Z dob poddanství/Neplatné zápisy/II.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 98–114.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Ty jsi mi pěkný hospodář,“ příchozí mrzoutil dutým hlasem, když Valentin, přikročiv k němu, po synovsku pravici mu políbil, „a ty pěkná hospodyně,“ obracel se k dceři, která příkladu muže svého následovala. „Tys jako on, Barboro, a Barbora jako ty, Valentine. V celém domě ani světýlka, na síni tma, na schodech tma, na mazhauze tma tmoucí, že cizí člověk by se mohl zabiti, síň otevřena, aby každý zloděj mohl vejíti do domu a za tmy pohodlně krásti; po služebných dole ani památky — a páni jejich, místo aby línou chásku prohnali, zalezli až do nejzadnější světničky, aby je člověk musil hodinu hledat, a cukrují tu jako hrdličky v lesní houštině. Nu, nu, jen všeho s měrou! Ale na ty lidi musíte jinak, brzo by vám přerostli přes hlavu, milé děti,“ polevoval pan Volf z Vřesovic ve své mrzutosti. Ač míval ve zvyku stále hubovati a se vaditi, v domě Prostibořských, u paní Barbory, nejstarší dcery své, nikdy otcovská jeho mrzutosť a váda netrvala dlouho. „To musí člověk poroučet hezky zostra a neukázat jim vlídnou tvář — ale vy s nimi nedovedete. Ty, Barboro, jsi k tomu příliš mlada, a Valentin tuze dobrý. A jakou zimu tu máte! Ani si neporučíte zatopit! Člověk může tu věru na hlavu nastydnout — a já jsem k tomu náchylný. Na hradě v hejtmanství i doma, naproti v domě, musí hořet v každém krbu, co jich je — i v komorách, kde nikdo se ani neposadí! Ode mne musíte se učit pečovat o zdraví. Toho dosud neumíte, vy lehkomyslní. Však vám tu dlouho v té zimě nepobudu,“ vadil se, pokrývaje lysou svou hlavu teplým biretem, „ještě abych nastydl! To pro mne není, taková zima. Již zase jdu; ale, Barboro, ty musíš se mnou — hned, honem. Matka s Annou a Mandalenou už začaly se strojiti k panu sudímu a, jako bývá teď vždycky, pustily se navzájem do hádky o barvu šatu. Jedna druhou chtěla překřičet. Už jsem to nemohl déle poslouchat. Jdu pro tebe, abys je rozhodla, jako vždycky. Poslechnou tě, protože vědí, že takým věcem nejlépe rozumíš — však jen pojď, než se pokočkují a ukřičí. Vrátíš se hned, jen co je ustrojíš a přišperkuješ. Budeš pak mít ještě čas ustrojit se sama — a ty, Valentine, zatím houkni na chasu, ať tu zatopí a rozsvítí, ať se můžete pořádně k panu sudímu připravit — bude tam mnoho urozenstva, nesmíme přijít poslední…“ a pan Volf mluvil vše tak, jakoby neočekával ani nejmenšího odporu. Však se mu ho také nedostalo.

Paní Barbora mlčky oblékala se do pláštíku za pomoci mužovy.

„Bodejť — potřebuješ se oblékat do mantlíku na těch několik kroků přes ulici — hm, abys nenastydla, choulostivá královno!“ huboval po otcovsku pan Volf, zapomínaje, že před krátkou chvílí horlil pro pravý opak. „Tak s Bohem, Valentine — jsem rád, že jdu už z té vaší zimy — člověk aby tu měl ne jeden, ale tři kožichy — ale ať se s Barborou neobmeškáte, to vám povídám — pan sudí to nemá rád, když hosté chodí pozdě, a já také ne…“ a již vycházel s paní Barborou do veliké světnice.

Za malou chvíli vyšli ze síně, míříce zrovna přes ulici k protějšímu domu s vysokým, zubovitým štítem, s úzkým arkýřem a se znakem Vřesovickým nade dveřmi. V tomto domě kmitalo ze všech oken, hořejších i dolejších, rudé světlo do ulice Krokevní, přes tuto pozdní hodinu oživené hojným počtem lidí, spěchajících buď nahoru k Pohořelci či ke hradu královskému nebo dolů k Černé bráně v ty časy na noc už nezavírané, jejíž začernalá věž s dvojím cimbuřím tyčila se vysoko nad hřebenatými střechami domů z obou stran těsně k ní přistavěných.

Úzké, nevysoké dvéře domovní zaskřípaly a pan Volf vešel s dcerou svou do klenuté síně, ozářené matným svitem olejové lampy u stropu visící.

„Jak ty dvéře skřípou,“ zahuboval pan Volf, „a nařídil jsem přece nedávno, aby je namazali! Ovšem je to stará rachota — však nebudeme jimi beztoho už dlouho chodit. Koupím přece vedlejší dům Varvažovského, strhnu příčku a zde udělám veliký průjezd. Pak budou moci hosté k nám přijížděti i s kočími vozy jako u sudího a kdekoli jinde a pak budou také naše hostiny věru navštěvovány jako u něho — čert aby je vzal, ty hostiny, ale člověk musí, chtěj nechtěj, chce-li něco znamenati, krmiti a napájeti ob čas své přátele i nepřátele — ale dříve s tou stavbou nezačnu, dokud nebudu v panském…“

Paní Barbora dobře věděla, že těmito slovy posledními pan otec míní přijetí do stavu panského, které na ten čas bylo jediným předmětem otcových snah i všeho jeho úsilí.

„O nejbližším sněmu[1] mne to nemůže minouti,“ hovořil pan Volf dále vystupuje na příkré, úzké schody, „řekl mi to i maršálek arciknížecí, jenž dnes v poledne přibyl do hradu. Sněm bude asi v lednu nebo v únoru Nového léta. Není ještě jisto, přibude-li do té doby sám král Jeho Milosť, nebo zdali jen arcikníže místodržící předloží proposice královské. Pro mne jest dosud jen jisto, že to bude státi mnoho peněz — slyšíš, dítě, mnoho, mnoho peněz. Musím zaplatit přímluvčím, pak zlatem zamáznout ústa několika svých nepříznivců ve stavu panském, aby proti přijeti mému ničeho nenamítali, ba obohatit i opasek pana kancléře, jenž veřejně jest nepřítelem každé halafance,[2] ale nikdy by mi to neodpustil, že jsem ho pominul — a já dosud nemohu proti němu vystoupiti, ačkoli vím, že on by mne na lžíci vody utopil, kdyby mohl. A pak ty hostiny důkladné a nákladné na oslavu přijetí — to je peněz, dítě, že když jsem to dnes ráno zběžně počítal, mráz mne obešel. A dosud nevím, kde je vzíti, aniž bych musil pod úrok se vypůjčit! To jsou těžkosti, milé dítě, o nichž se tobě ani nezazdá!“

Pan Volf hluboce si oddychl, neboť byli právě na poslední schod vystoupili.

„Vidíš,“ končil hlasem po otcovsku důvěrným, „tak pečliv je král o odměňování svých věrných! Kdyby on chtěl, jak věci nyní na sněm2 jdou — tam se bojí nyní každý proti jeho nejmenšímu přání špetnouti — byl bych mezi pány přijat, aniž by mne to denár jediný stálo. Ale toto — člověk aby si všecko sám vymáhal — a já se mu přece dal v minulé bouřce potřebovati k takovým poselstvím, kde o hlavu šlo… Ale ať to stojí cokoli, nepopustím, bych ty peníze u nebe měl strhnouti — však ony přijdou svým časem zpět ztrojnásobeny…“

Vešli na mazhauz, vytopený až nepříjemno. Tři voskovice, zasazené v stříbrném svícnu na velikém „večeřadlovém“ stole, jasně osvětlovaly tuto prostornou místnosť, jejíž stěny, dřevěným „táflováním“ jasně ořechové barvy, krbem vlaským s průčelím řemeslnou prací štukatérskou zdobeným i pestrobarevnými dlážkami podlahy, částečně koberci pokryté, jevily přepych domácnosti, hodný důstojenství hejtmana královského hradu Pražského. Nebylo tu nikoho, jen za některými z dveří, odtud z mazhauzu do vedlejších jizeb vedoucích, ozývaly se pronikavé hlasy ženské.

„Slyšíš je — a to mám poslouchat, kdykoli s hradu sejdu, abych na těžké starosti u domácího krbu zapomněl! Jsem věru rád, až Valentin na Bečov odejde, že budeš zas u nás — nebude aspoň po ten čas křiku pro takové věci jako dnes…“

„Rozhodla jsem se, pane otče, že půjdu na Bečov s mužem,“ rychle odvětila paní Barbora, jsouc ráda, že již při této příležitosti může otci oznámiti úmysl svůj.

„Jak?“ pan Volf užasnul více, než dcera jeho se nadála. Zkřížil ruce na zad, rozkročil se u stolu proti své dceři a přeměřil ji od hlavy až k patě udiveným pohledem svého černého, pronikavého oka, jehož veliké bělmo lesklo se pod hustým obočím. Suchá jeho tvář, lemovaná sporým, tu a tam prokvetlým vousem, pozbyla náhle obvyklého přísného a sebevědomého vzezření, jevíc od lysého čela až k tenkým rtům a k veliké, vyčnívající bradě výraz podivení. „Ale vždyť jsi řekla i mateři, že zůstaneš v Praze! A ty přece nejsi pláštěm na větru jednou tak, podruhé onak, jako tvoje sestry… Bojíš se snad přebývat zase s námi?“

„Nebojím, pane otče,“ odtušila pevně paní Barbora, „ale z důležitých příčin jsem se rozhodla, že pojedu na Bečov s mužem…“

„Ty tam nepojedeš!“ řekl pan Volf hlasem po otcovsku rozhodným nepřipouštějícím odmluvy a již chtěl vykročiti, aby paní k sestrám dovedl. Ale hlas její zadržel ho. Zněl neméně rozhodně — s takou pevností vůle, kterou paní Barbora projevila vůči otci svému dosud jen jedenkráte a to tehdy, když pan Volf nechtěl ani slyšeti, že by měl za zetě uznati mladého muže, jehož bohatství a rod nemohly se ani z daleka rovnati předkům a zboží oněch mládců, kteří při každé příležitosti zasypávali pannu Barboru žhoucími pohledy, plnými touhy a žádosti a pana otce jejího poklonami a hlubokou uctivostí. Tenkráte konečně povolil — otcovská láska ku dceři, kterou pan Volf ze všech svých dětí nejvíce miloval, promluvila poslední slovo nade všemi jinými ohledy. Ovšem do dnes musí o tom od paní choti své nejedno trpké slovo perné výčitky doslýchati, že neměl nikdy svoliti k tomuto sňatku dcery Vřesovské se synem rebela… A teď zase Barbora přichází mu s podobnou rozhodností — zajisté ne bez příčiny veliké, pomyslil pan Volf, a k jeho podivu přidala se opravdová otcovská zvědavosť, klíčící z péče otcovské lásky.

„Také já mám příčiny, pro které plnou váhou svého slova ti pravím, že zůstaneš zde,“ řekl s veškerým důrazem. „Povím ti je hned — a aby nás nevytrhovali, pojď na okamžik semhle…“

A ukázal na jedny z dvéří, vedoucí do komory, kde šaty otcovy byly uloženy. Bylo tu rovněž zatopeno, poněvadž pan Volf měl se tu strojiti k hostině u pana nejvyššího sudího. Paní Barbora následovala svého otce plna nepokoje. Podle jeho slov netušila mnoho dobrého.

„Pravím ti znova, že na Bečov s mužem jeti nemůžeš,“ opětoval pan Volf, když paní Barbora dvéře za sebou zavřela. „Valentin nebude míti tam času ani na chvíli obírati se s ženuškou…“

„Ale proč, proč?“ paní skočila otci do řeči.

„Protože sám pan komoří pojede pozejtří na Bečov uvést tvého muže jako purkrabího a drahný čas zůstane tam s ním…“

„Co se stalo? Proč to učiní?“ ptala se paní Barbora vší silou se přemáhajíc, aby otec nezpozoroval velikosť jejího zděšení.

„Teď ti to ovšem povím,“ zakýval pan Volf. „Chtěl jsem tebe i Valentina pro dnešek tím ušetřiti, abyste mi dnes u sudího nedělali kyselé a zamyšlené obličeje. Jste oba podle toho. Nemám to rád. Uvidím, dovedeš-li se přemoci a ušetříš-li s tím manžela svého aspoň do zítřka. On je člověk povinnosti, a nevím, chtěl-li by pak jíti dnes mezi veselé hosty.“ Pan Volf nedbal, že těmito dlouhými slovy úvodními ještě jen zvyšuje uděšení své dcery, která přešlapovala jako na jehlách.

„Tak slyš,“ pokračoval, „v okolí Bečova jali mušketýři královští jakéhosi člověka podezřelého, jenž v lese se skrýval. Když jej přivedli do Bečova na zámek, poznali ho tam domácí lidé za bývalého služebníka páně Pflugova, jenž druhdy s pánem za hranice království uprchnul. Nač tento člověk v okolí Bečova by se potuloval?! Právě před hodinou přinesena o tom na hrad zpráva. Pan komorník bojí se nějakého jitření nebo bouřky lidu poddaného, víš, před králem je zodpověden za všecko napřed on — umínil si tedy, že na Bečov pojede s Valentinem sám, že tam nějaký čas zůstane a že bude všecko pozorovati — a on má zrak jako sokol, chytrý je jako liška a vůči každému vzbouření by byl bezohlednější a přísnější nežli sám král…“

Nevěděl pan Volf, kterak každým tímto slovem rozechvívá nitro paní Barbory, naplněné úzkostí a bázní o bezpečí mužovo. Tedy tak chytrého, přísného a mocného má míti Valentin spoluvladaře — však ne spoluvladaře, ale představeného a pána! Zdaliž ten dá se oklamati, zdaliž za jeho přítomnosti bude moci otec Valentinův potají vyzdvihnouti poklad?! Ah, ano, teď jen jediná pomoc tu zbývá: půjde domů, poví muži vše, vrhne se před Valentinem na kolena, zapřisáhne ho veškerou láskou svou, životem a blahem svým i jeho, aby ještě této chvíle vzbudil otce a prosil ho, aby nežádal zahubiti sebe i syna svého… A nebude-li Valentin chtíti, půjde k starému Prostibořskému sama, nedá si teď brániti — ale ne, oni oba poslechnou, nejsou přece šílenci, aby zatvrzelostí svou zničili sebe i ji, paní Barboru… Starý Prostibořský musí odejíti za hranice, aniž by o Bečov zavadil!

„A nebylo by snad možno odvolati jmenování Valentinovo na úřad Bečovského purkrabího? Mám strach o něho — kdyby tam vypuklo nějaké jitření a lid brannou rukou…“

Pan Volf zavrtěl hlavou.

„Pan komorník je sic se mnou jedna ruka, ale to nemůže učiniti. Jmenování Valentinovo purkrabím zaneseno bylo již v registra komorní a předloženo králi. Bouřka lidu poddaného na statcích Pflugových byla by v zárodku potlačena — toho se nestrachuj. A pak komorník, jak ho znám, zajisté by nyní Valentina ani nepustil — bude mu výborně k ruce teď, kdy na Bečově zahájí rozsáhlé vyšetřování, aby se přesvědčil, pokud se tam co kuje proti králi. Začnou ovšem s tím služebníkem chyceným — vezmou ho na trápení, proč se vracel do Čech a v okolí Bečova ukrýval, měl-li zlé záměry a jaké měl společníky. Na mučidle vyzná jisto všecko a s tím bude mít pan komorník a s ním i Valentin práci velikou…“

Paní Barbora zbledla, jakoby ji samu měli vléci k mučidlu, před kata a krevního písaře. Nepochybovala v úzkosti své o milovaného Valentina, že člověk na Bečově zajatý jest jeden z oněch dvou Pflugových služebníků, které pan Burian Prostibořský s sebou přivezl k vyzdvižení pokladu; nepochybovala, že těmto služebníkům svým řekl, že jde do Prahy požádat za pomoc k tomuto podniknutí syna, jenž bude na Bečově purkrabím; nepochybovala, že chycený služebník, aby se zbyl strašných muk, toto všecko vyzná — ach, Bože, co všechno z toho může vzejíti! Ovšem, Valentin dosud ničeho neučinil, aby poklad vyzdvihnul — ale nenechal-li otce potají pod svou střechou, neslíbil-li mu svoji pomoc, není-li takový, že by v rozhodné chvíli před soudci řekl: „Lží se neposkvrním. Ano, tak a tak jsem chtěl učiniti!“ Paní Barbora se zachvěla, krev hrnula se jí do skrání, hlava jí šla kolem. Co slz, hořkostí a žalu ji stálo, než mohla stanouti s milovaným mužem, s nejdražší bytosti pod vlastní střechou u společného krbu — a teď všecko to štěstí má býti ztraceno, bez její viny, pro jakýsi poklad pana Pfluga! Kdo jí pomůže!? Kdo odvrátí, co dosud odvrátiti lze? Kdo jiný, než otec její!? Ne, již nezbývá času jíti k muži, raditi se s ním, žádati ho — otec půjde potom na hostinu, tam nebude lze s ním takto promluviti — a odejde-li starý Prostibořský nezměněn ve svém úmyslu, může býti za tuto noc všecko, všecko ztraceno — možno-liž déle otáleti a nevyznati otci všecko, všecko, aby pomohl?

Ale dříve než paní Barbora mohla promluviti, předešel ji pan Volf.

„Nu, co bledneš, co je ti,“ káral ji po otcovsku, „což nedovedeš již nějaký čas pobyti u nás bez muže? Bratři a sestry nesmějí se s tebou už hašteřiti jako prve, nejsi už malá panenka, postarám se o to. Či zas…“

„Acli, otče, jiné jsou toho příčiny,“ její mladistvá tvář znova hořela ruměncem. „Člověk chycený u Bečova jest služebník páně Pflugův, který se svým druhem vloudil se do Čech. Vedl je otec mého muže, pan Burian; on dosud trávil s panem Pflugem ve vyhnanství společně. Pan Burian zanechal u Bečova služebníky a přestrojen přišel do Prahy dnes odpůldne k nám a ráno za šera, jak se brány otevrou, odejde. Přišel žádat Valentina, aby mu pomohl, až teď bude purkrabím, vyzdvihnout poklad rodinných klenotů pana Pfluga, zazděný na zámku Bečovském…“

„Poklad?“ vzkřikl pan Volf, jeho oko zajiskřilo a jeho hubená tvář oživla dychtivostí a úžasem. „Poklad! Jak veliký? Kde ho zazdili — řekli ti o tom?“

„Neřekli. S panem Burianem ani jsem nemluvila. Byl unaven, po příchodu svém šel na lože v přízemní naší jizbě. Ale snad Valentin to ví. Slíbilť — nešťastník — že otci bude pomocen. Zůstalo na tom, že otec za jitra z našeho domu odejde a pozejtří Valentin bude následovati ho — netušili oba ničeho, že služebník jest zajat, nevědí, že pan komorník půjde s nimi… Otče, probůh tě prosím, pomoz, dokud je čas, aby Valentin nebyl ztracen, jeho smrť je moje smrť, víš to — nasaď svůj vliv, odvrať to neštěstí — můžeš — učiň to k vůli mně…“

A paní Barbora sepjala ruce před obličejem páně Volfovým jako druhdy nejeden odsouzenec, jenž v Daliborce, v Bílé věži či v jiném vězení královského hradu Pražského prosil ho, hradského hejtmana, za slitování. Takové prosby vyslýchával chladně — mnohdy i s velikou mrzutostí — nyní vůči sepjatým rukám dceřiným oko jeho se lesklo a tvář měnila se zimničným rozechvěním.

„A ona se nezeptala, kde ten poklad jest!“ zvolal rozzloben. „Mně to ten starý sotva poví! Vy jste mi to krásně vyvedli!“ a dutý jeho hlas plnil se rostoucím rozhořčením. „Teď abych já se spálil na ohni, který vy jste rozžehli! A já to tušil, že ten starý blázen nedá pokoje a že si ve vyhnanství vzpomene na svého synáčka! Ale nejen to, on přichází svést ho k zločinu na zboží královském — jeho, člověka, který do služby královské teprve vstupuje! Já ti říkal, že celý ten rod Prostibořských jest nebezpečný; ale ty jsi vedla svou. Teď přičti vinu sobě! Nepřiznal-li se ten zatčený člověk dosud s ničím zámeckému hejtmanu v Bečově, věc lze ututlat, komorník učiní mi to k vůli. Ale pověděl-li už vše, komorník nebude moci mlčet už k vůli hejtmanovi — a tím budeš vinna ty! Měla jsi mne vyhledati a všechno mi vyjeviti, jakmile jsi co zvěděla! Však nikoliv, ty jsi žena, nemáš z toho rozumu; třikrát větší vinu má Valentin — musil slibovat takovou věc proti králi, ten — ten…“ a nemoha v rozhorlení svém najíti slov přiměřených, pan Volf přeskočil dále: „Já věděl, že kdysi toho budu litovat, že jsem ho-přijal za zetě…“

„Ne, otče, ne,“ paní Barbora hájila svého muže, „na něho se nehorši, jen přílišnou láskou k otci svému dal se svésti. A ty jsi mi říkal od malička, že nejznamenitější přikázání ze všech je: cti otce…“

„Ano, jen se ho zastávej!“ zlobil se pan Volf. „Bodejť, aby si ho nezastávala! Nevíš, co mám nepřátel a závistníků? Kdyby věděli o této věci, nevím, jak dlouho ještě bych zůstal hejtmanem hradu Pražského… Strčili jste mi hořící hlaveň pod střechu — ale hasiti mi nepomůžete, a nevím teď sám, nepadly-li jiskry příliš daleko, abychom s komorníkem stačili je udusiti! Starý Prostibořský musí sem — musím s ním promluvit a pověděti mu do duše, aby nedával v šanc život svůj, který já jsem mu zachoval, a život syna, který náleží mé dceři! A pak — ale jaké dlouhé výklady, půjdeš domů, povíš všechno mužovi, a on přivede sem otce — musím zvěděti důležité okolnosti… Nu, co váháš? Čas kvapí a hosté u sudího počnou se sjížděti!“

Paní Barbora svěsila hlavu. Měla jíti k muži a říci: „Svolila jsem a chtěla jsem jíti s vámi; ale nedostála jsem slovu, pověděla jsem vše otci svému —“ oh, jaký bude první pohled Valentinův, jaké jeho překvapení!

„Což se bojíš muže?“ pan Volf přerušil její myšlénky. „Mám tam jíti sám?“

„Valentina se nebojím,“ odpověděla s přízvukem beznaděje, „ale bojím se účinku, který na něho budou míti všechny tyto zprávy. Ty ho neznáš! Doví-li se všeho již nyní, dnešní noci nezamhouří ani oka a je s to, aby ještě v této poslední chvíli nešel k sudímu — tam by beztoho každý z bezstarostných hodovníků četl mu na obličeji jakous událosť velikou. Valentin neumí se přetvařovati. A ty bys nemohl zbaviti ho útrap celé dlouhé noci, otče, k vůli mně?“ a hlas paní Barbory se chvěl, že její otec mrzutě, ale přece s otcovským úsměvem jí odpověděl:

„Umíš na člověku vymoci všeho. Duši bys ze mne vymluvila. Aby tedy ten tvůj Valentin měl uspořenu bezsennou noc, počkám si na jeho otce ráno u vašeho domu. Bude ještě čas. Valentin nezví tedy vůbec ničeho, až ho postavíme před hotovou událost. Řeknu mu pak: ‚Tvůj otec odešel z království, a s tebou půjde pan komorník sám.‘ Co si bude moci počíti? Musím ještě dnes večer u sudího s komorníkem tajné slůvko o všem tom promluvit, dobře, že tam bude! Ale dej pozor, naposled sama to muži vyrepetíš…“

„Raději bych si překousla jazyk,“ radovala se paní, „nepozná na mně ničeho, půjdeme na hostinu a vrátíme se až v pozdní noci. Vždyť to přece činím kvůli němu! Otče, můj drahý, dobrý otče, jak ti mám děkovat za tvoji dobrotu!“ a paní Barbora líbala jeho ruce a hned i tvář. „Ty, jen ty zachráníš muže mého od záhuby — já s tyto okolnosti už nebyla. Oh, jak ráda oželím tu odměnu, kterou sliboval muži mému jeho otec — jenom když Valentin bude ochráněn všeho nebezpečí!“

Pan Volf náhle odtrhnul ruku od dceřiných rtův.

„Jakou odměnu?“ zvolal dychtivě. „Co mu slíbil? Vždyť jsi dosud o tom ničeho nepověděla. Snad podíl z pokladu?“

„Nikoliv, ale zápisy na dvě tvrze, jež pan Pflug před vzpourou stavů za jakousi půjčku postoupil panu Burianovi. Ale nebyly zaneseny do desk zemských a pro otce mužova jsou neplatny…“

„Ale pro mne a pro tvého muže mohou býti platny!“ přerušil ji pan Volf a oči jeho se leskly. „Teprve nyní bude předsevzata u královské komory revise dluhů a povinností na zabavených statcích Pflugových. Já těmto zápisům snad přece vymohu platnosti — pan komorník při tom bude míti veliké slovo. A už je Valentin dostal?“

Pan Volf dychtivě upjal na dceru svou planoucí zrak, nedbaje, že v sousedním mazhauze ozývají se zlobivé ženské hlasy.

„Nedostal,“ ohlížejíc se ku dveřím odpověděla paní, jakoby čekala, že se otevrou, „ale pan Burian má je při sobě. Nemíní je Valentinovi dáti dříve, než podaří se jim vyzdvihnouti poklad —“ a sotva poslední slovo vyřkla, prudce otevřely se dvéře a na prahu stanula sličná, sotva více než šestnáctiletá dívčina s živůtkem nezapjatým a s vlasy rozčesanými.

„Však je tu — vidíme ji, milostivou paní, jak čeká, až přijdeme samy ji prosit, aby nám trochu pomohla při strůji!“ volala ostrým, podrážděným hláskem. „Čekáme, čekáme, a ona si tu rozpráví, jako bychom mohly přijít do domu Lobkovického třeba o půlnoci! Beztoho přijdeme poslední! Tak račiž se vybrati, tvá milosť,“ dodala s posměškem drobet jízlivým.

Paní Barbora na tato smělá, urážlivá slova své nevlastní, o čtyři léta mladší sestry ani neodpověděla. Jen jediným pohledem, plným hořkosti a spravedlivého hněvu, zavadila o tvář otcovu, jenž rozrušen počal přecházeti úzkou světnicí. Porozuměl pohledu nejstarší své dcery; ale nedočkala se, že mladší sestra by byla pokárána.

Pan Volf jen pokynul paní Barboře, že může odejíti, a zavolal za její odcházející sestrou:

„Žádné křiky, Mandaleno, ať vás nemusím rovnat! Mám hlavu přeplněnu jinými starostmi!“

A sotva odešly, jako člověk velikou prací unavený usedl k malému stolku, upíraje planoucí oko do prázdného, šeřícího se kouta u okna v hlubokém zadumání… Slaboch jsa vůči své choti, paní Voršile rozené z Veitmile, druhé to svojí manželce, svárlivé, přepychu žádoucí a svéhlavé ženě, i vůči jejím dětem, vyhýčkaným a rozmarným, pan Volf byl silen ve věci jediné: ve své ctižádosti. Když vypukla loňského roku bouře stavův o svobody zemské, uznával sice, že na jich straně jest právo a spravedlnosť, ale zůstal přece věren králi, předvídaje hned z počátku, že na konec jemu podaří se zvítěziti a doufaje potom za služby své obdržeti odměny a povýšení… Ano, povýšení, vysoký úřad, nejvyšší hofmistrovství nebo kancléřství, lesk moci a důstojenství s ním spojené staly se předmětem, k němuž nesly se všecky tužby páně Volfovy, tím úsilnější, čím lépe věděl na příklad o panu hofmistrovi, že to „pouhý hastroš, starý fintil a záletník“, jak jej v duchu dávno nazýval, a čím jistěji mu bylo známo, že pan kancléř je člověk prostřední, malých vědomostí, skrovného bystrozraku i rozhledu a že Jeho Milost král nejednou rozzloben v oči mu to pověděl. Proto nyní toužil býti povýšenu ze stavu rytířského do panského — to měl býti první krok na cestě k dosažení lesklého cíle. Ale ještě dnes ráno působilo mu veliké starosti, kde vezme na tučné halafance lačnějším opasníkům všech, kdož budou míti vliv na přijetí jeho mezi pány. Sáhnouti po výpůjčce pomýšlel až v nejkrajnějším případě. Jako dobrý hospodář zakládal si na tom, že při všem přepychu, kterým jeho paní i dcery vždy chtěly se vyrovnati nejpřednějším rodům zemským, při všem nákladu, jehož vyžadovalo vychování a učení jeho synů, dosud neobtížil zboží své ani jedinou kopou grošů dluhu. Dost za těžko mu bylo pomyšlení, že to přece bude musit učiniti — a v této chvíli šťastná náhoda přináší mu zprávu o Pflugovu pokladu a kromě něho dva zápisy na zboží nikoli nepatrné, jehož požitky Valentin na delší čas rád mu postoupí za to, že zápisům vymohl platnosti!

Zdaž by nebyla bláhovost bláhová, pokladu i zápisů se nezmocniti?

O zápisy není starosti; pro starého Prostibořského nemají a nemohou míti platnosti: rád mu je tedy postoupí. Ale ten poklad, poklad! Jeho úřednické svědomí se neozvalo, že by měl o pokladu pověděti králi. Kdo jest blízek dvoru, každý snaží se urvati kus kořisti při této příležitosti, jaká neopakuje se ani za lidský věk. Jemu dosud ničeho nepodařilo se uloviti, proč by se zdráhal zmocniti se pokladu, o němž neví živá duše u dvora? Šlo jen o to, má-li zasvětiti v úmysl svůj i pana Jaroslava z Šellenberka, nejvyššího komorníka, či má-li se pokusiti o vyzdvižení pokladu sám, nejvýše s pomocí Valentinovou. Bylo by dobře, neděliti se s nikým, avšak kdo ví, jak dlouho komorník na Bečově pobude. Snad déle než sám Valentin, jenž dosáhne místa při apelacích v několika nedělích! Není možno komorníka obejíti: vezme-li on člověka u Bečova zajatého na trápení, doví se o pokladu také. Nuže, pan Volf učiní mu návrh, aby se zmocnili pokladu „rukou nerozdílnou“! Zná pana Jaroslava tuze dobře, ví, že rád návrhu se uchopí — lepší polovina než nic, však jistě postačí panu Volfovi na halafance a on nechce býti nyní bohat, ale vážen a mocen. Ví, že nyní přichází bohatství semo tamo.

A pan Pflug? Ne, pan Volf nebyl tak nešlecheten, aby si byl nevzpomněl na tohoto starého nesmiřitelného nenávistníka králova, jemuž býval v duchu ode dávna poněkud nakloněn, protože pan Kašpar nenáviděl stejně pana Hendrycha z Plavna, králova kancléře, jako jeho pána — jejich osobní nepřátelství bylo obecně známo — a pan Volf s panem Hendrychem nikdy neměli se rádi! Cosi jako výčitka svědomí, že chce Pfluga o rodinný poklad připraviti, ozvalo se v jeho nitru. Ale což je jen slabá naděje, že mohl by kdy zase Bečov patřiti panu Pflugovi?

Tak potlačoval v zárodku tuto výčitku. Kdyby král odpustil všem zbouřencům, Pflugovi nikdy! Aspoň pokud kníže z Plavna bude královým kancléřem! A kdyby i odpustil a návrat do vlasti mu povolil, ba i některé statky mu z milosti vrátil, nebude to jistě Bečov. A starý Prostibořský, nyní, kdy jeho člověka u Bečova zajali, bez vědomí komorníkova poklad vyzdvihnouti nemůže a komorník ovšem Pflugovi ho nepostoupí. Tedy sumou: Pflug pokladu svého již nemůže dosáhnouti.

Tak pan Volf pokojil svědomí své ohledně pana Pfluga. Však — umiňoval si ještě — podaří-li se po čase vytlačiti Plavenského z kancléřství a zaujati jeho místo a bude-li král jen poněkud nakloněn uděliti milosť stavům před časy povstalým, on, pan Volf, s veškerým úsilím přimlouvati se bude za Pfluga…

A což starý Prostibořský? Jest divný člověk, umíněný a tvrdohlavý, ale až pan Volf mu vyloží všecky okolnosti, bude jistě rád, že vyvázl z Čech se zdravým hrdlem. Zápisy neplatné vydá bez odporu. A bude-li touž ochotou chtíti vyznati, na kterém místě zámku Bečovského jest uložen poklad? Potřebí tedy po dobrém či po zlém dostati časně ráno starého Prostibořského pod tuto střechu a učiniti již nyní přípravy, aby starý Burian poznal, že pan Volf nežertuje… Ale ne, ten staroch má přece dobrý rozum, poví všecko — a pan Volf za několik dní bude hrabati se v drahokamech i v zlatě, a toto zlato vykoupí mu stav panský a rod jeho bude rovnati se Lobkovicům a Rožmberkům!

Zaklepáno na dvéře a za nimi ozval se nedočkavý hlas dcery Magdaleny, je-li pan otec už oblečen, že paní máti je netrpěliva…

  1. Do stavu panského přijímáni byli členové stavu rytířského při zasedání sněmovním a jenom ku přímluvě „dobrých a zachovalých členů stavu panského“.
  2. daru.