Z pražských zákoutí/To se tak nebere !

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
To se tak nebere!

Kresba dle modelů

Byla pěkná, teplá neděle. Vlastně to byl už nedělní večer, tak vlahý, klidný, jaké bývají ke konci jara. Pomalounku, unaveně vracely se do města řady Pražanů, kteří hned po obědě buď pěšky, buď drahou »vyletěli« do zelena v Šárce, ve Hvězdě, v Podhůří a jinam, nebo aspoň do nejbližších hostinců za branami pražskými, na Lišku, na Zelenou bránu, na Petynku nebo do Kravína: a ulice i uličky pražské, v nichž prohánělo se odpoledne jen několik uličníků, oživily se náhle ruchem nespočetných kroků, hlaholem hlasů, smíchem i hlubokým oddychováním, křikem a klením. Pod nohama chodců zvedal se prach, jenž po celé téměř odpoledne klidně odpočíval na dlažbě. Jen v některých širších ulicích, tu i onde znáti bylo stopy posledního kropení ― jinak vynášely se vybouřené padrtky suchého bláta a písku výš a výše, kroužily kolem hlav upocených chodců, vnikaly jim do úst, do nosů i do očí, dráždily sliznice, lehtaly nosy ke kýchání a vzbuzovaly v hrdle chuť k opětnému pití. Vždyť cestou každému vypráhlo a pražské zahradní hostince vábily tak neodolatelně k posezení pod kaštany, akáty nebo pod oleandry, kteréž konečně také poskytují dosti stínu, když sluníčko ― zapadne. A ono zapadlo již před chvílí a na čisté modré obloze vyrojily se zástupy hvězdiček, těchto nebeských »kibiců«, nakukujících nám zvědavě přes hlavy, jaké je dnes pivo v »Černém«, jaké u Fleků a u Tomáše, a zevlujících bez vstupného na zahradní produkce zpěváků u Bucků, u Rozvařilů, u Labuťů.

* * *

V pivovarské zahrádce »u Rozvařilů« na Poříčí bylo živo. Již od páté hodiny odpolední obveselovala shromážděné hosty zpěvácká společnosť Denkova a někteří její členové už pěkně chraptěli. Ale nikdo z nich neochaboval. S nastalým večerem rozhojnila se návštěva, zpěváci posilnili se večeří a pěli dále své »prostonárodní« písně, opakujíce přes tu chvíli nejnovější výplod pouliční poesie: »Roste vosyka kolem lesíka, kdo ji nesázel, ať ji neseká«, kterážto tklivá píseň konala právě vítězný pochod Prahou.

Prostora zahradní byla osvětlena plameny plynovými, ale ne příliš skvěle; vzdálenější kouty halily se v temno skoro neproniknutelné a v takovém jednom ústraní, opodál společnosti, u osamělého stolku seděli dva lidé: mladík a dívka. Mladík byl oděn svátečním černým oděvem nevkusného střihu, jaký se patrně vymejšlí jen pro chasníky. Bylo sice vše nové, čisté, ale všude rohaté, plno záhybů, nepřiléhající, tvrdých tvarů. Hlavně omladina venkovská vyniká podobnou nevkusnou úpravou kroje; látky na něm právě tolik, jako na jiném, i za stejné peníze, ale oděv vypadá, jako by byl ukován, jako by jej byly šily ztuhlé, neohebné prsty. Jsou to výrobky oněch starších krejčí, kteří pokulhávají vždy o dvacet let za svými bystřejšími, obratnějšími soudruhy; kteří nemají smyslu pro onu měkkosť roucha, jaké možno docíliti.

Nákrčník mladíkův byl atlasový, křiklavě fialový. Tvrdý klobouk ležel před ním na stole a pocuchané jeho vlasy lepily se na spocené čelo. Bylo mu horko nejen účinkem teplého, ohřátého vzduchu, ale i zvláštním rozjařením mysli. Přikláněl se stále k sousedce své, našeptával jí otázky a lapal krátké, líné odpovědi dívčiny tak dychtivě, jako by rozhodovaly o jeho životě. A co chvíli zvedal těžkými, upracovanými prsty sklenici s pivem, donášel ji k její ústům a přenechával ji pak ruce dívčině, která se chápala sklenice jako ve spaní, jako by chtěla a nechtěla. Chasník rozplýval se vřelým citem milostným, jakého jen byl mocen, děvče sedělo tu jako bláto, s rukama založenýma, s pohledem do neurčita, a naslouchala hovoru mladíkovu jako ve snu.

Byla oděna lehkým šatem kartounovým, bíle a červeně kostkovaným, poněkud vystřiženým; přeska černé mantilly byla rozepjata a mantilla sama schumlána byla mezi trupem dívky a opěradlem hrubé lavice. Účes děvčete byl rozcuchán a přistřižená přední vrstva přizrzlého vlasu zakrývala úplně čelo a spadala téměř na oči. Umělá květina nad levým uchem byla na polo vypelichána, pomačkána, a vězela tak slabě v účesu, že se při každém bezděkém pohybu hlavy zatřásla, jako by jižjiž chtěla vypadnouti.

Tvář děvčete byla široká, plochá, nad širokými tenkými rety vystupoval tupý nos. Oči její byly oné neurčité barvy, již můžeme nazvat šedivou nebo zelenou. Pohybovaly se ve svých jamkách líně, jako by se jim chtělo usnouti, ale chvílemi zazářil v nich přece oheň, což však nevzbuzovalo dojem příjemný. Podivné ty oči svítily tak nepříjemně, protivně ― ale náš mladík se v nich utápěl. Neuměl čísti v ženských očích ― lidé jeho druhu nenaučí se tomu do smrti. Líce děvčete bylo nehezky bílé, pihami postříkané, a pod její očima, pod spodním rtem i na krku pod bradou stále vypryšťoval pot, jejž otírala chvílemi pomačkaným šátečkem. Jí bylo asi dvacet let, jemu snad dvacet pět. Ona byla nakladačkou v tiskárně, on byl dělníkem zámečnickým. Tolik bylo lze vyrozuměti z hovoru jejich.

* * *

Mladík chopil se sklenice, dopil a zaťukal na sklepnici, aby ji znova naplnila. Když před něj byl čerstvý nápoj postaven, zvedl nádobu a nesl ji opět k ústům své sousedky. Každé první zavdání náleželo jí. A potom vytáhnuv z vesty hodinky pohlédl na ně a otázal se děvčete:

»Katynko, nebudou vás doma hubovat, viďte, že ne? Je teprva půl desáté!«

Děvče otíralo s nevídanou leností spocený obličej a odpovídalo:

»Kdo by huboval? ― Starý[1] je v hospodě, mutezna[2] chroní a ségra[3] šla také na flám…«

»Hubovali vás už někdy, když jste přišla pozdě domů?« tázal se něžně milenec.

Holka hodila hlavou jako by zaháněla mouchy.

»To je rozum, že hubovali ― dřív ― ale to nás nežere. To se tak nebere…«

Mladík hleděl se zalíbením na sousedku. Vše, co ona pověděla, připadalo mu tak roztomilé, upřímné; přiklonil se k ní a políbil ji na široké, tenké rety. Katynka seděla nehybně, a když oddálila se hlava mladíkova přejela šátkem ústa, jako by na ně byla sedla moucha. Milenec přitulil se úže k děvčeti a tázal se polohlasně:

»Katynko, máte mě přec ráda, ano?«

Neodpověděla ihned, a pak pronesla:

»No bodejť že.«

»Hodně, Katynko?« žadonil dále mladík.

»Dost!« odpovídala stejným způsobem dívka.

Pomlčeli na chvíli. Potom zmužil se milenec k dotazu, k němuž po celý večer se připravoval:

»A než jste chodila se mnou, vídal jsem vás s tím Švarcem, co byl dříve u vás v tiskárně u kola. Toho už nemáte ráda?«

Děvče upřelo nyní lenivý pohled na tazatele a odpovědělo zdlouhavě:

»Už s ním nechodím!«

»A měla jste ho ráda, moc ráda?« dorážel milenec dále.

»To se tak nebere,« odpovídala Katynka. »Sama jsem nemohla do hospody chodit. Vždyť už má dávno jinou…«

Zase pomlčeli. Mladík si hrál s cípem mantilly a pak vzdychl několikráte z hluboka. Konečně pustil cípek, vyňal z úst užmolený nedopalek doutníku, dávno vyhaslý, a přiklonil se k děvčeti:

»Koukejte, Katynko, to mě mrzí náramně, že musím teď zase z Prahy na stavbu, že vás nebudu mít…« a pak si dodal odvahy a dopověděl: »Vy budete chodit s jiným, co?«

Ústa děvčete rozevřela se k zívnutí; když si je odbyla, zakoukala se někam mladíkovi přes rameno a odvětila:

»Nebudu — vždyť nikdo nepřijde.«

Pro mladíka mělo cenu jen slovíčko »nebudu« — dodatku si nevšiml, nepochopil ho. Ale měl přece ještě obavu.

»Budu venku asi dva měsíce — nezapomenete na mne?«

»Dva měsíce?« ptala se táhle holka, jakoby uvažovala, zapomene-li za tu dobu či ne. »Dříve nepřijdete?«

»Dříve ne, Katynko; máme práci na třech štacích, moc kování všude, bude nás venku pět.«

»Vyděláte venku mnoho?« ptala se Katynka dále.

»Dost,« přisvědčil mladík, »a zase mnoho se utratí; to víte, v tomhle horku ven…«

»A přijdete zase jistě do Prahy?« ptala se dívka znova.

»Jak bych nepřišel, když tu mám vás!« zahoroval zámečník.

»Tam bude holek — venku,« pronášela Katynka jako ze spaní.

»Ale pro mne žádná, Katynko,« ujišťoval zámečník, »když mám doma vás. Jak byste si to mohla myslit!«

»To se tak nebere!…« končilo děvče hovor a potřásalo šátkem před ústy, jako by potlačovalo nové zívání…


Dopili, zvedli se, děvče trochu spořádalo pomačkaný svůj úbor a vycházeli od Rozvařilů směrem k Poříčí, zahnuli k Biskupské ulici a kráčeli do úzké uličky ve čtvrti Petrské, blíže mlýnů, tiché, opuštěné. Před nízkým, širokým domem se rozloučili, milenec pokryl pihovitou tvář dívčinu polibky a potom vešla Katynka do domu výčepem vedle domovních dveří, v němž ještě svítili a odkud zaznívalo několik chraptivých hlasů.

Zámečník vymotal se z bludiště spletitých ulic a uliček a zamířil ke Dlouhé třídě, kde byl jeho domov. Šel zvolna, zvolňoučka, jako by chtěl prodloužiti tento tichý, blažený večer. Sňal klobouk s hlavy a otíral strakatým kapesníkem čelo. Chýlilo se jaro ke konci, byla horká červnová noc a v jeho nitru také sálal oheň lásky.

Zpomínání na dnešní večer mělo mu stačiti na celé dva měsíce, než se navrátí do Prahy, aby Katynku na novo objal.

* * *

Byl zase nedělní den, pozdní odpůldne, když náš zámečník se ubíral z Dlouhé třídy do šedivé, zastrčené ulice ve čtvrti Petrské. Kráčel dnes rychleji než onoho večera, kdy se byl s Katynkou rozloučil. Vrátilť se asi před hodinou drahou z venkova, kde po dva měsíce pracoval, a toužil po ní, po Katynce, s níž v předvečer svého odjezdu na venkov byl u Rozvařilů tak šťastnou chvíli zažil.

Ale dnes netvářila se obloha nebeská tak přívětivě, jako onoho jarního dne, dnes nebyl vzduch prosycen tak těžkým teplem jako tehdáž. Modrá klenba nebeská zastřena byla od východu k západu a od severu na jih záplavou husté šediviny, nehybné, neprostupné, nepropouštějící jediného paprsku slunečného, a povětří bylo ostré, sychravé. Foukaloť již ze strnišť a tato neděle byla prvním z oněch dnů, kdy cítíme a vidíme, jak léta pomalu ubývá, jak panování jeho na krátko, kterak se blíží podzimek.

Milovník vykračoval rázně ke svatému Petru a nevšímal si, jaké je povětří. Těšil se jen, jak překvapí Katynku, až se před ní objeví, jak radostně ji obejme, jak se jí pochlubí značnou úsporou ze mzdy na venkově a jak se jí dnes konečně zeptá, kdy tedy ona myslí, že by se mohli vzít. Nebo o tom také budou mluvit!

A s podobnými myšlénkami blížil se víc a více k místu, kde ona dlela. Přešel již Petrské náměstí a proběhnuv krátkou ulicí za ním zahýbal do jiné, kde stál nízký, široký domek s výčepem. Bude-li doma? přemítal u sebe. Vždyť jí neoznámil, že dnes přijede, vždyť mohla někam odejít — jak je pošetilý, že myslí, že ji musí najít doma! A ulekl se při pomnění, že by jí doma nezastal, že by měl celý zbytek dneška strávit bez ní, sám, opuštěn, nevěda, kde ona chodí. A aby tuto možnosť oddálil od sebe co nejvíce, kráčel nyní pomaleji k povědomému stavení.

Již po prvních několika krocích do uličky zavadily o sluch jeho vřískavé zvuky vzdálené tahací harmoniky. Čím dále kráčel, tím zřetelnější byl kvikot vřískavého nástroje a zároveň zalétal k němu také hlahol hlasů mužských i ženských, chraptivých, kvikajících, ječivých i výskajících. Zámečník poznal, že vše to pochází z výčepu v domě, v němž bydlí Katynka.

Tato křiklavá veselosť ve výčepu tvořila nepříjemnou protivu k nevlídnému, sychravému počasí dnešnímu. Zámečník přál si všady klid, aby nebyl vyrušován v milých svých snech, a tu jest uvítán řehotem spité asi společnosti, která stůj co stůj chce mít veselou neděli.

A pojednou snesla se na milenec jakás těžkomyslnosť; nevěděl sám, jak a odkud to na něj padlo. Tu tam prohánělo se ulicí nějaké klouče, přede vraty nízkých domků stála malá děvčátka s loutkami v rukou a konejšila dřevěná nemluvňata. Zde onde vyhlížela mrzutá, svraštělá tvář stařecká, tu tam se mihla ženská postava v nedbalkách a vběhla zase rychle do průjezdu. Nebyl ještě večer a přece se zdálo, jako by se vše chtělo uložiti ke spánku. Před výčepem okounělo několik větších kluků, z nichž dva tři nejsmělejší nahlíželi dovnitř zasklenými dveřmi.

Zámečník pospíchal dále, minul plaše výčep, ani se nepodívav do okna, a zahnul do vrat. Oddechl si, když vystupoval na první dřevěné skřípavé schody, neboť tuto již připadal si jako dobře uschovaný; ještě okamžik — a spatří Katynku.

Vystoupil do patra, přikročil ke dveřím a zaťukal na ně nesměle — žádná odpověd. Smačkl kliku — zavřeno. Zaklepal silněji — všude prázdno, hlucho. Nebylo tu nikoho doma, nebyla doma ani ona, na niž tak se těšil.

Stál chvíli nerozhodně a nevěda, co by počal. Konečně se obrátil a sestupoval. Umínil si, že počká ve průjezdě za vraty tak dlouho, až se z Kacafírových někdo vrátí, až přijde sama Katynka.

Stanul dole na okamžik mezi vraty a vyhlédl na pravo i na levo na ulici, přichází-li někdo. Nikdo. Krom několika uličníků nebylo na ulici nikoho, všady ticho. Jen z výčepu doléhaly sem skřeky harmoniky a smíšené zvuky hlasů.

Zámečník uchýlil se za přivřenou půli vrat a opřel se o zeď. Jak dlouho bude čekat?

Vzadu ve průjezdě vrzaly chvílemi dvéře. Byly to dvéře z výčepu, jimiž také Katynka chodila obyčejně domů, když domovní vrata byla zavřena. Vycházely tamtudy střídavě postavy mužské i ženské, kamsi na dvorek, a vždy zase vracely se do výčepu. Tito lidé bručeli a trilkovali si cestou a zdáli se býti v nejlepším rozmaru. Zámečník neohlížel se za každým z nich, ale když přece chvílemi a bezděky zrak v tu stranu otočil, poznával, že postavy mužů kráčejí nejistě, že se uchylují v pravo v levo. Viděl, že ti lidé jsou napilí — teď, odpoledne, kdy je daleko do večera! Toužil po Katynce — tesknota, jež se ho prve zmocnila, opanovávala ho vždy víc a více.

A pojednou, když vyhlédl opět na ulici, uslyšel za sebou, u dveří výčepu, tutlaný smích několika ženských hrdel. Obrátil se a spatřil tři dívčí postavy ve průjezdě u dveří, kterak naň ukazují. Sotva uviděly, že jsou pozorovány, vrazily do vnitř a rozpustilý chechtot zanikl, když za nimi dvéře zapadly. Ale okamžik ten postačil, aby zámečník uviděl, že jsou všecky tři oděny světle, některá docela bíle, že mají životy s krátkými rukávy a že mají ve vlasech a za ňadry zelené nějaké snítky, jako rozmarinu nebo myrtu.

»Tu snad je nějaká svatba ve výčepu,« projelo mu hlavou a hned si umiňoval, že nebude déle čekat. Podobné výjevy nehodily se ke dnešnímu jeho smutnému rozpoložení mysli. Upravoval si oděv, zapínal kabát a hotovil se k odchodu. Ale než vykročil z domu, vrzly zadní dvéře znova a za zámečníkem zachrastily ženské kroky a zašustěl oděv. Obrátil se a stanul překvapením jako přikován. Před ním stála Katynka v neobyčejném úboru. Byla od hlavy k patě bílá, také již hezky pomačkána, a přizrzlý její vlas ozdoben byl myrtovým vínkem, drobet povadlým, pocuchaným, na stranu svislým. Pihovitá její tvář byla zrůměněna, nejspíše požitkem nápojů, i její ruce, pihami pokryté a až k záloktí holé, byly zarůžověly.

»To jste vy, Alois?« otázala se milence, kterýž dosud překvapením promluviti nemohl. »Na koho čekáte?«

»Inu, můj bože, na vás, Katynko!« odpověděl stísněně milenec. »A co pak je to tu dnes?«

»Tady? Ve výčepu?« ptala se táhle Katynka. »Svatba!«

»A vy jste za družičku?« vyrazil ze sebe Alois. Katynka otřela krajkovým šátkem spocenou bradu a odpověděla jednotvárně:

»To je moje svatba…«

»Katynko!« zvolal Alois, ale dále nemohl. Cítil, že se mu stahuje hrdlo, že by mu přeskočil hlas, kdyby ještě slovo pronesl. Hleděl na ženštinu před sebou, jako na podivuhoduou věc, jíž nerozumí, a bylo mu, jako by se s ním celý průjezd točil. Konečně přemohl své pohnutí a překvapení a vyrazil ze sebe:

»Ale pro Krista — pána — vždyť jste řekla — že máte ráda mě — vždyť jste na mne měla čekat…!«

Katynka tu stála a poslouchala, jako by byla řeč o někom jiném, a když Alois dokončil, odpověděla svým líným způsobem:

»Prosím vás — to se tak nebere! On dostal Švarc pěkné místo — tak zas přišel a spěchal na to…«

A vidouc, že Alois neodpovídá, pobízela ho:

»Pojďte si sednout k nám do výčepu, vedle mne — tady je vítr!« A otřásala se v lehkém, propoceném oděvu.

Alois tu stál jako spitý, zem se pod ním kolébala, stěny průjezdu skláněly se nad ním — a před ním stála ve průvanu Katynka, na niž po celý čas myslil, jíž se nemohl dočkat a s níž se takto shledal. Nemohl ze sebe vypraviti slova a nebyl by se hnul s místa, kdyby ze zadu nebyl pojednou zazněl surový hlas:

»No, Katy, neměla’s těch flámů dost za svobodna? Začneš zase hned po dnešku…?«

Byl to Švarc, mladý manžel Katynčin.

Žena se obrátila beze slova, doběhla ke dveřím a Alois spatřil jen, jak vznesla se tu do výše mužská ruka — Švarcova — jak dopadla na hřbet bývalé milenky, až ji vrazila do výčepu, jak za ní muž ihned vstoupil a jak s třeskotem zapadly dvéře výčepu…

Vypotácel se z průjezdu do ulice a dal se opačnou stranou, aby nemusil kolem výčepu, v němž po návratu mladých manželů Švarcových z průjezdu se rozpoutala prudké hádka. Spitý, zuřivý Švarc chrlil hřímavým hlasem spoustu surových nadávek na ženu, již podezříval, že si umluvila dostaveníčko s bývalým svým milovníkem. Za mladou ženu, která byla líná na slovo, odpovídala mu ječivým hlasem matka její, stará Kacafírová.

Aloisovi bylo, jako by na něj hleděla s výsměškem celá ulice.

Setmělo se mezi tím valně a tu tam vyskakovala v malých oknech úzkých domků světla, za potrhanými, chatrnými záclonkami mihaly se stíny; vítr hvízdal nyní mnohem silněji a zámečník klopytal šedivou uličkou, nevěda kam, a ruka jeho mačkala v kapse stříbrné srdíčko na krk, jež přinášel milence na památku opětného shledání.

Obloha šedla víc a více a nížila se k zemi, jako by ji chtěla přikryt.

A v prsou zámečníkových zbyla ze všeho jen ozvěna slov Katiných: »To se tak nebere…«


  1. Otec.
  2. Matka
  3. Sestra