej před sebe na stůl hovořil dále:

„Poslouchej, hrobníče, bystře, přečtu ti to do posledního slova — ať neujde ti ni slůvko jidiné. Ale jak jsem řekl, je to jen pro tebe, vyzradíš-li člověku cizímu řádek jediný, zle —“

Staroch zamlkle přikývl a pokročiv ku stolku nahnul se nad listinu, kterou písař vysmoleným hlasem svým zvučně v tato slova čísti započal:

„Slovutní^[1] poctiví a přátelé naši milí!

Ačkoliv jste se vedle jistého od Jeho Milosti Císařské vám učiněného poručení tak zachovali a něco od mechu, kterýž v místech popravištních, vůbec na kostech lidí pro jich zlé činy z toho světa sešlých roste, k rukám vrchního hejtmana odeslali, však poněvadž toho na mále a J. M. C. pána našeho nejmilejšího jisté poručení jest, aby se toho což nejvíce možno, obzvláště pak mechu, který na lebkách lidských roste, vyhledalo a sem po jisté věrné osobě odeslalo, protož jménem a na místě Jeho Milosti Císařské vám dále poroučíme, abyste to ihned v tajnosti“ — a slovo toto pan písař s obzvláštním důrazem pronesl — „tak opatřili, aby ta věc se vší pilností hledána byla, a což tak koliv se najde, složíc to rozdílně, totiž z lebky zvláště a z jiných kostí také zvláště, a poznamenajíc jednu každou věc, to vrchnímu hejtmanu dle předešlého poručení odsýlali, tak aby se milostivé vůli J. M C. za dosti státi mohlo.

Na tom J. M. C. jistou a konečnou vůli naplníte.

Dán na hradě Pražském dne 8. měsíce února l. P. 1608 ut supra — —“

Písař ustanuv zhluboka si odkašlal, a sivé oči jeho zabodly se do tváře hrobníkovy.

„Nuže, rozuměl jsi, Kosatče?“

„Snad, pane písaři,“ mračil se hrobník, přejev mozolnou dlaní svou tvář. „Je to jeden z divných nápadův pánů nejvyšších, a myslím, že to není daleko tajemných jejich umění, kterými prý se tam v Praze obírají. Mezi lidem se o tom roznášejí nejdivnější povésti. Myslím, že je to proti Bohu a že těžkým navštívením zachvátí rouhavičné ruce i mozky jejich. A třeba to byli páni nejvyšší! Však je Bůh nade všemi — nad nimi jako nad posledním žebrákem. Více, pane písaři, jsem z toho nepochopil.“

„Mám věřiti, žes taký nedovtipa? Musíme přece Jeho Milosti vyhověti. Přede dvěma měsíci svěřeno bylo sebrání kostí a lebek na popravišti katu. Poněvadž tento, jak víš, před týhodnem zemřel, svěřuje rada úkol ten tobě. Jsi prý nejspolehlivější. Ode dvou měsíců až do dneška náhodou ‚na spravedlnosti‘ nikdo nebyl popraven, a proto postaráš se o pozůstatky těch zlých, kteří jsou pohřbeni zde na blízku. Není jistě o ně nouze. Za hřbitovní zdí na Páchovské straně máš prý docela několik Oběšenců. Ale jen v tichosti a tajně, to ti radím i přikazuji — slušné bibales (zpropitné) z městského důchodu tě nemine.“ —

Hrobník Kosatec vztyčil hlavu, svraštil prošedivělé obočí a řekl klidně: „Ani za celé České království nebudu rušiti klidu nebožtíků! Víš, pane písaři, jak byla těžká poslední hodina, kterou si ho zasloužili? Víš ty, že tu jsem již dlouhá léta nejen proto, abych umrlé pochovával, ale i nad jejich rovy bděl, aby se jich netkla ruka kohokoliv? A ty sám chceš, abych tak těžce porušil povinnost svou? Paže má by musila uschnouti a nedočkal bych ni roku a dne, zrovna jako nebožtík kat —“

Pan písař nad těmito slovy Kosatcovými chladně se usmál, ještě chladněji ramenoma pokrčil a děl: „Považ, kážou to páni nejvyšší, a služebníku sprostému nenáleží, než vykonati — Jim všickni jsme poslušností povinni —“

Starý Kosatec prudce hlavou zavrtěl. Byl odjakživa trochu horké krve a teď mu vzkypěla.

„A kdyby to nevím kdo kázal! Volalo by to o pomstu k samému Bohu svrchovanému! Už jsem řekl, že před Bohem stejně váží Jeho Milost Císařská i páni nejvyšší jako já. Myslím po sprostém rozumu svém, že by se spíše starati měli o nás, poddané své, nežli o umění, k nimž potřebí mechu z kostí člověčích, myslím také, že —“

„Dost již!“ vzkřiknul náhle pan písař a prudce zvednul se se židle. Jeho „ouřední“ svědomí se konečně vzbouřilo. „Již pro tato slova hoden jsi klády, ne-li čehož horšího!“

„Či povídám nepravdu?“ neústupně hájil se hrobník. „Jen mne nech vypověděti, jen — —“

„Ptám se tě naposled, chceš-li uposlechnouti rozkazu vrchnosti své! Jestli že ne, tož plná moc mi dána ihned odvésti tebe do vězení. Rozuměl-lis? Poslechni raději po dobrém —“

„Počkej tedy, pane písaři,“ děl starec s pohrdlivým úsměvem a oči mu zablýsknuly, „jen co na se vezmu plášť. Abys nemyslil, že mluvím na plano! Půjdu, jak jsi řekl —“

Tvář páně písařova, beztoho ruměná, ještě více se zakohoutila. Jiří Luksa zlobil se opravdu nad tím, že ani touto hrozbou nejhorší Kosatce nelze pohnouti.

„Nemysli, že půjdeš tam pro pohodlí těla svého, či že tě pustíme za dobré slovo. Pravím tobě, varuj se vzdoru, nechtěj hlavou zeď prorážeti. Postav tu otázku sobě sám, jak bude, jestli se do této chalupy již nevrátíš?“

„Děj se vůle Páně. Bez té ani vlas s hlavy mé nespadne. Pane písaři, již jsem připraven —“

Písař Luksa chtěl již pokročiti ke dveřím, když opět stanul, obrátiv se náhle ku vchodu z přístěnku. Zrak jeho zaplanul, když uviděl dívku mladičkou, štíhlou a pěkně urostlou, hezkých lící, v této chvíli bledých sice, ale přece jen půvabných, ana, jen z póla oblečena, prostovlasá i poděšená, k hrobníkovi přistoupila. Pan písař tázavě teď pohlédnul na hrobníka.

„To jediná, dcera má, pane,“ odtušil tento temně. „Katuše —“

„Pane vzácný, pro svatou Maří,“ vzkřikla plna zmatku, „neodvádějtež otce mého teď, za zimavé, pusté noci. Co tu já ubožka sama —“

„Katuše, neplač, Bůh tebe i mne ochrání, však tam budu jen do zítřka, to bych se na to podíval, kdo by se opovážil déle mne držeti! Já chci jen panu písaři ukázat, že nebojím se jeho hrozeb více, než Boha samého —“ a starý muž po těchto slovech chtěl přikročiti k dceři své, aby ji objal. Ale pan písař rychlým pohybem zakročil mu cestu.

„Buď poslechneš,“ zvolal přísně, „anebo bez dalších průtahů cestu nastoupíš.“

Starý Kosatec pohrdlivě vztyčiv hlavu, otevřel dvéře.

„Myslíš, že mne takto donutíš? To mne neznáš, pane písaři. I polibku svého dítěte, a byť měl posledním býti, dovedu se odřeknouti. Však ještě nejsem odsouzen —“

A v několika okamžicích stála tu hořekující dívčina samotna. Tou chvílí venku ztišila se vichřice a v jizbici zavládla mrtvá tiš. Bázeň o otce náhle pojala dívku — hle, ještě před chvílí zněl tu drahý jeho hlas… a teď již kvapí ku vězení, kde jej budou trestati, žalařovati, trýzniti… Bylo jí najednou o něho tak úzko…

Oh, jak mohla připustiti, aby vyšel s tím, jenž uzavře jej do tmy vězení, odkud snad vydán bude pacholkům katovým!? Tato výčitka šípem kaleným zabodla se v prosté a nevinné srdce dívčiny. Byla by si té chvíle nevím co udělala za to, že otce pustila jen tak. Něco jí pojednou našeptávalo, že holedbavá důvěra otcova, jako by jej musili zítra pustiti, bude zklamána…

Katuše byla dívka prostá a jednoduchá — ale desatero božích přikázání modlila se každý den, a ze všech přikázání těchto čtvrté uměla plniti nejvíce. Nepoznala mateře — a proto dobrého otce milovala dvojnásob. Jakž by neměla býti odhodlána vydati život svůj v šanc za otce drahého, jemuž po Bohu všecko, všecko děkovati má!? A déle neváhajíc chopila se louči a vešla do přístěnku, odkudž v malé chvíli vykročila oděna a v teplé roucho zabalena. Shasivši světlo, vyšla z chalupy, uzavřela ji a chvatně pádila do města. Nedbala ani tmy, ni větru prudce vířícího klikatými ulicemi a skučivě opírajícího se do vysokých štítů a lomenic domů městských.

Zamířila k rathouzu. Přišla právě v čas. Rathouzní dvéře právě se byly uzavřely za jakýmsi mužem, jenž odtud odcházel. Poznávala ve vysoké jeho postavě pana písaře. Přistoupila blíže. Neklamala se.

„Pane písaři,“ promluvila hlasem rozechvěným, „propusť otce mého z vlhkého vězení. Jest stár a chorobný — a kdo jej bude zítra zastávati?“

„Oh, panenko, marně prosí libá ústka tvá!“ děl oslovený přívětivě a jako by laškoval. — A právě přívětivost tato nedopouštěla pochyby o nezvratnosti jeho slov. „Zrovna před malou chvílí otec tvůj zavřen byl do temnice. Nevrátí se dříve, dokud buď neposlechne, či dokud nepřestojí trest za neposlušnost svou. A ten veliký bude — snadno může i hrdlo ztratiti, bude-li na tom státi vrchní pan hejtman hradu pražského a páni nejvyšší, jejichž rozkazu se protivil. Ano, to nejde jen tak, aby poddaný vrchnosti světské se protivil —“

„Probůh, pane, prosím, uvězni mě samotnu, jen otce mého propusť,“ prosila dívka úpěnlivě.

„Nelze, panno milá —“ a hlas pana písaře zněl teď upřímně a jako by soucitně. „Proč ten tvůj otec je tak tvrdohlavý?“

„Což není, není pomoci?“ A dívčina vypukla v hořký pláč, spínajíc před písařem ruce. „Probůh, pane, rač se smilovati!“

Pan Jiří Luksa za drahnou chvíli teď mlčel, dobře věda, v jakých úzkostech čeká prostá ta dívka na odpověď. Ale věděl hned, jak odpoví — hříšná vášeň mu to našeptala.

„Nuž, z útrpnosti k tobě odhodlal bych se odvrátiti od něho těžké trestání. Vezmu to na se. Zítra touto dobou jej propustím, jestli —“ a pan písař k dívce těsně se přiblíživ, cosi do ucha jí pošeptal.

„Bůh mne zachraň, pane!“ vzkřikla dívka a prudce odstrčivši jej pádila zpět, jako by pan písař dýchal ranou morovou.

„Rozmysli si, panenko, rozmysli, hraje se o hlavu tatíka!“ volal za ní chechtaje se; „zítra v podvečer tebe navštívím —“

Ale Katuše ho neslyšela.

---

1. Doslovné znění podle skutečného originálu.