Z pražských zákoutí/Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Spiritista.	Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova.	To se tak nebere !

Údaje o textu
Titulek:	Dvě těžké chvíle ze života páně Klokočova.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Dvě těžké chvíle ze života páně

Klokočova.

I.

Pan Klokoč se stěhuje.

Byl krásný den I. srpna, když pam Klokoč, ocídiv pečlivě šat a sebrav každé smítko s klobouku, zastrčil do náprsní kapsy tobolku a bral se s druhého patra do prvního, kdež velmi šetrně zaklepal na katr bíle natřený. Na tomto katru leskla se bílá, porcelánová tabulka s černým nápisem »Michael Wowess«, a pan Michal Voves byl domácí pán. Z kuchyně vyletěla služka, otevřela katr a kynula hned panu Klokočovi, aby šel dále. Služka Katy znala dobře datum kvartálů a věděla, že v těch dnech pan Klokoč i ostatní nájemníci přinášejí peníze.

Pan Klokoč vstoupil, pozdravil velmi uctivě pana domácího a sahal do záprsí. Domácí vstal, podal starému nájemníku přívětivě ruku a nutil ho, aby usedl. Pan domácí býval o kvartále zdvořilým vždy, ale dnes přímo zářil přívětivostí a uváděl tím pana Klokoče do rozpaků. Ptal se, jak se pan Klokoč vynachází, ptal se i po zdraví jeho manželky, chválil si počasí a pak velmi ochotně spočítal peníze, načež pokračoval v rozličných zdvořilých průpovídkách. Když konečně potvrdil panu Klokočovi příjem peněz do nájemné knížky a když pan Klokoč se počal poroučeti, uchopil ho domácí jemně za rameno a pronesl rozplývavě:

»Musím vás o něco prosit, pane komisaři; musím prosit, abyste mi o kvartále listopadovém ráčil vyprázdniti byt ...«

Pan Klokoč stanul jak zdřevěnělý a pohlížel strnule, ba skoro vyjeveně na domácího. Zatajil se v něm dech, že nemohl ani hned promluviti, ale konečně se sebral a pronesl stísněně:

»Dáváte mně výpověď, pane domácí? Ale vždyť ...«

Domácí usmíval se jemně a nedada panu Klokočovi domluvit, pokrčil ramenoma, pozvedl ruce, tleskl lehce do dlaní a řekl:

»Je mi líto, líto, vašnosti, že vám snad činím nepříjemnosť, ale potřebuji váš byt. Můj obchodvedoucí se bude ženit, potřebuje byt as tak velký, jako je váš, a rád bych jej měl v domě — k vůli obchodu, ráčíte zajisté rozumět. Nesmíte se hněvat, ale byl bych vám povděčen, kdybyste si nalezl něco jiného«.

Pan Klokoč rozpálil se v tom okamžiku jako cestou na Hradčany. Cítil, jak mu na čele vyvstává pot, ale viděl, že vše marno. Domácí mluvil sice sladce jako jezovita, každé jeho slovo bylo napuštěno medem, ale byla to výpověď! Pan Klokoč nebyl mocen slova, aIe konečně vypravil ze sebe něco. Odhodlal se k něčemu, co mu jindy bývalo hrozným pomyšlením. »Kdybyste se snad přece rozmyslil jinak, pane domácí, věru rád bych tu zůstal, víte, zvyk — snad že bych něco přidal, žádáte-li větší nájemné ...

Domácí poklonil se zase zdvořile a odpovídal sladce:

»Víte, vašnosti, že nikdy nepřirážím. U mne v domě může každý zemřít, aniž mi napadne, abych přirazil, ale potřebuji to, potřebuji ...«

A pak se vzpřímil a obličej jeho byl náhle vážný jako obličej soudcův. To naznačovalo, že pokládá věc za vyřízenou a pan Klokoč rozuměl té němohře. Chopil se klobouku, pan Voves podal mu ruku a nájemník vypotácel se ze dveří a prošel katrem jako bez ducha.

Vyklopytal se malátně po schodech do druhého patra, zaklepal na dvéře kuchyně a když mu choť otevřela, šel beze slova až do pokoje. Paní Klokočová pozorovala na manželi nějaké rozčilení a šla za ním. Tušení jakés ji projelo, a když vstoupila do pokoje a pohlédla muži do tváře, řekla zcela určitě:

»Přirazil na nás, viď?«

Chvilinku hleděl pan Klokoč do upřímného oka ženina a odpověděl skoro šeptem:

»Ne - dal výpověď!«

Manželé Klokočoví neznali hroznějšího slova nad stěhování! Dvacet let bydleli v tomto bytě, dvacet let pohlíželi na proudy Vltavy, dvacet let šuměl jim pod okny jez a dvacet roků naslouchali hukotu blízkých mlýnů. Po dvacet let viděli, kterak Petřín novou zelení se odívá, po dvacet zim patřili na sněžný jeho plášť a na zamrzající tok řeky. Srostli téměř s bytem svým, v němž každý koutek měl své určení, v němž každý kousek nábytku hodil se právě jenom na své místo a v němž vyznali se slepě a potmě. Považovali tento byt skoro již za své vlastnictví, neboť nikdy jim nepřipadlo, že by dostali výpověď; jen zvýšení nájemného se vždy hrozili a pan Klokoč o každém kvartále vcházel k domácímu s obavou, že uslyší osudné: jsem nucen, abych přirazil tolik a tolik... Obava ta vzrůstala zvláště v posledních dobách, kdy ceny bytů tak nepoměmě vzrůstaly a kdy pan Klokoč doslýchal, kterak majitelé domů závodí, aby nájemné i z nepohodlných, tmavých, nezdravých a chatrných obydlí zdvojnásobili.

A pan Klokoč, bývalý finanční komisař, jenž odešel na odpočinek ještě v době, než byly platy úředníků upraveny, a jenž musel vycházeti s osmi sty, byl by býval šeredně překvapen zvýšením nájemného. Ale výpověď! Toť bylo hroznější — hroznější proto, že se jí nikdy nenadál.

Bylo mu velmi těsno v kabátě, i shodil jej a usedl těžkomyslně k oknu. Hleděl tam přímo naproti na Petřín, naslouchal hučení jezu a z daleka doráželo k uchu jeho hlučení z města. Byltě živ pan Klokoč v tomto domě jako na letním bytě. Pod okny jeho nikdy nedrnčel povoz, nikdy nerozléhal se tu řev uličníkujících dětí, nikdy nerušilo ho ze spánku noční dovádění opilců. Byl tu úzký kousek břehu, z ulice nepřístupný, a dva, tři kroky od podezdívky domovní čeřily se již vlny Vltavy. Vyhlídka z oken byla čarokrásná.

Vše, co zřel pan Klokoč z příjemného útulku svého, náleželo v posledních dvacíti letech k jeho životu. Znal dobře dobu jarní, kdy zarážely se do dna řeky jehly, a pozoroval s účastenstvím, kterak je v podzimku z řeky vytahují. Znal všechny pískaře na řece a přihlížel s potěšením, kterak vesele a neúnavně vybírali po celý rok železnými lžícemi na tyčích písek. Bavilo ho podívání na závodění veslařů v létě a v zimě stopoval pozorně, kterak řeka houstne, zamrzá, a kterak pojednou oživuje se zástupem sekáčů ledu, zásobujících všechny pivovary. Akdyž bývala zima tuhá, když nebylo obavy, že led přes noc zmizí, bavil jej pohled na hejna mládeže, prohánějící se neúnavně po zamrzlé řece a rýhující ostrými bruslemi ledovou pláň, až se povrch její rozryl a až vypadala jako posněžená.

Vše to měl nyní pan Klokoč ztratit! Pojednou zdálo se mu, že těch věcí vlastně ani dobře a úplně neužil a činil si výčitky, Že nesedal u okna déle, že příliš pozdě vstával, že příliš časně chodil na lože.

Šedivá hlava páně Klokočova rozkývala se náhle a ze stísněných prsou jeho vycházel vzdech:

»Ach, Lízi, to bude naše poslední stěhování, to nepřečkám«.

V takovýchto věcech bývají ženy střízlivější než muži. I paní Klokočová uvykla v těchto útulných stěnách, i ona přilnula sice k těm dvěma pokojlkům a k veselé své kuchynce a tušila, že se bude těžce loučit, ale dojala-li ji zpráva o výpovědi z bytu, že až zaslzela, dojala ji tak vlastně k vůli manželu, jejž dobře znala a o němž věděla, jak těžce jinde uvykne. Pohladila hladkou jeho bradu a laskavě nutila:

»Jdi, staroušku, jdi se projít. Však najdeme něco, kde se nám také bude líbit«.

»Tohle nenajdeme, Lízinko«, odpovídal lítostivě pan Klokoč, »všemi ulicemi Vltava neteče!« A konečně, když mu žena nedala pokoje, vstal, oblekl se a vyšel z domu. Ve dvoře potkal obchodvedoucího páně Vovsova, mladého Nováka, jenž starého pána velmi uctivě pozdravil, ale pan Klokoč, jindy tak zdvořilý, sotva poděkoval. Hořklo mu v ústech při pomyšlení, že ho tento člověk vypudil z bytu. Podíval se tak stranou na tenkou postavu Novákovu a pomyslil si:

»Ty se také musíš ženit! Ty toho potřebuješ!«

Poslední ten kvartál, jejž strávil pan Klokoč v zamilovaném bytě, byl nejtěžší dobou v jeho životě. Nikdy neubíhaly dny a neděle tak rychle, jako tenkráte, a nikdy neblížil se podzimek tak škaredě. Panu Klokočovi zdálo se, že se blíží konec světa, a když nastal den, kdy měl přesídliti do nového bytu někde nahoře v Ječné ulici, když zahrčel na dvoře vůz nábytkový, zachvěl se pan Klokoč, jakoby měl jíti na popravu. Stnule hleděl na drsné nakladače, kterak s chvatem vynášeli z pokojů kus po kuse, kterak rachotili skříněmi a židlemi, a když byl po polednách byt vyprázdněn a po podlaze válely se chuchvalečky prachu, útržky papíru a jednotlivá stébla ze slamníků, otočil se pan Klokoč posledně k oknu a upjal se posledním, dlouhým pohledem na oprchalé, šedivé temeno Petřína.

Paní Klokočová, ustrojena a připravena na cestu, přikročila k manželu a ujavši ho za rámě nutila jemně:

»Nu, pojď, pojď, mužíčku, musíme si to doma do večera. upravit…«

»Doma«? pronesl tiše pan Klokoč a rty se mu chvěly těžkým pohnutím, »Což pak jdem domů?« Pojď, pojď, domovnice tu bude uklízet«, nutila choť znova.

A pan Klokoč tedy šel a dal se svádět se schodů jako dítě, neboť na ně sám neviděl. V očích jeho stála záplava slz, poprvé snad zase po dvaceti, po třiceti letech…

II.

Páně Klokočovo sklamání.

Pan Klokoč, jejž necitelný pan domácí vypudil ze zamilovaného, útulného bytu na břehu Vltavy, stal se v novém svém příbytku v Ječné ulici těžkomyslným. Scházelo mu zde veselé slunko, jež před tím po dvacet roků smálo se mu do oken od božího poledne až do večera, scházel mu zde vrch petřínský, jenž vystupoval na obzoru jako veliký obětní oltář, ale především a hlavně scházela mu pod okny milá ta Vltava, jejíž šumění naslouchal pan Klokoč již časně z rána a jež tak mile konejšilo mysl jeho, když za krásných letních večerů usedal k malému stolku u okna proti ženě Alžbětě. Pan Klokočovi bývalo vždy, jako by mírně zčeřenými vlnami Vltavinými linul se celý jeho minulý život, a starý pán tak rád oddával se snění a vzpomínání. Pan Klokoč při tajemném šumotu vody vracíval se do mladých let a vzpomínal, jak chodíval — jsa nejmladším praktikantem »při financi« — za svou milou Lízinkou, jejíž kolébka stála v přívětivém, veselém městě krajském na stoku dvou řek, vzpomínával s úsměvem, kterak nastávající tchán, zámožný soukenník, bručíval, že dceři jeho zalíbil se zrovna člověk od péra bez platu — pan Klokoč bral tehdáž za svou práci ročně velikou nicku — kterak konečně tatík povolil a Lízinku mu »s pánem bohem« dal.

Vzpomínal dále, jak obdařila ho milá Alžběta dvakráte drobným štěstím a naplnila srdce jeho radostí otcovskou, a kterak vždy po nedlouhé době zatlačil těm drobným tvorečkům drahá, zbožňovaná očka a viděl, jak zvedá se nad nimi na hřbitově jakubském malý růvek — těžká, nepopsatelně těžká vzpomínka! Ale konejšivé šumění Vltavy umírňovalo ji, neboť zdálo se přinášeti odkudsi z neznámých, tajemných končin vroucí pozdravy oněch malých, nedozrálých poupat...

Konečně vzpomínal, jak později táhl od města k městu s milou ženou svou a celou domácností, jak úřadnický život jeho byl pln stěhování až do chvíle, kdy zastavil se na poslední stanici v Praze, kde se dočkal i kýženého, zaslouženého odpočinku.

Toto pásmo snů a vzpomínek do minulosti přetrženo bylo tím dnem, kdy pan Klokoč ztratil svou Vltavu. Zde v Ječné ulici bydlel na straně severní — do oken nezabloudil mu nikdy paprsek slunečný. Pod okny na místě klidného toku řeky cenilo zuby hrbolaté dláždění, přes něž po celý den drnčely těžké vozy, otřásající domy v základech, a pan Klokoč žil ve stálém strachu, že se mu sřítí strop nad hlavou.

Stará družka jeho starostlivě, ba někdy až úzkostlivě pozorovala, jak těžce účinkuje na manžela změna bytu. Pan Klokoč býval zamlklý, často mrzut, někdy dokonce i popudlivý, čehož druhdy nebývalo. Tak trvala věc asi půldruhého roku. Tu navrátil se pan Klokoč jednoho dne z procházky a choť zpozorovala na něm nějaké neobyčejné rozčilení, ale jaksi radostné rozčilení. Čekala trpělivě, až manžel začne mluvit, a to stalo se po obědě. Když vysrkl starý pán náprstek černé kávy, přešel několikráte pokoj, zastavil se náhle před ženou, složil ruce na zádech a řekl:

»To nevíš, Lízinko, že se tam u Vltavy staví nový dům?«

Žena zakoukala se na pana Klokoče.

»Kde pak?«

»No tam nedaleko, co jsme bydleli!«

A vida, jaké překvapení jeví obličej ženin, pokračoval pan Klokoč, jako by oznamoval hlavní trefu:

»Ano, už je jisto, že se tam staví. Několik dní jsem tam nebyl a dnes tak náhodou se mi zamanulo, abych se tam podíval. Všude dělníků jak mravenců, do čtyř rohů hluboké příkopy v zemi a za plaňkami na tisíce cihel a kopce opuky ...!«

Pan Klokoč přejel rukou po hlavě a mluvil dále:

»Ale co ještě, Lízinko! Staví to známý! Vidím tam pana Hněvsu, stavitele. Co to děláte, povídám. Dům, povídá on, vždyť to zde dost dlouho leželo ladem. Slyšíš, Lízinko, dům!«

Čím déle pan Klokoč mluvil, tím více opanovávalo ho zase dřívější rozčilení a tvář jeho se červenala.

»A tak co myslíš, Lízinko, že jsem udělal?« mluvil dále starý pán a rychleji. »Jaké pak tu máte byty? ptám se pana Hněvsy. O čtyřech, o třech, o dvou pokojích, povídá on. A víš, Lízinko, co? Já si zamluvil byt o dvou pokojích…«

Pan Klokoč oddychl, vzpřímil se a pohlížel radostně na manželku, jež napjatě poslouchala a nyní polohlasně se otázala:

»A co to bude stát?«

»To pan Hněvsa ještě sám neví, ale řekl mi, že to nebude drahé, že to bude přiměřené«, odpovídal rychle pan Klokoč. »Jen si pomysli, Lízinko, voda poteče až do kuchyně, všady parkety a okna na řeku, na Vltavu a na Petřín — zrovna tak, jako to bylo ve starém bytě. To je štěstí, že jsem k tomu přišel dříve, než to měl všechno pronajato. To bych si nebyl odpustil!«

»A prosím tě, Klokoči, co pak by pronajímal, když má teprve díry do země!« namítla paní Klokočová.

»Holenku«, propověděl šťastný muž sebevědomě, »teď se nečeká, až se dům postaví, teď se najímá podle plánu…!«

Od tohoto dne byl pan Klokoč všecek proměněn. Jako kouzlem vrátil se mu veselý jeho rozmar a čilosť. Denně chodíval na staveniště Hněvsovo a vždy oznamoval paní Klokočové, jak stavba pokračuje. Popisoval jí sílu zdí, šířku průjezdu, důkladnosť žulových schodů a vždy si pochvaloval: »To je štěstí, to je štěstí, že to staví pan Hněvsa a že jsem se k tomu dost časně nahodil!«

Pak jedné neděle — asi po čtyrech týdnech od započetí stavby — nedal ženě pokoje, dokud se neustrojila a s ním nevyšla. Chtěl, aby viděla dům, vyrůstající z břehu zamilované Vltavy. Paní Klokočová neviděla sice než trochu červených zdí, na několik metrů ze země vyčnívajících, ale v obraznosti manželově stál tu již celý dům a pan Klokoč ukazoval choti ve vzduchu, kde budou okna, jak budou pokoje široké a kudy se do bytu půjde. Věděl, jak silny budou ve druhém patře zdi, oč budou pokoje nahoře větší než dole, kolik bude schodů do zvýšeného přízemku, kolik do prvého, kolik do druhého patra. Věděl, kde bude světlík a také věděl, že bude střecha kryta břidlicí a že bude mít dům čtyry komíny. Inu, jak by to všechno nevěděl! Vždyť byl teď na stavbě pořád jako polír, a stavitel Hněvsa vysvětloval mu postup stavby a plán budovy, jako nějaké magistrátní komisi.

Tak uběhlo panu Klokočovi příjemně jaro a s nastávajícím letem přiveden dům pod střechu a počato s úpravou vnitřní i zevnější. Pěkně od střechy odíval se dům slabě zarůžovělou omítkou, hmotnými římsami, sádrovým sloupením mezi okny — zkrátka zcela moderním průčelím. Touž měrou, jakou postupovalo dohotovování budovy, rostla netrpělivosť páně Klokočova. Den co den spěchal do stavby, vnikal přes rozličné harampátí do vnitř, vystupoval po schodech nahoru, přihlížel ke práci malířův, lakýrníkův, sklenářův a zámečníkův, procházel domem od přízemku až k půdě, čichal syrovinu všude páchnoucí a utěšoval se, že to do podzimku všechno vyschne a vyčichne; však nejdéle vždy zdržoval se ve »svém« bytě ve druhém patře, jejž dal také stavitel dle jeho vkusu vymalovat, podupoval na podlahu, zdali se netřese, měřil okem, kam co postaví, a pak vystál třeba celé hodiny u okna, vyhlížeje na řeku a na Petřín.

Hněvsa, kterýž byl také skoro neustále na stavbě, přicházíval někdy za panem Klokočem do druhého patra, poklepával mu na rameno a říkával přívětivě:

»To vám přeji, pane komisaři, že tu budete bydlit! To jsem rád, že ten byteček bude mít známý! Je to všady pohodlíčko. Na schodech a ve průjezdě plyn, v kuchyni voda, z kuchyně hned špižírnička, všechno na jedno zavřití, parkýtky, elektrický zvoneček — a to koukání z okna! Kdybych nemusil právě bydlit na Rejdišti, tenhle byt bych nepřenechal nikomu. Zdráv jste ho užil…«

»A bude všecko do podzimku hotovo«, otázal se jedenkráte pan Klokoč, »abych mohl dát v čas výpověď?«

»Bude, vašnosti, bude!« tvrdil Hněvsa. »Máme krásné léto, vyschne nám to hezky jako oříšek, a v zimě už se budete koukat na klouzačku«.

Pak Klokoč vytahoval si za zády klouby prstů, přelétal okem byt, přešel zvolna z pokoje do pokoje, vrátil se k panu Hněvsovi a otázal se polohlasně, jaksi rozpačitě, tak trochu stísněně, jako by se bál odpovědi:

»Nu, dobře, pane staviteli, to je všecko dobře, ale hlavní věc: co pak to bude stát?«

A oko starého pána utkvělo na rtech Hněvsových nedočkavě, rozčileně.

»Nu, nebude věc tak zlá«, odpovídal rychle stavitel, »ačkoli jsem hezky draho stavěl«. A vytáhnuv z náprsí zápisník, sáhl za ucho pro olůvko a začal ve knížce počítat.

Počítal, počítal chvíli, zamyslil se několikráte a konečně upřev zkoumavý pohled na pana Klokoče, netrpělivého a rychle mžikajícího, řekl hezky volně:

»No, počítal jsem tak na čtyry sta dvacet, ale že jste to vy, zůstaňme při rovných. Máte plyn, vodu, vyhlídku ― čtyry stovky není mnoho, že ne, pane komisaři?«

Pan Klokoč neodpovídal. Cítil, že víčka očí jeho skáčou, jako když bubnuje, a koutky pysků trhalo mu to jako »myška«. Musil se vyhnout zraku pana Hněvsy, jenž na něj velmi přívětivě pohlížel, a otáčel se poznovu k oknu, koukl na řeku, koukl na Petřín, šel pomaloučku do pokoje druhého, pohleděl na strop pěkně malovaný, a pomaloučku vycházel kuchyní na chodbu, pan Hněvsa za ním. U schodů obrátil se pan Klokoč ke staviteli a podávaje mu ruku, pronesl třaslavě:

»To promluvím se ženou, pane staviteli, poroučím se prozatím«.

Byl rád, že to řekl, neboť více nebyl by ani slova mohl promluvit. Zvolna, zvolňoučka sestupoval se schodů, neboť se pod ním kolena chvěla jako v zimnici.

Jak toho dne domů přišel, sám pan Klokoč nevěděl. Ale když vešel do dveří, zůstala paní Klokočová vyjevena. Viděla hned, že manželu přihodilo se něco nemilého, poznala však také, že není rozzloben, nýbrž velmi lítostivě dojat. I otázala se co nejněžněji:

»Ale mužíčku, jak pak vyhlížíš, co je ti?«

Pan Klokoč postavil deštník do kouta u dveří, pověsil klobouk na hřeb a pohlížeje upřeně na ženu vyrazil ze sebe:

„Hněvsa, chce jen čtyry stovky za ten byt!«

Starý pán pronesl ta slova hlasem chraptivým.

Panička nebyla nikterak překvapena.

»Milý mužíčku ― myslila jsem si, že to nebude pro nás, že to bude drahé«. »Já si to nemyslil«, chraptil pan Klokoč, »já sloužil prvních šestnáct let za tři sta šajnů ročně ― on chce čtyry stovky. A to se mi ještě dvacet zlatých dává prezentem…«

Že se Klokočovi do nového domu nepřistěhují, musila oznámit Hněvsovi paní Klokočová sama. Starý pán po osudné odpovědi stavitelově ochuravěl.