Z našeho lidu/A ona zapomněla!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: A ona zapomněla!
Autor: Františka Stránecká
Zdroj: STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 3–16.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Mariazell

Dnes mělo se vrátiti proceství z Marie-Celle. Čtrnácte dní byli poutníci pobyli na cestě. Nechť je slunce zahřívalo, nechť pršelo až lilo, nechť hrom bil a blesky jen s nebe sršely, oni putovali stále, s vytrvalostí, s radostnou myslí, s pobožným srdcem a těšili se nevýslovně ze všech nemilých příhod, neboť takto zásluhy před Bohem a blahoslavenou nebes královnou vždy víc a více se množily.

Vyputovali si opět stupínek do nebe; a těch stupínků je mnoho, velmi mnoho, vždyť je nebe tak vzdáleno, ta výška nesmírna a každý by se tam rád dostal.

V celé osadě byla řeč jen o poutnících. Odpůldne skoro žáden na rolích nepracoval, skoro v každém domku něco chystali na uvítanou matce, otci, bratru, sestře, příbuzné aneb služebné.

Mladší si vypravovali, že půjdou proceství s velebným pánem „uvítat“, staří lidé juž nyní zasedali pomalu v kostele do stolic, aby nezmeškali požehnání po příchodu poutníkův, ač pan farář ještě ani komže neoblékal.

Ale konečně přicházel z fary do kostela, ministranti se přestali v sínici štuchati, kostelník vyvěšoval korouhve, lidé se sestavili a průvod se hnul od kostela s kopce dolů, prošel ves a zmizel v údolí.

Jen stará Kostelníková štulhala o hůlce ještě přes palouk a několik dítek trhalo na mezi kvítka, aby si navily věnců, než proceství dojde; chtěli matičku Krista pána pod křížem ozdobiti.

Stará žena se chvílemi zastavovala, zastínila oči rukou a vyzírala, kde se objeví „boží muka“, tam si chtěla na kameni usednouti a odpočinouti. Až ku kříži, kde lidé s velebným pánem proceství očekávali, nemohla již dojíti, krátil se jí dech, nohy ji slábly, Bůh sám ví od čeho!

Již hrubě nic nepracovala, i k té váři se jaksi nehodila, svařila si hrnéček mléka, uvařila trochu zemákův a v neděli si nakuchtila krupičné kaše.

Nechtělo se jí stávati u ohniska, i tu zásmažku upražiti se jí pomalu stýskalo, a za dřívějších let tak ráda vařívala, spravovala, a nyní juž jen aby sedala s růžencem na zápraží někde na výsluní a přece ji mráz kostmi procházel.

A konečně se přibrala až k „božím mukám“, položila hůl na stupínek, poklekla nábožně a započala modlitbu otčenáškem „ke cti a chvále Panny Marie“, pak následoval otčenášek k patronce její, svaté Anně, pak jeden za dušičky v očistci, jeden k pěti ránám Krista pána, jeden ke Všem Svatým, jeden k svaté Apolence, aby ji nikdy zuby nebolely (a chuděra měla již jen tři v ústech a ty se tak kývaly, že by je byla mohla jazykem vystrčiti, ale za mladu ji někdy zuby bolívaly a tu si byla navykla ten otčenášek svaté Apolence každodenně obětovati), jeden za zemřelé rodiče, za muže, za dítky, za nebožku truhlářovu Barborku, její nejupřímnější někdy přítelkyni a — Bůh ví, jak dlouho by byla ještě otčenášek za otčenáškem, každý s jiným účelem Pánubohu odporučovala, kdyby se byl někdo k ní nenaklonil a zvučným hlasem nezavolal:

„Pozdrav vás Pánbůh, tetko! I to mne těší, že jste ještě živa!“

„Pozdrav vás Pánbůh také,“ odpověděla Kostelníková na pozdravení a potom zahleděla se v očadlé tváře mladého muže, jenž uzlíček na hůlce přes rameno, před ní stál a jaksi pohnutě na svraštělé čelo její patřil. „A což vy mne znáte?“ ptala se pak udivena.

„A jak by ne? Vždyť vaše nebožka dcera, Bartáková, mne někdy nesla na křest.“

„I je-li možná, spasiteli na nebesích, tak ty jsi Tomeš Vaňků?“

Pocestný přikývnul hlavou.

„I panenko milá, tak ty se vracíš z vojny? Tak tě tam nezabili? I toť bude míti Mařka Slepičkova radosť!“

A voják osmahlých lící se začervenal jako pivoňka.

„Je zdráva?“ zašeptal.

„Co že? Na mne musíš synku křičeť, jaksi nedoslýchám.“

„Je-li zdráva?“ zavolal voják a sklopil při tom oči.

„Kdo? Slepičkova Mařka? I jak pak by ne? A co by jí bylo? Mladá je, hezká je, bráčů by měla až dosť, ale ona čeká jen na tebe. Inu nemusíš se pýřiť, však to ví celá ves a nebožka matka tvá — Bůh jí dej nebe — již přivolila k tomu, když jí bylo na mále. No neplač — co je na plat, musíme se všichni tou cestou ubírať, vidíš, já bych tuhle ráda šla; — prosím Pána Boha každý den, aby se již nade mnou smiloval, a on nic. — Dala jsem na modlení „za šťastné a brzké skonání“, potom na mši svatou k sv. panně Barborce, patronce umírajících, na modlení k svatému Petru „na uvítání hříšné duše“ a vidíš, můj milý synku, všecko marné. — — — —- A nevím, čím bych se byla provinila, abych takového trestu zasluhovala.“

„Vždyť to není trestem, když vás tu Pánbůh ještě ponechává.“

„I milý synáčku, ba že je. — Všickni mne juž odemřeli; co já tu mám sama zůstati v tom cizím světě? Vidíš, rodiče šli napřed, potom malé děti, potom můj muž, potom zrostlé děti, přátelé, starý pan farář — Bůh mu dej radosť věčnou — pan učitel, a ten mi ještě — Bůh mu dej lehkého odpočinku — vždycky říkával, kolik juž mám roků.“

„Kolik je vám tedy, tetko?“

„I milý synku, to já nevím. — Vždyť ti pravím, že mi to říkával starý pan učitel, jeho otec tu někdy býval v zámku písařem a založil si knihu, do které všecko zapisoval, měl tam také zapsáno, kdy tu u nás z nenadání se strhl takový hrozný „poledníček“, že střechy s chalup strhal, povětřím roznosil a celou věž kostelní shodil a má matka chuderka mi říkávala, že jsem se toho času narodila. Jim prý strhl vichr střechu s kůlny a rozmetal jim všecko seno v okamžení, okna prý se tím senem zasypala, ve světnici prý byla tma jako v pytli a oni všickni mysleli, že nastal soudný den. A to mi vždycky starý pan učitel vypočítával, jak je tomu dávno, co ten „poledníček“ tak hrozně řádil.

Naposledy, když jsem se ho ptala, pravil, že je tomu tři a osmdesát roků, ale tenkráte mu ještě Pánbůh popřál věku a nyní juž kolikráte travička na jeho hrobě zeschla. Juž mi žáden nepoví, jak stará jsem — a ta kniha — Bůh ví, kam se poděla.

Pomřeli všichni — i ta truhlářova Barborka, a ta byla mladší.“ — —

„Inu, ta bývala hned pod hřbitovem, tak si smrť na ni vzpomněla, ale vy tam dole za potokem, to snad juž na vás zapomněla,“ pravil voják, usmívaje se.

„Hm, hm — že by byla zapomněla? Zapomněla — — a možná — — — kdož pak tohle ví! —

Vždyť je to síla lidstva! Však to není malá práce — a každého se dotknouti kosou, po takovém světě hrozitánském — a při tom pamatovati, kterého jí Pánbůh naznačil!

A vždyť ono to může býť — hm, hm, tak ona by byla snad zapomněla. — —

A ta Barborka — je to živá pravda — zůstávala až pod samým hřbitovem.

Vidíš, vidíš, a snad zapomněla — — —“

Voják znamenav, že se tetka Kostelníková zabrala do myšlení, nahnul se k ní, zavolal zvučné „S Pánembohem“ a rychlým krokem odkvapil.

A stará žena seděla nepohnutě na stupínku opřena o „boží muku“. Lípy nad ní šuměly, sluníčko vrhalo po řece blesky, otava zaváněla, švitořivé vlaštovičky od blízkých stodol až na palouk zalétaly, chvatně nalovily mušek a motýlků, aby jimi nasytily mláďátka pozdní, aby dospěly na tu cestu dalekou a stará žena pohledala za nimi zrakem polouhasnulým a šeptala: Ony se odeberou, a já nemohu — ona na mne zapomněla. Ale stará žena nepomněla, že ony se opět vrátí, až se zem otevře, až se palouk znovu zazelená, a jí že bude čekati dlouho, předlouho, až do dne soudného.

Seděla tu a dumala, až jí zaplála korouhev nad hlavou, až velebný pán pokleknul vedle ní na stupínek, aby předříkal „otčenášek“, až ji obstoupili poutníci Mariacelští osmáhlých tváří, jasných zraků, spokojených.

„Pěkné pozdravení od rodičky Krista pána!“

„Vzkazuje vám matička Cellenská stálého zdraví!“

„Dejž to Pánbůh a vám také. Moc jste cestou zakusili?“

„Chvála Pánubohu dosť; ale šťastně jsme se navrátili, buď Bohu chvála a panence Marii za dokonalou pouť!“

Proceství se odebíralo do kostela, zvony zvučné vítaly, lidé vybíhali z domů a hrnuli se mu naproti, dítky se věšely matkám kolem hrdla, celovaly ruce a pyšnily se obrázky, růženečkem, Jezulátkem dotýkaným, zachytly se šorce a daly se matkou táhnouti vzhůru po pahorku do kostela. — A u zdi hřbitovní pod jasanem stáli muži a mládenci a vítali je všichni:

„Vítáme vás z Boží pouti, popřál Pánbůh šťastného návratu!“

„A vám stálého zdraví, vzkazuje vám matka Boží pěkné pozdravení!“

A vespolek vešli do chrámu Páně, kde juž varhany zazvučely.

Po požehnání pak si vykládali, co se bylo za těch čtrnácte dní přihodilo a věru bylo nového dosť, smutného i veselého dle libosti Boží.

Mnohá matka, která na pouť se byla vydala za uzdravení chorého dítka svého, lítostí zaplakala a smutným zrakem pohlédla ku hřbitovu; mnohá zase radostně přivinovala k sobě dítě bledé, hladila tvářičky zhubenělé a těšila se nadějí, že nyní líčka opět rozkvetou, neb o jiného byla neprosila blahoslavené rodičky Boží, než o stálé zdraví synáčka svého.

A tak spolu rozmlouvali, těšili se a sdíleli i žalosť, jenom stará Kostelníková seděla o samotě, hlavu opřenou o truhličku a vzdychala těžce. — Kdo dbal ještě o ni? Již dvakráte ji byli cizí lidé prodali i s chalupou, již podruhé brala výměnu svou od cizích lidí, nebo příbuzní všichni juž tam odpočívali pod lípami na hřbitově. Kdy si ta smrť na ni vzpomene? Jen kdyby ta chalupa nebyla tak vzdálena hřbitova!

* * *

A přišly mrazy, vítr dul po horách, ohýbal stromy, vtíral se pod došky u stodol, odnášel je, rejdil na ohniskách, až se hospodyně křižovaly a nejedna svěceníček uchopila, aby kropením ukrotila zlou moc větrů, ale bylo marno, hučení děsné nepřestávalo, vrata u domu bouchala o závod, děti zalízaly na pec, ačkoliv se ještě v kamnech netopilo, babičky vytahovaly z truhliček jerchové kožíšky, obšité punčochy vlněné a tvrdily, že jistotně se někdo oběsil, když se takový vichr z Božího dopuštění strhl.

A konečně trochu ustál, obrátil se, počal váti „od Dunaje“, spustil se déšť, hustý, neustálý, chladný déšť pršel s nebe a navlažoval osení před „tvrdým, ostrým mrazem“. Stodoly se pomalu otvíraly, počali lidé mlátiti. Muži v zimních kazajkách, ženy pleny vlněné na kříž uvázané; málokterý hospodář vyvážel ještě trochu hnojiva, nebo sbíral kámen s rolí, aby jím opravil kousek cesty.

Za takového času vybralo se děvčátko Coufalovo pod hřbitovní zeď nahrabat trochu listí, jež tiše k zemi padalo, chtělo je podestlati koze.

Hrabe, hrabe a tu cosi na hřbitově zaheká.

Co to? Děvče se děsí, naslouchá — všude ticho. Děvče se modlí otčenášek za všecky dušičky v očistci a honem nahrabuje, aby se brzo s toho děsného vrchu do vsi dostalo.

Nacpe měch, plachetkou opáše a zdvihá na záda a tu to opět heká a tak strašlivě, že jí mráz kosťmi probíhá, ani hrabí se země nezdvihá a pádí jak šílená ouvozem dolů.

Nezastaví se až doma a je tak zděšena, že ze sebe ani slova nevypraví.

Matka ji křísí, přimlouvá, pošle pro sousedku, kladou dítě do lože, zhřívají cihly, neb jím zima lomcuje, vnucují kapky, vaří lípový květ a ošetřují všemožně, až se dítě probere a vypravuje, co je od hřbitova zaplašilo.

Brzo se roznáší novina ta děsná po osadě.

Děti se chytají matkám za šorce, babičky staré se křižují a kroutí povážlivě hlavami, chasa dělá, jakoby nevěřila, ale sem tam mrkne některý okem a poohlédne se na pahorek, kde vysoko pne se přes hřbitovní zeď vysoký kříž s umučeným pánem Kristem.

Kdož pak tuší, co se tam na tom pustém, strašném místě děje, takhle o půlnoci, když živí pohrouženi jsou ve tvrdý spánek?

Mnohé dobré srdce tam odpočívá a nábožné, ale mnohé také, které hříšné bylo, bohaprázdné, pravá komora to hříchů — a nemohlo některé tu míti očistec odkázaný? Bůh sám to suď! A snad bylo to děvčátko Coufalovo na velký pátek narozeno? Bylo mu usouzeno, dušičku tu vysvoboditi, vždyť bylo ještě nevinné. Musila se některá ta kmotřenka u Coufalů poptati, kdy se děvčátko narodilo.

A nyní též přicházel hrobař, aby se poptal, co se přihodilo. Zeptal se, vyslechl vše a pak se mlčky ubíral ouvozem ku hřbitovu. Lidé mu zrazovali, chtěli jej zvrátiti, neb se juž stmívalo, ale on jinak nedal. „Milí braši,“ volal nazpět dolů, „nejednou jsem kopal hroby při měsíčku, když jste spali, modlil jsem se otčenášek a pak jsem v mysli obcoval se všemi, kterým jsem kdy ustlal, známým i neznámým, přátelům i nepřátelům a nikdy jsem ničeho nespatřil, ničeho neslyšel nepřirozeného, odevzdávám se vždy do vůle Boží.“

Docházel pod zeď hřbitovní, zdvihl hrábě dcerky Coufalovy a přibližoval se bráně s černým vroubením, na které velikou literou nadepsaná jsou slova tato:

„Odpočívejtež v Pánu, očekávajíce šťastného z mrtvých vstání!“

Na stokrát zde vcházel a vycházel a nikdy jej hrůza neobešla a ejhle dnes, když prah překročoval, lehce sebou trhl. Zaslechl cosi hekati na levé straně v rohu u zdi, kde byli pochovali Mikše Valu, když tenkráte byl dobil ženu a sám se pak oběsil na vrbě pod okénkem.

A on hrobař ho byl odřízl, umyl, oblekl a do truhly uložil a i ten provaz, na kterém se oběsil, položil mezi třísky pod něj, aby měl v hrobě pokoj a nepřiznal se, kam byl provaz ten položil, ačkoliv jej známí velmi žádali, aby jim za hojnou odplatu jen kousek prodal.

Co je to jen štěstí přisouzeno provazu z oběšence! Myslím že vše to štěstí, jehož tento nebožák za svého života nikdy neužil a po kterém vždycky toužil.

A provaz ležel s mrtvolou Mikše Valy již toliknácte let v hrobě, aby dušička jeho pokoje došla a nyní — nyní — snad se — Pánbůh uchovej — — tamto mezi bodláčím a blínem nedaleko trní v koutě sám, nebožtík — — — mu staví před oči. —

A Bože, Bože, co ale žádá?

Hrobař se znamená křížem svatým a přitlumeným hlasem praví: „Jsi-li dobrý, promluv, co žádáš?“

Místo odpovědi slyší jen bolné zahekání; zachvěje se, ale přistoupí blíže, hledí, hledí a pak kroky své zrychluje, kráčí až ku hrobu staré truhlářovy Barborky, která vedle Mikše odpočívá, sehne se a chápe se postavy schoulené, zimou a deštěm skřehlé a páže jeho objímají — starou Kostelníkovou.

A stará žena je bez sebe, hrobař ji křísí, tře čelo ustydlé a ruce, a když se stařena zase pamatuje, vzdechne radostně a praví: „Tak snad přece Pánbůh přivolil — to mne snad Barborka vyprosila.“ — A klade se tak bezpečně v náruč hrobařovu; a tento napne vši sílu a odnáší ženu ve mdlobách trvající ouvozem dolů. A lidé se mu úzkostlivě vyhýbají a pak natahují krky, obklopují ho, potom pomáhají, křísí — a stará Kostelníková otvírá plna blaženosti oči a pátrá, kde trůn Boží a hledá toho „kterýž přijde soudit“, hledí kde se svatý Petr ukryl, archanděl Michal s mečem plamenným, kůry andělské a — nevidí než tváře známé prostých venkovanů.

A stará žena zastřela oči a zaplakala usedavě. Byla se včera v noci vykradla na hřbitov, na hrob Barborky přítelkyně a žádala Pánaboha tak vroucně, by jí popřál pokoje věčného, těšila se tak upřímně myšlénkou, že je tam blíže ještě smrti s kosou, než Barborka truhlářova bývala, tam si jí musila smrť povšimnouti. — A chudera stará tam probděla celou noc, přebyla tam bez potravy všeliké celičký den, na dešti, na chladě a kdyby ji děvčátko Coufalovo bylo nezaslechlo, byla by tam jistě také svého přání došla, nebo v tak malé osadě málo lidu mře, nebývá často pohřeb, v listopadě hrobař dávno přestal síci trávu na hřbitově svým kozám a lidé se vždy o dušičkách se svými přátely na hřbitově rozloučí, nenavštěvují jich, až když slunečko zase hřeje a skřivánek nad žitem prozpěvuje.

A nikdo by byl netušil, kde se stará žena poděla, hledati ji na tom kolmém vrchu, jistě že by žádnému bylo na mysl ani nepadlo.

Hospodáři její ani nevěděli, že jí doma není. Kdož si všimne staré výměnkářky ve světničce za chlévem — jestliže ne děti, a tyto byly juž na peci a staří lidé také všude lezli za pec a nevycházeli juž za celý čas špatného počasí, kdož tedy věděl, mrtva-li, živa-li, když co potřebuje, nechť se přihlásí.

A snad přece měla ta smrť úmysl Kostelníkovou si odvésti, jen kdyby to Coufalovo děvče ji bylo nezmýlilo, však by se byla málem za to dotkla kosou děvčete samého. Kdyby se byla Coufalka tak vroucně k panně Marii sedmibolestné nemodlila, kdož ví, co by se bylo stalo!

A stará Kostelníková musila míti strpení ještě po několik let, než ji vedle Barborky, přítelkyně její, uložili.

Pokuď žila, vždy vzdychala: „A ona zapomněla!“