Z našich hor/O Velenovi

Z našich hor Stanislav Řehák
Ze života českého dítka	O Velenovi	Večer v krkonošské boudě

Údaje o textu
Titulek:	O Velenovi
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 32–37.
Licence:	PD old 70

Mezi chlapci v naší vísce nebylo nad Velena většího rozpustilce a nezvedence. Byl ovšem synkem rychtářovým a tu mohl si juž ledaco dovoliti. Proto byl Velen také nad míru domýšlivým. Byl si vědom svého postavení, jakéž ve vísce zvláště k ostatní chase zaujímá, a dobře věděl, že jiný citelně byl by potrestán za to, co jemu za vinu se nepokládalo, ba často i chvály a pochlebování docházelo. A to ho velice povznášelo.

„Můj tatík jest rychtářem, co se mi může státi!“ vezdy říkával, kdykoli mu někdo pro jeho nemravné a neslušné skutky přece žalobou nebo jinak pohrozil.

A co tatík, všemohoucí ve vsi rychtář? Nenapomenul jej? Nepotrestal Velena, jak se na řádného otce sluší a patří? Nikoli. Pokládaje neslušné chování Velenovo za malichernosť, nevšímal si toho. A přišel-li někdo stěžovati si do Velenova chování, hrubě ho odbyl. A tak Velen rostl, rostl, až vyrostl a přestal choditi do školy. Upřímná slova páně učitelova na prospěch Velenův jakož i rychtářův pronesená a Velenovi ne stkvělou budoucnosť věstící, nepomohla, ale spíše rychtáře popudila, tak že od té doby rychtář starého a moudrého rádce a přítele svého více sobě nevšímal.

A co ten Velen as tak zlého tropil!? Ba byly to skutky věru nanejvýše trestuhodné. Však slyšte!

Nebylo ani jediného žebráka, ani jedinkého starce, ba ani jediného člověka na duchu nebo těle chorého, jenž by nebyl terčem Velenova vtipu, jemuž by Velen něco nekalého nevyvedl, něčím neublížil. Jednomu podrazil berlu, tak že ubohý k zemi padnuv těžce se poranil, div o život nepřišel; druhému hodil do čepice těžký kámen na místě dárku; třetímu přišpendlil vzadu na kabát věchet slámy, kus hadru, koště, kosinku a jiné a jiné věci; za čtvrtým pokřikoval všelijak mu přezdívaje a na cti utrhaje; pátému to, šestému ono, a nebylo snad ani jediného dne, ve kterémž by Velen něčeho zlého nebyl se dopustil.

Dokud chodil do školy, nebyly činy jeho přece tak křiklavy, tak zly, an jej držel na uzdě, as jako bujného koníka, stařičký a rozšafný pan učitel; ale jakmile vystoupil ze školy, nemělo zlé řádění jeho žádných mezí, žádného konce.

Největší zalíbení měl Velen v házení kamenů; a házel nejenom po zvířatech, ale i po lidech; zvláště však velice rád rozbíjel sousedům okna. A počínal si při tom dosti chytře. Hodil kamenem obyčejně s místa, kde ho viděti nebylo. Ale sousedé předobře znali juž škůdce svého. I docházeli jeden za druhým ku rychtáři, žádajíce za zaplacení jedné, dvou, často i více tabulí, jež jim Velen rozbil. Ačkoli rychtář mnohým to odepřel, přece nemohl tak učiniti vždy, zvláště když Velen zrovna při skutku byl dopaden. To pak rychtáře trochu mrzelo, neboť žerty Velenovy — jak to sám nazýval — přicházely mu draze.

Tak chodilo to den ode dne, měsíc od měsíce.

Velen stal se v umění svém takovým mistrem, že i ubohá ptáčata se stromů srážel, a nejeden milý zpěváček stal se jeho obětí. —

Bylo jednoho ošklivého dne, když po pustém, liduprázném návsí kráčel shrbený stařeček. Šediny kryly jeho skráň a vzbuzovaly úctu v každém, kdož jej spatřil. O hůl se opíraje šel klidně kolem statku rychtářova. Tu zčista jasná zafičelo něco kolem jeho stříbrné hlavy, a než se ohledl, zabořil se nedaleko něho do měkké, blátivé země hladký oblásek. Stařeček ihned vzpomněl sobě zlého Velena, syna rychtářova. Znaltě jej dobře také často od něho mnohého zlého zakusiv. Takovýto však skutek naplnil jej hněvem spravedlivým. Obrátil se ke statku, a hle! — za zděným plotem nedaleko vrat spatřil opravdu Velena, an ještě kámen v ruce třímá. I jal se jej přísně kárati, zlé činy mu vyčítaje a k dobrému ho napomínaje. Drzý smích byl mu však za to odměnou.

„Však on tě boží trest nemine, chlapče nezdárný!“ ukončil káravá slova stařec, chtě svou cestou dále jíti. Ale sotva udělal krok, již zasvištěl vzduchem opět kámen a ubohý stařeček zavrávorav — klesl k zemi. Hned sběhlo se k ubohému veliké množství lidu; někteří pak pohlednuvše starci ve tvář, zděšeni vykřikli: „Mrtev! mrtev!“ Voda ovšem byla hned po ruce; tou počali starce křísiti. Konečně otevřel oči a vzpamatoval se. Odnesli jej do nejbližší chalupy, kde zase docela vědomí nabyv mluviti a choditi počal. Ale rána na jeho hlavě byla hluboká a dlouho trvalo než se zacelila.

Sousedé dověděvše se příčiny této neobyčejné události byli velice rozhorleni. I byli všichni jednoho a téhož náhledu, aby se bohopustému řádění Velenovu již jednou konec učinil.

Chtělo se jich několik odebrati druhého dne ku rychtáři, by v té příčině se vší rozhodností u něho zakročili, ale někdo jiný je v tom předešel. Byl to Bůh, jenž na zlé skutky Velenovy již déle dívati se nemohl.

Velen po spáchaném skutku uslyšev slovo „mrtev!“, jako někým štván uháněl přes dvůr a zadními dvířkami pryč přes zahradu do polí. Čin, jejž spáchal, zjevil se mu v celé své velikosti. Sotva dechu popadaje a žádných překážek nedbaje utíkal, ba letěl přese všechna pole k lesu. A v běhu neustal, až kdesi klesl a více nepovstal. —

Když Velen domů dlouho nepřicházel, jali se ho hledati. Teprve ku večeru nalezli jej polomrtvého a se zlámanou nohou ve hlubokém příkopě. Dva muži odnesli jej domů. Přivolaný lékař sice vrátil Velenovi zase život, ale nohu spraviti mu nedovedl. A tak zůstal Velen navždy mrzákem.

Sedával pak obyčejně před statkem, a kdykoli viděl chlapce tropiti něco zlého, vždy je napomínal, sama sebe za příklad dával a tak k dobrému vedl. Ale zvláště nedal ublížiti žebrákům, starcům a mrzákům. Skutku svého nad míru litoval a ještě při poslední hodince své naň s bolestí vzpomínal.

„Chromý Velen“, jak jej potom ve vsi nazývali, zemřel nedávno. Mnoho lidí, ba i školní mládež doprovodili jej ke hrobu — z vděčnosti. Máť velikou zásluhu o nynější zdárné pokolení v naší vísce.