Z pamětí krevních písařů/XIX. Z české vojny

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
XVIII. Kterak mezi pány a rytíři bylo	XIX. Z české vojny	XX. Zmar pamětí krevních písařů

Údaje o textu
Titulek:	XIX. Z české vojny
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 292–313. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Člověk divného vzezření vešel dnes hned po ránu širokou branou do klenutého průjezdu zámeckého.

Veliký širák s dlouhým, špinavě bílým perem kryl jeho hlavu, jíž kosmaté, dlouhé vlasy, rozcuchaná, k prsům v neladu splývající plavá brada a pihovitá, osmahlá, a několika jizvami znamenaná tvář divokého výrazu dodávaly. Těsný, kožený kabátec barvy vybledle zelené, poctivice skvrnami všech možných barev střísněné a u vysoké, ostruhami zvonicí boty rejtharky stažené, jakož i těžké piro^[1] s mohutným košem za vojáka jej označovaly. Však také chasa, když do nádvoří vešel, bojácně do čeledníku ustupovala a Liduše, služebná kuchmistrova, jež ode studny zamecké s velikým džberem vody do kuchyně se ubírala, spatřivši jej, div leknutím nádobu svou neupustila. Pěkně její líce pobledly, ana pomyslila, že za tímto soldátem vrhne se sem deset, dvacet — sto jiných. Ale když ani druhý se neukazoval a tento voják již za několik okamžiků na nádvoří, několik kroků ode vchodu postál, nádvorník, jenž z čeledníku jej pozoroval, aby chasa neměla o čem povídati, dodal si mysli a vykročiv mu vstříc, zeptal se vlídně:

„Co byste rádi, pane vojáku —?“

Příchozí, pravicí knír zakroutiv a levicí na koš svého kordu uhodiv, takže rozlehlo se pronikavé zařinčení až do samé kuchyně v koutu nádvoří, nehrubě vlídně dal za odvěť:

„Hledám pána tohoto zámku. Musím s ním mluviti. Doma-li?“

A když nádvorník přisvědčiv, beze slova rukou mávnul na pravo, ku schodům,, jež ku panským komnatám vedly, ubíral se voják hřmotným krokem tam, kam nádvorník ho poukázal.

Vzhledu svému něco na urputnosti umírniv, stanul za malou chvíli v nádherné komnatě před tím, s nímž přál si mluviti. Vysoce urozený pan rytíř uviděv vojáka, nehrubě se zaradoval. Hlavou kmitla mu myšlénka, že snad nepřítel, o zdejší krajinu ani nezavadiv, na dranc či „špižování“ sem si zajel — ale když voják po česku jej oslovil, stáhlo se obrví páně nemalou obavou. To zajisté, pomyslil, v Praze při direktoriu si na něho vzpomněli, když prohlíželi registra těch, kteří berni a vojáky na vlastní náklad vystrojené a vypravené měli poslati, ale dosud — neposlali. On, urozený pan rytíř, také mezi nimi; a teď na něho již exekucí posýlají… Ale obava tato rázem byla zaplašena, když voják k otázce, co jej v toto sídlo přivedlo, odpověděl:

„Bojoval jsem proti nepřátelům této země pod praporci Mansfeldovými. Ale jak Milosti Tvé i všem obyvatelům království našeho již jest známým učiněno, nepřátelé hanebnou zradou sbor náš u Záblatí zaskočili a potřeli,^[2] takže jen něco málo z nás s osobou velitele našeho smrti i zajetí uniklo. Od počátku války pod Mansfeldem se biju — práce perná a krvavá, ale groše žoldu už za dlouhý čas jsem neviděl. Nouze, bída, hlad a k tomu ještě co den krvavá lázeň — to bych bláznem byl, abych znova se dal Mansfeldovi verbovati. Tloukl jsem se ještě před touto vojnou českou v Říši i jinde v rozličných službách — ale tak zle a nuzácky nikde nebylo, jako ve službách pánů direktorů — již jsem živobytí vojanskému vale chtěl dáti a do rodné dědiny se odebrati. Pocházím z této krajiny. Ale jak slyším, že opět tam dole se bijou, nedalo mi — a já si umínil, znovu muškety se chopiti. Ale dát se naverbovati za trochu akvavitu^[3] a dobré slovo k regimentu, toť já, stará vojna, už neprovedu. Slyšel jsem ondy v Praze, že mnozí páni a rytíři, jak se zemskou hotovostí chasu svou ozbrojiti a do pole vypraviti měli, opomněli toho, a na nedostatek lidí ku polní práci žádoucích se vymlouvali. Kdosi také podotknul, že páni tací, aby povinnosti své přece vyhověli, místo lidí svých lidi cizí najímají a pánům direktorům do dalších jich rozkazů posýlají —“

„A proto jsi přišel?“ přerušil urozený pán vojáka s netajenou netrpělivostí.

„Ano, pane rytíři. Nevím, jsi-li pánům direktorům nějakými lidmi povinován, ale, poněvadž zámek Milosti Tvé nejblíže u mé cesty byl, zacházím sem, abych služby své Milosti Tvojí nabídnul. Jsem dobrá vojna — dvacet bitev jsem v životě prodělal, tři poranění v těle mám a co šrámů na tváři, račiž sám znamenati.“

Pan rytíř záporně rukou mávnul.

„Ne, nepotřebuji. Jsem s lidmi direktoriu práv. Odvedl jsem do jednoho.“

„Ale mnozí páni šlechetní a vlasti své v těchto těžkých a rozhodných hodinách dbalí najímají a posílají soldatů ještě více než jak vyměřená povinnosť nakazuje. Následují příkladu pana Albrechta Smiřického.^[4] Mním, že by pánu tak bohatému a šlechetnému neuškodilo, kdyby se hladového soldata jednoho ujal. — I potřeba zemská o to volá, vlasť káže.“

Urozený pán pokrčil chladně rameny.

„Vlast, ty brachu vojanský, také by mi jísti nedala, kdybych o statek svůj přišel a k žebrácké holi byl odkázán. A při těch časech zlých a za těch berní a dávek každodenně se množících nebylo by divu. Člověk rozumný musí šetřiti a v čas na zadní kolečka pamatovati.“

„Pane rytíři, pravím jen jednoho vojáka,“ směle dobízel se soldat.

„Oh, což by o vůli bylo, jen kdybych peněz se dobral. Jednoho vojáka věru za to nestojí, pánům direktorům do Prahy poslati a více — — ba, marno tobě mluviti. Jsi voják a nevíš, co znamená v časech zlých hospodářství nezavésti a dluhů ustřehnouti.“

Voják, pravým ramenem lehce pokrčiv, měl se k odchodu. Vpadlé oko jeho se zalesklo, když pán, an již ku prahu kročil, do ruky vtisknul mu dvé tvrdých, lesklých penízů.

„Na cestu a na šťastnější pořízení —“ mluvil s úsměvem dosti přívětivým, načež když za vojákem dvéře se zavřely, hromobitně zaklel na drzou, smělou a vyděračnou sběř vojanskou…

Ale v téže chvíli a s touž jadrností klel i voják, kráčeje se schodův a bruče do vousův o těch chamčivých, lakomých urozencích, kteří by rádi dělali rebelii a vojnu, ale neradi by poslali ni svého posledního pohůnka, natož aby poctivému soldátu zaplatili… A jedva že vyšel z průjezdu zámeckého, zamířil do krčmy. Lidé selští, vidouce vojanský kabátec, širák a mohutné piro, zacházeli z návsi do vrátek — ale když žádný druh řemesla válečného nenásledoval, zašel leckterý zvědavější ku krčmě, aby okénkem podíval se na neznámého, nepříliš vítaného hostě… Ale když viděli, že voják, piro i klobouk poodloživ, vesele z korbílku sobě přihýbá, na krčmářku přívětivě se tváří a píseň o milování, v tomto kraji dobře známou i oblíbenou, po česku sobě počíná notovati, vešli zvědavější do krčmy. A na div — za některou chvíli obklopen byl již voják celým tlumem lidí selských, s nimiž důvěrně a jako se starými známými sobě vedl — a když s dobrou hodinu tu pobyl a ze vsi vycházel, nechtěli jej skorem ani pustiti…

Ale vyšed ze vsi a lidi selské z očí utrativ, dal se opačnou cestou, až dosáhl tmavého lesa, jedlového, jenž teď, za parného letního dopoledne chladivým stínem vábil. Leč voják stínu tu nehledal. Vkročiv pod hustou klenbu lesních stromů, sňal s čela širák. Oddychnuv si po prudké chůzi a z osmahlé tváře setřev bohaté krůpěje potu, táhle zahvízdnul, až se to po všem lese pronikavě ozvalo. Za několik okamžiků stranou v lese zavznělo podobné zahvízdnutí — a voják raziv si cestu lesním klestem pomocí svého kordu, brzo stanul na malé mýtince, ze všad hustým křovím obklopené, kdež dva muži podobně divého vzezření již jej očekávali.

„Ho, Paláte, jistě jsi lapil. Jinak bys tak dlouho neprodlel —“ mluvil jeden z nich, brady přiryšavělé s ošumělým baretem na hlavě, kdežto druhý smědé tváře, hlubokých jiskrných očí, jež zpod velikého širáku směle blýskaly, jen tázavě mlčky na přicházejícího vojáka pohlédnul.

Takých postav a takých druhů, teď, kdy vojna v království českém se rozzuřila a s ní zmatkové se započali, nezřídka bylo vídati poblíž vesnic, v lesních úvalech a ústraních, kde naděj jest hojné kořisti. Byli to vojáci prchlí od praporů, kterým krvavá práce, když žoldu nedostávali, se odpořila a oni na lehčí a výnosnější zaměstnání pomýšleli. Tak i Palát, vyváznuv od Záblatí, našel na svých potulkách druha vojanského s ryšavou bradou, Němce rodem, jenž ve vojště stavův za arkebuzíra sloužil, ale od regimentu svého uprchnul. Ten třetí s tmavým knírem a smědou tváří nebyl řemesla vojanského, ač ani jemu pohled na lidskou krev těžké mysli nepůsobil. Přišel do Prahy z Vlach za lepších časů vlády císaře Rudolfa, kdy vlaští šermíři od české šlechty hledanými byli učiteli. Mnohou tajnou službu, při kteréž i po tmě nutno nechybiti se s dýkou cíle, pánům vysoce postaveným byl za dobrý plat vykonal a že teď i na toto zaměstnání v městech Pražských trhlo, setkav se s Palátem a Wuchsem, rád se k nim přidal. Nejen silou, ale i vtipem tito tři druhové živobytíčka svého sobě dobývali. Tak na př. Palát a mnohdy i Wuchs do zámkův a tvrzí rytířských návštěvy činili, za dobrý plat služby své vojanské nabízejíce. Kde jich přijali, dali se vyrystovati,^[5] přijali žold na kolik měsíců napřed a podle poručení do Prahy k pánům direktorům jeli se představiti — ale napotom za některým humnem tak pojednou zmizeli, jak se byli na tvrzi objevili. Zbroj ve městech královských prodaná pomáhala ještě zvětšiti objem jejich opasků. Tak v časech, kdy všickni tři stavové zle sobě naříkali, kdy bývalí jejich druhové vojanští o hladu bojovali a v boji ni ve vítězství kořisti nenacházeli, tito tři druhové nemohli naříkati, majíce kořisti bez namahání i bez boje.

Teď Palát sděliv, že s tím na zámku nic nebylo, soudruhy své nikterak nepřekvapil. Tak to byli očekávali. Ale nad druhou jeho novinou se podivili i — zaradovali.

„Znal-lis Vojtíška, jenž s námi za mušketýra byl?“ ptal se Palát, po příkladu druhů svých v hebký mech sebou vrhnuv.

„Toho Bratra pobožného?“ zasmál se Wuchs. „Nosil s sebou knížky žalmové jako kněz bratrský. A přece mu bratříka srubli —“

„Nuž, ten z této vsi pochází. Jak jsem ze zámku vykročil, jdu zrovna do krčmy. Jsem na několik honů odtud rodič a leckteré jméno z mladosti člověku v kotrbě uvízne. Dám se tam se sedláky do hovoru — slovo dá slovo — až tu z jednoho se vyklube, že Lorejs, jak my jsme mu říkali Vojtíšek, domů se vrátí. Zkázal prý z nedalekého města královského, kde s rukou ležel. A jaká náhoda — čekají ho dnes k poledni. Všecka ves jako u vytržení. Ale já, jak už jsem hezký kousek světa seběhl, říkám přec, že takového lidu upřímného jako v zemi této, aby pohledal —“

Němec mlčky přisvědčil, ale Barboni, tak Vlach se jmenoval, s úsměvem odhrnul ret, pod nímž řada bílých zubů se zaleskla.

„Však jen pravdu povídám,“ durdil se lehce Palát na Vlacha. „Víš-li, že ti hřbeti selští bez obalu mi pověděli, že mezi sebou berni dobrovolnou seberou a Vojtíškovi dají, aby pánům direktorům odvedl. Nevím, jak je to mohlo napadnouti, ale jsou mezi nimi hlavy divné, rozumáři čelatí —“

„Nuž a dále?“ zdvihnul hlavu Wuchs.

„Ještě se ptej! Vojtíšek jistě nebude dělati dlouhých okolků. Sebere peníze a jestli mu ruku zahojili, potáhne do Prahy. Jistě se nezdrží a proto naň počkáme, aby také nám a nejen pánům v direkci něčeho uštědřil. Vím, kudy se ku Praze chodí — tam tou uličkou skalní na úzké stezce mu nadskočíme.“

„Nebude sám —“ namítal Wuchs.

„Kdo by s ním šel?“

„A bude-li se brániti?“

„Pak promluvíme k srdci jeho nebeským jazýčkem — což, Barboni —?“ promluvil Palát německy, učiniv rukou posuněk, jakoby někoho dýkou k srdci bodal. Vlach se usmál a bezděky kolem po křovinách se rozhlédnuv, vzkřiknul a vyskočil, žena se do hustého křoví něco málo kroků vzadu se tmícího. Wuchs i Palát skočili za Vlachem jako jeden muž — a již spozorovali, že ve křoví s jakousi ženou zápasí. Palát zaklev hromobitně, pokročil blíže, a chycená spatřivši jej, zděšené vykřiknula a v zápasu poustála.

Poznali se. Byla to táž dívka, jež tam v zámku ode studny vodu nesla. Zrakové všech mužů vyměnili významné pohledy — a již Vlach hbitě do záňadří sáhnul.

Ale Palat ho zadržel.

„Pošleš ji do nebe a co počneme?“ zašeptal. „Abychom odtud utíkali. Budou ji hledati. Vím o jiném prostředku —“ a obrati v se k dívce, promluvil zamračen:

„Ty jsi nás poslouchala? —“

Dívka, všecka bledá upjala tmavý zrak úzkostně na vojáka.

„Ano, ale nerozuměla jsem všemu. —“

„Jako bys rozuměla. Máš-li rodiče?“

„Nemám. —“

„Což milého —?“

Oko dívčino zalesklo se slzou. Palát se zasmál.

„Již ho nedosáhneš ba ani neuvidíš. Zemřeš. —“

Dívka vzkřikla. Teprve po dlouhé chvíli, pozoruje muka dívčiny, promluvil voják:

„Nechceš-li zemříti, budeš přísahati, že ani slůvko nezjevíš nikomu z lidí, cos tu slyšela. — Chceš?“

Dívka již pozdvihla uvolněnou pravici a voják drsným hlasem předříkával strašnou přísahu.

Za malou chvíli, dívku pustivše na svobodu, sbírali se na jinou stranu lesa.

„Nevím, odolá-li,“ pochyboval Němec.

„Oh, neznáš ten lid. Byť by skála se na ni i na milého jejího sřítiti měla, přísahu, ať již dobrovolnou či vynucenou, neporuší —“

Pak Barboni s Wuchsem skryli se ve křoví a Palát postavil se u cesty, jež tuto k městu královskému vedla. Čekali hodinu, když Palát opustil konečně své stanovisko kráčeje vstříc muži vysoké postavy, jehož levice v šátku byla zavěšena. Postáli tu dobu dosti dlouhou. Pak se rozešli směrem opačným. Když Vojtíšek byl dosti daleko, pospíšil Palat k druhům.

„Ten se divil, že mne tu nalézá. Ale já řku, že jsem byl dnes v jeho vsi a že se ubírám do Prahy. Za tři dny máme se tam sejíti. Netuší ničeho. Tedy nebudeme dlouho čekati.“

Zatím Vojtěch Lorejs blížil se k svému cíli. Spatřiv z daleka rodnou ves, mladý, zachmuřený voják radostně sobě zanotoval. Konečně ji vidí nezměněnu a neporušenu a hle — tam ta malá, nachýlená chaloupka, kde matka jej očekává, jako by z daleka obemšenou střechou kývala mu na pozdrav… Však netrvalo dlouho a stanul u ní, pod dřevěným, začazeným stropem líbaje vrásčité tváře prosté mateře své a objímaje mladšího bratra svého Veníka…

A jedva že první okamžik setkání minul a jedva byl Vojtěch ránu na ruce mateři byl ukázal na dotvrzenou, že to jen lehký šrám, nyní takměř již zcela zahojený — již rozlehl se světnicí vzlykot a pláč staré ženy. To Vojtěch pomalu a opatrně sdědil s mateří, že Pán Bůh dopustil, aby starší bratr jeho, Adam, v poli, u vřavě bitevní polehl… Srdce staré matky vdovy jako by břitká ocel projela: nejstarší syn, do něhož sobě tolik byla kladla a slibovala, padnul neželen mezi neznámými, mroucím zrakem hledaje klínu mateřského, na němž by mohl ve skonu svém spočinouti… S očima bolestí zaslzenýma snášela selka synkovi svému, co skromné hospodářství k osvěže a posile poskytnulo… ale Vojtěch, jako by stání neměl, sotva byl něco málo pojedl, vybral se na náves. Času málo, a on musí všecky známé pozdraviti a na dnešní večer ke schůzce pozvati… Té radosti a srdečnosti nelíčené, s kterou sedláci a selky ruku jemu tisknuli a z příchodu jeho se radovali! Zašel předem k sedláku Vítovi, bratru z Jednoty, stavil se u starého Bořity, jenž turecké vojny byl prodělal a teď Vojtíka stem otázek „vojanských“ byl zasypal, zaklepal i u Horálků, kdež dnes k chudšímu kmotřenci svému všecku pýchu byli poodložili, a posléze vešel k sedláku Bláhovi, jehož neveselá vyhublá líc o těžkých časech dosvědčovala. Oh, jak trpce si stěžoval, veda Vojtěcha Lorejsova, jemuž vstříc na náves byl vyšel, přes dvůr do jizby, jak toužil, že rána za ranou v hospodářství jej stíhá a k tomu všemu ještě žena jeho za dlouhý čas k smrti nemocna… Vešed do nízké jizbice, mladý voják v mužné tváři své zbrunátněl, spatřiv u lože nemocné selky mladou dívku, na niž tolikráte za hvizdotu kulí a vražedné vřavy bitevní byl vzpomínal…

„Pozdrav vás bůh, teta…“ podával ruku přepadlé, bledé selce na lůžku odpočívající a něco málo s ní zahovořiv, obrátil se i k mladé dívčině. Ve hrudi mu zabuchalo, když na pohled lhostejně dívky po zdraví i jiných věcech obyčejných se dotazoval, na konec otázku doloživ, co že ji sem zavedlo. Dívčina na otázku tuto ukázala na polici, kdež vršitá mísa jahod oko i jazyk vábila.

„Kuchyňská poslala mne na jahody — tolik jsem jich sebrala, že i kmotře hojnosť přináším.“

Ó, by byl mladý muž tušil, co mladé dívčině v lese se bylo přihodilo a co nemohla, nesměla jemu říci!

S dnešním večerem bylo v chalupě sedláka Víta obzvláště živo. V prostranné jizbici o zavřených okenicích scházeli se sedláci namnoze i s ženami svými, a v jich středu usednul mladý bojovník s rukou na šátku zavěšenou a začal vyprávěti o zkušenostech svých a příbězích válečných.

„Oh, my bychom zvítězili —,“ mluvil Vojtík, „jen kdyby věc naše nebyla svěřena rukám vůdců cizinských, sobeckých a snad i zrádných, kteří jenom prospěch osoby své na zřeteli majíce, všeliké lásky k vlasti naší postrádají. A pak, což ještě horšího — páni direktoři jen málo žoldu za vojskem posýlají, a co pošlou, zůstane v kapsách vůdcův a oficírův — a já věru nedivím se, že vojáci bez groše i beze sousta ponechaní buď prchají anebo revoltou hrozí —“

„A příčina a původ toho všeho?“ bezděky se kdosi ze sedlákův obrátil k Vojtíkovi.

„Že páni a rytíři v těchto dobách zlých, haléřem skrblí —“ odpověděl za Lorejse hospodář Vít, „a již jsem sobě i vám světle rozložil, že tím zajíti může všecko naše království s věrou naší i se selským stavem naším. Tisknou nás vlastní až do úmoru — což teprve cizí. — Však jste již slyšeli, jakých ukrutností nepřátelští vojáci v zemi naší se dopouštějí. A toť by byl všeho počátek…“

„Proto také svolal jsem vás,“ promluvil Lorejs, „dáte-li kdo daň dobrovolnou. Nemáte mnoho, ale groš vdoví nejspíše pomáhá. Zejtra s tím odejdu. — Nedá mi a již matce své jsem řekl, že znova ku praporcům českým se přihlásím. Než do pole vytrhnu, ruka zplna bude zahojena. Ač Mansfeld u Záblatí poražen byl, přec ukazuje, se, že můžeme nepřátely své zdolati — —“

Za malou chvíli zdvihala se na stole před hospodářem pěkná hromádka dobrých českých grošů. A vzrůstala vůčihledě. Vojtěch Lorejs opravdu se potěšil, když viděl, že i sedlák Horálek, jehož dcerky marnivostí a nádherným šatem i panny městské v nedalekém městě předčíti usilovaly, podle statečku svého hojně hromádku obmyslil.

„Toť za několik zlatých náprsenek, jež jsem dcerkám strhnouti poručil,“ zasmál se sedlák. „To Vít umí tak mistrně promlouvati a člověka pohnouti.“

Ale ještě více Vojtíka potěšilo, když i Bláha ke stolu přistoupil, několik grošů podávaje.

„Dám vše, co mám —“ děl a matné oko jeho se zakalilo a zavlhlo. „Ženě snad nějak Pán Bůh z nemoci pomůže a pak v lepších časech nebude úspor potřebí —“

„Nuže, již všichni jste dali?“ ptal se hospodář hlasitě.

„Všichni, dle možnosti své —“ hlasitě odpovídáno.

„Jen já ještě ne,“ zaznělo ze sínce a v otevřených dveřích stanula matka Lorejsbva s nejmladším synem svým Veníkem. „Peněz nemám, jen tré synů mi Pán Bůh svěřil; nejstarší již obětoval život svůj zemi otců svých; prostředního ranili — přivádím tedy nejmladšího, aby i on ramenem svým přispěl vlasti naší proti cizincům.“

Za hodnou dobu panovalo ve shromáždění ticho. Teprve když Vojtík k Veníkovi, jemuž líce zaplanuly, přistoupil a jej objal za bojovníka vlasti jej posvěcuje, kvapili všichni ku Lorejsové s hlasitými otázkami.

„Ano, pán Jeho Milosť dovolil,“ odpovídala. „Byla jsem nyní u něho. Ale šlo to z tuha. Že prý už tyto dva syny od roboty propustil, že prý žně nastávají a tak nechtěl povoliti. Až když svatě jsem se zavázala, že práci robotní dvojnásobnou konati budu, přivolil a vymínil si, že Veník zbroj sobě sám opatří a pánům direktorům, jakožto ze zdejšího zboží poslaný se ohlásí —“

„Nuž — peníze k tomu máme —“ radoval se Vít. —

„Ne jednoho, ale několik vojáků pěších bych chtěl za to vyrystovati,“ ozval se Bořita, bitec z vojen tureckých. „Půjdu braši s vámi až do města královského a tam vám zbroj pomohu koupiti. Do direkce zbude ještě dosti — kdy že se vypravíme?“

„Zejtra z večera — za chládku —“ určoval Vojtík. „Čas kvapí, neradno se meškati —“

Teprve pozdě v noci vyprázdnila se jizbice Vítova. Hospodář dávno již byl ulehl, když u stavení Lorejsových stálo dvé postav potichu hovořících. Byla to Liduše, jež teprve pozdní dobou mohla ze zámku odejíti, a Vojtěch Lorejsův.

„Prosím tebe pro Bůh, zůstaň alespoň týden —“ naléhala hlasem se chvějícím znova a znova.

„Nelze Liduško drahá —“ odpíral Vojtěch. „Přijď se zejtra k večeru rozloučiti. Na Pána Boha naději skládám, že se zdrávi opět sejdeme, až nepřátelé vlasti této ze země budou vyhnáni. — Pak — pak budeme svoji —“

Tichou, vonnou letní nocí zazněl tlumený ženský pláč. Hořce naříkajíc přitiskla Liduše rozpálené své čelo k líci Vojtěchově.

„Pro bůh, co naříkáš? Bývala jsi statečnější —“

„Ach ty nesmíš zejtra odejíti. Ty neodejdeš —“ a dívka po těchto slovech, vyvinuvši se z objetí Vojtěchova, prchala k zámku. Duše její zachvívala se hroznými mukami Co má ubohá voliti — zda přísahy porušení a pak duše zatracení, anebo mlčení, ale zkázu milence svého — —?

Druhý den, jedva soumrak nadcházel, přicházeli poslední z lidí vesnických — ti, s nimiž během dne Vojtěch s Veníkem rozloučiti se nemohli, do chalupy Lorejsovy.

Čas kvapil a již i Bořita přišel. Ještě naposled synkové plačící matku zobjímali a zulíbali a již hotovili se k odchodu. Ale Vojtík nějak zaváhal — neviděl dosud Liduše. Než nečekal již dlouho. Přišla, ve tváři všecka bleda a uplakána.

„Prosím tebe, probůh, nechoď aspoň dnes. Sečkej do zejtřka do rána —“

„Nelze —“ a objav Liduši, pokynul Vojtík druhým k odchodu.

„Pro lásku mou! —“

„Již ani chvíle nelze zmeškati —“

„Pro všecko na světe — neodcházej!“ vzkřikla dívka a stoupnula ku dveřím. „Nepustím tebe —“

„Nezdržuj nás. Víš, jak tebe miluji —“

„Nepustím tebe. Dříve zemru na tomto místě —“

„Liduše!“ Hlas Vojtěchův zachvěl se divným pocitem a přistoupiv k ní, chtěl jemným násilím ji ode dveří odtrhnouti.

„Ach — odejdi, ale zahub mne —,“ zasténala dívka v největším záchvatu. „Smrť z ruky tvé bude mi sladší nežli odloučení od tebe v této chvíli —“

Ale lehký byl boj tří mužův se slabou dívčinou. — — Vyšli z chalupy. Vojtěch se hledem zakaleným pozoroval, že Liduše uhání ze vsi, do širých polí, do čirého temna. Šíleným letem jinou cestou nežli Vojtěch pádila dívka k lesu, aby dříve byla na místě nebezpečném, nežli její znejmilejší se svým bratrem a Bořitou. Již jest rozhodnuta — chvátá do lesa, aby dříve ona sama padla do rukou lotrasů — bude křičeti — bude se s nimi rváti — a byť by padnouti měla, Vojtěch bude uchráněn — — a ona přísahu neporuší — — tak vznikalo to v mysli dívčině nejvýše rozrušené a bez meškání chvátala od chalupy. — — — Nutno pospíšiti — k místu nebezpečnému má druhou cestou daleko, mnohem dále nežli Vojtěch.

Lorejsové a Bořita, vyšedše dále za ves, přidali do kroku. Byl tichý a příjemný, ale tmavý letní večer. Jen sporé hvězdy, zpod těžkých a jako by noční bouři věštících mračen tu a tam problesknuly — a což teprve, když do lesa vešli, tu jedva že na tré kroků viděti bylo. Ale tito tři druhové nebáli se temna, aniž rychlosti chůze jejich škodilo. Znali se tu dobře. Již došli za tlumeného hovoru ku skalám, které z obou stran stezku obklopujíce, uzounkou uličku na dol se sklánějící tvořily. Byla to nejkratší cesta z lesa. Zde nutno jíti jeden za druhým. Nejprve vešel starý Bořita, za ním Veník a nejzáze Vojtěch. Pojednou ozvalo se lesem slabé zahvízdnutí. Vojtěch strnul. Ne proto, že by se byl úkladu obával, ale že vzpomněl, že ani Bořita ni bratr jeho zbraně nemají. Jen on sám má piro vojanské — ale nad to ještě levá ruka jeho k boji málo schopna.

Všickni pečlivě naslouchali, zdali v noční, nepohnuté hluši lesa po onom písknutí něco podezřelého následovati bude. Ale daleko kolem nic nebylo slyšeti. Již mínili, že žádné nebezpečí nehrozí, když ze zadu do skalní uličky vyřítilo se tré mužů… Vojtěch slyšel i ocel zařinčeti — jsou ozbrojeni. V té chvíli vzpomněl potěšen, že větší čásť peněz svěřil do opasků Bořitova i Veníkova.

„Utečte,“ zavelel z ticha. „Rváti se tuto nemůžeme. Pospěšte, a jestli dole na druhém konci někdo číhá, nasaďte vše, abyste se protloukli. Ne-li, pak budu chrániti váš útěk. Neohlížejte se na mne — v městě na shledanou —“

Vojtěch byl již pevně rozhodnut. Jsou-li to lotrové, zdrží je v této soutěsce a byť by jej to život státi mělo. Vytasil zbraň, klidně očekával neznámé.

„Dobří či zlí —?“ volal jim vstříc.

„Dobří,“ vzkřiknul Vlach, jenž s vytaseným kordem k Vojtěchovi chvátal. „Ač dáš-li nám peníze, jež ty i tvoji druhové sebou nesete.“ Barboni, ohlédnuv se, znamenal, že druhové jeho odchvátali, aby na druhém konci Vojtěcha i Veníka s Bořitou zaskočili…

„Nedám“ — děl chladně Vojtěch a již zařinčela ocel kordův o sebe.

Bojovali… a Vlach, v šermu mistrný, již dvakráte sekl Vojtěcha… Sám ovšem byl také poraněn… Vojtěch ustupoval, cítě palčivou bolesť v ruce dosud nezahojené. Již octli se na dolejším konci — a hle — tu prázdno — to šťastně unikli — a teprve za chvíli ozvalo se hlasné láteření a dvé druhů přikvačilo na pomoc Barbonimu… Vojtěch klesl… Vlach rozžehnul připravenou pochodeň a Wuchs lačně vrhnul se po opasku Vojtěchovu. Palát sňav širák nastavil jej Wuchsovi, aby peníze do něj vsypal, hlasitě kleje, že léčka na ostatních selhala. Bílý, lesklý kov zatřpytěl se v rudém svitu pochodně a Palát rozjasniv čelo, zahučel spokojen:

„Stojí za to přec. Nenadál jsem se, že tolik — — on sám —“

Načež vsypav peníze Wuchsovi do opasku, posvítil do bledého obličeje Vojtěchova, jenž nedával známky života.

„Jestli jste všickni tací,“ posměšně prohodil Wuchs, „jako ty i ti, kteří tolik běláčků tobě svěřili, pak zvítězíte!“ A odevzdával opasek Vlachovi k uschování.

„Hle, národ žebráckých boháčů a bohatých žebráků!“ hovořil Barboni, obtěžkávaje opasek. A obrátiv se k nehybnému tělu a zakopnuv do něho, zvolal:

„Při sám Bůh, vy zvítězíte!“ —

Leč již v okamžiku příštím všickni tři lotrové poděšeně od mrtvoly odskočili. To zřetelný praskot větví se ozývá… Někdo přichází… Zahodiv pochodeň do křoví nedaleko mrtvoly, ubíhal Palát do tmy lesa a za ním i jeho druhové. Suchá lesní tráva i klest počaly kolem chytati, když u mrtvoly objevila se dívka.

„Pozdě!“ vykřikla zoufale, vrhnuvši se k mrtvole. Avšak Vojtěch dosud mrtev nebyl. Nazdvihnuv těžce svou zkrvácenou hlavu a poznav Liduši, promluvil mroucím hlasem:

„My zvítězíme!“

Leč dívka ho neslyšela. Bylať omdlela a za chvíli i Vojtěch tíhou svých ran i kouřem z ohně kol se rozmáhajícího přemožen, pozbyl vědoucí…

Za chvíli zaplanula obloha krvavým žárem…

* * *

Takto písař krevní ku konci poznamenal: „Vlach zrádný, Barboni, chycen tu v okolí a ku právu trpnému podán, na mnohé zločiny přiznal se jest a na druhy pověděl. I to vyjevil, že on by byl při tom, jak tu nedaleko les vyhořal a tam dvé lidí mladých spálených nalezeno. Tamť na nich mord spáchali. Zemřel na kole Ao. dom. 1619 v srpnu měsíci.

Nota: Takť jest ta chasa cizinská, jež do naší země přišedši, nás hubí a o naše hrdla se vynasnažuje. A nejsú jen Vlaši a Němci prostí, kteří dýkou a potajmu pracují — ale jsú také ti, kteří s vojsky velikými na nás přikvačují, žádajíce záhubu svobody, pravdy, země i národa tohoto. Ale ještě dosti těch, kteří vlasť svau nade všecko ceníce, svá hrdla i statky na její osvobození vynaloží. Již válka česká dlúho trvá a nebude-li zrada a bude-li svornosť i múdré vojska i všech věci českých vedení — my zvítězíme!! K čemuž já, h. scriptor, podle síly své přispěl synem svým, jejž do boje jsem poslal, i perem svým, jež u věcech pánuov direktoruov rádo slouží, což aby vlasti bylo k zisku, Buoh dajž spravedlivý!

---

1. Palaš.
2. Stalo se 10. června 1619.
3. Kořalky.
4. Pan Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic osobně do ležení českého dne 29. září 1618 přivedl 90 jezdců a 1100 pěších, které svým nákladem nejen vyzbrojil ale i v poli živil. Žel, že muž tento nedočkal se dalšího průběhem české vojny; roznemohl se v ležení po několika nedělích a odvežen do Prahy, zemřel tu 18. listopadu na palčivou zimnici, jakožto poslední rodu svého u věku 24 let.
5. Zbrojí opatřiti.