Z našeho lidu/Pošta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pošta
Autor: Františka Stránecká
Zdroj: STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1882. s. 16–27.
Licence: PD old 70

Před mýtem sjelo se mnoho vozů. Mýtný odbíhal do svého bytu, měnil peníze, odbýval vozky a počínal si velmi kvapně.

Pojednou zavolal zvučným hlasem: „Pozor, pošta jede!“

Vozkové přiskočili k vozům, vyhnuli v pravo, v levo a zvědavě pohledli po silnici až na vrchol kopce, pokud možno bylo přehlednouti cestu pro okliky.

Ale o poště ani památky. Ba ani vůz nerachotil nikde, jen muž vysoké, silné postavy blížil se s trakařem k mýtu, a usmívaje se projížděl mezi vozy.

„No, pozdrav Pánbůh, pantatínku!“ pozdravil. „Jak se máte, jste zdráv?“

Mýtný místo odpovědi zanotoval:

„Jede, jede poštovský pacholek,
jede, jede poštovský pán!
Vrata má zavřeny,
kolo má zlámany —
jede, jede poštovský pán!“

„Ino, tak zle ještě — chvála Pánubohu — není,“ smál se trakařník, „kolečko ještě obstojné běží, třebas trochu vrzá, a bránu jste mi otevřeli všichni, vždyť zde projíždím svobodně jako nějaký generál, když shlíží vojsko. Je to přece jen pěkná věc ta pošta, všude si člověka lidé váží.“ —

Mnozí se smáli pohlednuvše na muže v záplatovaných plátenicích, jenž zapocen, zaprášen a bosky kráčel s trakařem okolo nich. Než kterýsi vozka se přece ozval mrzutě: „Takovému trhanu bych byl vyhnul! To jsem měl věděť, že pošta nejede. Takového něco opovážiti si ještě jednou! Pro nic za nic mám s nákladem vyhýbať?“

„I nelitujte toho, milý pantáto, já vám to odplatím, celé kolečko okolo vás objedu, vidíte, takhle — —. A kdybych to byl věděl, že tu stojíte, tak bych byl raděj už od kříže objel pěšinkou až pod panskou obůrku, já hrubému člověku rád z daleka vyhnu, ať jede s nákladem nebo prázdno.“

Pošinul trochu na hlavě plochou čepici a ubíral se klidně svou cestou, nedbaje na nadávky a na smích za ním se rozléhající. —

„Pošto, vezete noviny?“ volal kovář nedaleko mýta z dílny.

„Bodejť že, plný trakař, sotva uvezu, ale není divu, vždyť dnes vezu noviny o kovářích a toť víte, že je všechno o nich vážné.“

„I podívejme se, také se něčeho dozvím?“

„Proč pak ne, když si toho přejete. Vyšel prý rozkaz od úřadu, aby se vzalo řemeslo kovářské každému kováři, který prý třikráte denně nepožívá hubové polévky, ta prý dodává nejlepší síly.“ —

Kovářka vyběhla přede dvéře, pohrozila mu zlostně pěstí a spustila, leč tentokráte ne na muže, nýbrž na „poštu“.

Kovář bouchl kladivem na kovadlo až jiskry z něho vyletěly a pravil: „Stakra chlap — ale pravdu má!“

„Pošta“ jel dál jakoby nic a přímo okolo vystrojené židovky. Tato se mrzela, že tak těsně okolo ní jede a zeptala se, má-li snad ona vyhnouti?

„I můžete, však máte všude čisto, co dělají si ženské ze šatů chvošťata!“

Kdo jej potkal, každý ho oslovil, z každého domu skoro naň zavolali a on každému na žert odvětil, s každým se rozhovořil.

Pravidelné pěkné rysy obličeje jeho jevily dobrosrdečnosť, bystré tmavomodré oko značilo rozum i vtip, svalovité tělo svědčilo o pracovitosti jeho. Ačkoli den ze dne tvář mu opékalo slunce, přece udržela se jakási jemnosť pleti a poněvadž žádný vous nezahaloval poštovi tvář, připadávala mu v masopustě úloha přistrojiti se za ženštinu. Představoval obyčejně opuštěnou děvu, a usedavými slzami jakož i tklivým vypravováním o nešťastné lásce své pohnul obyčejně hospodyně ku hojným darům, když „maškary“ — on uprostřed — obcházely s ním ves.

Ale i v úterý na ostatky jsa cikánkou držel se statečně, a hádal tak důvtipně a vesele, že okolo něho všichni jásali. Co nejtajnějšího, to „pošta“ věděl a chytrým spůsobem napověděl nebo vyzradil, jak se mu zdálo právě příhodno. Když zaznělo jeho „Panímámo čerrrrnooká“ před domem nebo na dvoře, ženské hned pozutíkaly, bála se každá, by jí neuchytil za ruku. Neboť kdyby mu byly i odpustily předpovídání budoucnosti, přece se každá bála ježčí kůže, kterouž „pošta“, kde ji vzal tu ji vzal, vždy uměl na ruku připevniti s čerstvostí přenáramnou, a každého zle popíchal, komu ruku uchytil, ačkoli rukama z daleka rozháněl, by se každý přesvědčil, že na rukou ničeho nemá; avšak v záhybech cikánské haleny bylo dosti místa ukryti takovou věc pro příhodu. —

Doraziv do města zajel tenkráte „pošta“ nejprve do zámku před důchod, pozdržel se tam nějaký čas, dal zapsati správcovi pivo, jež bylo mu na trakaři dopraviti do vsi, a pak vyhledával po pořádku řezníka, pekaře, krupaře, až si konečně u kupce popřál malého odpočinku. Nalili mu čtvrtku „hořké“, a on obstarával kupy.

Nejprve, jak se samo sebou rozumí, cukr a kávu „na libry“, totiž do hospody, do mlýna, správcovi a Čermákům: u souseda Čermáka chtěli slaviti úvodky. Pak nastoupily „loty“ pro všelijaké potřeby. „Lot“ kávy a „půldruhého lotu“ cukru pro bednářku, aby muž nevěděl, neb on byl přísný odpůrce mokky a držel jen na bramborovou a na kyselou polévku. Žena je také před ním jídala, ale odešel-li v neděli na velkou, pak si teprve pochutnala.

Tento lot tedy a toho půldruhého bylo „poštovi“ uschovati do zvláštní kapsy plátěnné kázaje, též tak dva smotky, které si kovář bez vůle a vědomí ženina objednal pro pochoutku, až se všední roboty zbaví a putovati bude v neděli přes les „na ranní“. Za dva krejcary „kurkumé“ rovněž se tam přidružilo. Celá ves obdivovala krásné žluťounké máslo staré Rybníčkové, ale kromě Pánbíčka, jí a „pošty“ nevěděl nikdo, jak se věci měly. Každý podivoval se, že je v pravdě tak žluťounké, „jakoby je vymaloval“, a stará se pousmávala a vítězně pravívala: „Ino, musí člověk slušně ten dobyteček opatrovati, tak Pánbíček požehná.“ „Pošta“ při tom ani okem nemrknul, a co by ne? vždyť stará se ráda vynasnažila, dostalať mnohdy v sobotu večer žena jeho hrnéček mléka, toto arciť bez — kurkumé. Kdyby to bylo něco škodlivého, to by nemlčel, ani nekupoval, ale takhle — když ji to těší, jemu nevadí.

Kopu hřebíků truhlářovi a mosazné kruhy k rakvi. To vloží nazpod přesýpacího pytla; kdož pak si tu připomínku na smrť bude stavěti před oči! Dosti času, až Pánbůh zavolá.

Bedničku zápalek na to. Balíček kůže pro ševce, smolu a nové dratve. Kousek „kalafónu“ a tenkou i tlustou strunu pro Řezníčka, aby mohl v neděli na velké mši hráti na „kryptě“, vždyť by se to bez něho ani neskončilo, ten člověk tak pěkně hrá, „až se celý svět rozchází“.

Dvanáct knoflíků pro krejčího, dvě předénka černých, tři režných a čtyry bílých nití. Šest loket strakatých „kalounů“ pro švadlenu, dva kousky palašky a tři tenké jehly. Sousedce „cicvárového semínka“ pro dítě, trpí na hlísty, a za krejcar „puškvorec“ pro žaludek.

Půl lotu „šafránu“ šafářce, budou péci v neděli tvarohové buchty, a „všeho koření“ za dva krejcary. Za krejcar „nickamínek“ staré poklasné na oči a za krejcar „šňupavého tabáku“. Márince Lukšové půl lokte červené pentličky na rozmarín za oknem, je tak bujný, že se právem bojí, aby jej nikdo „neuřknul“. A loket „atlasky“ růžové barvy pro mladou rychtářku dítěti do čepičky, vždyť takového kluka kraj světa nenajde a je první, co by ho nestrojila, však šesté někdy nebude!

Chase „tři trýsky“, míšek na tabák a červené „šlehy“.

Bartuškovi „silné podkovy“ na nové boty; „proutek“ ohebkých obručí železných pro bednáře, a novou „kliku“ ku dveřím.

Ještě „sekyrku bez topůrka“, „dvě udice“ a „zámeček ku komoře“.

„Tak, juž to snad mám pohromadě… Ale tu v šátku mám ještě dva krejcary v cípě, kdož pak mně je dal? A — juž vím — Strakova Běta, mám prý jí donésť „arch papíru a kopert“, má milého v Talijánech u vojska, chce mu v neděli psáti psaní. Což pak se já jí dnes mohu opatrovati s papírem jako s drahou mastí, když vezu pivo? Dejte mně za ty dva krejcary „cvočků“ do střevíců, však se jí neztratí… A ještě za krejcar „kafru“, ale přihoďte dva pepře, ať se z papírku nevytratí! Cibulkovu Anču bolí zuby, snad bude ráda, že jí ho přinesu, když mně také naň nedala. — — A nyní s Pánembohem, zůstávejte tu zdrávi, musím náhliti, juž se smráká a mám hezký kousek cesty před sebou. A ještě „Pánbůh zaplať“ za posilněnou!“ — —

Vyjížděje z města přemítal „pošta“ ještě na mysli, zdali něčeho nezapomněl; zdálo se mu toho dnes málo.

Když pak vyjížděl do kopce, uslyšel za sebou rychlé kroky. Neohledl se přímo, než tak „po oku“.

Dohnal ho muž chudobně, ač jaksi pečlivě oděn, a podpíral se o velikou sukovici.

„Dobrý večer!“ pozdravil „poštu“.

„A dejž nám ho Pánbůh!“ tento a hbitěji vykračoval dále.

A cizí zase: „Odkuď pak jste?“

„A tady oblíž.“

„Co pak to vezete?“

„A vždyť vidíte — soudek,“ rozdurděně „pošta“.

„No, no, snad jsem vás tím neukousl. Ráno vám jinak jela huba, když jste se zastavil u mýta.“

„Jak kdy, vždycky hudba nehraje.“

„Vy jste jakýsi brumta.“

„Nechť jsem, žádnému nic potom.“

A „pošta“ juž více neodpovídal, až přišli k „hejtmanovému kříži“. Tam cizí nábožně smekl s hlavy klobouk, udělal znamení kříže a šeptal „Zdrávas Maria“.

„Pošta“ se také modlil, ale při tom dobře pozoroval cestujícího. Vida pak jej v modlitbě pohroužena, ihned pustil nedůvěru mimo se a vlídně se zeptal:

„No, a vy, kamaráde, odkud že vy jste?“

„Také oblíž!“ na to cizí.

„Tak, tak — no půjčka za oplátku, také dobrá.“

„Hněváte se proto?“ zase cizí.

„Hněvati, vždyť já jsem začal, dobře jste měl.“

„Tož jsme teda vyrovnáni, a nyní vám teprve řeknu, kam jdu. Do Jihlavy chci se podívati za bratrem, je vojákem a psal nám, že je v nemocnici, abychom ho někdo navštívili. Také jsem jen ze svých rukou živ, jsem soukenník a nastaly nám zlé časy, ale myslím si, bratra neopustíš, zase ti Pánbůh pomůže, zaneseš mu těch pár grošů, cos právě vydělal. A abych mnoho nezahálel, pustil jsem se pod večer na cestu, také se při měsíčku lépe vykračuje.“

„To je jistá pravda, kamaráde. A abyste věděl kdo jsem já, mně přezdívají „pošta“, ale takto se jmenuji Blažek a zabývám se posílkou z naší osady do města.“

„Tak vy jste ten „pošta“, vždyť já jsem juž o vás také slyšel. Ale prosím vás, jak vás to může těšiti, den ze dne skoro, v tom prachu, v tom blátě běhati po silnici?“

„A to juž je v krvi!“

„Jak to?“

„Ino víte, milý brachu, ono je to takhle. Můj otec nebožtík — Pánbůh mu dej nebe — býval kdysi, ještě za času když pošta tudy nejezdila, poslem mezi naším městem a mezi Brnem. Byl, to vám každý dosvědčí, spravedlivý, hodný člověk a spolehlivý, nosíval s sebou ne na sta, ale někdy i na tisíce peněz, vypravil vše v Brně řádně, nikdy ničeho nezapomněl, a přece někdy i padesatery věci kupoval. Byl jsem malý kluk a juž jsem jej trápíval, aby mne vzal s sebou, aby mně ukázal svět, a když mou žádosť jednou vyplnil a ponejprv jsem s ním šel skrze Domášovské lesy, myslel jsem, že jsme juž zašli na kraj světa a že juž nikdy odtuď nevyjdeme. A když jsme konečně prošli i houštím a vystoupili nad Ostrovačicemi z lesa a uviděl jsem pod sebou pod horou ty vesnice, ty role a lesy, tak jsem zvolal: „Ach, tatínku, ten svět je veliký!“ A otec na to, abych se pomodlil otčenášek, že mně to Pánbůh popřál ve zdraví uhlédnouti. A vidíte, člověče, dobře bylo, že mne tenkráte vzal otec s sebou; pamatoval jsem si, kde jsme odpočívali v lese a proto jsem jej, nebožáka také našel.“

„A což jste jej hledal v těch místech?“

„A ba že hledal. Jednou se nám z Brna po pět dní nevracel, žádný o něm nevěděl, tak jsem se odhodlal, že za ním půjdu a neustanu, až ho najdu. Šel jsem, šel až po devět křížů, tam jsem se ještě pomodlil a potom kříž na kříž prolízal houští lesů Domášovských. A našel jsem jej pod velikým smrčkem — zabita.“

„I pro Pánaboha, je-li pak to možná?“

„Ba věru že je. Torba byla prázdna, vše vybráno a nebohý tatínek všecek dopíchán nožem.“

„A dozvěděli jste se, kdo jej zabil?“

„Ani pomyšlení.“

„Toť je hrozné! A nebojíte se chodívati od těch časů v noci a sám?“

„A čeho bych se bál? Pánbůh je nad námi a když se ho člověk nespustí, nemá zlý duch moci. Tamhle na Hrbovském žlebě viděl jsem juž kolikráte běhati světélka, ale ta neuškodí, když se člověk nespustí cesty, a co lidé namluvili, že u „Jestřabce“ straší, tomu nevěřím, tolik let tu chodím, a nikdy jsem ničeho neviděl… Pozastavte se, člověče, a ohlédněte se tu kol kolem. Tu na tom vrchu u křížní cesty spatříte na nebi kdejakou hvězdičku… viďte že je to krásné? Když sem dojíždívám, rozhlídám se po nebi a taková mne tu obcházívá jakási nesmělosť, jako bych klečel v kostele před oltářem, proto mám ve zvyku zazpívati si tu „Bože před tvou velebností na kolena padáme“.“

„Tak si ji zazpíváme spolu,“ řekl soukenník a brzo rozléhala se nočním tichem vážná melodie nábožné písně…

Když se loučil „pošta“ v blízké osadě se soukenníkem, tento se ho pozeptal: „A nyní mně řekněte, proč jste se nechtěl dáti se mnou do řeči?“

„Pro tohle to,“ řekl „pošta“ a vytáhl psaní z plátěnné kazaje, „je v tom pět set zlatých a nesu to hospodskému od syna. Ne abyste si myslil, že lecjak vypadáte, ale když člověka v noci dohoní někdo se sukovicí, přece se musí po něm nejprve poohlednouti. Až jsem vás uviděl modliti se před křížem, bylo hned všemu konec. O sebe jsem se nebál a byla-li by Boží vůle, abych kdysi — však Bůh uchovej — takto skonal, jako můj nebožtík otec, tak tomu neujdu, ale strachoval jsem se o cizí. Snad se proto nehněváte?“

„I uchovej Pánbůh! Mějte se dobře, pošto, a s Pánembohem!“

„S Pánembohem, kamaráde!“

Ač potmě, přece všudy skoro poroznášel ještě „pošta“, čeho byl nakoupil.

Největší radosť prý měla Cibulkova Anče, žalosť zase Strakova Běta, však jen potud, pokud nevyndal pošta z kapsy psaní, které bylo právě dnes došlo ze Vlach. Aspoň to tak tvrdil.