Základy harmonie a zpěvu/O zvuku a jeho sluchem uznamenání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Hudba i zpěv staví se v řadu krásných umění; neboť líbeznost zvuku a hlasu náleží mezi předměty krasoumné.

Dříve však nežli o kráse hudby a zpěvu promluvíme, podíváme se na to tělesné ústrojí, kterýmž hudebné zvuky a zpěvné hlasy chápáme či uznamenáváme; jest to naše ucho, zevní i vnitřní složení jeho. V uších našich odráží se zvuky a hlasy přírody, a čím zdravější sluchové čidlo naše, tím schopnějšími býváme k chápání tónů a zvuků, jakož i způsobilejšími se stáváme k správnému jich seřadování v mysli naší.

Sluch jest jeden z patera smyslův a cení se vysoko nad jiné tři, totiž: hmat, chuť, čich, ano nejeden z přírodozpytců a vychovatelů staví jej nad poslední t. zrak; což ovšem spíše dle životních poměrů a jmění jednotlivců, jichž se týká, dá se ustanoviti. My bychom oběma rovné právo k životní důležitosti přiřkli a každému člověku přáli, aby ani na sluchu ani na zraku ujmy netrpěl: hluchoněmý nechce zaměniti hluchoněmotu za slepotu, a nevidomý raději slepým zůstane, než aby prohledna ohluchnul a oněměl. Jako zrak tak i sluch má své vnady a příjemnosti; protož kdo těch ze slyšení pošlých okusil neznaje oněch zrakových, nedá sluchu na zrak; neboť se sluchem spojena jest řeč, a ta co výkvět jeho duchovní činnosti jest mu nade všecko, jí on žije, sobě určitě svědom jest, a proto sebe výše cení a váží, nežli kdyby vidomým a při tom hluchoněmým byl.

Každý náš smysl má své čidlo aneb čivy (čily) či nervy, jimiž na věcech cosi zvláštního uznamenáváme, a sice: hmatem jejich podobu aneb způsobu, velikost a vzdálenost; okusem chuť; čichem zápach; zrakem barvu a z části jako doplňkem prvního též podobu, velikost a vzdálenost. Hmat seznamuje nás s povrchem předmětův, chuť, pokud ve vodě rozpustitelné jsou, s jejich lučebnou povahou; čich nejútlejší části vzduchové vyšetřuje; zrak pestrost, barvitost jejich stíhá a hmatu měřiti je pomáhá. A jako hmatem, chutí, čichem, zrakem jisté vlastnosti na věcech pozorujeme: podobně sluchem o jejich zvuku neb hlasu se dozvídáme, t. jaký zvuk aneb hlas ze sebe vydávají, zvíme. — A táže-li se kdo, jak se to asi stává, odpovídáme takto:

Jsou totiž všecky hmotné věci tak spořádány, že sebou buď jemně buď hrubě dají otřásati; neb jsou více méně pružné neboli elastické. Že tomu tak, můžeme se při každé věci přesvědčiti, při té nejtvrdší aneb nejhustší na př. při železe, oceli, jakož i při té nejměkčí aneb nejřidší, ku př. vodě, páře a jiných látkách. Ovšem že mezi pružností jednoho tělesa a mezi pružností druhého veliký rozdíl bývá. Tak jest na př. ocel velmi pružná, obzvláště tence vytažená, ješto se jako struna dlouho otřásá neboli chvěje, kdežto zase hlína nepatrnou, na první pohled žádnou pružnost na sobě neokazuje. Mezi všemi hmotami jest vzduch nejpružnější, takže kdykoliv byl stlačen a opět uvolněn, hned se roztahuje; kteroužto vlastností slouží nám při slyšení, stává se prostředníkem či ústředím mezi uchem naším a slyšitelným předmětem.

Vzduch jest všude, všecky věci obkličuje a proniká; proto kterékolivěk těleso se otřásá, otřásá spolu vzduchem, a naopak otřesené povětří otřásá částicemi těles. Otřásání toto neboli pohybování se vždy dle otřásání tělesa i naopak řídí. Otřesený aneb pohnutý vzduch přichází na způsob pohnuté, vlnící se vody do ucha a po mnohých cestách a stupních sděliv pohnutí své se vším sluchovým ústrojím dotýká se sluchového nervu, a ten v mozku o pohnutí či otřesení tom duši zvěstuje, kteráž při tom uznamená zvuk aneb hlas té jisté věci.

Abychom tedy nějaký zvuk slyšeli, jest k tomu třeba: 1) nějaké pružné věci, ta aby 2) se otřásala a své otřásání 3) se vzduchem sdělila; ten pak aby sám jsa taktéž otřásán 4) do zdravého ucha se dostal a tam 5) vším příslušným ústrojím taktéž pohnul, aby 6) toto dotklo se sluchového nervu, kterýž konečně 7) otřásání to (ve vzduchu věcí způsobené) do mozku sprovodí a 8) duše naše ze všeho toho, jsouc na to pozorlivá, zvuk na nějaké věci uznamená, totiž: my slyšíme zvuk věci.

Jak viděti, jest velmi mnoho k tomu zapotřebí, abychom nějaký zvuk slyšeli. A což teprv, když se do ucha podíváme? Tu se teprv podivíme těm všelijakým ústrojím a nástrojům, těm průchodům a můstkům, těm kožkám a kůstkám, po kterých se každé otřesení k nervu, k čidlu sluchovému musí dostati, má-li duše o tom zvěděti. — Podívejme se tedy, jak k tomu celé naše ucho, jedno i druhé zevnitř i vnitř spořádáno jest! Výkres zde podaný nám ty hlavní jeho části ukazuje.

Základy harmonie a zpěvu - Image on page 3.png

Zevnitř vidíme boltec a, co obyčejně ucho jmenujeme, t. chrustavku koží potaženou na způsob mušle neb lastury prohloubenou. Jest boltec k jímání aneb chápání vlnek vzduchových uzpůsoben a může se také pohybovati, ač u lidí málo kdy toho viděti. Jímajíť se zevním uchem ve vzduchu otřesením učiněné vlnky, aby v dostatečné míře dále do ušní roury aneb zvukovodu přišly. Tato roura b, jsouc chloupky a tak zvaným ušním mazem chráněna, vine se závitkem do vnitř a uzavírá se trojnásobnou kožkou, šikmo na způsob bubínku napnutou, t. blanou bubínkovou c. Tou se vnějšek ucha od vnitřku odděluje.

Za ní jest dutina bubínková, ze kteréž vychází trubice zvaná Eustachova d do úst jdoucí; pak jsou v ní troje kůstky: kladívko e, kovadlinka f a třmen g od své podoby tak pojmenované. — Trubicí tou přichází též zevní vzduch do bubínkové dutiny; protož nahluchlí aneb velikou pozorností ujatí při poslouchání ústa otvírají a bez pochyby také za tou příčinou, když mluvíme aneb zpíváme, sami sebe lépe slyšíme, a proto také přihluchlí polohlasitě mluvívají. Na bubínkové bláně leží kladívko svými malými svaly pohyblivé; to pak se dotýká kovadlinky a ta spojena jest se třmenem, kterýž svou spodní částí oblé okenko h zahrazuje a takto spolu s blánkou kulatého otvoru i do šnekové roury vedoucího dutinu bubínkovou od třetího oddělení uzavírá. — Za oním okenkem počíná třetí vlastně vnitřní oddělení, totiž bludiště. Tož má v sobě síň, ježto dělí závitek čili rouru šnekovou k více na zad ležící od tří polokruhových rour l, které více k předu položeny jsou. Závitek a roury jsou duté, končíce se otvory svými v síni bludiště, do něhož sluchový nerv m z mozku přichází. Celé bludiště jest do vnitř skalné části spánkové kosti jako vryté a naplněné vodou řečenou sluchovou, v nížto nerv takořka plove a chráněn jest před přílišným dojímáním.

Sluchové ústrojí jest velmi rozmanitě a uměle složeno, a ač při něm všecko vyzkoumáno není, předce zajisté se má, že naše slyšení tím se stává, že otřásáním hmotných věcí ve vzduchu vlnky se dělají, ty že zevním uchem se zachycují, do ušní roury, ve zvukovodu se shánějí, na bubínkovou blánu nalehají a jí otřásají. Tato pak své otřesení po kladívku, kovadlince a třmenu do bludiště sprovází, kdežto nerv dotknut bývá, a duši o každém dojmutí zvěstuje. Duše uznamenavši to dojmutí, sobě je představuje, slovem: my něco slyšíme.

Pro lepší jasnost okažme si to v jistém příkladě. Pustím-li kámen na stůl, bouchne to; slyším bouchnutí. To jest hned slyšeti, sotva že kamen dopadnul. Stalo se takto: Kámen pádem svým otřásl stolem, stůl otřásl vzduchem, jenž okolo něho jest; vzduch pak maje mnoho a stálé pružnosti pohyboval se rychle dál a dále, podobně jako když vodou se hne, vlnitě na všecky strany, až přišel také k mému uchu. To ho jak možná mnoho mušlí nabralo a do ušní roury přivedlo, kdež pak dotknul se bubínkové blány, kteráž své otřesení dále s kladívkem, to pak s kovadlinkou a ta zas s třmenem sdělila až do oblého okenka, odkud potom do bludiště přešlo, k nervu došlo a ten posléze o tom duši oznámil. Duše si zvuk ten, t. bouchnutí to představila, a já vím o tom, že kamenem na stůl bouchnuto.

Jak všecko to v hlavě, v uších i v mozku se děje, jmenovitě při všech těch rozmanitých zvucích, nedá se v tom okamžení, když se děje, viděti, a proto také nelze vypsati; aniž ti nejostrovtipnějěí zkoumatelé těla lidského nemohou s jistotou o tom všem pověděti. My se tím zde pověděným spokojíme. — Jisto jest, že bez nervu sluchového nelze slyšeti. Uši se mohou uřezati, bubínek se všemi kůstkami porušiti, a sluch ač slabý předce možný. U některých zvířat, na př. u raků nerv jen v bublince tekutinou naplněné rozložen jest, a zevní ucho, boltec jen u zvířat ssavých viděti; ptáci malou dutinkou, děrkou v hlavě na každé straně jednou mají uši naznačeny.

Něco si však předce musíme zvláště co hudebníci vysvětliti — to třesení nějaké pružné věci, jak asi vypadá, k čemu se podobá a co na něm založeno? — Vypadá otřásání to tak jako když se vodou hne, podobá se k jejím vlnám a ustanovuje rozdílnost zvuku. Každý se o tom všem i na vlastní oči může přesvědčiti.

Natáhni na př. žíni neb strunu a     b na prkenko, podlož ji něčím, kobylkou jako na houslích v místě c píď od a vzdáleném ac   b; cvrkneš-li na ní aneb táhneš-li smyčcem po ní, zatřese, zachvěje se celá, ale tak, že vlnky dělá, a sice tak veliké, jak je a od c vzdáleno, t. na píď dlouhé; tedy acdeb od a do c, od c do d, od d do e, od e do b, tak že se na té žíni neb struně čtyry sobě rovné vlnky ac, cd, de, eb udělají, v podobě obrazu 2. Základy harmonie a zpěvu - Image on page 5.svg Praví se, že žíně aneb struna ta se chvěje, tetelí či kyvotá, t. že se vlnovitě pohybuje jako každé jiné pružné zvláště tenké těleso podobně podložené. Místa a, c, d, e, b se tedy nehýbají, jsou jako upevněna, žíně aneb struna v nich na uzly dána. O tom se jednoduše tak přesvědčíme, když malé papírky po celé žíní neb struně zavěsíme a po ní smyčcem jedeme; uvidíme, že všecky papírky spadnou až na ty, co jsou v místech a, c, d, e, b, ty zůstanou seděti; z čehož soudíme, že tam žádného hnutí nebylo. Podobně ukazuje se to na sklenné tabuli, když ji pískem posypáme a na okraji smyčcem táhneme. Uvidíme, že se písek na jistá místa sežene a tam pokojně usedne, aneb jak se také říká, v klidu zůstane. Místa tato nazývají se uzly kyvu či uzly záchvěje, dle jichžto množství rozdílnost zvuků a tónů se měří. Čím menší vlnky aneb čím více na př. na jisté struně klidných míst či uzlů záchvěje, tím vyšší tón z ní vyluzený; jakož i naopak čím větší vlnky aneb čím méně jich na pružném tělese nějakém, tím hlubší z něho vyvedený tón. Na pravidelných těch vlnitých pohybech založena, dle jich množství vyměřena a sestavena jest celá hudební škála či abeceda. V příznivném, vzájemně se podporujícím vlnění se vzduchu po vlnkách jednotlivých i v řady skupených vidí se hmotný základ tak zvaných konsonancí a harmonií, opačné pak chování se vlnek vzduchových působí dissonanci a disharmonii.

Že jemnost a hrubost vlnek, tudíž i zvuků od samých předmětů, jaké ty jsou dle podstaty a způsoby své, závisí, také pravdivé jest; neboť jemněji zní struna stříbrná nežli střevní, a jasně zaznívá zvonek tenký, kdežto tlustý zvon temně hučí; jinak zase slyšeti se dává polnice, jinak lesní roh, a podobně jiné hudební nástroje dle rozdílné látky a rozličného svého uzpůsobení rozdílné a rozmanité tóny ze sebe vydávají. Neboť jak se ta neb ona látka, budiž ona dřevo aneb kov, k hudebnímu nástroji přizpůsobená vlnitě pohybuje či chvěje, tak i vzduch jí pohnutý se otřásá či chvěje a sluchu našemu rozmanitost zvuků a tónů přivádí.

Že musí vzduchové vlnky jistou měrou povstávati a uší se taktéž dotýkati, každý z toho pozná, že při malém, nepatrém dotknutí se na př. kamene stolu, ničehož se neslyší; aneb když nám někdo před ušima z kusu vystřelí, více bolesti v uších cítíme a raději si je zacpáme. Nerv i celé ústrojí sluchové snese jen dojmy jisté míry, ano i při mluvení aneb zpěvu musí též jistých přestávek býti, aby všecko jako v lese šumění listů a chřestění větví v jedno nesplývalo; k čemuž i řeč dělíc se na slova i slabiky, jakož i samo mluvné ústrojí míru dává. Nemůžeme celou řeč na jednou pověděti, ani rozmanité mluvení najednou polouchati, tudíž ani celou hudební skladbu jedním rázem, aneb zpěv jedním dechem přednesti.

A jakž veliká jest rozmanitost zvuků a hlasů v přírodě! I toho si ještě na konec dušeslovné úvahy této povšimněme. Slyšímeť při bezživotnýCh věcech, že ku př. kov zvoní, vítr fičí; potok ječí, les šumí, hrom burácí; a živé bytosti neméně ano rozmanitěji vyluzují ze sebe zvuky a hlasy, každá dle své způsobilosti a schopnosti, jak ústrojí jejich, buď uši, buď chřtán, buď ústa k tomu jsou sformovány. Had sičí, žába kuňká, sova houká, slavík pěje, člověk mluví — a ten může ty nejrozmanitější zvuky, ty nejjemnější tóny sluchem svým rozeznávati a mluvou, jmenovitě zpěvem z hrdla svého vyluzovati. A to všecko dovede, protože duše jeho umí mluvným ústrojím vládnouti, umí ve své mysli hlasy, zvuky, tóny jeden s druhým srovnávati, k sobě rovnati a v jednotu spojovati; ano umí si k vyluzení a napodohení všech těch rozmanitých zvuků a tónů nástroje zhotoviti.

Takový jest přirozený základ hudby a zpěvu, z nichž umělost lidská vypěstovala dvě stránky krásného umění.