Z našich hor/Večer v krkonošské boudě

Z našich hor Stanislav Řehák
O Velenovi	Večer v krkonošské boudě	Bohdaš Miličův

Údaje o textu
Titulek:	Večer v krkonošské boudě
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 38–46.
Licence:	PD old 70

V Krkonoších, v těch báječných horách, kde každý koutek, každé sebe nepatrnější místečko svědkem jest událostí tajemných, v tom sídle mocného ducha Krakonoše, divých mužů, vlkodlaků a jiných duchův, kde mnoho ještě dřímá pověstí, bájí a pohádek, stkvostných to perliček, zrodil se obrázek tento.

Myslete si, milí čtenářové, že jste pod Sněžkou, nejvyšší horou v Čechách, v malé boudě — tak jmenuje lid v Krkonoších každé stavení. Sedí vás mnoho kolem velikého stolu. Uprostřed pak sedí vážná, příjemná stařenka a vypravuje jednu z těch mnohých pověstí o bájném duchu Krakonoši. Vám vstávají na hlavě vlasy, i hledáte ochrany za zástěrkami svých matek, aby snad i vás ten strašný hor a lesů pán za zlý skutek nějaký nepotrestal. Leč nebojte se. Ty dítky kolem toho stolu nejste vy, ani ty matky nejsou vaše matky; toť dítky a matky z roztrousených po horách krkonošských boud. Přišly sem, aby slyšely vypravovať tu stříbrovlasou, shrbenou povídkářku, která tak krásně, tak živě umí povídať. Často zdálo se všem, že se právě odehrává to, co stařenka tak živě líčí. Vždyť bylo slyšeti různé výkřiky a vzdechy buď žalosti, nebo zase neočekávané radosti; a nejednou byla stařenka nucena od vypravování ustati a své posluchače na to upozorniti, že tomu již hodné dávno, co se to bylo přihodilo.

Tedy jak jsem vám již řekl, vypravovala stařenka právě o tom horském duchu — Rybrcoulovi. Kdykoliv o něm povídati počala, vždy — a to hned na počátku svého vypravování — bylo jí podotknouti, jaký to ten Rybrcoul byl ferina a co všecko on v těch horách prováděl. Ale zvláště ráda líčila hrůzy, když se stěhuje Rybrcoul (Krakonoš) ku své Kačence. Kačenka byla vznešenou princeznou, a nikdy nechtěla Rybrcoula dlouho u sebe nechati, nýbrž vždycky jej zase na dlouhý čas od sebe vypudila. A tu prý Krakonoš do takového pláče se dal, že všecky potoky jeho slzami tak se přeplnily, až přetékaly a široko daleko se rozvodnily. Ale jinak opět sobě počínal, když ho Kačenka k sobě volala. Tu stěhuje se k ní prý vždy tak spěšně a s takou radostí, že všecko, co na cestě mu leží, kácí, vyvrací a odnáší. Největší stromy, staleté duby, borovice, jedle i s kořeny ze země vytrhne, stopudové balvany se skal a vrchů dolů metá, střechy odnáší, zkrátka: vše, co se na cestě, kudy táhne, nalézá v niveč obrací.

Tak obyčejně stařenka počala, jen že vždy s nějakou změnou. Podobně počala i dnes. Všickni, kdož v boudě se nalézali, s velikou pozorností poslouchali vypravující stařenku. Když právě líčila Rybrcoula, kterak přepadl jistého myslivce, jenž mu jakési příkoří byl učinil, strhl se venku ohromný vítr a na dvéře boudy bylo třikráte silně udeřeno. Zděšení, jakéž v boudě nastalo, bylo veliké. Dlouho nemohl se nikdo vzpamatovať. Jediná stařenka, která byla ze všech nejsrdnatější, povstala spějíc ke dveřím. „Pro Bůh! nechoďte otevírat!“ volali všickni zděšeně, i muži. Vzpomněli si, že Krakonoš často zjeví se zejména tam, kde se o něm mluví, a běda, mluví-li se potupně. Leč bouchání na dveře opakovalo se ještě s větším násilím; proto stařenka třikrát křížem se poznamenajíc a svěcenou vodou se pokropíc, vyšla, aby venkovské dvéře, do předsíně vedoucí, otevřela. Na otázku, kdo by to byl, odpověděl sice někdo, avšak pro veliký vítr a hluk větrem způsobený, nebylo lze ani hlas rozeznati. I sebrala veškeru svou srdnatosť a dvakráte klíčem otočila. Po té rozlítly se dvéře do kořán a v nich objevil se — známý všem myslivec Krupička.

„Ale pane Krupičko! kterak jste nás polekal!“ ujal se slova domácí pán, když pan Krupička do světnice vstoupil.

„Bylo by lépe,“ odpověděl pan Krupička, „kdybyste mne nenechali tak dlouho venku čekať; vždyť se tam zrovna čerti žení a já jsem jen z masa a kostí!“

„No juž se nehněvejte, pane Krupičko,“ švitořila domácí paní; „myslili jsme opravdu, že sám Krakonoš k nám na návštěvu jde. Odložte tu beranici a kožich a sedněte si pěkně mezi nás. Kmotra povídkářka bude nám zase něco vypravovať.“

„A co vlastně chce povídať stará kmotra povídkářka?“ tázal se zvědavě Krupička.

„I to víte, že o Rybrcoulovi, o kom pak by jiném!“ prohodila sama povídkářka; a vědouc, že pan Krupička opět žertovať počíná, pravila: však nebudu vám již dlouho pohádky vypravovať; cítím, že zdraví mého na mále, že si mne Pán Bůh co nejdříve k sobě povolá, a pak rádi vzpomenete sobě na starou pohádkářku!“

„No no, však nemusí býť lak zle,“ rozkřikl se Krupička; „abyste se však dnes namáhati nemusila, tož převezmu za vás dnešní úkol a povím vám zcela něco nového o tom duchu našich hor a lesů. Na svých cestách po lesích často jsem se s ním setkával a mnohého dobrodružství zažil; však se nadarmo o mne nepovídá, že jsem s Krakonošem ve spolku.“

„Vypravujte, vypravujte!“ volali radostně všickni jako jedním hlasem.

Pan Krupička pohodlně se usadiv, vypravoval.

„Vy víte, že po horách a lesích blouditi jest mým největším potěšením. Každý v tom ovšem nemá zalíbení, avšak lesníku je to věcí zcela přirozenou. Ten nesmí dbáti žádných obtíží, žádných překážek, jakýchž se zajisté v našich horách mnoho naskýtá. Že nejhůře je v zimě, samo sebou se rozumí. Ale za to v létě, tu je člověk jako v ráji. Jakmile sníh ztaje, tu zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvítá, lesy plny vůně a zpěvu! Není-liž to potom radosť, choditi po lese, choditi na čekání při měsíčku! Často v té době vyjdu si na Sněžku; když pak vidím slunce vycházeti a veškeru krajinu pod svýma nohama, tu zapomínám na všecky potíže, na všecky strasti svého života, tu nesešel bych s hor stůj co stůj! Nejraději však bloudím v lesích, když zlaté slunko zapadne a hory naše zahalí se v rouško tajemné — v čírou tmu. Při takových vycházkách pak nejčastěji měl jsem příležitosť poznati našeho vládce a pána, mocného Krakonoše. Ačkoli velmi často vídával jsem ho, přece první setkání se s nim dojalo mne nejvíce.

Bylo to v květnu, jednoho krásného večera. Já kráčel úzkou stezkou ku liščí díře. Slunko již dávno zapadlo a mlha rozestřela se po všech horách. Tu pojednou, když docházel jsem již ku liščímu doupěti, strhl se náramný vítr, země se otřásla, stromy mocně zašuměly a přede mnou stál — kde se vzal tu se vzal — Krakonoš. Byl vám veliký a silný jako stoletý strom, ale jednooký (druhé oko prý ztratil, potýkaje se s lesním duchem z hor Kladských), bez řas a bez obočí. Na bradě měl dlouhý vous a na hlavě zelené vlasy, čelo zdobeno bylo dvěma rohy a po stranách hlavy visely mu dlouhé uši. Jak jsem jej spatřil, tu pojala mne taká hrůza, že jsem téměř oněměl. Za malou chvíli proměnil se však Krakonoš v tak malinkého mužíčka s beránčím kožíškem, že jsem jej v trávě sotva viděl. Tu vzpamatoval jsem se poněkud. Když Krakonoš viděl, že jsem z části strachu zbaven, promluvil slabým hláskem: „Zdař Bůh, myslivče!“ To dodalo mi odvahy, i osmělil jsem se jej prositi, by mi nějakou zvěř nadehnal. Dověděl jsem se totiž od své babičky, že Rybrcoul velmi rád myslivcům zvěř nadhání, když se mu totiž něco obětuje, buď chléb nebo sůl, ale nejraději pochutnává si na zvěřině. Dlužno tu podotknouť, že sám nad zvěří žádné moci nemá.

I slíbil jsem mu první zvíře, jež zastřelím, pak počal lov. Zvěř všelikého druhu jen jen se přede mnou míhala a jako slepě smrti vstříc se vrhala. Konečně objevil se duch přede runou, žádaje za první zastřelené zvíře. Byla to krásná srna; i bylo mi jí velice líto; přál jsem si, kdyby raději na živu zůstala. Ale co plátno, již se tak stalo. A poněvadž jsem věděl, že s Krakonošem nejsou žádné žerty, mimo to byl jsem tak bohatou kořistí nad míru spokojen a potěšen, proto hned odevzdal jsem Krakonoši srnu. V témž okamžiku zmizel také Krakonoš, i nezůstalo po něm ani stopy, jenom v dáli ještě věstila prudká vichřice, že dlel na blízku mocný horstva pán.

Sám a sám stál jsem nyní jako k zemi přikován. Myslil jsem, že vše to bylo jen pouhý sen. Ale když jsem pohledl k zemi a spatřil to veliké množství zastřelené zvěře před sebou, tu poznal jsem, že to byla skutečnosť. I zaradoval jsem se velice nad tak bohatou kořistí a pospíchal jsem domů.“ —

Ve světnici panovalo hrobové ticho; jenom hlasy a vzdechy úžasu a podivení rušily je. Krupička zapálil sobě znovu dýmku, pokračoval.

„Na Rusi říkají našemu Krakonoši „Lěší“, což znamená lesního muže nebo lesního ducha, také divého muže. Lěší jest učiněný les. Všecko, co se v lese děje, pochází prý od něho. Šumí-li laškovné vánek, praví se, že se to houpá ve větvích Lěší; zdvihají-li se chumáče prachu a listí, burácí-li rozvzteklená vichřice, která kmeny s praskotem a stromy z kořene vyvrací, má se za to, že všeho toho příčinou jest lesní muž. On pánem jest lesa. V noci spává v doupatech nebo v mýtinách, rád pije víno a když se podnapil, hlídá ho medvěd, nejmilejší jeho druh. Pocestné v lesích zbloudilé zavádí do bažin a močálů bera na sebe rozmanité podoby a mámě je rozličnými hlasy: hned pláče jako dítě, hned zase sténá jako umírající; běda pak těm, kteří mu ublížili: ty svádívá na bezcestí až do noci, pak je přepadne a ulehtá.

Chce-li se někdo s naším lesním duchem seznámiti, tu jest mu jíti tu noc před sv. Janem do lesa a skáceti osiku, ale tak, aby vrškem upadla k východu. Pak se postaví na kmen skácené osiky tváří ku východu, sehne se a hledí skrze nohy říkaje: „Tatínku Krakonoši nebo Lěší, ukaž se, ale nikoli jedlí obrovskou, nýbrž takovým, jakým jsem já!“ V tu chvíli zašumí listí osiky jako od lehkého vánku, a Krakonoš objeví se v podobě člověka.

Že Krakonoš jest velmi přísný a mstivý, jest vůbec známo, avšak také dobře činí těm, kteří mu žádného příkoří nečiní, ba mnohého chudého již šťastným a bohatým učinil. Proto mnozí hledí si Krakonoše nakloniti. I přinášívají mu mnohé oběti.

Jednoho letního dne šly dítky moje na jahody. Dříve než odešly, tázaly se mne, zda netřeba se jim Krakonoše báti. I děl jsem jim: „A proč byste se ho bály? Vždyť on nikomu neublíží, pak-li jemu ublíženo nebylo; zvláště pak malé děti má rád a v ochranu je bere. Pročež jděte jen směle, kamkoli se vám zalíbí a hledejte jahod beze vší bázně.“ Moje žena pak, která byla vždy bázlivější a opatrnější, dodala: „Pro lepší jistotu dejte tři jahody, které nejprve naleznete, na některý pařez; neboť Krakonoš takovou oběť rád přijímá, ano mnohdy se za ni i bohatě odměňuje.“

Dítky odešly a učinily, jak jim matka byla přikázala. A div divoucí! Došly místa, na kterémž nalézalo se tolik jahod, že jiného ani hledati nemusily. Tak vrátily se domů vždy s plnými džbány, což se jindy zřídka jen stávalo. Tři jahody pak, jež jako oběť Krakonoši na pařez položily, pokaždé zmizely.

Největší škůdcové divých mužův bývají vodníci. A tu často strhne se bitva mezi vodníkem a duchem. Také u nás ve Krkonoších měl své sídlo druhdy vodník. Obýval jezera nedaleko dolu „Melzer“ zvaného, a veliké škody působil Krakonoši. Krakonoš hleděl zbaviti se nemilého hostě, ale obával se, aby jím nějak přelstěn nebyl. Tu jednou, když právě vodník maje rozpuštěné vlasy, na slunci se ohříval, uzřel jej Krakonoš. I vyšel nepozorovaně na vrch hory, urval se skály ohromný balvan a jedinou ranou skolil vodníka, který svalil se mrtev do jezera. Od té doby nemáme zde prý žádných vodníkův. I vespolek potýkají se tito lesní mužové, setkají-li se. Zápas jejich jest pak strašný. Zbraní jsou jim největší stromy vytržené i s kořeny a ohromné balvany, jež házejí s hory na horu po sobě. Stopu zuřivého zápasu jejich naznačují vývraty a rozvaliny; pustá místa jejich boje zůstávají pak na vždy neúrodnými.

Nejhůře však řádí Krakonoš, loučí-li se se svým lesem a se svou rozkošnou růžovou zahrádkou, již miluje nade všecko, a v níž, není-li na cestách, přebývá. Nikdo však dosud té zahrádky nespatřil. Krakonoš loučí se se svým lesem vždy tehdy, když nastal první mráz. Tu řičí jako kůň, bučí jako kráva, vzteká se, láme zlostí stromy jako křehké rákosí a zahání zvěř do lesních pelechův; při tom burácí prudká vichřice.“

Při posledních slovech myslivec vstal a podívav se na hodiny pravil: „I pro Pána Boha, vždyť již jedenáctá odbila, já pak mám jíti na čekanou, liška zle mi řádí.“

„Ale sečkejte jen ještě,“ volali všickni, „my vás tak rádi posloucháme, vždyť mluvíte jako z knihy.“

„Rád bych, rád,“ odpověděl Krupička, „leč dnes nemohu, až zase jindy. S Bohem, opatruj vás tu Bůh!“

„Mnoho štěstí, pane Krupičko, mnoho štěstí! Ale mějte pozor, abyste se nesetkal někde s Krakonošem!“ volali všichni za odcházejícím lesníkem.