Poesie francouzská nové doby/Z dramatické básně „Otroci“

Poesie francouzská nové doby
První dni jeseně	Z dramatické básně „Otroci“	Odpověď A. de Lamartineovi

Údaje o textu
Titulek:	Z dramatické básně „Otroci“
Autor:	Edgar Quinet
Původní titulek:	Les Esclaves
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 269–272. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

I. Sbor otroků.

Jest králem otrok! Buď mu sláva!
On vystoupil, Řím celý zbled,
z vulkánu tryskla spící láva
a pohroben je starý svět.
Ku oběti býk zaslíbený
vstal, než krev stříkla, rozvzteklený,
a oltář s knězem skácel v trest.
Volnosti! Dcero lživé touhy,
tvůj lid — král byl jen fantom pouhý,
jen otrok nesmrtelný jest!

Hle, kol něho se cirkus suje,
své hroby města zazdila,
dav za davem se rozptyluje
a mrtvých světla zhasila.
Jen otrok přečká všecky změny
i chrámy v trosky pokáceny,
on počká si i na bohy,
vždy týž, kdy kolem všecko pádí!
svou lbí, zkad čas nic nevyhladí,
on drží klenbu oblohy.

Nuž císařství číš vznesme vzhůru
a k jeho kvasům zasedněm!
Řím roztrhaném ve purpuru
se na kolenou vleče sem.
Jat zákonem, jejž dává sobě
svůj pán i sluha v téže době,
ctí volný člověk uzdu svou,
nechť město zhyne vinou svojí!
náš rozmar je náš zákon v boji
nám stačí vládnout — pustinou.

Ó potomstvo, ty dýme prázdný!
před otrokem čím šlechty řád?
Ó slávo stínu, sne pro blázny,
tys žold, jejž padlým nechá rád.
On věci drží místo bájí
i růže čiší na pokraji,
i kořist chrámu ve lůnu,
on zloupí oltář zhladovělý,
on hrobu květy vezme smělý
a slepci Fatum — korunu.

Na sedadlech ze sloní kosti
do čiší med a v srdce ples,
bez paměti, bez budoucnosti
jen okoušejme věčné dnes!
Hle! jak se Tiber v dálce plazí,
pro němé pouště své bez hrází,
svůj svobodný lid by si přál;
leč bohů mračný zástup mstící
v zdi měst kladivy hřímající
juž odvětil: Teď otrok — král:

II. Sbor kněží Bázně a Děsu.

Jeden kněz.

Když chrám se boří v jejich vzteku
pod zvučícími kladivy,
když bůh jak proud jest na útěku,
kam skrýt mám zápal zářivý?

Sbor.

Ó Bázni! Panno němá s ústy zejícími,
my tebe chválíme! Rozměry obrovskými
ty rosteš, počatá svým stínem v jeden ráz,
jen ty jsi věrnou nám! Když bozi prchnou strachem,
          ty můžeš křídla vzmachem
          Pantheon vztýčit zas.

Jen tebou chví se svět, když pouhý lístek padá.
Jen tebou u supů svou věštbu Augur hádá,
pod křídly havrana svět bledne v stranách všech.
Co Bázni musíš mít, by zatřásly se davy?
          Jen šelest suché trávy,
          jež zbyla na hrobech.

Co děláš v lesích, rci, na zemi sedíc sama
s uvadlým lupením, v němž klíčí celé dráma?
Zda němá pod stromy ty siješ božský strach,
či na dně skalních děr vlas úzkostí nám bílíš?
          Jsi ty to, která kvílíš
          v medvědích brlohách?

Tvůj trůn je lidský duch, ó Svatá, slyš mé pění!
a vrať se v palác svůj, kam vniklo opojení
na oltář v ruinách si s chvěním sednout pojď!
A jako v rozvalech se ozývá pláč sovy,
          do duše mrtvých nový
          ryk uleknutí hoď!

A chrámů na práhy, z nichž budoucnost se zvedá,
ať vstoupí slepý Děs a ty, ó Bázni bledá,
svým sevři roubíkem sta úst, jenž hlučí ples.
Lid zbožňuje ten vůz, jenž po něm jede s třeskem.
          Nuž v srdce davů bleskem
          svůj hrot vžeň ještě dnes.

A tu hned vítězi svůj plen odhodí rázem
a k nohoum zmožených své hlavy vrhnou na zem.
Tvá z kovu kolena zas Pokoj houpají.
Tak oři zbloudilí, jenž prchli v zříceniny,
          se děsí svými stíny
          a uzdy žádají.