Poesie francouzská nové doby/Odpověď A. de Lamartineovi

Poesie francouzská nové doby
Z dramatické básně „Otroci“	Odpověď A. de Lamartineovi	Ona stůně

Údaje o textu
Titulek:	Odpověď A. de Lamartineovi
Autor:	Jean Reboul
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 273–275. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Mé jméno, nadšení co v tvojí písni znělo,
hrob ani minulost již zhltit nestačí,
neb všecko neznámé, co lyrou tvojí spělo,
      se v nesmrtelnost obláčí.

Ó jest-li píseň má památku zanechává,
sled tklivých myšlenek a tonů dojemných,
můj pěvče, příteli, má k tobě letí sláva,
      mé zpěvy zrostly z písní tvých.

Neb tebou zrozena v mé duši naděj září,
že mohu po sobě zde zvěsti zanechat,
a která učí mne budoucna na oltáři
      dnem každým zápal rozdmýchat.

Neb ty jsi pro mne byl ten anděl světla, který
se s výše oblohy ku zemi snášívá,
ať na paláce štít neb chatrče krov šerý
      svá křídla klade zářivá.

Tys ke mně sklonil se, sfér vychvaloval zřídla,
jich lesk jsi velebil a mystický jich ples,
a rovněž jako ty, já rozchvěl svoje křídla
      a již jsme létli do nebes.

Ó jaké nadšení tu bytostí mou chvělo,
co čaruplných dnů před mojím zrakem spělo,
      co slyšel jsem tam souzvuků!
v té božské závrati má duše tála v letu,
já byl bych ztracen juž, chtě více poznat světů,
      v tom vzal’s mě za ruku.

A ke mně pravil jsi: „Zde další cesty není,
zde zříš se rozplývat vše světlé naše snění,
      bůh káže sejít s těchto dráh,
to štěstí nádherné, ten jas, který nás leká,
jen bleskem na zemi se míhá pro člověka,
      by v andělů los nezasáh.

Ó tiše čekejme, až vyplní se časy,
až duchu nechá smrt ten pramen čisté krásy,
      tu rajskou blaženost;
až pro nás věčných dnů se věčná hvězda zvedne,
až země pod námi jak příšerný sen zbledne
      a nebe bude skutečnost!“

A když jsi navrátil mne zase naší zemi,
já cítil ohně proud mně žilami spět všemi,
      jejž ztišit nikdo nedoved,
jen lyra nadšená, jež v rukou mých se třese,
a obraz opojný vám toho všeho nese,
      co zkusilo mé srdce běd!

Ó zářné paprsky slnící víčka lačná,
jak stopenému v stín a v skutečnosti mračna,
      jak nemám vychvalovat vás?
ó božské akkordy nebeské poesie,
jak teď, když nalezl jsem lidské harmonie,
      jak neopáčit písní vás?