Z pamětí krevních písařů/XX. Zmar pamětí krevních písařů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XX. Zmar pamětí krevních písařů
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 314–336. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Pozdní večer zimavého dne listopadového, v tu sobotu po sv. Brikcí, t. j. 14. Novembris l. 1620, v noc již se nakláněl a skulinami okenic přízemního domku od hřbitova městského, jen několikamecítma kroků vzdáleného, dosud zářilo světlo.

V nízké, čistě obílené světnici bděl hospodář domku tohoto, Václav Koloděj, v službách obce zdejšího města za písaře soudu krevního postavený, s dcerkou svou pannou Priškou. Sporý svit olejového kahance ostře odlišoval tahy vráskovité, vážné jeho tváře, vpadlých, ale zpod hustého obočí, z hlubokých důlků živě jiskřících očí, orličího nosu a brady šedivé až na pás splývající. Hlava jeho s dlouhými vlasy po staru do týla volně splývajícími, an s šíjí ponachýlenou nad jakási registra za stolem se klonil, pitvorný stín vrhala na čistě omítnutý strop, nad nímž, pod hřebenatou střechou domku prudký noční vítr každou chvíli ozval se jako by kvilným nářkem mateře hledající ztracených dětí svých… Alespoň tak připadalo mladistvé dívce, která, přiloživši několik smolných drv do krbu příjemně hřejícího za stůl usednula, aby dále četla ve knize menšího formátu s rudě červeným ořezáním, tuho ve vepřovicích svázané. Byly to paměti, do nichž otec, před ním otcův děd a praděd, před pradědem pak tchán tohoto, Lednovec, všichni písařové krevní v městě zdejším, zapisovali sumovní výtahy akt z oněch důležitějších pří, jež před právem útrpným končily; a mezi těmito výtahy vtroušeny po různu poznámky týkající se jednotlivých členů z rodu Lednovců a Kolodějů, a vypsání znamenitějších příhod z jejich života… Paměti tyto dědil v rodě Kolodějův vždy onen ze synů, jenž pány městskými přijat za krevního písaře. Byl to vždycky syn prvorozený… Ale ostatní bratří a sestry pilně v nich čítali za odkaz předkův posvátný a majetek všem členům rodu společný je vážíce. Dceři nynějšího jich majetníka, panně Prišce, utkvěly z nich mnohé stránky v bystré paměti, slovo od slova… Čítala v nich skorem tak často, jako v biblí králické… Ale panna Priška od té chvíle, co znovu za stůl usednula, nepřečtla ještě ani celou stránku, když z venčí zahučelo hřmotné zabušení na domovní dvéře. Lehký stín přesunul se přes bílé čelo a všecku krásnou tvář mladistvé dívčiny. Pohlédnuvši na otce, již chtěla povstati, kahanu se chápajíc. Ale otec, pokynuv, aby zůstala, sám chopil se světla a vyšel ze dveří. Panně Prišce bezděky zatajil se dech, ana za dlouhou chvíli ze síňce povědomý drahý hlas zaslechnula… Však již vešel mladý muž po boku otcově a panna Priška, v radostném překvapení lehce vzkřiknuvši, v otevřenou náruč jeho se vrhnula… „Ah, Radouši,“ mluvila v radostném záchvatu, „dnes, teď jsme tebe nečekali —“ Bledá, neveselá, ale mužná tvář Kolodějova syna zachmuřila se, když odkládaje meč i cestovní plášť otce svého slyšel zahovořiti:

„Věru, dnes jsme se nenadáli — dobře Priška pověděla. Mněl jsem, že syn můj buď jako hrdina padl v boji za vlasť svou. anebo že hotuje se s šiky těch, kteří Bílou Horu pomstíti mají, aby nepřítele z Prahy vytisknul a ze země vyhnal. Aj, synku, pověz, jaká příčina tebe zdravého a jak vidím, zbraní nepřátel neporušeného vypudila od vojska českého a přivedla na rodný práh?“ —

„Není, otče můj, již vojska českého — —“ trpce promluvil mladý Koloděj.

„Lžeš!“ vzkřiknul krevní písař. „V hrdlo lžeš — anebo ze mne, starocha, po spůsobu divé chasy vojanské blázna si tropiti dovoluješ —“

„Ach, otče můj — neznáš již úctu i lásku jediného syna svého?! Přisámbůh, není již české armády. Proto přišel jsem pod střechu otcovskou —“ a všecka tvář i trpký bolestný přízvuk hlasu mladého muže nepřipouštěly pochybnosti.

Vážná tvář krevního písaře Václava Koloděje, před tím zarudlá, nyní pobledla a hlas jeho zachvěl se hroznou předtuchou:

„A což Thurn a ti, kteří po útěku zbabělého krále v Praze pozůstali?“

„Oh —“ a mladý muž beznadějně rukou mávnul, „želno povídati. Mladý Thurn, jakož jste tu jistě slyšeli, provázel krále i královnu s půl hodiny cesty za Prahu a vracel se s pevným úmyslem hájiti přechodu přes most i města samého. Ale již ve bráně potkal dobrou polovinu vojska, které nedadouc se zadržeti, utíkalo z Prahy po příkladu vůdců svých, kteří po boku králově byli uprchnuli. A ti, kteří v Praze byli pozůstali, nedali se již ku hájení města sešikovati — což prý jim teď bojovati, raději po svém se ohlédnou, jak by jim žold zadržalý vyplacen byl — — — a byť by jej od nepřítele dostati měli.“

Mladý muž zamlčel se, pohlédnuv na sestru, jejíž sličná, ale bledá nyní tvář, v ustrnutí k němu pohledala.

„Oh, Bože náš!“ vzkřiknul krevní písař, pln spravedlivého hněvu i lítosti, „ti, kteří v hodině poslední zoufalým bojem ještě všecko, pravím všecko mohli zachrániti — ti sketové bídní o mrzký peníz vyjednávati chtěli s vrahy národa tohoto! —“

A obrátiv se k synovi, zeptal se náhle:

„A mladý Thurn —?“

„Zmalomyslněl. Marno bylo vojáky přemlouvati, marno kázati, slibovati a vyhrožovati, marno na buben kázal udeřiti, aby i měšťané na lermplacy, jak dávno přikázáno, se zbraněmi se dostavili. Z těch každý střehl domácnosti své, obávaje se lupičství a drancu soldatův. A vojáci opravdu vrhali se na vozy lidí prchajících — ani vozů samého Hollacha[1] neušetřili. Nebylo již ani kázně ani bázně — vojáci důstojníkům vůči láli a klnuli králi i stavům — Ovšem, domácí mezi nimi bílou vranou — samá chasa cizinská, naverbovaná — — Na konec vydal Thurn heslo, aby vojsko do Brandýsa se odebralo. Tam prý se zbytkové armády shromáždí.“

„A šikové jejich vzrostou těmi, kteří ve chvílích velikých i hrozných nahlédli, že ještě na samém pokraji propasti lze před pádem spasiti sebe i tuto vlasť — —“ přerušil Radslava otec. „A ty, synu Kolodějův, prcháš do domova?“

„Ach, otče, což míníš, že tak jsem se mohl změniti? Táhnul jsem do Brandýsa, ale tam, Bohu budiž žalováno, skrovná jen hrstka vojínů se ushledala. Rozprchli se, míní že všecko ztraceno, přistoupí tam, kde naděje většího žoldu a odměny — — a tak, důstojníci nevědouce sobě ni rady ni pomoci, skrovné hrstce naší poradili, aby jeden každý z nás o svou kůži se staral, a šel kam mu libo. Taký konce vzala armáda královská — a já pospíchal jsem, abych pod otcovskou střechou objal mateř svou…“ a mladému muži zachvěl se hlas. „Vždyť jsem ji přece za nemocnou opustil — a hle, tu ji nenacházím, což ozdravěla a v tak pozdní hodině ještě mimo dům trvá…?“

Blankytné oči panny Prišky při těchto úzkostných slovech bratrových zalily se slzami a krevní písař otázkou synka svého bolestně upomenut na tu, na kterou pro neštěstí vlasti na chvíli byl zapomněl, zakryl tvář svou i vysoké vrasčité čelo své širokýma dlaněma.

„Oh, dobře, že se nedočkala,“ promluvil po chvíli hlasem přerývaným, „těchto pádů strašlivých! Zemřela v den, kdy vy u Prahy utkali jste se v bitvu, za ten celý čas, co česká vojna trvá, první a jedinou. Hle, bitvu jen jednu jedinou a vy jste prohráli! Oh, již jsou nám oči otevříny a víme již, že všichni ti cizinští cizinci, co s králem zbaběle uprchli, ti generálové i rady přední všecky věci české tak jsou vážili, jako by s paními a pannami frejovnými u vrchcáby hráli! Nestarali se jak hra dopadne — jen když na konec vlastní kůži ochránili! Oni hráli a my prohráli! Oni vedli národ tento a přivedli ho k porážce — a teď utíkají, odkud byli přišli, a ve psí vydávají víru, jazyk i domov národa tohoto! Ah, Katuše má, že Bůh miloval tebe, nedal ti dočkati chvílí těchto, ale že zanevřel na nás nehodné, na pokolení toto, jež zapomnělo ctností předků svých, proto nedal sluchu modlitbě tvé, kterou provázela jsi synka svého do boje o vlasť naši a syn vrátil se ne jako vítěz, ale jako poražený — —“

A krevní písař, klesnuv po těchto slovech do tmavého křesla svého a zakryv tvář svou dlaněma, ani nevšimnul si, že Radslav odchází se sestrou svou ven do tmavé noci. Teprve za hodnou chvíli, probrav se z těžkého dumání a jako by posílen novým úmyslem, pevným krokem vyšel z jizbice za dětmi svými. Domyslil si, kde má je hledati. A našel skutečně.

Na hřbitově nikým nestřeženém, a teď, v té pozdní noční hodině, pustém a prázdném, nad čerstvě nasypaným rovem matky své, stál mladý Koloděj. Zimavý prudký vítr honil se v kvilném víru nad šerým, tichým hřbitovem divě zmítaje větvemi holých lip, u zdi zhřbitovní zasazených, jichž haluze jako metly stonásobné trčely vzhůru, k zachmuřeným nebesům. Mladý Koloděj za drahnou chvíli stál tu mlčky s hlavou odkrytou a s rukama sepjatýma a jeho ret chvěl se modlitbou lásky dětenčí… Mezi tím panna Priška klečela v hlavách hrobu usedavě vzlykajíc…

Radouš náhle se obrátil. To otec jeho ruku na rámě mu vložil. A když písař krevní ztlumeně nyní k synu svému promluvil, hlas jeho zněl pevně a klidně jako kdykoli jindy.

„Dobrým synem, lásky mateří hodným, zastal jsem tě tuto. Modlitbou vzpomínáš mateře své, která od malička učila tebe, že kromě ní ještě jednu matku máš, které povinen jsi životem i krví svou. Máť, jejíž schránka pozemská pod těmito hrudami našla odpočinku, dosáhla, jak pevně doufám, říše světla, pravdy a vítězství — ale máť tvoje druhá zbrocena krví již již klesá za oběť nepřátelům svým. Cizinští poručníci, zavedše ji, hanebně ji opustili — a mnozí z vlastních synů jejích zoufají malomyslně nad losem jejím řkouce, že všecko již ztraceno. Ale já pravím tobě: ožije-li láska v srdcích všech synů vlasti této, pozvedne-li v rameno jejich k zoufalému, poslednímu zápasu, pak není ničeho ztraceno, a my krví svou vykoupíme vlasti své světlo svobody, pravdy a vítězství. Ještě dobré dva, tři díly země zůstaly válkou ušetřeny, naši spojenci na Moravě i ve Slezsku dosud nepokořeni — a což jiní za hranicemi, kteří stejně jako my nenávidí nepřátely naše, ba, ještě v zemi posádky Mansfeldovy, pod jichž praporci vítán každý nový bojovník. A slyš, synu můj, kdyby nyní ústa matky tvé v hrobě oživnula a zeptala se tebe, co na má slova odvětíš — jak by zněla odpověď tvá?“

Krevní písař se zamlčel. Mladý Koloděj i v tom šeru cítil ostrý žeh zpytavého pohledu otcova. V té chvíli ticho bylo na hřbitově — jen vítr hnal se divoce a bez přestání kolem hlav Kolodějů a za okamžik dozníval sem kovový zvuk orloje rathouzního, hlásaje pozdní hodinu… Radslav shýbnul se na čerstvý rov, bera hrsť hlíny do dlaně své pravice.

„Toť má odpověď,“ zašeptal, „tuto hlínu s drahého hrobu vezmu s sebou do boje. Půjdu k Mansfeldovým. S ranním kuropěním vytrhnu —“

„Synu můj!“ objal krevní písař Radslava, „vidím, že jsem neztratil tebe. Jsi hoden jména Kolodějův a rodu krevních písařů, v jejichž pamětech psáno, že Kolodějové buď padli na bojišti v boji za vlasť anebo vraceli se vítězi —“ — — — —

*

První zábřesk ranní zastal Václava Koloděje, an do pamětí rodu svého zapisuje: „Syn muoj Radslav přišedv z Brandýsa n. L., kdež zbytkové vojska na Bílé Hoře poraženého jsau se rozešli, za jednu noc doma pobyl a za prvního kuropění s dcerkou Priškou provodili jsme jej, an k Mansfeldovským pospíchal. Tu pevnou naději mám, že (rázně-li námi všemi jednáno bude) všecka moc a vítězství nepřátel našich v nic obrácena budau. Actum v neděli 15. Novembris 1620. tejden po porážce vojska českého u Prahy —“

A dopsav notoval zvučným hlasem ranní svou píseň. Krevnímu písaři s dnešním ránem dýchalo se volněji. Důvěra v konečné vítězství věrných této vlasti znovu jej posílila — král z cizí země a cizího rodu s cizinskými radami a neschopnými, zbabělými vojevůdci prázdni jsou království tohoto, a nyní synové vlastní o ně pečovati budou… Však jich bohdá ještě dosti… A zmužilému starochu, jak byl zanícen myšlénkou na nový boj, ani nepřipadlo, sebe sama se otázati, není-li — pozdě… Ó, však on sám starati se bude, aby v městě tomto chopili se zbraně všickni, kdož nechtějí vlasti své dáti zahynouti, ó, jistě je nadchne k činům posledním! Ještě dnešního večera obejde zmužilé a vyhledá odhodlané — — — Ráno bylo již pokročilo. Bílý den, pokud zachmuřerá podzimní obloha dovolovala, osvětlil jizbici, panna Priška odešla k ranním bohoslužbám a Václav Koloděj dosud přecházel po světnici v hlubém přemýšlení, s rukama na zad překříženýma…

Pojednou stanul vyrušen. To zvonek rathouzní, jímž na radnici rada se svolává… a než ze dveří mohl vykročiti, aby se přesvědčil, vběhnul sem radní servus všecek polekán.

„Pane písaři,“ děl téměř bez dechu, „pojď na rathouz. Páni z Prahy, ani noci neminuvše, přijeli sem radu sadit —“

„Radu — v tento čas?“ ustrnul krevní písař. „Kteří to páni?“

„Povolali na rathouz purkmistra a hlásili se mu jakožto vyslaní ve jménu Jeho Milosti Císařské a knížete Maximiliana —“

Krevní písař málem by byl vzkřikl překvapením. Tedy nepřátelé v této zemi již tak bezpečnými se cítí, že rady v městech chtějí sázeti — a jak rychle, aby vládu svou pojistili a upevnili — —

Bylo již k poledni, když páni komisaři J. M. Cé. s ozbrojeným průvodem svým před rathouzem na kůň vsedali, aby tak rychle odjeli, jak byli přijeli, V těchto dnech, má-li vítězství jejich býti úplné a dokonalé, není do prodlení… Nově sazený primas s purkmistrem za hlubokých, uctivých poklon provázeli je až dolů do průjezdu. Pánové v Praze dobré asi měli zprávy, kdo v tomto městě věrným vlasti své — do rady posadili lidi, na něž mohli oni a ten, kdo je vyslal, se spolehnouti… Nový primas s purkmistrem vrátivše se z dolejška, do veliké radní síně, chystali se, aby přijali přísahu věrnosti všech služebníků obecních tuto shromážděných. Ale nikdo z těchto ani sebou nehnul, aby ke stolu zelenému pokročil… Páni konšelé jeden na druhého mlčky pohlíželi, pan primas nově zvolený zle se kabonil — ale služebníci obce pořád váhají. V té chvíli hrobové ticho panovalo v radní síni, kdež přece mnohonácte lidí shromážděno.

„Nuž, chcete-liž znova revoltu strojiti?“ rozkřiknul se konečně pan primas.

„Ne my, ale vy za rebelly jmíni budete!“ a hněvivý hlas, jenž primasovi hřímavě zazněl na odvěť, patřil krevnímu písaři Koloději, jenž před konšely předstoupil. „Tato země dosud patří králi zvolenému a nám — — — a vy v služby dáváte se nepřátelům našim. Hrdly a statky svými propadnete! Vám přísahati nebudeme — přísaha naše křivá by byla, jako křivá a podpažnická jest mysl vaše. — Ale zatím kdo jsi služebník věrný, odejdi ze siné této, kterou tito konšelé nepořádně a proti právu sazení, zhanobili —“ A krevní písař Václav Koloděj vyšel ze sině — a v malé chvíli stál před zaraženými povýšenci jen jeden jediný biřic, ochoten jsa novým pánům věrností se zavázati.

Ale když pak za některou chvíli pan purkmistr podotknul, že by čas byl, aby páni pro dnešek z rathouzu se rozešli, ani jeden z nich nehýbal se z konšelských sedadel. Sám pan primas neměl odvahy…

„Strach jest, aby nás na ulici nekamenovali —“ Malý přitloustlý mužík, jenž tato slova, všem na jazyku lpící, pronesl, byl Jan Pekárek, také při dnešním sázení rady za konšela povýšený.

Chvíle míjela za chvílí, čas k obědům byl a páni konšelé dosud v radní síni do jednoho… Až konečně pan primas jal se mluviti:

„Páni komisaři slíbili, že za krátkou dobu po jich odjezdu přirazí sem oddělení císařských rejtharů na salvu guardii. Ač nemálo jsem se zalekl, boje se drancu vojanského, přece teď jsem povděčen. Pomohou nám pro první dny pořádek, tou rebelií porušený a teď jedva zavedený udržeti —“

„Počkáme tu, a byť bychom jich do večera měli čekati —“ pronášel se Pekárek a ostatní hlučně mu přitakali.

Ale dlouho již nemusili očekávati. Asi za půl hodiny zazněl na radním place dusot bezčetných kopyt koňských, pustý křik a láteření v cizím jazyce, pak trubky rejtharské — a v malé chvíli otevřely se dvéře a biřic uváděl do radní síně ty, kteří měli býti konšelům vykupitely před spravedlivou pomstou spoluměšťanů. Byl to vysoký císařský oficír, ruměné tváře a plavé kozí brady, po jehož boku štíhlý, hubený muž v černém taláru, bezvousé, žlutavé líce, sivých pichlavých očí… Voják a jesuita!

„Ve jménu Jeho Milosti Císařské —“ promluvil jesuita[2] tenkým, vyšeptalým hlasem. „Pan Hans Hohenroth, hejtman Jeho Milosti a velitel zdejší salvy guardie — a P. Serapion Tovaryšstva Ježíšova člen nehodný. Přišli jsme chránit právo, obnovit pořádek, potrestat vzpouru, vyplet bejlí nebezpečné a zemi této a městu tomuto vrátit tichý blahobyt — ve jménu božím i císařovu.“

Páni konšelé všickni povstavše hluboce se uklonili, a pan primas, poněkud se zajíkaje „poctivé přivitání“ jim činil. Byl by tuze dlouho mluvil, kdyby císařský hejtman byl dopustil. Netrpělivě rukou mávnuv ujal se slova sám. A bylo na div, kde takový Němec či Valon hranatý tolika češtině se přiučil.

„Špatně jste se v té rebelii zachovali. Proti Jeho Milosti jste drželi. Velikých trestů jste zasloužili. Nezasloužíte milosti, kterou panovník váš dobrotivě dáti vám zamýšlí. Budu tu salvou guardií. Pro dnešek oznamuji, že složíte dvacet tisíc tolarů kontribuce do tří dnů — —“

„Dvacet — ti — síc!“ zasténal primas a jeho i všech ostatních konšelů tvář zbledla. „Pane hejtmane, toto nemožno! Toť žebráky přes noc budeme všickni v městě našem učiněni! A tolik tu nevinných — —“ A nejeden zrak prosebně pohlédnul na P. Serapiona. Ale tento pokrčil rameny.

„Nevinní s vinnými trpěti musí — — Však rád bych, abyste nám knihy obecní ukázali —“

Ne jeden, ale deset ochotných z konšelstva přiskočilo, aby pánům hostům po vůli učinili. Zběžně, ale bystře prohlížel jesuita u přítomnosti hejtmanově knihy obecní, chvílemi významně na pana Hohenrotha pohlédaje a chvílemi zase do „deštiček“ svých cosi znamenaje.

Páni již byli vše prohlédli a již z rathouzu se mínili ubírati, když konšel Pekárek ruče k P. Serapionovi poskočiv, oznamoval s hlubokou poklonou:

„Ještě jste, prosím, knihu práva útrpného či smolnou prohlížeti neráčili.“

„Ah, pravda — tu budete, myslím, nyní častěji potřebovati — a proto přines ji sem, pane konšeli —“ usmál se P. Serapion.

Za malou chvíli konšel Pekárek, nedbaje tlouštky a otylosti své, svižně a ruče přichvátal s knihou opatrování krevního písaře svěřenou.

P. Serapion rychle převracel list za listem, časem pohlédaje na nápisy velikými písmenami provedené a časem zběžně také pohlédnuv do hustě psaných řádků. Ale když na poslední list došel, sivé oko jeho se zajiskřilo a vztáhnuv hubenou pravici nad knihu, ukazováčkem svým panu hejtmanovi ukázal na slova, čerstvou ještě černí na prázdném listě posledním se skvějící:

„14. dne Novembris eodem anno sazena nová rada proti právu a protož ti, kdož v radě staré vyslanými J. M. K. Fridricha krále sazené ku sauduom krevním jsau zřízeni, v auřadě svém zuostávají; nebť tato rada nepořádná ani podruhé sejíti se nesmí, natož aby na saudy sáhnula a by jí moc v pravdě přiřčena byla, běda bylo by spravedlnosti a běda všem spravedlivým. Což na jisto pomocí Pána Boha a lidí dobrých bude odvráceno“ — — — —

P. Serapion ukázav řádky tyto primasovi i radě, všecek pohněván ptal se, kdoby byl je psal.

„Písař krevní, Václav Koloděj“ — znělo jedním hlasem a konšelé povděčni tomu, že mohou hněv obou pánův na protivníka svého obrátiti, jeden přes druhého těžké žaloby na Václava Koloděje vznášeli.

„Protivil se radě!“ tvrdili jedni. „Nechtěl přísahati a všecky ostatní služebníky obce zlým příkladem ponuknul, aby rovněž tak učinili! Vzpourou zjevnou strojí proti nám, J. Mti. Císařské věrným poddaným — až strach z jeho pomsty jsme měli —“ dokládali druzí.

„Syna svého k rebellům poslal, stavům odpořilým v pracech písařských sloužil!“

Konšel Pekárek, dávný Kolodějův nenávistník, vida, kterak jeho slova obzvláště na pány působila, zazářil radostí. Ó, však teď naň konečně došlo, na toho pikarta zavilého! Aby pak ještě notné polínko na hranici přiložil, dotvrzoval: „A paměti má rodu svého, na některé sto let staré, v nichž, jak často slyšáno v městě našem, ohavnosti proti Bohu i proti bývalým vrchnostem království tohoto zjevně se vynacházejí —“

Přižloutlá tvář P. Serapiona po těchto slovech Pekárkových jevila mocné hnutí. Zahovořiv něco k panu hejtmanovi, rychle obrátil se ku zavalitému konšeli: „Bydlí-li odtud nedaleko —?“

„Neblízko, ale mohu vás, otče důstojný, k němu dovésti —“

Zrak Pekárkův divně se zalesknul, když jesuita pokynul k odchodu. Prošli městem a konšeli úzko bylo při pohledu na divé řádění císařských vojáků. Tamto jakéhosi starce bili, onde do domu násilně se dobývali, páčíce domovní vrata svými palaši, jinde zase vynášeli věci drahocenné ze vnitra domu, odkudž úpěnlivé vzkřiky ženských hrdel, divý hlomoz a pusté láteření až sem doráželo — sumou boží dopuštění a rána horší všech egyptských. A nejdivnější Pekárkovi bylo, že vojáci v divé vřavě kolem pobíhajíce, když hejtmana viděli, nic se nemírnili, a ani s cesty nepoustoupili — buď že se ho nebojí anebo on sám k drancu svolení své dal… Oh, toho neštěstí na město toto — a zítra či pozejtří, aby dvacet tisíc tolarů vyplatili! Ach, proč se tak lehkovážně do té rebelie zapletli! Však to on, Pekárek, předvídal, že zle dopadne! Ale tehdá, když radil, aby tu na zadní kolečka pamatovali, i vádou jej zakřikli Koloděj i jemu podobní… oh, jen ať teď odpyká ten písařík pyšný a nepodajný!

Konečné stanuli na prahu domku Kolodějova P. Serapion, jak byl všecek dychtiv na toho písaře rebellského a ohavné jeho paměti, ani si nepovšimnul, že soldati také na nedalekém hřbitově divoce řádí.

Již vstoupili.

Krevní písař, Václav Koloděj, v jizbě své byl sám. Zočiv zamračeného hejtmana a přísnou tvář P. Serapiona lehce poblednul a zvolal:

„Kdo jste —?“ A v týž mžik všimnuv si i Pekárka za široká ramena hejtmanova se krčícího, dodal:

„Jste zrada —“

„Jsme pád a pomsta“ — odtušil hejtman s pohrdáním.

„Jsme trest a odplata —“ opravil P. Serapion. „Jsme odplata hříchů vašich a trest na ty a takové, kteří tobě jsou podobni. Poslal-lis syna svého do vojska falckraběte Fridricha —?“

„Poslal,“ Koloděj pevně odtušil, „a bohdá on za krátký čas pomůže hnáti vás ven ze země této. Čeho žádáte?“

„Předem paměti tvé —“

„Ty moje jsou a já je tuto na hrudi uschoval — a dříve prokláte mou hruď, nežli poskvrníte rukama svýma památku rodu mého nejdražší.“

„Aj, ty sám jsi propadl jako paměti tvoje!“ vzkřiknul hejtman a P. Serapion hněvně doložil: „Propadl jsi hrdlem svým obci této, žes do knih obecních poznámky ohavné přičiňoval a že jsi ku vzpouře její služebníky podpálil — propadl jsi Jeho Milosti, země této pánu, žes rebelly fedroval a syna jim poslal —“

A hejtman i P. Serapion pokročili vstříc písaři krevnímu, jenž za stůl ustoupiv, zbraně dobyl.

Ale v téže chvíli úzkostné vzkřiknutí hejtmana zadrželo. On i jesuita pohlédli ku dveřím. Konšel Pekárek byl se již odtud vytratil — ale místo něho stanula tu dívka, jejíž rozpuštěný vlas a natržený šat a ještě více bledá, ustrašená tvář nasvědčovaly, že před chvílí byla zoufale zápasila. Byltě poslal krevní písař dcerku svou do nejbližšího sousedstva s pilným vzkázáním. Tam na ulici málem by byla zůstala v rukou divokých soldatův a vkročivši, vidí otce svého obklopena knězem v černém talaru a vojákem s důstojnickým bandalírem. A hle, ten oficír vojanský již po kordu svém sahá. „Otče můj!“ vzkřikla panna zděšeně, chtíc vrhnouti se v náruč krevnímu písaři. Ale hejtman a po něm i jesuita cestu jí zastoupili. Sivé, vpadlé oči P. Serapiona divně se zajiskřily a také hejtman dychtivým zrakem spočinul na tváři dívčiny, netaje obdivu svého nad neobyčejnou její spanilostí. A již, chvatně k dívce pokročiv, zahovořil po německu:

„Tato dívka bude mou. Přisámbůh, jaká sladká to odměna, za všecky svízele vojanské —“

Ale jesuita jej zadržel.

„Ne, pane hejtmane,“ promluvil klidně, zatajuje vnitřní své hnutí, „tu já si vyžaduji —“

Hejtman posupně se zachechtal.

„Aj, věřím rád, otče důstojný — ale ta, jestli po otci, kacířka tvrdohlavá, sotva by se na víru obrátiti dala. — Té ujmu se já —“

„Pravím, že nikoli —“ a vyšeptalý hlas jesuitův nyní již zasípěl. „Té se ujmu, aby v řádu Karmelitek, Klarisek či Barnabitek poznala světlo víry pravé a jediné a aby modlila se za odpuštění rodu svému —“

Ale smích ještě posupnější byl P. Serapionovi odpovědí. Ale žlutavá tvář tohoto náhle zatáhla se chmurou hněvu a on prudce promluvil:

„Pane hejtmane, ty zapomínáš —“

„Ne já, otče Serapione,“ vskočil mu do řeči hejtman, „ale ty zapomínáš, že jen proto nyní mne provázíš, abys po městech země této hledal příhodná místa ku založení nových kollejí řádu vašeho — ne však abys ujímal se mladých dívčinek pro šlojíř klášterní —“

Ale poslední slova hejtmanova zněla přízvukem takovým, že P. Serapion nanejvýš pobouřen, hněvně odvětil:

„Pane hejtmane, pravím tobě naposled, že zapomínáš, komu se protivíš, že zapomínáš, že řád náš u dvora Jeho Milos —“

Avšak P. Serapion nedořeknul. Hromná rána ozvala se přímo před okny domku krevního písaře, sklo okenní třesklo, rozraženo kulí, jež zahvízdnuvši nad hlavami přítomných, zaryla se do stropu. A slyš, po té ráně střelné i druhá před domem se ozvala a za ní křik, láteření i řinkot sečné zbraně — — — „To jistě chasa vojanská rve se o kořisť, či snad vzpoura a zrada nějaká,“ vzkřiknul jesuita — — — a hejtman i jesuita vyřítili se ven… P. Serapion beztoho byl povděčen, že spor u přítomnosti krevního písaře i dcerky jeho tak nepříjemný, rázem ukončen… A hle, neveselé divadlo upoutalo na chvíli obapolnou jich pozornosť. Zrovna před okny Kolodějovými válel se na zemi rejthar, zbrocen krví; ostatní, kteří prudce byli tu mezi sebou bojovali, vidouce náhle hejtmana, zanechali vády a jednosvorně uháněli do města. Marně volal hejtman, aby se zastavili — a tak nezbylo mu než přistoupiti ku zkrvácenému zraněnci, jehož tělo, divě sebou trhalo. „Psiny psí,“ zaskučel voják, v posledním jsa tažení — „já první pomáhal kámen odvaliti — já první tam vešel — a teď — bestie — z rukou — mi — to — — vyrvali — — Mor — — na ně.“ A císařský voják, vyřknuv kletbu tu, dodychával —

Hejtman zaklev hromobitně, mlčky obrátil se zpět do domku. P. Serapion za ním jako černý stín — ale jak oba hněvivě vzkřiknuli, když pohřešili krevního písaře i jeho sličné dcerky!

Bylť Václav Koloděj v horečném chvatu v sousední komoře se ozbrojiv a Prišku za ruku pojav, vyběhnul zadní stranou ze dvorku domu svého. Má v této chvíli život v šanc vydati, ztratiti jej a tím jedinou dceru svou do drápů těch vlků dychtivých —? Ó, až ji kolem hřbitova vyvede a cestu v bezpečí za městem do lesnaté rokliny ukáže, ó, zajisté pak — ano, pak se vrátí, a přisámbůh, nenadchne-li se nikdo jiný k zoufalému boji, tedy on sám krev svou vycedí… Chvátali kolem zdi hřbitova, minuli dvířka hřbitovní, pospíchali dále a — pro Bůh! — v tu stranu, kam zaměřují, tlum rejtharů volně přijíždí. Nelze jich obejíti, aniž by to spozorovali — nezbývá, než vrátiti se. Kam? Na hřbitov, kdež večerního šera dočekají… Za několik chvil octli se zpět u hřbitovních dvířek, ale krevnímu písaři stavila se na okamžik v žilách krev, když spatřil uháněti sem hejtmana i jesuitu… Ó, domyslili se ti šakalové, našli zadní východ ze dvorku… Veběhnuv s dcerou svojí na hřbitov ani si nevšimnul, kterak křížové z hrobů tu vyvráceni a přelámáni, tráva zdupána a teprve když zastavili se u rozvaleného rovu matčina, spozoroval hrůzu toho spuštění… A hle, tam nedaleko s hrobky rodu erbovního i kámen odvalen… Však již není času domysliti — oni přicházejí.

„Bůh chce, abychom za oběť jim vydáni byli —“ zahovořil temně krevní písař. „Jsi odhodlána, dítě mé?“

„Na všecko, otče můj, jakože u hrobu mateře stojíme. Nechť tělo zahubí — duši zahubiti nemohou — — —“

Hlas dívčin zněl klidně a krevnímu písaři zdálo se, že velebně. Vášnivě objal dceru svou na témž místě, kde včera syna svého znovu poznával.

Tak zastal je P. Serapion s hejtmanem.

„Ty jsi nám utekl —“ zahřměl hejtman.

„Ale víme, že zmatení jsou krokové tvoji —“ doplnil P. Serapion. „Jen těžší tresty na bedra svá uvaluješ —“

„Dříve nám vydáš dceru svou!“

A hejtman již chtěl pokročiti k dívčině. Ale krevní písař zastoupil mu cestu; ústí Kolodějovy panditky zamířilo na čelo hejtmanovo.

„Neodvažuj se! Tato dívka není ničím, čehož otec její podnikal. Nechtež ji odejíti —“

„Oh, kacíři!“ zvolal jesuita úzkostně a velitelsky zároveň, „neposkvrňuj krví tohoto místa posvátného! Zdaliž nevíš, že padne-li pan hejtman rukou tvou, sta lidí jeho přihrne se sem, aby ho pomstili?“ — Ztracen jsi a dcera tvá, čiň cokoli, musí a bude nám vydána.“

Hejtman zachechtavše lstným, střelhbitým pohybem octnul se u dívčiny a vyrvav ji z levice písařovy, násilně objal ji kolem pasu, jako by ji odnésti chtěl. P. Serapion již zajásal — v tom střelná rána zahoukla a hlava dívčina se skrání prostřelenou bez hlesu klesla na prsa hejtmanova… Však již pan Hohenroth zuřivě skočil tasiv kord. Ó, že nemá tu jízdeckých bambitek svých, aby jednou ranou skolil toho zpurníka! A opravdu, již za okamžik ucítil krevní písař zuřivosť hejtmanovu… Hle, ač statečně kordem svým brání se, přece musí ustupovati… Již krvácí na rameni i na skráni… Ani neví, že ustupuje směrem ku otevřené hrobce, kterou soldati byli dnes vyloupili… Hle, otevřená prohlubeň tři — dva kroky za ním… Umdlévá, ale zoufale sílu sbíraje znova a znova odráží rány… V tom ze rtů jesuity před tím modlitbu šeptajícího jásavý výkřik se vydral… pan hejtman dobře k srdci zamířil — — a krevní písař beze slova skácel se do šeré, hluboké hrobky… A již přes okraj hřbitovní zdi objevily se hřebenaté přilbice rejtharů, přilákaných střelnou ranou… P. Serapion vběhnuv do hrobky, za chvilku vrátil se s tváří vítězně zářící, poroučeje přišedším rejtharům, aby kámen na hrobku přivalili. A když stalo se, s okem planoucím ukazoval hejtmanovi knížku krví zbrocenou a stoupnuv na kámen náhrobní podal jemu ruku, řka:

„Stiskněme si pravice ku smíru na hrobě rebella. Budeme spolu pracovati. Máme stejný cíl. Město toto patří nám dvěma a země tato těm, ku kterým my náležíme. Budeme ji vzdělávati. Vy ostřím meče a my slovem pravdy. Buďme vlnou nelítostnou sice, ale spravedlivou té potopy obecné, která musí zaplaviti a s tváře zemské spláchnouti obyčej, víru, jazyk i všecko, což naleží rodu země této, jenž od sta let zpupně zvedal šíji proti vrchnosti duchovní a světské! Ó, již nikdy více nemá býti slyšáno o národu země této! Ona náleží nám, aby náležela císaři — a náleží císaři, aby náležela, církvi, kterou brány pekelné nepřemohou. Pán žehná práci naši, která zemi této třeba nad hrobem tisícerým vrátiti má mír i smír, světlo pravé víry, blaženosť jiného života. Proto zapomeňme hořkosti chvilkové osob svých a podejme si ruce ve jménu Páně ku cti a slávě Boží. Musíme vypleti a zmařiti všecky, kdož jsou tu proti nám — zmařiti jako já zmařím tyto paměti krevních písařů, krví rebella zbrocené, tehdy, až na poslední jich stranu bude mi lze napsati: ‚My zvítězili. Oni poraženi a — zahlazeni.‘“

Voják i jesuita podali si nyní ruce na kameni náhrobním.

A v té chvíli již se připozdívalo. — —


  1. Hr. Hohenlohe.
  2. Dle současných zpráv v průběhu české války mnoho jesuitů při vojště císařském se nacházelo.