Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/I.

Z dob poddanství — O lovu Vácslava krále Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 5–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Upni dobře, Mílo, ten tlumok, ať ani jediného lístečku po cestě nevytrousíš. Víš dobře, jaké jsou to byliny divotvorné a jak dlouho všichni jsme je musili hledati. Stará Božice bude nám dobrořečiti, neboť až je svařím a ona požije, jistě se jí tak odlehčí, že povstane. A teď chutě k Němcům. Slunce již k západu se naklání a rád bych, abychom doma byli nežli vyjde večernice.

Starý muž, jenž tato slova byl pronesl, kráčel po mírném svahu, hustým, listnatým lesem porostlém, s dvěma statnými jinochy a mladou dívčinou. Všichni oděni byli krojem, jenž za těchto časů počínal se ztráceti v městech i po všem kraji českého jazyka a ustupovati módám cizinským. Mužové chutě vykračovali v lehkých, uvolněných krznech barvy blankytné, úzké jejich nohavice od škorní až po kolena byly ovázány barevnými řeménky. Dívčina v šedavé, na prsou spjaté říze, pestrým skráncem^[1] v tmavých vrkočích bujných vlasů zdobená, upjavši pečlivě kožený tlumok, bylinami naplněný a úzkými řemeny k štíhlému pasu připevněný, snažila se, aby kvapnému kroku mužů stačila.

Kráčeli všichni čtyři za drahnou chvíli měkkým lesním mechem, mlčky naslouchajíce tichému šumotu rozložitých stromů dubových i bukových, jejichž hustolistá klenba jen tu onde propouštěla palčivé paprsky letního slunce, k západu se chýlícího. Křik vojáků, klepání datlů, zpěv drozdů a všeho ptactva, co hostil ho tento obrovský lesa útulek, zavzníval šumem stinných korun.

„Hle, již vidím chalupy,“ ozvala se Míla, ukazujíc v před, kdež se pod lesem, v úvale mezi řídnoucími stromy žloutly slaměné krovy dědiny. „A vizte, z komínů se kouří. Snad se připravují, aby krále za plným stolem po honbě pohostili —“

Starý muž shlédnuv, kam Míla ukazovala, mávnul rukou.

„Pochybuji, že by tak se měli ku králi. Za ten všecken čas, co jsou v našem kraji usazeni, neslyšel jsem, že by byl král po lovu v německých vesnicích odpočinku a noclehu nalezl. Snad jej ani nežádal, ale spíše se mi zdá, že němečtí sedláci dobře dovedou u německých dvořanů králových se opatřiti, aby král o jejich vsi ani nezavadil. A přece jen milostí královskou jsou zde osazeni! Jsou chytří a vidí na nás, jakým břemenem nesnesitelným jest pohostiti zbujnou chasu loveckou, byť jen z hradu byla — natož pak krále samého!“

Docházeli již konce lesa. Stromy řídnuly a jen hustý podrost lemoval kraj lesa, na jehož pokraji naši chodcové na chvíli se uložili, pozorujíce rozsáhlou dědinu, uprostřed rolí několik málo honů od lesa se rozkládající.

„Můžeš tu zůstati a na nás posečkati,“ hovořil starý muž k dívce, vstávaje a upíraje pátravý pohled s pod hustého, šedivého obočí na dědinu. „Hle, němečtí sedláci rojí se přede vsí. Nu, to přece krále očekávají. Aspoň jejich šolce^[2] jistě doma zastanu.“

Také jinoši povstali z měkkého lůžka, ale dívka s nimi.

„Půjdu s vámi, děde,“ mluvila hlasem z pola prosebným. „Slýchám, jací jsou hrubí a násilní, mohli by na vás ruku vztáhnouti. Pomohu vám, víte, že se nebojím —“ a po tom slově vyňavši ze záňadří lesklou dýku, zamávala jí u hlavy. „Vím přece, děde, že jednou za večera dva mladí Němci šíp za tebou vyslali —“

„Ale bylo v hlubokém lese,“ odtušil děd, a vážná, vráskami rozrytá a sluncem do tmavá přižloutlá jeho tvář se zachmuřila. „Znám to, že jsem jim trnem v oku. Naše dědina jest jako klín v jejich osadách. Ale zde za bílého dne a u své vsi se neodváží. Jdu k nim přece po dobrém a jako dobrý soused. Ostatně čekají krále — jak by se dnes k bitce odvážili? Nechci, Mílo, aby tě některý z těch mladých Němců uhranul, kdyby do tvé tváře se zadíval —“

Avšak Míla, jenom pučícími vnadami tělesnými v pannu dospívajíc, ale nevinou a prostotou mysle své dítětem dosud jsouc, nerozuměla posledním slovům dědovým.

„Což by mne mohli uhranouti!“ děla pohrdavě. „Však prosím,“ dodala vroucně, „jen mne nech s vámi jíti. Chci tebe také brániti jako bratři moji a — tak ráda bych viděla, jak v německé vsi to vypadá, jak ženy se nesou, jak hospodaří —“

„Tedy pojď,“ s dobrodušným úsměvem rozhodnul děd. „A podruhé všetečnosť a zvědavosť svou nezakrývej hrdinností —“

Míla jako by již neslyšela, stírajíc s růměnného čela bohaté krůpěje potu, chvatně kráčela s ostatními širokou, málo schůdnou cestou k vesnici, kdež doufala vypozorovati tolik nového a neznámého, o čem bude jí lze potom vypravovati při přástkách družkám svým jistě několik večerů. Ale touha její byla zklamána. Ještě scházelo do vsi s několikamecítma kroků a již spatřila, jak se před nízkými chalupami rojí celý tlum mužů, kteří, spatřivše přichozí, vstříc jim povyšli. Žen mezi nimi nebylo, a mysl dívčinu nevábilo důkladně pozorovati ty zavalité, široplecí muže, hrubých opálených tváři, hustě zarostlých vousy ryšavými či plavými, oděné v široké, zelené spodky a v krátké, suknicemi prodloužené kabátce křiklavých barev.

Po několika krocích tlum sedláků německých se zastavil a jen pět z nich vyšlo příchozím vstříc.

„Toť šolc se staršími, dobře je znám,“ přál děd ku svým.

A sotva dořekl, již šolc po německu vstříc jim zavolal: „Snad nesete zprávu, že Jeho Milosť král již přijíždí?“

Ale když děd blíže přistoupil, patrné zklamáni jevilo se na široké tváři šolcově. Znal jej z polí a z lesů, ač nikdy s nim dosud nemluvil, a teprve nyní, když z blízka pohlédnul ve vážnou jeho tvář, v jejíchž vráskách zračila se zřejmě odvážná mysl a pevnosť vůle, kterou by nikdo nehledal u věku tohoto stříbrovlasého muže, poznal jej. Domyslil si také, proč přichází a ne bez podezření zavadil zasmušilým pohledem o krátké, široké meče neočekávaných hostí.

„Čeho hledáte?“ promluvil zavalitý šolc po německu, stíraje jako by v rozpacích či hněvu rukou pot s tlusté, spálené svojí šije.

„Mluv na nás po česku, vím dobře, že rozumíš a umíš,“ odtušil nejstarší z příchozích. „Však jsi také v zemi českého jazyka a nikoli ve vlasti své. Jsem Přeboj Drslavic, sousední vladyka a to moji vnukové. Přicházím po dobrém a mním, že se po dobrém se mnou srovnáte. Víš-li o tom, šolci, že tvoji lidé včera začali káceti bučinu tam u potoka, co ten kámen obětní z časů dávných stojí?“

„Vím, vladyko,“ odpověděl po česku šolc lhostejně. „A co víc?“

„A ty se ještě ptáš?“ zahorlil Přeboj a v hlubokých očních jeho důlcích zasvitnul blesk. „Což nejsi zřízen k tomu, abys právo hájil a svým lidem cizího majetku poškozovati nedovoloval? Či nevíš, že ta bučina patří rodu mému? — Však —“ mírnil se náhle ve svém rozhorlení — „přišel jsem v dobrém. Vidíš, že doprovázejí mne jen vnukové moji, s kterými jsem tamo byliny sbíral. Ta bučina jest moje a mých. Co jste pokáceli, vemtež sobě, ale žádám za to náhrady a při tom ujištění od tebe, že na majetek můj a mých nikdy již od tvých nebude sáhnuto —“

„Ta bučina jest naše, vladyko,“ odpověděl šolc rozhořčeně.

„V hrdlo lžeš! Drslavicům patří od věků!“ přerušil jej prudce Přeboj.

„Nám byla dána, poněvadž povoleno nám zaokrouhliti pozemky své. Víš že zasahuje klínem v naše role a teprv teď měli jsme pokdy ji mýtiti. Je také blíže naší vsi a nikoli tvé —“

„Smál bych se, kdyby mi krev nekypěla!“ zvolal Přeboj. „Proto tedy, že jest klínem ve vašich rolích, chcete si ji přivlastniti? Povolám tě před cudaře a tam při svou povedu! Aj, jakým to právem sebe i lidi své spravuješ!?“

„Právem německým!“ odpořil šolc podrážděn tímto hněvivým Přebojovým posměchem. „A neměl bys zapomínati, že podle toho práva nejsme poddáni soudům cudaře jako vy všichni domácí, nýbrž jen právu měst královských, kde podle obyčejů německých se soudí —“

„Ale i s těmito městy poddáni jste přece také králi!“ zabouřil vášnivě Přeboj vladyka, nic neváže možného nebezpečí. „Či i jemu byste si troufali odporovati? Však já jej vynajdu! Tak tedy, vy přišelci cizí, vděčíte se domácímu sousedu svému, že ujímáte majetek jeho!? Toť byste krok za krokem ujímali, až byste vytiskli mne i od rodného prahu, který před věky věkoucími dědové naši položili v tuto zem! Půjdu ke králi! Uvidíme, jestli ještě dovede zastati se práva domácích —“

„Jdi jen, jdi,“ zvolal hněvivě šolc. „Uvidíme, dovede-li král zjednati plné pohodli osadníkům, kteří zemi jeho s takou námahou chtějí povznésti. „Jdi již odtud, sice zlým toho zažiješ!“

Vladyka i ve svém stáři prudký, bezděky sevřel levicí jílec svého meče. Avšak vzpomněl v čas, že kdyby tasil, při svou hrubě by poškodil a nad to sotva odtud bezpečně se svými by vyvázl.

„S Bohem buď!“ děl, prudce se obrátiv. „Však se shledáme!“

A krokem kvapným chvátal se svými touže cestou, kterou sem byl přišel. Byl již věru čas svrchovaný. Sedláci, slyševše hádku rychtáře svého se sousedem, již již chtěli odvážlivce ztrestati. Šolc musil některé z nich nyní zadržeti, aby za Přebojem se nepustili, připomínaje jim, že král tráví v této krajině a nad to každou chvíli ke vsi může přiraziti, jak bezpečná zpráva, bez králova vědomí z jeho družiny sem odeslaná, oznámila.

Drslavici zašli již hodný kus cesty do lesa, když vřeskné troubení loveckých trubek do lesa zalehlo. Zavznívalo z té strany od německé vsi. Přeboj Drslavic se na okamžik zastavil.

„Vskutku,“ děl s čelem zamračeným, „zdá se, že král bude u nich noclehem. Již se k večeru naklání a on u jejich vsi. Musí jej uhostiti a nešetřiti. Však tuším, že zadarmo to učiniti nechtějí a že za to míní uchvátiti naši bučinu s jeho přivolením. Ale také já zítra krále vyhledám. Vím, jak drží na Němce. Ale více mu musí býti právo domácího nežli náklonnosť k cizinci. Zklamal mne již jednou tento král, ale jestli by se odvážil moje svaté právo z rozmaru utisknouti, pak, děti, při sám Bůh, uvidíte věci veliké!“ — Víte, co jest nespokojenců v zemi, kteří vždy hlasitěji počínají reptati na hospodaření královo, na jeho oblibu v cizinstvu, na jeho vášně a rozmary, pro které vládu zanedbává, i na jeho plýtvání statky zemskými, které rozdává s nesmyslnou štědrostí dvořákům svým často za píseň nebo za lichotku podařenou. Víte, že nepřestávají posýlat do naši dědiny, abych přidal se k nim. Poznal bych, že král není hoden králem slouti, a jednal bych dle poznání svého. Pobouřil bych všecky lidi poctivé, kteří nenávidějí cizince, a nechtí se dát jako červi ušlapati —“

Poslední paprsky zapadajícího slunce, prodravše se hustou klenbou listovou, ozářily nyní vztýčenou postavu statného kmeta i jeho vrásčitou tvář s okem planoucím a čelem zachmuřeným, v níž šlechetný hněv i hrozba zřetelně se zračily — —

Kráčeli pak všichni neunavným krokem dále.

„Ještě dvě mýtiny, pak kolem slatiny a budeme doma,“ mluvil cestou vladyka Přeboj více pro sebe nežli ku svým. „Půjdu brzy na lože, abych s prvním úsvitem mohl vydati se k německé vsi, bych viděl, v kterou stranu král se svou družinou na lov se vydá. Musím ještě zítra s ním promluviti, dokud ti drzí odvážlivci všecku bučinu naši nepokácejí —“

Již se blížili k první mýtině, kterou bylo jim přejíti, když hlahol početných lidských hrdel, z něhož hlasitý, zvučný zpěv zřetelné vynikal, zavzněl jim vstříc.

„Toť mi na div,“ zvolal vladyka Přeboj v překvapení, zíraje k nedaleké mýtině, „snad lovecká družina králova tu táboří. Bezpochyby se zachtělo králi přenocovati pod šírým nebem a předjeli nás. Hle, tamo oheň rozdělávají — a ten německý zpěv — vskutku se neklamu —“

Míla po těchto slovech dědových živě sebou pohnula a v její tmavém oku zazářilo dětinnou radostí. Zasvitlať jí naděje, že uvidí nyní po boku děda svého samého krále, o němž tolik byla již slyšela vypravovati a jehož představovala si prostá její mysl oděného zlatem a se září kolem hlavy, jakou prý mají bytosti nadzemské.

Ale děd zvrátil tuto naději.

„Jděte se sestrou tuto kolem mýtiny,“ prál k jinochům, „a popilte si k domovu. Na mne nečekejte. Půjdu ku králi —“

„Samoten?“ přelétlo dívčině přese rty v patrném zklamání. „A kdyby se ti, děde, něco stalo —“

„Vy byste mne proti králi neubránili,“ odpověděl Přeboj. „Však již nezdržujte mne ni sebe —“

A zachmuřená tvář starého vladyky i jeho přísný hlas nepřipouštěly nyní ani prosby a tím méně odporu. Věděltě Přeboj dobře, jak nemírně baží král po kratochvíli s hladkým líčkem ženským…

Nerada vykročila Míla se svými bratry na cestu k domovu, ohlížejíc se toužebně za dědem, jenž kvapně dral se houštinami k mýtině.

---

1. Věnec z květů.
2. Tolik co rychtář.