Základy harmonie a zpěvu/V čem se krása hudby a zpěvu vidí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Hudba i zpěv náležejí mezi předměty krásoumné; neboť líbeznost zvuků a hlasů chválíme a nelíbeznost jejich haníme.

Pravímeť, že skřivánek krásně zpívá a struny líry líbezně zaznívají, jakož i naopak mluvíme, že ten neb onen člověk má hlas nepříjemný, ten neb onen hudební nástroj že nelibé zvuky ze sebe vydává. Že tedy zvuky a hlasy buď příjemně aneb nepříjemně sluchu i mysli naší se dotýkají a v příjemných že si libujeme a v nepříjemných se nekocháme, tyto že haníme, ony pak že chválíme: proto hudba i zpěv staví se v řadu krásných umění, kterážto city leposti a krásy, lahody a příjemnosti bývají sprovázeny.

City krásy zjevují se vůbec buď pochvalou, buď hanou věci neb jich obrazů či představ v mysli, kdež se sbíhají. Zvímeť o nich, když se nám něco buď líbí aneb nelíbí, že buď ono krásné aneb šeredné, buď pěkné aneb ohyzdné, buď hezké aneb ošklivé. Jako potěšením patříme na pěkné ve všech částech souměrné stavení, s podobnou rozkoší slyšíme souhlasný sbor buď hudebníků buď pěvců, a nesouměrnost na budově zrakem uznamenaná podobnou nelibost v mysli působí, jako neladnost uznamenaná sluchem na skladbě hudební.

Příčina takové libosti a nelibosti vidí se býti v jistých poměrech, uznamenanýchto vlastností věcí buď viditelných buď slyšitelných, představ neboli obrazů jejich, které a jak se v mysli sbíhají, v ní se rozmítají, k sobě druží, a se vzory či obecnými tvary se sjednávají; k čemuž ovšem věci samy podnětu i tvaru či formy podávají.

Představy neb obrazy věcí staví se mezi sebou a ku vzoru svému buď v poměr rovnosti, buď podobnosti, buď opáčnosti. V rovnosti představ, t. v úplném jich, souhlasení se vzorným předmětem, anyť se v mysli beze všeho odporu a vymisování v jedno, v souhlasný celek sběhnou, okazuje se harmonie představ (v hudbě tónů, tonin), z nichžto jako ozvěna jich souhlasu cit dokonalé krásy vychází.

V tomto citu má duše největší zalíbení a není člověka smyslu zdravého, kterýžby v dokonalé kráse si neliboval; neboť obecné přísloví praví: „co krásné, to každému milé;“ kdežto opak toho, totiž šeredné každému se oškliví a cit šerednosti, jenž z přímého odporu krásy, t. z úplného nesouhlasení (dissonance, disharmonie) představ s předmětem vzorem pochází, v největším opovržení jest. Souhlas představ aneb obrazů věcí smyslem i myslí pojatých působí v ní libost a spor jejich nelibost; a ani to ani ono není nahodilé, nýbrž na jistých zákonech v jistých poměrech založeno. V hudbě značí se poměry tyto na př. v stupnici dle souměrnosti jednotlivých tónů, ježto v jednostejných a podobných intervalech po sobě následují, jakož i dle souměrnosti jistých motivů, které se pravidelně ač ne jednotvárně opakují a v celek skládají.

Tak lepost i ladnost, pěknost i líbeznost mají svou zvláštní míru, jistý způsob souhlasení či harmonie, svou takořka světlost, jakož i naopak škaredost a neladnost, ohyzdnost a nelíbeznost mají své stíny po stupních sepření se představ (v hudbě představ sluchových či zvukových, totiž tónů); a jsme-li si všeho toho souhlasení a sepření představ aneb obrazů věcí svědomí, máme v prvním případě cit o kráse aneb cit krásy, t. příjemný, v druhém pak cit nepříjemný, odporný, cit neforemnosti, neladnosti, ošklivosti. Proto také odvracíme se od věcí nesličných a neladných, a poutání býváme krásou předmětův sličných a ladných. Krása dojista, jak jiné přísloví praví, „očím pastva a duši vazba.“ Tak uznamenáme v mysli při souzvukujících tónech cit libosti, kdežto při nesouzvukých nelibost cítíme a sluch od nich odvracíme.

Že co krásné, svou lepostí a ladností mysl po sobě táhne, šeredné ale ji od sebe odvrací; proto nesou-li s sebou předměty představy z části sice souhlasné ale z části sobě odporné, nastává v mysli přemítání, boj, v němž poměr podobnosti na jevo se staví, a obyčejně z části libost a z části nelibost působí.

Kde se poměr podobnosti v rozmanitosti ukazuje, tam pro mnohé a shodné věci a jich představ poměry zajímavost se naskytuje, a kde jedna představa s druhou v jisté řadě a míře se pojí, jedno skupení představ s druhým souhlasně se jednotí, by i kontrastujíc, tam zajímavost v intressantnost přechází, kterážto se zvláštní vnadou spojena bývá. Zajímavý jest na př. zpěv nějaký, a intressantní jest osoba zpěv přednášející i přednášení samo; zajímavá jest na př. píseň: „Horo, horp, vysoká jsi“ a intressantní zase fuga do f-moll od J. Segra, kterouž složil, když Prusové obléhali Prahu. Kdo při svých hudebních skladbách chce býti zajímavým aneb intressantním, ten musí šetřiti shody v rozmanitosti, kterážto pak ozvěny nalézati musí v mysli posluchačův. Vyvádění efektův pouhou tak zvanou hudebnickou bravurou nesnáší se s intressantností uměleckou.

Intressantnost vidí se vždy a všude v souhlasení mnohotvárných předmětův neboli představ jejich, řídíc se zákonem podobnosti a opačnosti. Podobáť se mnohobarevnému obrazu, majícímu rozmanité světlo i náležité stíny, ježto svou mnohotvárností a rozmanitostí baví smysl, zraku i mysli příjemně se dotýkají. Týmž pravidlem řídí se i tu duševná činnost, kteráž se vůbec vyjadřuje slovy: „rozmanitost baví“ (variatio delectat), a týmtéž půvabem vedeno bývá dítko nejen na pestrá, rozmanitým květem posetá luka, nýbrž i do zeleného háje, kde ptáček zpěvaček své melodie pěje, a na blízku zpěvné plečky si notují. Všecko co tu i tam vidí a slyší, v krásný lad v duši skládá, nový svět v mysli si vytvořuje a v půvabech krásy jeho se kochá; vidí, slyší v mysli své více, nežli očima a ušima přísně uznamenalo, nový duchovní život, zvýšená činnost v duši jeho se obráží. Obrazy nových věcí se mu na mysli urodily, nové věci v mysli zplodily. A právě tato stránka mysli lidské musí pozornost každého umělce, tudíž i hudebního skladatele na sebe obrátiti.

V mysli naší stávají se dle zákona podobnosti mnohé a rozličné změny a tolikéž rozmanitě nové tvary či způsoby představ, a v těch zakládají se nové poměry krásocitné. Tato činnost mysli jest naše fantazie či obrazotvornost, ježto nás nejen k rozmanitým a novým známostem a vědomostem přivodí, nýbrž za živý a hojný zdroj nových citů krásy vůbec se považuje. Mysl lidská jest tvorná či tvůrčí, v ní se nové věci malují, pěkné výmysly činí, a ty nejpůvodnější hudební skladby skládají. A kdožby sám na sobě neznamenal, že každé umění tvornou myslí jest podmíněno? že každý umělec, chce-li co krásného vytvořiti, musí míti mysl tvůrčí, jako ji měli na př. Mozart, Beethoven a j.? a že kdo umí pěkné věci vymýšleti, buď přírodu aneb jiné vzory napodobiti a vše v náležitý poměr podobnosti uvesti, ten že umělcem jest? I hudební talent v bohaté a sličné fantasii se zakládá. Odtud pochází, že jako v mysli slovo a celá mluva se rodí, taktéž umění v ní se tvoří a soud krasoumný, vkus sám dle toho se řídí, které představy, myšlénky a jak na mysli kolotaly, se rozkládaly a k sobě se sdružily, jaké obecné tvary či formy z nich a v nich se vytvořily a ustálily, dle nichž pak věci samy a jich napodobení se měří a buď se líbí nebo nelíbí.

Za tou příčinou znamenáme při rozličných lidech rozličný též vkus, rozdílný soud krasocitný neboli estetický, dle toho, jaké názory a jiné ostatní duševné dojmy na ně působily.

Krasoumný úsudek jednoho každého řídí se dle vzdělání jeho, a kdo vzdělaný vůbec a v hudbě obzvláště umělý, ten o tom neb onom uměleckěm díle hudebním bezpečně bude souditi.

Každý věk, každý stav má svůj vkus, ano každý národ jeví zvláštní svou krásochuť: buď národními zpěvy aneb zábavami, buď národním krojem aneb jinými uměleckými výtvary, jakož: hudbou, malbou, stavitelstvím a j. Jako při jednotlivci, taktéž při celém národě vytvoří se zvláštní vkus, který nedá se snadno zkaziti a mocným odporem spírá se proti vtírání se cizích zvyků a mravů, cizích jemu nenáležitých způsobů. Tak se vyvinul ku př. v písních duchovních staročeských zvláštní vkus a způsob nápěvů a rhythmu.

Hle, písně národní nedají se jediné zahynutím národa samého vyhladiti! Cizí vkus, cizí móda může ovšem i estetický cit živého národa porušiti, čehož známky i hudebné skladby všech věků a národů na sobě ukazují. Kde rozkošnictví a smyslnost panuje, tam i hudba i zpěv jimi nadchne, jako na př. ve velké časti skladeb nových skladatelů italských a francouských, a samy v sobě porušení berou, a vyšším snahám, šlechetnějším citům duchovní krásy se protivují. —

A tu spatřujeme při hudbě a zpěvu novou stránku, totiž mravnou a vychovatelskou, o níž zde slovo činiti, náležité jest.