Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 171–180.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V nízké jizbici staré, vetché chalupy Svatobarborského hrobníka Kosatce bylo za dnešního večera obzvláště útulno.

Venku bouří prudký zimní vichr, stená v podkroví nízké chalupy, jako by rozdrtiti chtěl její skrovné krovy, hvízdá, odrážeje se ve vysokých, gotických obloucích kostela Svatobarborského, úpí na horním jeho ochozu, a obraceje svůj divoký let hučí v korunách staletých stromů na protějších stráních potoka Tachovského — a zde v té nízké jizbici se stropem dřevěným, čistě vybíleným, vesele praskají v malém krbíku, milé teplo dýchajícím, smolná drva, tak že starý hrobník Kosatec, dcera jeho Katuše i mincíř Aleš za družného, důvěrného hovoru snadno zapomínají té divé noční králky větrové.

Mincíř Aleš — mladý, statný muž, jehož mozolné dlaně i široká, klenutá prsa dobře svědčily o namáhavém řemesle, vyžadujícím jistou ruku i svalnaté rámě, cítil dobře, že dnes dávno již minul čas, kdy končí obvyklou svou večerní návštěvu v této chalupě. Sám sobě vymlouval se v duchu, že vinen tím dnešní prudký, zimavý vichr, do něhož těžko a nemilo vykročiti od krbu hřejícího — ale v pravdě jinak bylo. Starý hrobník dnes obzvláště hluboko sáhnul do pokladnice svých upomínek a mnoho a živě vypravoval ze své mladosti, kdy na tureckých hranicích proti pohanským moslemínům stál — a, což mladého muže ještě více poutalo, dcera hrobníkova Katuše, jako by dnes byla zapomněla, že ve vedlejší jizbici dávno byla otci i sobě lůžko k odpočinku připravila, déle než kdy jindy tu prodlévala, dychtivě slovům otcovým naslouchajíc a otázkou nejednou do hovoru se mísíc.

Ale jak pohlédnul mincíř Aleš do té její mladé, brunátným ruměncem pokryté tváře, kterou jasné paprsky louči plným proudem své míhavé záře osvěcovaly, do jejích modrých očí, zářících dětinnou upřímností, kdykoli podívala se do vrásčité tváře šedivého otce svého, ulpěla mu vždycky na jazyku slova, že již čas, aby besedu svou ukončili, a on, Aleš, aby s Pánem Bohem domů odešel.

Na tyto večerní pohovory chodil sem mladý muž někdy od Nového léta — to jest od těch čas, kdy s otcem svým zašli do chaloupky Svatobarborského hrobníka, aby s Kosatcem sprostně sic, ale po staročesku dohovořili se o tom, že Katuše dávno již srdce a ruku svou „při svaté Maří a všech milých svatých“ Alšovi zaslíbila, a aby požádali nyní tatíka, by propustil dcerku svou z rodného podkroví a požehnal jí k snětí manželskému ve jménu svém i mateře dávno práchnivějící.

Které srdce otcovské, kdy staroba bedra nachyluje a skráně bělí sněhovou krášlí, neslyšelo by rádo o dobrém zaopatření dítěte jediného?

A Katuše opravdu byla jeho dítětem jediným — zbyla mu jediná a nejmladší ze čtyř dětí dospělých, jimž všem tehdy, jak rána morová léta Páně 1599 tu na Horách Kutných i v okolí lidí do tří tisíc všeho věku i pohlaví zahubila, sám vlastní rukou svou ustlal věčné lůžko vedle drahé jich mateře. Proto choval ji jako oko v hlavě své — a několik již starosvatů, přinášejících vzkazy odtamtud či odjinud, s poděkováním odmítl. Věděl vždycky něco: tam nebyl mu ženich podle jeho — lehké jsa mysli a do větru, onde zas leccos při starých se mu nelíbilo, a dokonce jednou starosvatovi poklepav na rameno s úsměvem propověděl:

„Brachu můj, řekni, aby si hledali nevěstu tam, kde mohou nějakou mírku grošů bílých, jako sami mají, očekávati. Dcerka má nedostane nic kromě dobrého srdce a silné ruky, kterou leckdy pomáhati mi musila v umrzlé zemi hřbitovní těžkou lopatou i špičákem. Ne, brachu, z toho nebude nic, nedám ji bohatším. Pravíš, že mladý tuze si oblíbil pěknou její tvář — krása, pravdu díš, že očím pastva, ale uvadá brzo jako růže květ. A potom?

Důraz, s jakým starý hrobník Kosatec pronesl slovo poslední, nepřipouštěl pochybnosti — a starosvat, člověk běhů světa a lidí zkušený, v duchu hrobníku dávaje za pravdu, odcházel s nepořízenou. Za to pořídil havéř Holín, když ondy po Novém létě se synkem svým Alšem sem zašel. Přišel bez družby — nač také chudým, sprostým lidem dělným ho potřeba! A už to se hrobníkovi zalíbilo. Starý Kosatec dobře znal havéře Holína, a nadiv i jeho synka, jenž v čase předešlém pilně staral se, aby, jen jako by náhodou, často přicházel hrobníkovi do cesty. Slovo dalo slovo, a staří na konec ruce si podavše, ustanovili, že o první neděli s provoda mladí budou svoji. A starý Kosatec, jak už byl v upřímném hovoru, kromě slova svého havéři Holínovi slibnou dal naději: Šestá desítka tuho se počíná u něho ohlašovati a tak rád by si už po té života klopotě odpočinul a zaměstnání hrobnického zanechal. Ale přece nerad by opustil ten hřbitov kol velebného chrámu, kdež tolikmecítma let v strasti i v slasti byl prolopotil a kdež tělesní pozůstatkové drahých jeho práchnivěli. Proto vyloží i vylíčí pánům městským na „rathouze“ svoji starobu, připomene, že síly jeho slábnou a ztrácejí se jako teplo sluneční záře za pozdního podzimu, a sumou vezme již odpuštění z namáhavého a těžkého povolání svého a za nástupce svého při tom navrhne a doporučí jejich Slovutnostem svého zetě, Aleše Holína… Jistě by pro tohoto lepší bylo zde na tomto svatém poli hroby opatrovati a lopatou a rýčem věrným zemřelým v matce zemi stánky věčné pro jich tělesné pozůstatky připravovati, nežli celý život svůj v prengádě[1] na Vlaském dvoře přetěžkou práci mincířskou vykonávati. Není o to, že menší tu námaha, že kromě platu „stojecího“, obcí dvakráte ročně[2] vypláceného leckdy a od leckoho některý ten grošík bílý do mošničky padne, aby na ten který růvek a rov častěji i bedlivěji se dohlédnulo — ale pro člověka sprostného a v uměních vyšších nesběhlého není zaměstnání bohulibějšího, jako opatrovati a vzdělávati toto svaté pole, aby nedotekla se jeho noha zlá a aby pokojně v něm odpočívali ti, kteří po těžkých bojích a protivenstvích života našli tu klidného, tichého útulku.

Na tuto stránku svého povolání kladl Kosatec váhu největší a proto budoucího zetě svého byl by nejraději viděl také svým nástupcem. Nevěděl ovšem sám, jak že páni obecní s panem farářem Svatobarborským zachovají se k jeho návrhu. Netajil se tím ani Holínovi, ani sobě, že není u nich zapsán mezi služebníčky nejmilejšími. Před pány obecními, přišli-li mu ob čas radit a nakazovat, jak by svaté to políčko lépe opatrovati měl, ztratil leckdy slůvko špičaté, jehož hrot tím hlouběji bodnul, poněvadž konec konců vždycky Kosatec pravdu měl. S písařem jejich, panem Pisciem, ne špičaté, ale ostré slovo začasté zaměnil, a pan farář Svatobarborský neměl ho proto dobro zapsána, že ob čas překvapil jej starý hrobník otázkou, na kterou přetěžko bylo i jemu, muži vysoce učenému a in theologiam graduovanému, odpověděti, a naproti tomu, že on, pan farář, překvapil hrobníka, an v knihách a traktátech všelijakých za chvíli odpočinku se probírá. Věci takové, a byť byly sebe čistší a bez jakékoli úhony, lépe prý přenechati mužům učeným — mozolné dlani jeho sluší prý vždycky lépe rýč, motyka a konévka ku květin zalévání nežli knihy tištěné… Ale přes to vše nemohli páni obecní, ni pan farář neuznati horlivost a péči svědomitou, s kterou staral se Kosatec o hřbitov Svatobarborský — nebyl-li mezi služebníčky jejich nejmilejšími, neupírali mu místa prvního mezi nejpilnějšími a nejsvědomitějšími. Proto také troufal, že přijmou Aleše za nástupce jeho, domýšlejíce se, že by nedoporučoval člověka nehodného k opatrování místa posvátného, jež tak tuze k srdci jeho přirostlo. Starý Kosatec již viděl se v duchu, jak tráví podzimek života svého v této chaloupce šťastným svědkem jsa štěstí obou dětí svých — Katuše a Aleše.

Od té doby, co synek Holínův ob večer sem přicházel, poznával jej staroch čím dále, tím více a touž měrou, kterou jej poznával, obliboval si víc a více mladého muže. Den ze dne byl k němu důvěrnějším, a mladý muž vždy jen nerad končil svou večerní návštěvu — však, těšil se, již bohdá brzo přijde čas, kdy nebude musit z milounkého tepla této jizbice, od Katuše i od otce jejího pospíchati domu ku svým rodičům tmavou, chladnou nocí.

Tato myšlénka také dnes byla mu útěchou i posilou, když hotovil se k odchodu.

Již zdvihal se od stolu, když staroch pokynuv mu, aby vytrval, pokročil k bité truhlici v koutě u okna postavené. Otevřev ji a vyňav z ní knížku malou, tuho ve vepřovici svázanou, promluvil:

„Zeptej se tatíka svého, když tak jako já rád se v tištěném probírá, měl-li kdy knížku tuto.“

A rozevřev desku dosti zběžně přečetl v tato slova:

Ondřeje Hypesia traktát aneb Knížka o obecném opatrování chudých lidí v městech o obcech. — Při tom sestero kázání svatého Jana Chrysostoma jinak Zlatoústého.“[3]

„Jestli nečetl,“ děl za okamžik, „rád mu ji zapůjčím. Jsou tam mnohá vtipná a pravdivá promlouvání o povinnostech bohatých a mocných k chudým, sprostným a poníženým. Tuto knížku skrovnou věru čísti by měli naši páni obecní a snad i ti, kdož nad nimi jsou postaveni. — Ale,“ mávnul s trpkým úsměvem pravicí, „zdá se, by jim sama ústa svatého Jana Chrysostoma v duše mluvila, marno by bylo. Ten, z jehož rukou knížku tu mám, sám tak říkával, že člověk chudý a sprostný pánům mnohdy za rozmar býti musí, a byť by jej to česť, život a vše, což má, státi mělo.“

A vida v zracích mladého muže výmluvnou otázku dodal Kosatec:

„Nemusím tobě tajiti, že byl to sám mistr popravčí Vacek — ubožák, však už tomu celý týden, co je na pravdě boží. Také tu důvěru nyní k tobě mám, že řeknu, proč ten muž v časném věku pln jsa síly zahynul. Ale napřed — nevíš-li — říci musím, že od některého času v Praze na Hradčanech páni nejvyšší, aby choutkám a rozmarům svým vyhověli, předivnými a tajemnými uměními se zanášejí. Snad jsi také doslechnul, že chtějí balsám takový vyrobiti, kterým by člověk starý omládnul a mrtvý obživnul. A také toho žádají sobě dovésti, aby z kamení obecného zlato a stříbro dovedli dělati. K umění příšernému a proti Bohu volajícímu ovšem prostředků příšerných potřebují. Tak došel na rathouz zdejší přede dvěma měsíci rozkaz od vrchního hejtmana hradu pražského, aby mech z popraviště zdejšího a plíseň z kostí popravených zločinců k rukám hejtmana tohoto odeslána byla. Ve vší tajnosti nakázali to páni zdejší mistru popravčímu. Nadarmo sic se vzpíral vyšším rozkazům — neuposlechne-li, při nejmenším vyženou jej z katovny, a co má potom on, kat lidmi všemi opovržený, počíti? Učinil jim po vůli. Ale vyplnilo se, čeho se obával: za trest, že dotkl se kostí pohřbených, nedočkal se roka a dne. Ve dvou dnech dokonal. A když umíral, těžce zatoužil do těch choutek a rozmarů panstva, jimž my nízcí a chudí za hříčky vydáni jsme. Byl jsem u něho, když umíral. Knížku tuto dal mi na pamět věrného přátelství našeho. Ale odpustiž, hochu milý —“ dodal nyní hrobník chvatněji, „tuze dlouho zdržel jsem tebe; nemeškej se déle —“

Mladý muž uposlechnul tentokráte vyzvání hrobníkova. A když stanul v malé chvíli na sínci, kamž jej Katuše s hořící loučí doprovázela, aby o rýče, lopaty a jiné nářadí tu rozestavené neklopýtnul, byl mu vroucí polibek její osvěžující posilou na cestu do nočního zimavého větru, jehož burácení dosud neustávalo.


  1. Dílna, kde se mince razí.
  2. O sv. Jiří a sv. Havle.
  3. Spis tento v 8. přeložil z latiny Trajan Nigellus z Oskořína 1592.