Z dob poddanství/Neplatné zápisy/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 114–126.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

První, nejisté světlo sychravého rána podzimního, padající nevelkým oknem do Valentinovy kancelářky, zastalo již mladého Prostibořského, když nad svým psacím pulpitem se kloně, rovnal registra prve v neladu tu rozházená. Nedbaje lehkého bolení hlavy, které způsobil pozdní a záhy přerušený spánek, chutě ostřil si vraní péro hotově se ku psaní. Byliť s ženuškou včera příliš dlouho se zdrželi v domě Lobkovickém, a přes to Valentin vstal dříve než obyčejně. Chceť s prací, kterou mu uložil pan Volf, býti hotov dříve, než zamýšlel, aby mohl býti ženušce své pomocen při pořádání věci k odjezdu potřebných. Jak bude ráda, až jí řekne, že si přivstal, aby mohl jí pomoci při těch důležitých maličkostech…

Touto dobou drahá ta bytosť ještě sladce spí, netušíc, že její manžel již dávno vstal a potom sešel dolů, aby v největší tichosti s otcem se rozloučil. Neviděli si ani do tváří, když na tmavé chodbě se objali. Nebylo času ani mu říci, že na Bečově uzří i ženušku svého syna. Zašeptali tiché „s Bohem“ a již Valentin, vypustiv otce do tiché ještě, pusté ulice Krokevní, zavřel domovní dvéře a rychle po špičkách ubíral se nahoru, aby ani domácí služební ničeho nezvěděli. A teprve, když první zábřesk jitra šeřil se venku nad příkrou stezkou, vedoucí ku postranní brance hradu královského, Valentin shasiv lojovici na pulpitě zašel dolů do kuchyně, aby mu uvařili ranní polévku.

Však stará Xena již ji přinášela do kancelářky a po křesťansku dobrého jitra přejíc stavěla na stolek v levém koutě ranní krmi, která vůni po jizbici rozšiřovala.

„Xeno,“ pravil k ní, když byla na odchodu „ať chodíš kolem ložnice po špičkách! Paní spí — a dokud nevstane, nikoho sem nevpouštěj!“

A sotva dojedl, péra se chopil a některou stránku hradských register napsal, již zase tu byla stará kuchyňská, že je dole Jíra, služebník z protějška, t. j. od pana Volfa, se vzkazem, aby pan Valentin hned k němu se odebral. Přiházelo se často, že pan Volf z rána, dříve než do hejtmanství se odebral, povolával k sobě zetě, aby mu uložil buď registra vypracovati nebo jiné záležitosti obstarati. Dnes zajisté žádá něco podobného nebo chce Valentinovi nějakou důležitou novinu sděliti, kterou včera u Lobkoviců se dověděl!

Valentin klidně se strojil a vyšel ze své kancelářky. Kráčeje po mazhauze kol dveří ložnice, utlumil opatrně svoje kroky — — ať jen si pospí, ta milá, zlatá duška, má toho potřebí. Bylať včera v domě sudího tak zamlklá, a on, Valentin, dobře četl na její přibledlé tváři, že se přemáhá, aby hosté ostatní nepoznali její starosť a rozčilení.

Takto přemýšleje již přešel ulici Krokevní a vcházeje do domu Vřesovského mířil v přízemi k prvním dveřím na levo — tam páně tchánova domácí kancelářka, tam jistě bude on sám. A byl; ale Valentin nemohl ho poznati. Jak lysé jeho čelo se vraští, oči srší hněvem a hubená tvář byla zežloutla!

Mlčky, prudkým pohybem ruky pan Volf ukázal zeti svému na židli u velikého pulpitu, pokrytého papíry i knihami, vázanými v pergamenu s červenou ořízkou.

„Slyš, Prostibořský,“ začal zastaviv se před Valentinem, a hlas jeho zněl dutěji než kdy jindy, „ty jsi zapomněl, co jsem všecko učinil pro tebe i pro tvého otce! Ty jsi nyní lehkomyslně chtěl dát v sázku moji pověsť, svoji budoucnosť i svého otce hlavu. Ale nemáš provésti svou! Na Bečově chycen byl člověk, jenž otce tvého doprovázel; právem útrpným bude k němu přistoupeno. Ty víš, co to znamená, co to může znamenati. Pan komorník půjde na Bečov s tebou…“

Valentin zblednul a z jeho rtů vymklo se jediné slovo: „Barbora…“

„Ano, ona mi všecko vyjevila, ale teprve potom, když jsem jí pověděl o zajetí služebníka. Aby tebe zachránila, řekla mi všecko. Učinila to z lásky a Bůh její lásce požehnal, neboť nebýt jejího vyznání, stál bys s otcem svým na pokraji hluboké propasti a v té bys pochoval nejen sebe a otce, ale i blaho mé dcery a moji pověsť. Já musil jednati, abych tomu zabránil. Proto jsem uvedl dnes ráno otce tvého do tohoto domu…“

„On jest zde?“ Valentin zvolal. „— zajat!“ dodal s hořkou výčitkou.

„Ano, třeba zajat!“ pan Volf pokračoval. „Zajat, aby nemohl zničiti sebe i nás ostatní, zajat na dlouho a snad na vždy, nebude-li chtít povolit…“

„A vy žádáte ho za něco?“ trnul Valentin v předtuše otcovy nepovolnosti.

„Žádám — jen za to, zač musím ho žádat a co on může i musí povolit,“ odvětil pan Volf s důrazem a s rozhodností. „Od samého jitra hamoním se s ním, aby vyjevil, na kterém místě zámku Bečovského poklad jest uschován… Pflugův už tak jako tak nebude, my jej v zámku vypátráme dříve či později, zvláště když víme, že je zazděn! Ale všecky domluvy, hrozby i prosby jsou marny — on myslí, že ho ušetřím k vůli tobě, ale klame se: nebudu a nechci, když je tak tvrdošijný…“

„On neřekne — ani mučidlem z něho nevynutíte…“ těžce oddychoval Valentin. „To jest marno…“

„Neslyšel jsi všecko!“ vpadl pan Volf do řeči. „Tvrdošijnosť otce tvého jest nelidská, ale já zůstal lidský. Když nechtěl o pokladu pověděti, žádal jsem, aby aspoň dal slovo na česť a víru, že o poklad už se nepokusí. Nemohl je dáti? Chci tím předejíti, aby už ho nenapadlo k vůli pokladu uváděti v nebezpečí sebe i nás, a to zbytečně — rozumíš, Valentine, zbytečně, neboť nyní spíše Bečov se propadne i s pokladem, než aby Pflug nebo Burian jej dostal. A pak jsem chtěl ty zápisy — pro něho i pro Pfluga zůstanou vždycky kusem žlutého papíru s červenou pečetí, ale já bych chtěl i mohl vymoci platnosť jejich. A za to nabízel jsem mu útulek na některém venkovském zboží svém, buď na Teplicích, v Soběchlebích, na Doubravské Hoře nebo Voromyšli, tam že může tráviti nepoznán, aby nemusil opustiti vlasť a aby ob čas mohl viděti tebe. Byl bych mu jej zjednal ne bez nebezpečí. A on? Šílenec zamítnul všecko, ani nechtěl mluviti. Valentine —“ a pan Volf prudce chytil se pravice svého zetě, „rozvaž všecky okolnosti a řekni na své svědomí, nemůže-li a nemá-li otec tvůj povoliti? Poklad je pro něho nedosažitelný, zápisy neplatny — a za to má zůstati ve vlasti! Mluv!“ zvolal, když Valentin hlavu svěsil.

„V těchto okolnostech ovšem by měl povoliti,“ Valentin řekl konečně, „sám pan Pflug, je-li otci opravdu přítelem, by mu k tomu musil raditi. Uznávám to již. Vím také, kdyby povolil, že nezadal by své cti. A jak bych byl blažen, kdybych věděl, že jest ve vlasti!“

„Myslí, že ho pustím k vůli tobě — a já nechci a nemohu, protože do všeho zasvěcen je i komorník a ten nepovolí. Teď jdu pro něho, aby otec tvůj věděl, že musí povoliti, nechce-li pykat svobodou i životem. Ještě je čas, abys k němu promluvil, jdi k němu, je zde, v „zbrojné“ komoře. Já zatím jdu vedle pro Šellenberka. Ale nemysli,“ dodal varovné, „že by bylo možno otci v té chvíli uprchnouti, učinil jsem opatření…“

Valentin kvapně vešel do vedlejší jizby, s kterouž „zbrojná“ komora bezprostředně sousedila, a odstrčiv vrzavou závoru dubových dveří, stanul na prahu otcova vězení.

Pan Burian Prostibořský z Vrtby, člověk na pohled šedesátiletý, byl do této chvíle stál u krbu a zamyšleně pohlížel do praskajících plamenů. Jeho prostřední, širokoplecí postava, oděná ve dlouhý, otřelý ovčí kožich tmavé barvy, s velikou hlavou, s hustými prošedivělými vlasy neladně do týla splývajícími, s obličejem přísného, odhodlaného vzezření, znamenaným nad levým okem šikmou jizvou, s dlouhou bradou, s čelem plným vrásek nad hustým obočím, pod nimž dvé sivých, zakalených očí ob čas hněvem zablýsklo — tento jeho všecken zjev souhlasil s prostorou nejistě osvětlenou, neboť jediné okno komory bylo zamříženo, se stropem klenutým a pokrytým prachem a čmoudem dlouhých let, se stěnami ověšenými krunýři, štíty a helmicemi, se starými bitými truhlami a truhlicemi, v nichž uložena zbroj do boje i na lov.

Husté obočí starého Prostibořského stáhlo se ještě více, když jeho syn vstoupil.

„Přicházíš, abys na svém otci spatřil, čeho schopni jsou jeho nepřátelé?“ děl úsečně.

„Nikoliv,“ odvětil Valentin, „přišel jsem, otče, vyprosit svobody tvé na tobě samém. Budeš zničen, nepovolíš-li! Otče, aspoň k vůli mně to učiň, povol, dej slovo své, že o poklad Pflugův již nikdy se nepokusíš, dej je, můžeš je dáti…“

„Ty mne už neznáš, Valentine! Jinak bys neradil, abych poprvé v životě svém zrušil slovo a to u věci tak veliké. Odešel jsem z Magdeburku od pana Pfluga řka, že mu přinesu jeho poklad, a teď bych měl přijíti a říci: ‚Pane Kašpare, poklad nepřináším a nikdy nepřinesu, protože jsem se zavázal pode ctí a věrou, že oň již se nepokusím!‘ To bych měl učiniti? Ty mezi nimi už tak jsi se pokazil, že neznáš svého otce, když mu dovedeš raditi k takovému věrolomství…“

„Bůh ví, že nepokazil, však snad budu moci skutkem ti dokázati, že tomu tak,“ odvětil Valentin bolestně raněn otcovou trpkou výčitkou. „Budiž tedy, otče. Snad ještě pan Volf i komorník učiní k vůli mně, že se obejdou bez tvého závazku. Začnou pátrati po pokladu již v těchto dnech a vyzdvihnou-li jej, záměr tvůj pomine sám sebou. Ale za to musíš povoliti aspoň v druhé věci: vydej zápisy Pflugovy panu Volfovi. Pro tebe i pro Pfluga nikdy nemohou platiti. Získám jimi já, a abych se odvděčil panu Volfovi a komorníkovi, že ti darovali svobodu, postoupím na čas každému jedno zboží k užitku. — Otče, ne tedy k vůli své svobodě, ale k vůli mně to učiň…“

„Ano, k vůli tobě bych to učinil, kdybych mohl k vůli své cti a k vůli Pflugovi. Víť, že tyto zápisy sice nosím při sobě, ale že je nepokládám za svůj majetek, dokud v jeho rukou nebude poklad z Bečova. Tento poklad jsem mu dlužen rovněž jako on je mi dlužen dvě tvrze. Dokud neodčiním dluh svůj, nemohu, nechci, aby odčiněn byl dluh jeho. Ty chceš, aby o mně myslil, že jsem člověk nízké mysli, chtivý zisku, když ne pro sebe, tedy pro svého syna?! Pravíš-li, že tvrze ony Pflug již nikdy míti nebude, to nerozhoduje. Zůstanu věren Pflugovi i sobě. Ať to třeba poslední má hodina! Nepovolím jim, však to padne na jich hlavu před soudem Boha, který vidí všecko…“

„Otče, tak nesmíš mluviti. Tvoje záhuba byla by mojí záhubou — či mohl bych býti i na jedinou chvíli v životě ještě šťasten a spokojen, kdybys ty ztratil svobodu nebo život? Všecko, co mám, svoje blaho, svůj život bych za tebe položil, kdybych tě mohl zachrániti, kdybych…“

„Víš, co to pravíš?“

„Vím! Nejsou to prázdná slova, ale ode mne zachránění tvoje nezávisí — nemohu než pro Boha živého tebe prositi, abys povolil. Což právě ty musíš vyzvednouti Pflugův poklad? Učiň, zač žádám, propustí tě na svobodu, jdi k Pflugovi, a je-li člověk ctný a šlechetný, uzná, že jsi nemohl jinak jednati — a pak můžeš se vrátiti do vlasti, žíti v bezpečném úkrytu na zboží mého tchána. Můj otče, můžeš, chceš ještě odpírati?“

Musím odepříti! Do vlasti nechci se navrátiti! Když král loni v létě chystal se k pomstě nad stavy, volal před svůj soud na hrad Pražský i pana Pfluga. Tento žádal za prodlouženi lhůty, poněvadž prvé ze dvou obeslání královských pozdě dodáno mu bylo, tak že ani podle druhého dostaviti se nemohl, protože chystal obšírnou obranu skutků svých. Však bezpochyby také víš, jak se zachovali soudcové královi. Místo odpovědi na žádosť Pflugovu ještě téhož dne, kdy žádosť jeho byla přednešena, rozeslali listy do všech krajů země české a vyhlásili pana Kašpara za škůdce země, za buřiče, jenž propadá ctí, statkem i hrdlem, a kdo by ho živého v moc královskou dodal, že pět tisíc kop grošů za odměnu obdrží. Pan Kašpar musil utíkati v noci za hranice země. Já a mladý syn jeho zůstali jsme na Bečově s posádkou přes dvě stě mužů. Před odchodem svým pan Pflug prosil mne, abych nemeškal ihned po lidech bezpečných odeslati za ním rodinné klenoty, jichž on s sebou vzíti nemohl. Pokládal vše ostatní za ztraceno. Ale já tak nesmýšlel. Naklonil jsem sluch mladému Pflugovi, neboť ten lačen boje zaříkal mě, abychom statek otcovský brannou rukou hájili, že komisaře královské, až s vojskem přijdou Bečov osadit, bez obtíže s krvavými hlavami zaženeme. Bečov byl dobře opevněn i zásoben a všechen lid z městečka za jeden muž sliboval nasaditi hrdlo na uhájení statku svého pána. Odhodlal jsem se, ten boj počíti. Bylo nutno bez meškání ozbrojiti poddaný lid. Dva dni to trvalo. A nazejtří z večera pomýšlel jsem, že ještě průběhem noci odešlu rodinný poklad po bezpečných lidech za hranice. Mladý Pflug sice vzpíral se tomu v důvěře, že zvítězíme, však já prováděl svou. Ale ještě kožené tři pytle s klenoty nebyly zcela zašity, když do jizby vrazil udýchaný posel, že zvědové naši u Toužimi narazili na houfce královských jezdců, kteří úprkem uhánějí k Bečovu. Touto dobou jsme je nečekali. V nejlepším případě zbývala jen hodina času — za tu dobu tu budou. ‚Musíme poklad na rychlo zazditi,‘ pravím k mladému Pflugovi. ‚Štěstí, že pan otec tvůj již před čtvrť letem bezpečný úkryt takový připravil a tehda mi ukázal! Vhodíš tam poklad a zazdíš otvor; cihly a malta jsou tam dosud připraveny. Dovedu tě tam. Za půl hodiny budeš s tím hotov. Já zatím s polovicí posádky a s lidem poddaným vrhnu se jezdcům královským vstříc. Až budeš hotov, vypadni s částí lidu, abys nám pomohl nepřítele dobiti. Ale kdyby se stalo, že bychom byli poraženi, neodvažuj se do boje s tou trochou lidu, kterou ti zde nechám. Víš, že jsi svého otce syn jediný. Budeme-li poraženi, nestarej se o mne a prchni, dokud čas.‘ A po některé chvíli vytrhl jsem se stem mužů posádky z hradu dolů do městečka. Tam vše již bylo na nohou. Ale v šeru letní noci dobře jsem znamenal, že ten lid poddaný není všechen. Patrně někteří se skryli. Báli se již před bojem. A také v ostatních bojovný duch nějak potuchnul. Za Šentálem na těch velikých lukách jsem sešikoval svoje. A již tu byl nepřítel. Nebylo dlouhého jednání a také ne boje dlouhého. Byli to samí jezdci, divocí Uhři. Sotva že první řadu poddaného lidu protrhli a něco jich posekali a zašlapali, dalo se to všecko na útěk. Zbyl jsem za nedlouho sám se svým stem, které řidlo a řidlo. Zbytek nás obklopili a zajali. Byli s nimi pan Popel a Hubecký jako královští komisaři. Poznali mne a posmívali se, že zítra místo na Bečově budu v Bílé věži na Hradčanech seděti. Poddal jsem se osudu a v duchu jsem ještě Bohu dobrořečil, že aspoň Pflugův syn se zachrání. Ale ten nešťastník, nedbaje slibu svého, vrhnul se na nás, totiž na královské, s ostatní posádkou a zbytkem poddaných, jež na útěku zastavil. Nastala řež horší než prve — zoufalá. Podařilo se mi uniknouti ze zajetí. Ale s mladým Pflugem jsem se neshledal. Dva služebníci, kteří s ním bojovali a s nimiž u hranic zemských na útěku jsem se shledal, řekli mi, že slyšel od prchajících sedláků, že jsem zajat, chtěl mne vysvobodit a že v boji byl proboden. Co nyní?“ a starý Prostibořský na chvíli se zamlčel, jakoby nabíral dechu.

„Šel jsem za Pflugem do Magdeburku. Vyznal jsem, že to byla vina moje, že ztratil poklad rodinný a poklad, který měl v synu svém. ‚Není příčinou tvoje vina,‘ řekl potom pevně, však s pohledem slzavým, ‚ale boží soud. To všecko je těžké navštívení boží a zkouška Jobově podobná. Budu trpěliv jako on.‘ Zůstal jsem u něho. Byli jsme oba tak opuštěni. Víš, že jeho věrná choť zemřela ještě před vypuknutím vzpoury, jeho jediná dcera provdala se ještě před smrtí matčinou za muže, jenž jí nyní zabraňoval udržovati jakékoli spojení s otcem buřičem, a také jeho syn tak žalostně život byl skončil! Pan Pflug neměl nyní než jedné touhy: aby svět zvěděl, kterak on a stavové bojovali za věc spravedlivou způsobem ctným, kterak ale král lstí, podskoky i násilím tyranstvo v zemi české nikdy nebývalé na stavech a svobodách jejich usiloval provoditi již od té chvíle, kdy na trůn nastoupil z dobré vůle Čechů. Chtěl vydati tiskem spis o tom obsáhlý. Pracoval na něm ve dne v noci od loňského léta do letošního jara. Míval od jakživa s očima potíže a teď, při tom neustálém psaní nítily se mu a rozbolavěly. A přece si nedal říci, přece v práci neustal! A bylo hůř a hůř, prostředky pak již nespomáhaly — on oslepnul! Co bylo platno, že spis napsal, že jej dal do impresí, když nebylo naděje, že vytištěný bude moci vlastním zrakem přečísti! A s tímto neštěstím přišla ještě bída do nuzné naší světničky, kterou jsme společně obývali. Již dříve, aby ubylo jedlíků, propustil Pflug ony dva služebníky. Našli si službu v Magdeburce. Všecky domácí práce jsem konal sám, abychom ani penízku zbytečně nevydali! Ale knihtlačitel žádal za vytištění spisu velikou sumu — a pan Pflug mu ji dal! Nechtěl a nechtěl mne poslechnouti, aby s tím nějaký čas posečkal. Prodal na to všecky své klenoty, jež se mu podařilo na útěku zachrániti až na dva, srdci jeho nejdražší — a i ty musil nyní zastaviti nizozemskému židu. Bylo mou povinností, vybrati se nyní do Čech a nasaditi život, abych vyzdvihnul poklad Pflugův. Přenechal jsem Pfluga zatím péči staré ženy, jíž jsem slíbil hojnou odměnu, sehnal v městě ony dva služebníky a pohnul jsem je, aby šli se mnou. A když jsem v okolí Bečova se dověděl, že ty na zámku budeš purkrabím, doufal jsem, že Bůh jest při mně!“

„Ale on jinak rozhodnul,“ mluvil starý Prostibořský po chvilce pomlky, an jeho syn bez pohnutí, jako socha tu stoje, upíral zrak svůj na prasklou jednu z dlážek, jimiž byla podlaha zbrojné komory vyložena. „Jsem v zajetí, a kdybych byl vysvobozen, nepřijal bych útulku na zboží tvého tchána, ale šel bych do Magdeburku, abych byl při něm až do jeho smrti. Neštítil bych se nejtěžší práce, jen abych vydělal sobě i jemu na výživu. Je to má povinnosť k němu — a přece ji nebudu moci vykonati! Mám napřed povinnosť k sobě a ta jest, že za těch podmínek, které Volf mi klade, nepřijmu, nemohu přijmouti svobodu. Již jsem řekl proč. Či chtěl a dovedl bys ještě nyní, když víš všecko, mne přemlouvati?“ a zachmuřený zrak starého pohledl přísně na Valentina, jehož prsa těžce oddychovala v hlubokém rozrušení.

Nebylo již potřebí tímto přísným pohledem Valentina varovati před dalším přemlouváním. Poznával svého otce, velikosť jeho povahy a zároveň hloubku jeho neštěstí, které celým životem až do tohoto okamžiku jej pronásledovalo. A při tom všem jak jest věren sobě, svému slovu i svým zásadám, aniž by jediné slovo stesku či žaloby na hořký osud vyšlo z jeho rtů! Co jsou všecky žaly, které on, Valentin, dosud byl prožil, proti utrpení jeho otce?! A když je protrpěl, je nyní šťasten po boku mladé ženy, kdežto otec, tráviv v bídě vyhnanství, podstoupiti má žalář a smrť a to proto, že vůlí skálopevnou zůstati chce poctivým! Jak nepatrný a malicherný cítil se vedle něho, ba, jak nehodný jeho jména… V té chvíli vzniklo v něm odhodlání, dokázati otci nějakým skutkem velikým, že syn hoden jest otce i jeho utrpení — jakým, v té chvíli horečného rozčilení ještě sám jasně nevěděl. Nerozpakoval by se rozraziti hlavou svojí tuto silnou zeď, kdyby věděl, že v ní způsobí otvor, za nímž by kynula otci úplná bezpečnosť a svoboda — — ach, svoboda, zachránění? Což jest možno v těchto okolnostech otce ještě zachrániti?

„Ptám se tě ještě jednou,“ vyrušil jej přísný otcův hlas, „chceš-li a dovedeš-li mě ještě teď přemlouvati?“

„Nemohu, nechci,“ vyhrklo z Valentinových rtů, jenž stisknul sobě při tom dlaní pravice své rozpálené čelo. „Ale oni tě nepropustí. Komorník je člověk tvrdý a zlý, mnohem horší než pan Volf — jsi ztracen, otče…“

„Nejsem ztracen!“ prudce odtušil pan Burian. „To nazýváš ztracením, když zemru soudem královým, když budu zbaven útrap pozemských a když duch můj vstoupí před Boha čist a neporušen nešlechetností lidí nízkých?! Takou nectnou smrtí budu oslaven! Ale povím ti, kdo jest nyní ztracen do té chvíle, nežli Bůh jeho duši k sobě povolá: je to pan Pflug. Žebrák! Slepec! V cizině! Kdo se jeho ujme, kdo jemu bude sloužiti, kdo jej očistí, kdo mu dá skývu chleba na stůl, aby nezemřel hladem, a poleno dříví do krbu, aby v chudé jizbě nezmrznul? Moje to byla povinnosť, abych tím vším až do smrti jej opatřil, neboť před Bohem to znám, že já jsem vinen smrtí jeho syna. Měl jsem býti já, staroch, prozřetelnější a z Bečova bez boje odejíti. A já této povinnosti nemohu dostáti! Víš, co bych já byl, v těchto okolnostech před svým otcem stoje, učinil? Já bych neželel jeho zajetí a snad i smrti, já bych také převzal jeho povinnosť, děj se co děj! A co můj syn učiní?“ dodal s nevýslovnou hořkostí. „On arci již před chvílí řekl, že všecko své blaho a svůj život by obětoval, ale…“

„Řekl a vykoná!“ vášnivě přerušil ho Valentin. „Zanechám zde všecko, odejdu za tebe k Pflugovi! Komorník s Volfem již přijdou — nuž s Bohem, otče!“ a rozpřáhnuv náruč chtěl pana Buriana obejmouti. Ale ten uchopil jej za obě ruce.

„Cos řekl?“ děl, nemoha potlačiti svého překvapení tak, jak se snažil. Hlas se mu zachvěl a oko jeho upjalo se pevně do planoucí tváře Valentinovy, jakoby ji chtělo proniknouti. „Ty že bys to chtěl opravdu učiniti? Nepřijal bych toho, kdybys tím vlastní závazky své chtěl rušiti. Ale do služeb královských dosud jsi nenastoupil, tedy je bezprávně neopouštíš. Více ti svědomí asi manželku by vyčítalo, ač by mohlo býti pokojno. Svým odchodem nebudeš jí nevěren a miluje-li tě, jak se domníváš, nedá si nikým a ničím brániti, aby neodešla za tebou. Oh, ty bledneš, a ještě jsi před ni ani nepředstoupil — špatné to znamení. Což teprve, až jí úmysl svůj vyjevíš, až ona ovine své ručky kolem tvé šíje a nebude tě chtít pustiti — —- oh, předvídám ten konec! Manžel umlčí syna, jak obecně bývá. A k tomu,“ dodal beznadějně, „ta povinnosť u Pfluga není na dny, ale na léta — ne, Valentine, tolik neučiníš! Když jsi již tehdy, když jsem tě volal z domu Volfova k sobě do řad stavovské hotovosti, neměl síly — a byl jsi tehda ještě svoboden! — což teprv teď…“

„Již jsem řekl,“ Valentin zvolal s rozhodností tím větší, čím hlouběji zasáhnula jej otcova výčitka. „Jdu hned, teď, tak jak jsem. Doma se ani nestavím —“ a Valentin se zajikl. „Žena — ona by mne nepustila, to by bylo hrozno — a bude, až se doví — ale, vím jistě, že přijde za mnou. Leda by ji pan Volf živou mocí nechtěl pustiti — on je člověk ctižádostivý a bál by se, že by král se dověděl, že dcera jeho ošetřuje ve vyhnanství buřiče nejhlavnějšího. A kdyby se to stalo, že by ji nepustil — oh, otče, pak jsem položil za tebe všecko blaho života svého, ba život sám. Ale necouvám, již jsem řekl — tys mi život dal, dávám jej zase za tebe…“

„Vidím, že jsi můj syn,“ pravil starý Prostibořský, v oku jeho třásla se slza. „Nahrazuješ mi dvojnásob toho, jenž jest pro mne mrtev. Bůh trestá mě při každém kroku neštěstím, že jako otec neustřehl jsem jej od pádu v nepravosti. Ale tobě za to požehnu. Starý Volf až sezná, cos učinil, bude chtít přece zabrániti pohoršení, které by lidé brali nad tím, že jeho zeť odešel od své manželky. To by se špatně hodilo jeho ctižádosti. Pomůže mi sám ku svobodě, jen abys ty se vrátil. Jdi, synu,“ dodal hlasem třesoucím se, přitisknuv jej křečovitě na svá prsa a políbiv jej.

„Kdybych se ale nevrátil, vytrvej…“